3 Tdo 454/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



3 Tdo 454/2017-20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 61 To 326/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 42/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 6. 2016 , sp. zn. 3 T 42/2016 , byl obviněný R. M. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl obviněný R. M. podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 14 T 131/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 11 To 134/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2016 , sp. zn. 61 To 326/2016 , jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 31. 8. 2016 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání předně uvedl, že nebylo postaveno najisto, že by on byl osobou zachycenou na fotografiích a na kamerovém záznamu, neboť jej nikdo v inkriminovaný okamžik v obchodě na vlastní oči neviděl. V další části svého dovolání obviněný namítl porušení jeho práva na obhajobu, jež spatřuje v tom, že odvolací soud podle něj nepřípustně dovodil závěr o vině jen z jeho trestní minulosti, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, v němž Ústavní soud shledal takové právní hodnocení za nepřípustné, a z doznání na úředním záznamu o podaném vysvětlení, který nelze využít jako důkaz. Obviněný dále namítl neprokázání vzniku škody a její výše a poukázal na skutečnost, že nelze vyloučit, že zaměstnanci poškozené obchodní společnosti tak zakrývali manko, které by jinak museli hradit z vlastních prostředků, a že soudy nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědka, který měl realizovat inventuru za účelem zjištění odcizeného zboží. Obviněný upozornil také na to, že svědek vykonávající v prodejně ostrahu nebyl v době krádeže v prodejně prokazatelně přítomen a že jak z fotografií, tak z kamerového záznamu nelze vůbec zjistit, jaké zboží a zda vůbec mělo být z prodejny vyneseno.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 61 To 326/2016, a stejně tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 3 T 42/2016, a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že jeho obsahem jsou výlučně námitky, které nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, neboť veškerá dovolací argumentace je zaměřena pouze na zpochybňování skutkových zjištění, resp. polemiku s provedenými důkazy a s tím, jak byly důkazy hodnoceny a jaké skutkové závěry z nich soud vyvodil. Přitom na podkladě toho obviněný předkládá svou vlastní verzi průběhu skutkového děje, podle níž se žádného trestného činu nedopustil. Státní zástupce dále konstatoval, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů by byl odůvodněn tehdy, pokud by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu, přičemž uvedl, že v posuzované trestní věci nejsou tímto nedostatkem rozhodnutí soudů zatížena. Poukázal na to, že obviněný je usvědčován z trestné činnosti především výpovědí svědka P. I., jež je podporována důkazem v podobě kamerového záznamu krádeže. K námitce neprokázání množství a hodnoty odcizeného zboží pak státní zástupce uvedl, že jde opět výlučně o polemiku se skutkovými zjištěními a že druh, množství a hodnota odcizeného zboží vyplynula z vyčíslení škody poškozenou obchodní společností, které bylo vypracováno na podkladě krátké inventury provedené ihned po činu, což potvrdil i svědek P. I. Závěrem státní zástupce konstatoval, že soudy učiněná skutková zjištění mají plnou oporu v provedených důkazech a závěr o vině obviněného byl učiněn zcela po právu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Obviněný R. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 8 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti, přičemž za stěžejní důkaz označil záznam z bezpečnostní kamery, fotografie, obsah výpovědi svědka P. I. a podklady poškozené obchodní společnosti z krátké inventury provedené bezprostředně po činu, nikoli trestní minulost obviněného ani úřední záznam o podaném vysvětlení (viz str. 2 jeho usnesení). Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Pokud soudy nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování ke způsobu vyčíslení výše škody, lze konstatovat, že již soud prvního stupně na str. 4 svého rozsudku uvedl, že výše škody byla dostačujícím způsobem prokázána jak výpovědí svědka P. I., tak i na základě podkladů poškozené obchodní společnosti. K tomu Nejvyšší soud dále doplňuje, že přesné vyčíslení výše škody není z hlediska kvalifikace jednání obviněného právně relevantní, když bylo bezpochyby prokázáno, kdy, kde a jakým způsobem si právě obviněný přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a byl za takový čin v posledních třech letech potrestán.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 26. 4. 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu