3 Tdo 472/2013
Datum rozhodnutí: 12.06.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 472/2013-41
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. června 2013 o dovolání podaném obviněným R. A. , nar., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 12 To 16/2013-624, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 19/2012, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného R. A. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 6 T 19/2012 , byl obviněný R. A. uznán vinným:
ad 1) - trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /),

ad 2) 5) - přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /),

ad 6) - přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že:
1)
nejméně ve dvou případech, a to v blíže neupřesněné době v měsíci prosinci roku 2008 a v časných ranních hodinách dne 1. 1. 2009, osahával na prsou a přirození svou nevlastní dceru K. D., nar., která s ním žila ve společné domácnosti, čemuž se poškozená ze strachu podvolila,

2)
dne 28. 7. 2011 v domě čp. v ul. N. B., v K. H., pod pohrůžkou, že zbije matku a babičku poškozené K. D., poškozenou přinutil, aby strpěla hlazení na prsou a přirození a následně jí zasouval prsty do pochvy,

3)
dne 13. 10. 2011 v dopoledních hodinách v domě čp. v ul. N. B., v K. H., poškozenou K. D. po předchozím fyzickém napadení poškozené a její matky přinutil, aby s ním šla do sušárny domu, kde ji osahával na prsou, lízal přirození a zasouval prsty do pochvy a požadoval, aby ho uspokojila třením penisu,

4)
v době od 25. 10. 2011 do 31. 10. 2011 pod pohrůžkami bití poškozené K. D. a nátlakem, že musí odčinit, že na něj podala trestní oznámeni, ji nutil, aby za nim chodila do sklepa domu čp. v ul. N. B., v K. H., kde ho musela hladit po těle, strpět jeho osahávání na prsou a přirození a uspokojovat ho rukou, což nejméně ve dvou případech učinila z obavy, aby jí něco neudělal,

5)
dne 2. 11. 2011 v domě čp. v ul. N. B., v K. H., poté, co se poškozená
K. D. vrátila po svém útěku domů, ji fyzicky napadal fackami a požadoval, aby s ním spala v pokoji, aby plnila jejich "dohodu" a aby si vzala bílé prádlo a přišla za ním,

6)
dne 3. 9. 2011 v době kolem 01.00 hodin ve svém bydlišti v obci K. H. K., v ul. N. B. v domě čp., v obývacím pokoji, udeřil nejméně dvakrát pěstí do obličeje poškozeného T. V., nar., trvale bytem O., K. H. Š., čímž mu způsobil zlomeninu úhlu dolní čelisti vlevo, pro což musel být operován a hospitalizován na oddělení čelistní a obličejové chirurgie Krajské nemocnice v P. od 4. 9. do 12. 9. 2011, s následným omezením obvyklého způsobu života pro otoky, bolestivost, omezené otevírání úst a nutnost požívat pouze tekutou nebo mixovanou stravu po dobu cca 4 týdnů.

Za to byl obviněný podle § 242 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 9. 2011, č. j. 6 T 155/2011-31, z rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 2. 2012, č. j. 2 T 172/2011-74, a z trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 9. 2011, č. j. 14 T 64/2011-22, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č. j. 12 To 16/2013 - 624, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., a v celém výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku obviněného uznal vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., na tom skutkovém základě, že nejméně ve dvou případech, a to v blíže neupřesněné době v prosinci 2008 a v časných ranních hodinách dne 1. 2. 2009 v místě svého tehdejšího bydliště v obci B. čp., okres K. H., osahával na prsou a přirození svou nevlastní dceru K. D., nar., která s ním žila ve společné domácnosti, čemuž se poškozená ze strachu podvolila.

Za tento trestný čin a oba shora uvedené přečiny, jakož i za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 8. 2011, sp. zn. 14 T 64/2011, a rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 6 T 155/2011, jakož i za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 2 T 172/2011, podle § 242 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. odsoudil obviněného k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Současně zrušil výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 5. 8. 2011, sp zn. 14 T 64/2011, rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 6 T 155/2011, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 2 T 172/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu (výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání a vydírání) podal obviněný R. A. dovolání , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., neboť podle jeho názoru byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku popř. na jiném hmotně právním posouzení.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že u hlavního líčení dne 25. 10. 2012 byl při opakovaném výslechu svědkyně M. A. vykázán z jednací síně, přičemž následně po návratu nebyl v rozporu s § 209 odst. 1 tr. ř. seznámen s obsahem učiněné výpovědi a nebylo mu umožněno klást svědkyni otázky. Vytkl, že s touto výpovědí byl seznámen až při hlavním líčení dne 22. 11. 2012, poté, co byli vyslechnuti další dva svědci, svědek L. M. a svědkyně E. B.. Ani poté mu však nebylo umožněno položit svědkyni A., která při opakovaném výslechu uvedla dosud neznámé skutečnosti, na kterých bylo postaveno odsuzující rozhodnutí soudů obou stupňů, otázky k prokázání své neviny ani klást otázky uvedeným svědkům vztahujícím se k vyvrácení její výpovědi. Přestože tímto postupem soudu prvního stupně bylo poškozeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, odvolací soud, ačkoliv pochybení připustil, toto bagatelizoval.

K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces, pokud bez řádného důvodu byl opakovaně zamítnut jeho důkazní návrh na výslechy svědků, a to především svědkyně K., kterou označil za podstatnou a provedení konfrontace s poškozenou. Otázka podstatnosti výpovědi této svědkyně je přitom podle jeho názoru otázkou jiného nesprávného právního posouzení. Za další pochybení, a to ve vztahu k přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, označil rovněž nedostatečné vypořádání se s otázkou svolení poškozené K. D., která se podle jeho názoru snažila sama sebe očistit před vlastní matkou, kterou s ním podváděla. Prostřednictvím svolení poškozené a dohody o provozování sexuálních aktivit, kterou s ní uzavřel, se obviněný domáhal vyloučení protiprávnosti jeho jednání, když namítl, že poškozená může svobodně rozhodovat o tom, s kým bude sexuální aktivity provozovat. Nesprávné hmotně právní posouzení obviněný shledal i v otázce posouzení zákonnosti provedeného důkazu, a to konkrétně výslechu poškozené K. D. v pozici svědka dne 1. 8. 2011, který byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon (v dříve vedeném řízení), ovšem před zahájením trestního stíhání v rozporu se zákonem nikoliv za účasti soudce ve smyslu § 158 odst. 8 tr. ř. V návaznosti na to dovodil, že závěry soudů obou stupňů o jeho vině se tak opírají o procesně nepoužitelný výslech poškozené ze srpna 2011.

S ohledem na porušení práva na spravedlivý proces a porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K dovolací argumentaci obviněného ohledně naplnění dovolacího důvodu podle ust. § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že tento předpokládá porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souladu s tímto dovolacím důvodem lze tedy namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což ve svém důsledku mohlo vést ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Dodal, že uvedené pochybení přitom může nastat i v případě nesprávného postupu podle § 209 odst. 1 tr. ř., na které obviněný odkazuje, a jehož zákonné vymezení věty druhé státní zástupce připomněl. Současně zdůraznil, že o důvodnosti vykázání obviněného z jednací síně ve smyslu citovaného ustanovení není pochyb, když uplatnění tohoto postupu nijak nezpochybňuje ani obviněný v dovolání, což značí, že k naplnění tohoto dovolacího důvodu, který nastává v případě konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného v rozporu se zákonem - dojít nemohlo.

Pokud jde o splnění navazujících procesních pokynů, ukládajících soudu určité povinnosti poté, co je obviněný opět v hlavním líčení nebo veřejném zasedání přítomen, dodal, že obviněný tuto námitku použil již v řádném opravném prostředku, přičemž Krajský soud v Praze konstatoval, že k pochybení skutečně došlo. Jak státní zástupce konstatoval, soud prvního stupně totiž neseznámil obviněného s výpovědí svědkyně ihned po jeho návratu do jednací síně a obviněný tak předložil své otázky (písemně) na svědkyni až v rámci pokračování v hlavním líčení, přičemž jejich položení soud jako návrh na doplnění dokazování nesprávně odmítl. V souladu s názorem odvolacího soudu i státní zástupce vyslovil přesvědčení, že význam zmíněné nesprávnosti je ve vztahu k celému řízení omezený. Svědkyně M. A. byla slyšena v hlavním líčení již dříve a v daném případě se jednalo toliko o jisté doplnění. Podle Krajského soudu v Praze, který měl k dispozici písemně vyhotovené otázky obviněného, však tyto směřovaly jen k okrajovým záležitostem. Navíc v průběhu celého tohoto úkonu byl přítomen obhájce obviněného, který také jmenované svědkyni několik otázek položil. Státní zástupce proto dovodil, že v rámci dokazování v řízení před soudem prvního stupně sice došlo k pochybení, které do jisté míry zkrátilo právo obviněného na obhajobu, avšak tato vada jednak není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a navíc její dopad na závěry řízení je naprosto minimální [srov. § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.].

Pokud jde o druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o existenci tohoto dovolacího důvodu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Jestliže tedy obviněný zejména namítal, že byly bezdůvodně zamítnuty jeho důkazní návrhy na výslechy svědků a provedení konfrontace, resp. že bylo (údajně) jinak dokazování nesprávné, jedná se výlučně o námitky týkající se tvrzených procesních nedostatků, a nikoliv nesprávného právního posouzení předmětného skutku. Takové námitky však nejsou schopny naplnit uvedený důvod dovolání, resp. může se tak stát pouze ve výjimečných případech, především existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, případně byly-li užity nezákonné důkazy nebo byly-li některé důkazy opomenuty. Uvedená situace však v přezkoumávané věci nenastala, neboť soudy činné dříve ve věci provedly za užití zákonných důkazů (získaných bezprostředně v tomto řízení) zjevně dostatečné dokazování, které umožňovalo dovodit skutkové závěry svědčící o vině obviněného. To jinak řečeno značí, že závěr o spáchání trestné činnosti obviněným není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním, rozporu, ani jinak zatížen zásadní procesní vadou.

Za námitku podřaditelnou pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit tvrzení, kterým se obviněný domáhá vyloučení protiprávnosti svého jednání vůči poškozené z důvodu jejího svolení (§ 30 odst. 1 tr. zákoníku). V tomto směru státní zástupce uvedl, že ačkoliv otázka okolnosti vylučující protiprávnost činu je obecně otázkou hmotně právní, v kontextu obviněným uplatněných argumentů (zejména stran existence údajné dohody o sexuálních aktivitách a okolnostech jejího vzniku) je zřejmé, že v části jsou předmětem i těchto námitek výhrady zaměřené proti skutkovým zjištěním, včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. Bude-li přitom vycházeno z ustáleného skutkového stavu věci, je podle státní zástupce nutno tvrzení obviněného pokládat za nedůvodné, neboť k aplikaci § 30 tr. zákoníku je především nutné, aby osoba k tomu způsobilá s jednáním dobrovolně, vážně, určitě a srozumitelně souhlasila (srov. § 30 odst. 2 tr. zákoníku). Přitom takovéto svolení je vyloučeno u řady trestných činů, např. i u pohlavního zneužití ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 423). Domněnka obviněného, že nezletilá poškozená je s to s ním sjednat relevantní a závaznou smlouvu, podle níž ji obviněný může zneužívat (viz výrok o vině rozsudku odvolacího soudu), je tudíž zcela mylná. Rovněž nelze přehlédnout, že k útoku obviněného poškozená nepřistupovala zásadně dobrovolně, ale (v rámci jednání popsaného pod body 2 až 5 výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře) po pohrůžkách obviněného nebo po fyzickém napadení z jeho strany, což svobodu jednání, zásadní pro vznik smluv a současně zásadní pro relevantní svolení poškozené, rovněž zcela vylučuje. Právní posouzení zmíněných skutkových dějů tak bylo učiněno správně a bez vad, neboť dovození vyloučení protiprávnosti v důsledku svolení poškozené nepřipadá v úvahu. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto podle státního zástupce dojít nemohlo.

Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl, že není namístě postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodnout o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. Rovněž uvedl, že navrhované rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což současně navrhl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. A. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům .

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Obviněný R. A. vytkl, že u hlavního líčení proběhl opakovaný výslech svědkyně M. A. v jeho nepřítomnosti, přičemž následně po návratu do jednací síně nebyl v rozporu s § 209 odst. 1 tr. ř. seznámen s obsahem její výpovědi a nebylo mu umožněno klást svědkyni otázky, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Podle § 209 odst. 1 tr. ř. věty druhé a třetí platí, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

Z obsahu spisu bylo shledáno, že svědkyně M. A. byla k věci slyšena opakovaně, a to jednak v přípravném řízení dne 4. 11. 2011 (č. l. 45 - 52 spisu), kdy tomuto byl přítomen obhájce obviněného, jednak u hlavního líčení dne 1. 3. 2012 (č. l. 268 - 274), kteréžto výpovědi byl přítomen jak obviněný, tak i jeho obhájce, kteří oba využili svého práva klást svědkyni otázky. Z úředního záznamu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 9. 2012 (č. l. 443 spisu) se mj. podává, že se na soud dostavily M. A. a K. D., přičemž M. A. uvedla, že jí od obviněného přišel dopis, kde jí vyhrožuje a shodně uvedly, že z jeho jednání mají strach. V návaznosti na tyto skutečnosti byla vyzvána, aby soudu tyto dopisy doručila soudu, jak je patrno z úředního záznamu ze dne 12. 10. 2012 (č. l. 450). Z obsahu úředního záznamu z téhož dne (č. l. 457a spisu) vyplývá, že se na soud dostavila svědkyně M. A. i s dcerou K. D. a přinesly dopisy, které svědkyni A. obviněný zaslal z výkonu trestu. Obě svědkyně byly velice rozrušené a ve špatném psychickém stavu a prosily, aby se soud před obviněným nezmiňoval, že nyní dopisy přinesly. S ohledem na jejich psychický stav bylo evidentní, že nejsou schopny být nyní vyslechnuty jako svědkyně. Za této situace ve smyslu § 209 odst. 1 tr. ř. konal soud prvního stupně výslech svědkyně M. A. u hlavního líčení dne 25. 10. 2012 v nepřítomnosti obviněného, když z výše popsané rekapitulace je zřejmé, že podmínky pro postup podle ust. § 209 odst. 1 věty druhé tr. ř. byly splněny, proti čemuž ani obviněný ničeho nenamítá. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jež je naplněn tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání v rozporu se zákonem, tak výše uvedeným postupem soudu naplněn nebyl. Nutno zdůraznit, že pod tento dovolací důvod rovněž nelze podřadit námitku obviněného, pokud v této souvislosti dále vytýká, že nebylo dodrženo ustanovení § 209 odst. 1 věty třetí tr. ř., když poté, co byla svědkyně M. A. vyslechnuta v jeho nepřítomnosti, nebyl po opětovném předvedení do jednací síně seznámen s její výpovědí, aniž by mu byla dána možnost se k této ve smyslu § 214 tr. ř. vyjádřit a klást svědkyni otázky. Tímto vadným procesním postupem soudu došlo podle jeho názoru k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) je dáno tím, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.

Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP ) ve svých rozhodnutích uvádí, že všechny důkazy by měly být provedeny za přítomnosti obžalovaného při veřejném jednání, nicméně použití důkazů získaných ve fázi policejního vyšetřování není samo o sobě v rozporu s článkem 6 Úmluvy, za předpokladu, že jsou respektována práva obhajoby. Ta spočívají zejména v možnosti obžalovaného (respektive obhajoby) zpochybnit svědectví a vyslechnout ty, kteří svědectví poskytli, a to buď při v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení. Z principu kontradiktornosti tak plynou ve vztahu k výslechu svědků dvě pravidla: za prvé, pro neúčast svědka musí být daný dobrý důvod a za druhé, v situaci, kdy je obvinění založeno převážně na výpovědi svědka, kterého obžalovaný neměl možnost vyslechnout, či už v přípravném řízení nebo před soudem , mohou být práva obhajoby omezena do té míry, že jsou v rozporu s čl. 6 Úmluvy. Obecně by tedy obžalovanému mělo být umožněno vyslechnout svědka při jednání, ESLP ale současně připouští, že za určitých okolností nelze vyslechnutí svědka (či už z důvodu nedostupnosti, nebo jeho traumatizace) obžalovaným provést a konstatuje: Soud stanovil, že práva obhajoby jsou omezena v míře neslučitelné s požadavky článku 6, jestliže je odsouzení založeno výlučně nebo v určující míře na výpovědi svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout ani v přípravném řízení, ani před soudem. Článek 6 tak dovoluje soudům založit odsouzení na výpovědi svědka, který vypovídá proti obviněnému, a kterého obviněný nebo jeho obhájce neměli možnost v žádné fázi řízení vyslechnout , pouze za splnění následujících podmínek: za prvé, jestliže skutečnost, že svědek nebyl s obviněným konfrontován, je důsledkem nemožnosti svědka najít, musí být zjištěno, že příslušné orgány po něm aktivně pátraly, aby takovou konfrontaci umožnily; za druhé, sporná výpověď nemůže v žádném případě představovat jediný důkaz, na němž spočívá odsouzení.

V návaznosti na tato obecná východiska Nejvyšší soud konstatuje, že v předmětné věci v rámci důkazního řízení před soudem prvního stupně sice došlo vytýkaným postupem soudu prvního stupně k procesnímu pochybení a ke zkrácení práva obviněného na obhajobu, současně však zdůrazňuje, že toto pochybení lze pro rozhodnutí ve věci označit za nepodstatné. Jak bylo výše uvedeno, M. A. byla jako svědkyně slyšena opakovaně, a to jednak v přípravném řízení dne 4. 11. 2011, za přítomnosti obhájce obviněného, který využil svého práva klást svědkyni otázky, jednak u hlavního líčení dne 1. 3. 2012 (č. l. 268), kteréžto výpovědi byl přítomen jak obviněný, tak i jeho obhájce, kteří svého práva klást svědkyni otázky rovněž využili. Výslech svědkyně A. u hlavního líčení dne 25. 10. 2012 (č. l. 494 - 500 spisu) byl již toliko doplněním její předešlé výpovědi, což dovodil i odvolací soud, který měl k dispozici otázky obviněného, a které podle jeho názoru směřovaly k okrajovým záležitostem.

Ostatně z judikatury ESLP nevyplývá žádné obecné právo znovu v řízení před soudem vyslechnout svědky, které již obhajoba měla možnost vyslechnout. Pro zachování zásady kontradiktornosti procesu tedy stačí, že obhajoba (respektive obviněný) měla možnost svědka alespoň jednou vyslechnout. Přitom platí, že pro účely článku 6 Úmluvy je dostatečná existence možnosti obhajoby, není nevyhnutné, aby výslech skutečně proběhl.

Jestliže podle ustálené judikatury Evropského soudu k porušení článku 6 Úmluvy dochází tehdy, pokud se odsouzení v trestním řízení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obviněný neměl možnost v žádné fázi řízení vyslechnout nebo nechat vyslechnout, lze z výše uvedeného dovodit, že pokud měl obviněný možnost svědkyni M. A. vyslechnout prostřednictvím obhájce v přípravném řízení dne 4. 11. 2011 a rovněž tak u hlavního líčení dne 1. 3. 2012, jemuž byl jak obviněný tak i jeho obhájce přítomni, nutno námitku obviněného spočívající v porušení práva na spravedlivý proces označit za nedůvodnou.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výtky obviněného, jimiž v podrobnostech zpochybňuje správnost a úplnost konečných skutkových zjištění a hodnocení v soudním řízení provedených důkazů, přičemž z těchto primárně tvrzených procesních nedostatků, které tvoří podstatnou část uplatněných námitek, dovozuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak je tomu v případě, pokud tvrdí, že se žádného protiprávního činu nedopustil a namítá, že v soudním řízení byly odmítnuty jeho důkazní návrhy na výslechy svědků a provedení konfrontace s poškozenou K. D., věrohodnost jejíž svědecké výpovědi zpochybňuje. Taktéž pokud upozorňuje na možný motiv poškozené, kterým se soudy nezaobíraly a poukazuje na existenci a okolnosti vzniku údajné dohody o sexuálních aktivitách mezi ním a poškozenou. Rovněž vytýká, že se krajský soud náležitě nevypořádal s jeho odvoláním. Nutno zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod z části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Pokud s ohledem na skutečnost, že byl odmítnut obviněným navržený důkaz výslechem svědkyně K., který označuje za podstatný a namítá, že řízení je zatíženo procesní vadou, která způsobuje jeho protiústavnost a porušení jeho základních práv obsažených v Listině, příp. v Úmluvě, tak Nejvyšší soud pokud jde o úplnost dokazování v obecné rovině připomíná, že v řízení o dovolání nemůže bez dalšího přehodnocovat proces dokazování provedeného před soudy nižších stupňů. Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v posuzované trestní věci obviněného za dostatečný pro meritorní rozhodnutí a neodporující výše uvedené judikatuře v otázce tzv. opomenutých důkazů.

V mimořádném opravném prostředku obviněný R. A. též tvrdí, že se jednak nedopustil trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jednak se ohledně přečinu vydírání domáhá vyloučení protiprávnosti svého jednání vůči poškozené z důvodu jejího svolení ve smyslu ust. § 30 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky obsahově důvod dovolání zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda v soudním řízení pravomocně zjištěné skutky byly správně právně posouzeny.

Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti .

Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Podle § 30 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny a toto svolení musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odst. 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Podle odst. 3 tohoto ustanovení s výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.

Lze konstatovat, že soudy oprávněně vycházely při zjišťování skutkového stavu věci z procesně bezvadných a v zásadě se doplňujících důkazů. V tomto směru lze odkázat zejména na přímý důkaz, kterým je výpověď poškozené K. D., která se jeví zcela věrohodnou a kterou je obviněný přímo usvědčován jednak ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť pokud minimálně od prosince 2008 do 23. 5. 2009, kdy dosáhla věku patnácti let, svou nevlastní dceru, která s ním žila ve společné domácnosti: osahával na prsou a přirození, čemuž se poškozená ze strachu podvolila.... , tak očividně dítě mladší 15 let jiným způsobem než souloží, pohlavně zneužil a čin spáchal na dítěti svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti. Rovněž pokud i po dosažení věku 15ti let poškozené v sexuálních praktikách pokračoval způsobem popsaným v bodech 2) - 5) výroku rozsudku prvostupňového soudu, dopustil se pokračujícího přečinu vydírání, neboť poškozenou opakovaně, minimálně od 28. 7. 2011 do 2. 11. 2011, jednak za použití fyzického násilí, jednak pod pohrůžkou fyzického násilí či jiné těžké újmy její osoby, matky a babičky nutil, aby strpěla jeho sexuální praktiky spočívající zejména v jejím osahávání či ji nutil k tomu, aby jej pohlavně uspokojovala. V tomto směru se bezpředmětnou jeví námitka obviněného, že podkladem závěrů soudů o jeho vině byl nezákonný a procesně nepoužitelný důkaz - výpověď poškozené v pozici svědka ze dne 1. 8. 2011, která byla učiněna před zahájením předešlého trestního stíhání obviněného, jež bylo následně zastaveno, neboť tato nemá v provedeném dokazování oporu. Ze spisového materiálu v nyní projednávané věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného podle § 160 odst. 1 tr. ř. bylo zahájeno až dne 3. 11. 2011, přičemž soudy vycházely jednak z procesně použitelné výpovědi poškozené z přípravného řízení ze dne 4. 11. 2011 (č. l. 55 - 60 spisu), jednak z její výpovědi u hlavního líčení dne 1. 3. 2012 (č. l. 255 - 266 spisu), jak je patrno i z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nutno zdůraznit, že závěry soudů vycházely nejen z výpovědi poškozené, ale tato byla v souladu i se závěry znaleckého posudku PhDr. Evy Havašové z oboru školství a kultury odvětví dětské psychologie stran obecné věrohodnosti poškozené a je rovněž potvrzována výpovědí matky poškozené M. A.. Své skutkové závěry soudy opřely i o další důkazy, zejména výpovědi svědků V. Ch., K. K., P. K., V. K., R. S., E. B., přičemž nelze pominout ani další, zejména listinné důkazy, které okruh těchto nepřímých důkazů uzavírají. Z těchto lze zmínit především znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, z jehož závěrů lze zjistit, že obviněný v době páchání trestné činnosti byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a ve snížené míře své jednání ovládat, když ke snížení těchto ovládacích schopností došlo jednak vlivem opilosti lehké až středně těžké, prosté a rovněž nepříznivou osobnostní strukturou obviněného.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a to ve spojení s příslušnou částí podrobného odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 11. 2012, sp. zn. 6 T 19/2012, vyplývá, které skutečnosti soud vzal v trestní věci za prokázané (ostatně byly vyjádřeny v tzv. skutkové větě výroku rozsudku), o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je též patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, a proč nebylo vyhověno návrhům na doplnění dokazování ve výše naznačeném směru. Z těchto hledisek odpovídá odůvodnění napadeného rozsudku v zásadě požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé nelze shledat extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vyložily a v tomto rámci vysvětlily i nadbytečnost dalšího dokazování. Podstatné je, že se soudy nedopustily vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V posuzované věci však soudy obou stupňů komplexně, logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a zdůvodnily, proč je možno skutková zjištění spolehlivě opřít o řetěz důkazů vylučující závěr jiný.

Rovněž argumentaci obviněného, jíž se z důvodu údajného svolení poškozené domáhá vyloučení protiprávnosti svého jednání ve smyslu § 30 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž poukazuje na existenci údajné dohody mezi ním a poškozenou v tom směru, že sexuální praktiky, které jsou v podrobnostech popsány v bodech 2) - 5) výroku rozsudku prvostupňového soudu, byly ze strany poškozené dobrovolné, přičemž zdůrazňuje, že s ním závaznou smlouvu, podle níž ji může zneužívat, byla způsobilá sjednat, je třeba označit za naprosto zcestnou a neopodstatněnou. Již s ohledem na věk poškozené a okolnosti případu, z nichž je zjevné, že poškozená jednala ve strachu a obavách z obviněného a nacházela se pod silným psychickým tlakem, není sporu o tom, že tato nebyla ve smyslu § 30 odst. 2 tr. zákoníku osobou způsobilou s jednáním obviněného dobrovolně, vážně, určitě a srozumitelně souhlasit. Poškozený může dát svolení pouze k zásahům do těch zájmů, o nichž může sám a bez omezení rozhodovat, tedy aniž by činem bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti. Je též nutno zdůraznit, že svolení § 30 odst. 1 tr. zákoníku je u pohlavního zneužití, jakož i řady dalších trestných činů, vyloučeno. V uvedených případech je souhlas irelevantní, neboť ochrana zde překračuje zájem jednotlivce, jde o zájmy celospolečenské (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012).

Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnou právní vadou, v níž obviněný R. A. spatřuje nesprávné právní posouzení skutku, neboť vykazuje všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byl pravomocně uznán vinným.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t l jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného R. A. na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§ 265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle § 265 o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. června 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký