3 Tdo 465/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 206 tr. zákoník



3 Tdo 465/2013-51
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání obviněného Z. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2012, č. j. 6 To 17/2011-2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci jako soudu druhého stupně ze dne 22. 11. 2012, č. j. 6 To 17/2011-2026, byl k odvolání obviněného Z. P. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2010, č. j. 45 T 1/2008-1800, a to ve výroku o vině dílčím útokem zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) popsaným pod bodem ad 1/, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody dle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. ohledně poškozené společnosti PROMET CZECH, s. r. o., se sídlem M. O. (dříve PROCENTO, spol. s r. o., se sídlem S. V. n. O.). Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému za zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil dílčím útokem popsaným ve výroku o vině pod bodem ad 2/, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek prvního stupně nezměněn, uložen podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oborech koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej a zprostředkování obchodu a služeb, a to na dobu pěti let. V ostatních výrocích ohledně bodu ad 2/ zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Naproti tomu odvolací soud v bodě III/ výrokové části téhož rozsudku rozhodl tak, že obviněný se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 4 KZV 67/2004, pro skutek, jímž měl vůči společnosti PROMET CZECH, s. r. o. (dříve PROCENTO, spol. s r. o.) spáchat dílčí útok trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009). Podle § 229 odst. 3 tr. ř. soud poškozenou společnost odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho části v bodech I/ a II/ týkající se dílčího útoku (skutku) původně popsaného v bodě ad 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný Z. P. další dovolání, v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ani skutek, jehož se měl dopustit jednáním popsaným v bodě ad 2/ výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2010, č. j. 45 T 1/2008-1800, vůči společnosti ALMAN-EX, s. r. o., nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry. V tomto závěru jej utvrdil závazný právní názor, který měl ve svých předcházejících usneseních ve věci ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 335/2007, a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 992/2011, vyslovit Nejvyšší soud, když v obou případech jeho dovolání vyhověl. Ačkoli je dovolateli známo, že v dovolacím řízení obecně nelze přezkoumávat skutková zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (přičemž současně tvrdí, že skutkového přezkumu se nedomáhá), poukázal na to, že sám Vrchní soud v Olomouci ve zrušujícím rozhodnutí č. j. 6 To 104/2008-1573 soudu prvního stupně uložil, aby zkoumal, zda platby společnosti PROCENTO, s. r. o., ale stejně tak ALMAN-EX, s. r. o., byly uskutečněny z výtěžku za prodej předmětného zboží, a aby si ujasnil, zda si obviněný výtěžek z prodeje surového železa přisvojil, a pokud ano, jakým způsobem a v jakém rozsahu. V tomto směru dovolatel znovu odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 335/2007, s tím, že v něm obsažené závěry o nesprávnosti právního posouzení se nepochybně týkaly obou skutků, přičemž demonstrativně bylo pochybení popsáno pouze stran jednání vůči společnosti PROCENTO, s. r. o.

Za podstatné považuje dovolatel nadále to, že základním předpokladem pro závěr o jeho vině je prokázání skutečnosti, že si svěřenou věc (v daném případě výtěžek z prodeje svěřené věci) přisvojil. Pokud Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 10. 11. 2010, č. j. 45 T 1/2008-1800, založil právní závěry o jeho vině u obou skutků zcela shodně, když stejně hodnotil skutkové okolnosti jak u jednání vůči poškozené společnosti PROCENTO, s. r. o., tak u poškozené ALMAN-EX, s. r. o., nemůže v žádném případě obstát výrok odvolacího soudu, který u bodu ad 1/ (poškozená společnost PROCENTO, s. r. o.) shledal pochybení v právním názoru krajského soudu a dovolatele obžaloby zprostil, zatímco v bodě ad 2/ (poškozená společnost ALMAN-EX, s. r. o.) jeho závěr o v podstatě stejné otázce akceptoval jako správný. Neudržitelnost právního posouzení odvolacího soudu podle dovolatele názorně demonstruje i odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 26, kdy v rozporu se skutkovými zjištěními, která přejal jako podklad pro právní posouzení skutku od soudu prvního stupně, uvádí, že v rozhodném období bylo uhrazeno poškozené společnosti ALMAN-EX, s. r. o., 504.544,10 Kč a prostřednictvím Druhé slévárny B., a. s., dokonce 986.901,56 Kč. Sama poškozená společnost uvádí, že v rozhodném období bylo uhrazeno 1,434.544,- Kč.

Dovolatel dále namítl, že skutkové závěry k oběma útokům (skutkům) uvedeným v obžalobě vůbec nerozlišují, v jakém rozsahu získal výtěžek z prodeje svěřené věci, neboť soud prvního stupně pro své právní úvahy (opakovaně vytýkané Nejvyšším soudem) tuto okolnost nepovažoval za významnou. Ačkoli oba skutky hodnotil po právní stránce zcela totožně, odvolací soud se uchýlil k odlišnému právnímu posouzení hodnocení obou jednání a na stejném skutkovém základě dovodil v jednom případě vinu obviněného a ve druhém případě ho obžaloby zprostil. Odůvodnění napadeného rozsudku přitom vůbec neobsahuje závěry, ze kterých by mělo vyplývat, že dovolatel měl jednat v rozporu s účelem svěření a že jeho záměrem bylo nevrátit výtěžek z prodeje věci. V tomto směru zůstaly pokyny Nejvyššího soudu opětovně nesplněny.

S ohledem na výše uvedené důvody je dovolatel přesvědčen, že v dané věci jsou dány uplatněné dovolací důvody, a proto se domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 6 To 17/2011, ze dne 22. 11. 2012.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Konstatovala, že z odůvodnění dosud posledního usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 992/2011, jednoznačně vyplývá, že odkaz na teoretické zásady posuzování skutku jako trestného činu zpronevěry, vyjádření nezbytnosti doplnění skutkového stavu věci ve smyslu úmyslného přisvojení si výtěžku z oprávněného prodeje odebraného zboží, jakož i souhrn veškerých právních úvah s tím souvisejících, se zcela jednoznačně vztahovaly ke skutku ad 1/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, tj. jednání dovolatele ve vztahu ke společnosti PROCENTO, s. r. o., pro který byl dovolatel nyní napadeným rozsudkem odvolacího soudu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Odvolací soud zcela správně dovodil, že k právní kvalifikaci skutku ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, který se týkal poškozené společnosti ALMAN-EX, s. r. o., neměl Nejvyšší soud žádných výhrad a v tomto směru tedy nebylo nutno tento výrok při opětovném projednání odvolání obviněného jakkoli korigovat. Pokud za uvedeného procesního stavu, daného uskutečněným rozsahem předcházejícího dovolacího přezkumu, vytkl dovolatel Vrchnímu soudu v Olomouci nesprávnost právního posouzení skutku, označeného původně v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem ad 2/ výroku o vině, postupoval nepřípustným způsobem. Učinil tak totiž navzdory tomu, že Nejvyšší soud mu přisvědčil pouze v námitkách týkajících se skutku ad 1/ původního výroku o vině.

Nad rámec výše uvedeného státní zástupkyně doplnila, že jednání dovolatele vůči společnosti ALMAN-EX, s. r. o., spočívalo v nezaplacení dodávek zboží (až na nevýraznou výjimku v podobě částky 54.356,50 Kč) a tím způsobení škody na jejím majetku ve výši 1.743.324,49 Kč. Naproti tomu v případě původně popsaném pod bodem ad 1/ výroku o vině směřovalo jednání dovolatele k tomu, aby byl výtěžek z prodeje inkriminovaného zboží uhrazen, byť jím zaplacené finanční částky byly v rámci započtení starších pohledávek zohledněny jiným způsobem, než zamýšlel. Proto ani při zvážení celkového obrazu obchodování České slévárenské, a. s., v rozhodném období nebylo možno v tomto případě dovodit jeho záměr si takové finanční prostředky přisvojit.

Závěrem vyjádření ovšem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. P. odmítl z formálních důvodů jakožto nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný Z. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn zabývat se jen těmi výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející částí řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (v judikatuře viz R 29/2004 SbRt.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkazuje.

Jak již Nejvyšší soud rozvedl ve svém předcházejících rozhodnutích ve věci, důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá - dovolatelem uplatněná - alternativa tohoto dovolacího důvodu, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Pokud dovolatel namítl, že Vrchní soud v Olomouci plně nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 992/2011, když stran jednání popsaného původně pod bodem ad 1/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně sice napadeným rozsudkem rozhodl zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř., avšak na straně druhé skutkově totožné jednání vůči společnosti ALMAN-EX, s. r. o., (bod ad 2/ výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně) právně posoudil jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nelze jeho dovolání považovat z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní . Taková argumentace totiž jednak nerespektuje podstatný rozdíl mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů k oběma projednávaným skutkům (dílčím útokům) původně přisouzené trestné činnosti, ale zároveň je nesena zřejmou dezinterpretací úvah Nejvyššího soudu vtělených do obou jeho dosavadních rozhodnutí ve věci (viz níže).

Dovolateli lze přisvědčit potud, že podle výroku o vině z posledního rozsudku soudu prvního stupně v projednávané věci mělo jeho jednání v obou případech (tedy jak vůči poškozené společnosti PROCENTO, s. r. o., tak vůči společnosti ALMAN-EX, s. r. o.) shodně spočívat v tom, že jako člen představenstva spol. Česká slévárenská, a. s. se sídlem P., V., uzavřel s dodavateli kupní smlouvu na dodávky slévárenského surového železa, resp. slévárenského koksu, na jejímž základě postupně toto zboží odebral, přičemž v termínech splatnosti ani následně neuhradil příslušné faktury, přestože odebrané zboží v souladu s uzavřenými kupními smlouvami dodal do Druhé slévárny B., a. s., k dalšímu zpracování a obdržel za něj odpovídající finanční plnění. Toto plnění však neměl převést na společnost PROCENTO, s. r. o., resp. společnost ALMAN-EX, s. r. o., ačkoliv věděl, že v uzavřených kupních smlouvách je obsažena výhrada vlastnického práva spočívající v tom, že vlastnictví předmětu plnění bude přecházet na kupujícího až úplným zaplacením kupní ceny za dodaný předmět plnění.

Na straně druhé však dovolatel zjevně účelově opomíjí zcela zásadní odlišnost mezi oběma skutky tak, jak byly zjištěny a popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně; a sice, že zatímco na společnost ALMAN-EX, s. r. o., nepřevedl finanční plnění, které obdržel za další zpracování odebraného slévárenského koksu, a zaplatil za něj toliko částku 54.356,50 Kč, čímž tomuto dodavateli způsobil škodu ve výši 1.743.324,49 Kč, společnosti PROCENTO, s. r. o., které měl nezaplacením kupní ceny za odebrané surové železo způsobit škodu ve výši 8.037.086,27 Kč, ve skutečnosti v průběhu roku 2002 postupně uhradil částku v celkové výši 7.802.063,55 Kč (tedy téměř celý finanční ekvivalent hodnoty odebraného zboží), kterou však dodavatelská společnost použila k úhradě dříve vystavených faktur za dodané zboží v roce 2001.

Právě posledně uvedená skutečnost vedla Nejvyšší soud k názoru vyjádřenému již v usnesení ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 335/2007, tj. že pokud by se dovolatelem odvedené platby společnosti PROCENTO, s. r. o., v průběhu roku 2002 uskutečnily z výtěžku za prodej inkriminovaného množství surového železa, což ze zrušených rozhodnutí soudů nijak nevyplývalo, sotva bylo možno dospět k závěru, že dovolatel skutečně jednal v úmyslu přisvojit si výtěžek za prodej svěřené věci v uvedené výši ve smyslu ustanovení § 248 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále je tr. zák ). Nebylo totiž na jeho vůli, že dodavatelská společnost, které platby poskytl, toto plnění použila za podmínek § 330 odst. 1 Obchodního zákoníku na úhradu svých dřívějších pohledávek. Nejvyšší soud pak považoval konstrukci soudů nižších stupňů, že dovolatel si musel být vědom dluhů společnosti Česká slévárenská, a. s., ve vztahu ke společnosti PROCENTO, s. r. o., a být srozuměn s případným započtením, z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. - bez dalšího - za zcela irelevantní.

Jinými slovy, jestliže Nejvyšší soud ve svých zrušujících rozhodnutích ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 335/2007, a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 992/2011, opakovaně vyslovil, že soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jednání dovolatele jako trestný čin zpronevěry podle 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., resp. následně jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, učinil tak s ohledem na výše rekapitulované vady v hmotně právním posouzení skutkových zjištění ve vztahu k dílčímu útoku týkajícímu se výhradně společnosti PROCENTO, s. r. o., a nikoli implicitně také společnosti ALMAN-EX, s. r. o., jak zjevně účelově tvrdí dovolatel v nyní podaném mimořádném opravném prostředku.

Jednáním ve vztahu ke společnosti ALMAN-EX, s. r. o., se měl odvolací soud podle závazného pokynu Nejvyššího soudu jednoznačně formulovaného v usnesení sp. zn. 3 Tdo 992/2011 ze dne 20. 6. 2012 (v podrobnostech viz str. 12 odůvodnění usnesení) zabývat pouze z toho hlediska, zda užitá právní kvalifikace může obstát i při důsledném respektu zásady subsidiarity trestní represe, nyní výslovně upravené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tento závazný pokyn odvolací soud splnil (k tomu viz str. 19 odůvodnění napadeného rozsudku) a dovolatel v tomto směru k jeho úvahám žádné námitky nevznesl.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného Z. P. nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve skutečnosti nevycházely ze skutkového stavu, na jehož podkladě odvolací soud napadeným rozsudkem kvalifikoval jeho jednání ve vztahu ke společnosti ALMAN-EX, s. r. o., jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Proto podanému dovolání nepřiznal opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí znovu věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. K takovému postupu přitom zákon nevyžaduje souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler