3 Tdo 458/2007
Datum rozhodnutí: 10.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 458/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2007 o dovolání V. U., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 113/2006 ze dne 22. 3. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 169/2005, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 169/2005 ze dne 29. 9. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen dle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a dále trest vyhoštění dle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na dobu deseti roků. Podle § 226 písm. c) trestního řádu (dále jen tr. ř.) byl obviněný spolu s ostatními spoluobviněnými zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 3 Zt 92/2005 pro skutek v rozsudku přesně popsaný.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal V. U. i příslušný státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 113/2006 ze dne 22. 3. 2006, a to tak, že je dle § 256 tr. ř. zamítl. Podle § 350c odst. 1 tr. ř. rozhodl o vzetí obviněného do vyhošťovací vazby. Dle § 72 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že dalšího obžalovaného, V. S., propouští z vazby.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal V. U. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) , písm. h) a písm. l) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že dle jeho názoru zanikla trestnost činu ve smyslu § 65 tr. zák., neboť se změnila situace a pominula nebezpečnost jeho jednání pro společnost. Má totiž na území České republiky (dále jen ČR) povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a rodinný život, neboť zde žije se svou družkou O. K., která je občankou ČR. Má tak za to, že měl dříve, než byl dne 25. 11. 2004 vykonán trest vyhoštění uložený Okresním soudem v Jičíně sp. zn. 1 T 123/1999, právní nárok na upuštění od výkonu tohoto trestu podle § 350h odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 57 odst. 3 písm. c) tr.zák., protože takto vznikl stav, kdy zjevně zanikla nebezpečnost jeho činu pro společnost. I kdyby však jeho vina byla prokázána, uložený trest je nezákonný, protože je v rozporu s § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. z důvodů shora řečených. Z hlediska tohoto ustanovení jsou navíc dle něho úvahy soudu nepřezkoumatelné. Shodnou argumentaci uplatnil již ve svém odvolání, ale Krajský soud v Brně argumentoval tím, že mu dlouhodobý pobyt (který jako jediná podmínka dle citovaného ustanovení tr. zák. splněna nebyla) byl povolen na základě jeho trestné činnosti, a proto její splnění neuznává. Nikde však tento soud neuvádí, jakou trestnou činnost má na mysli. Je přesvědčen, že jeho dlouhodobý pobyt je stále platný a i v současnosti trvá, neboť po svém propuštění z vyhošťovací vazby podal včas žádost o jeho prodloužení. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 113/2006 zrušil ve výroku I. části, kterou se zamítá odvolání odsouzeného z důvodů jím uplatněných.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě došlo k povolení dlouhodobého pobytu u obviněného poté, co si změnil své příjmení z B. na U., tedy poté, co příslušným státním orgánům nejenže zatajil, že mu byl Okresním soudem v Jičíně pravomocně uložen trest vyhoštění, ale navíc v řízení o povolení dlouhodobého pobytu vystupoval pod změněnou totožností. Skutečnost, že získal povolení k dlouhodobému pobytu na našem území na základě nepravdivých skutečností, nemůže vést k závěru, že by zanikla nebezpečnost trestného činu pro společnost ve smyslu ust. § 65 tr. zák. (mimo uvedené, dodal, že situace předpokládaná ust. § 65 tr. zák. nenastala ani vzhledem k osobě pachatele, neboť ten nepřestal být pro společnost nebezpečný, když nadále mařil výkon rozhodnutí o uloženém trestu vyhoštění z rozsudku Okresního soudu v Jičíně). K dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že ve smyslu § 183 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen zákon č. 326/1999 Sb. či zákon o pobytu cizinců ), nutno považovat za povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. povolení k přechodnému pobytu ve smyslu § 16 an. citovaného zákona a při logickém výkladu (a minore ad maius) i povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 64 an. téhož zákona. Pokud byl tedy dovolateli povolen dlouhodobý pobyt na území ČR, stalo se tak v rozporu se zák. č. 326/1999 Sb., protože důvodem pro neudělení víza dle § 56 odst. 1 písm. b) zmíněného zákona je mimo jiné to, že cizinec vyplní žádost o udělení víza nepravdivě, což ve svém důsledku znamená, že obviněný V. U., který získal opakovaně vízum na základě poskytnutí nepravdivých údajů, v inkriminovaném období pobýval na českém území nelegálně a nemohl si zde logicky vytvořit ani pracovní a sociální zázemí ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák.

Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když takové rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit dle ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání i bez souhlasu nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

V dovolání uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch druhů trestu, které mají takovou (příslušnou) sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, u trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že trestnost činu, za nějž byl soudy odsouzen, zanikla ve smyslu ust. § 65 tr. zák., neboť se změnila situace a pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Je přesvědčen, že již v době uložení trestu vyhoštění rozhodnutím Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 1 T 123/1999 byly splněny podmínky ust. § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a on měl tak právní nárok na upuštění od výkonu tohoto trestu podle § 350h odst. 1 tr. ř., když tyto podmínky trvaly stejně i v době, kdy rozhodovaly Městský a Krajský soud v Brně. I pokud by jeho vina byla prokázána, je přesvědčen, že uložený trest vyhoštění je nezákonný, neboť má v ČR povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a žije zde se svou družkou, takže uložený trest je i v rozporu se zájmem na spojování rodin. Má tedy za to, že soudy uložený trest vyhoštění je nesprávný. Uvedené námitky byly dovolatelem uplatněny právně relevantně, neboť míří vůči hmotně právnímu posouzení skutku, jakož i vůči druhu uloženého trestu, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.

V dané situaci je nutné vyjít ze skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. Z těchto vyplynulo, že jednání V. U. spočívalo v tom, že poté, co byl Okresním soudem v Jičíně jeho rozhodnutím sp. zn. 1 T 123/1999 odsouzen a v rámci tohoto rozhodnutí mu byl uložen i trest vyhoštění na dobu pěti let, si změnil příjmení z B. na U. a pod touto novou totožností, navíc za použití dokladů na tuto novou identitu, požádal v době, kdy měl uložený trest vykonávat, celkem čtyřikrát o udělení víza, v čemž mu bylo státními orgány ČR vyhověno. Takto v době, kdy měl uložen trest vyhoštění, pobýval neoprávněně na území ČR (pod falešnou identitou), a proto jeho argumentům nelze přisvědčit.

Na základě prostudování spisu zjistil dovolací soud, že Okresní soud v Jičíně uložil dovolateli trest vyhoštění svým rozhodnutím sp. zn. 1 T 123/1999 v době, kdy dovolateli již končilo povolení k pobytu na území ČR (viz. č. l. 501). Tento tedy již v té době přirozeně nebyl ani občanem ČR, ani mu nebylo přiznáno postavení uprchlíka ve smyslu § 57 odst. 1 tr. zák.. Daný trest mu byl uložen na dobu od 25. 11. 1999 do 25. 11. 2004. Proto již v době rozhodování jmenovaného soudu nebyly splněny podmínky stanovené v ust. § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., které brání uložení tohoto trestu, a to zejména podmínka spočívající v udělení (oprávněnému) dlouhodobého pobytu.

S ohledem na takto uložený trest vyhoštění nebylo ani možné po 25. 11. 1999 dovolateli udělit vízum, resp. povolení k dlouhodobému pobytu. Podmínky pro jejich udělení, resp. i překážky, které takovému udělování brání, jsou stanoveny v zákoně č. 326/1999 Sb. V souladu s ust. § 56 odst. 1 písm. b), c) a e) cit. zákona nelze cizinci vízum udělit, jestliže cizinec vyplní žádost o udělení víza nepravdivě (písm. b/), jestliže cizinec předloží padělané nebo pozměněné náležitosti k žádosti o udělení víza (písm. e/) či jestliže je cizinec evidován v evidenci nežádoucích osob (písm. c/). V souladu s § 154 odst. 3 písm. a/ citovaného zákona přitom může být cizinec policií označen za nežádoucí osobu na základě pravomocného rozhodnutí soudu o trestu vyhoštění z území (dle § 57 tr. zák.).

Ze skutkových zjištění je tak patrné, že V. U. k žádostem o udělení víz ve všech případech musel předkládat padělané dokumenty, když z těchto vyšlo najevo, že se po celou dobu prokazoval cestovním pasem vystaveným mu na jeho nové, falešné příjmení. V jeho žádostech o udělení víz musely proto být vždy uváděny nepravdivé informace, a to jeho nové příjmení. Jak již tedy řečeno, jestliže mu v souladu s § 56 zákona č. 326/1999 Sb. nemohlo být platně vízum udělováno, je zjevné, že toto vždy získal na základě svého jednání, kterým příslušné státní orgány opakovaně uváděl v omyl. V této souvislosti neobstojí ani jeho argument, že zde má sociální a pracovní zázemí, když zde žije se svou družkou, neboť je zjevné, že toto zázemí si vytvořil v době, kdy se zde zdržoval nelegálně (na základě uvádění nepravdivých informací státním orgánům). Dle cit. ust. 56 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb. měl být navíc v dané situaci označen za nežádoucí osobu, které vízum, jakož ani povolení k dlouhodobému pobytu udělovat není možné. Za dané situace tak nelze než odmítnout jeho argument spočívající v tom, že trestnost činu zanikla, neboť se změnila situace a pominula jeho nebezpečnost pro společnost ve smyslu § 65 tr. zák

Z uvedených důvodů rovněž nelze připustit jeho námitku uplatněnou v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Jak již výše uvedeno, nebyly v jeho případě splněny podmínky dle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., takže trest vyhoštění mu byl soudy uložen v souladu se zákonem. Navíc tento trest lze dle ust. § 28 odst. 1 tr. zák. uložit i pokud jeho uložení trestní zákon výslovně v ustanovení týkajícím se konkrétní skutkové podstaty nestanoví. V daném případě tak bylo možno o uložení daného trestu dovolateli rozhodnout a není dán ani dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g a písm. h) tr. ř. byly právně relevantně uplatněny i v rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka