3 Tdo 453/2009
Datum rozhodnutí: 10.06.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 453/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. června 2009 o dovolání podaném obviněným MUDr. M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 447/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 12 T 23/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. M. H. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 12 T 23/2006, byl obviněný uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterých se dopustil skutky popsanými body 1/ a 2/ výroku rozsudku soudu prvního stupně. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 2 T 29/2006, dále za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2007, sp. zn. 3 T 143/2006, a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 91 T 134/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 8 To 44/2008, byl odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 8 To 44/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená S., s. r. o., se sídlem v B., D., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti předmětnému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 5 To 447/2008, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 4. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ c/ tr. ř.).



Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění dovolání uvedl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině v rozporu se základní zásadou trestního práva, a to zásadou in dubio pro reo. Odkázal na důvody, které uvedl již ve svém řádném opravném prostředku. Opakoval, že předmětnou kupní smlouvu nepodepsal. Namítl, že svědci byli na věci osobně zainteresováni. Prodej zboží ze skladu ve Vyškově v podstatě zorganizovali díky nadstandardní informovanosti, kterou disponovali, neboť spolupracovali s pověřenou exekutorkou JUDr. E. J. Svědek J. je jedním ze společníků obchodní společnosti R., spol. s r. o., a jinou výpovědí si údajně mohl např. přivodit i trestní stíhání. Dovolatel poukázal na obsahovou i formální podobnost kupní smlouvy údajně uzavřené mezi ním a shora uvedenou společností R., spol. s r. o., ze dne 22. 2. 2005 a následné kupní smlouvy uzavřené mezi společností R., spol. s r. o., a společností Z., a. s., ze dne 24. 2. 2005. Namítl, že soudy obou stupňů nezohlednily některé okolnosti provázející uzavření předmětných smluv, jako např. velký spěch, následně uzavřený dodatek o výhradě vlastnictví.

Dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 447/2008 ze dne 3. 9. 2008, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 12 T 23/2006, jako soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Po rekapitulaci dovolacích důvodů a skutkových zjištění nalézacího soudu uvedla, že obviněný MUDr. M. H. dovolání podal výlučně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému a stabilizovanému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Proto lze namítat, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv vůbec o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno, a ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože uvedená činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, ale nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají samotného právního posouzení skutku, lze vytýkat také jiné nesprávné hmotně právní posouzení, kterým se rozumí posouzení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva trestního, či jiných právních odvětví.

Dovolací důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v samotném právním posouzení skutku, který je vymezen v napadeném rozhodnutí a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Za naplnění uvedeného dovolacího důvodu nelze považovat takové výhrady obviněného, ve kterých jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, kterým byl uznán vinným vůbec nedopustil.

Z obsahu námitek, o které obviněný své dovolání opírá, vyplývá, že podstatou dovolání je výhrada o nesprávném hodnocení ve věci pořízených důkazů, přičemž podle názoru obviněného soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a měly přihlédnout nikoliv k obsahu smluv, tak jak byly písemně vyhotoveny, ale dosledovat, co bylo jejich účelem a smyslem. Obviněný tedy vytýká soudu nepochopení uzavřených smluv, na jejichž základě byl uznán vinným zmiňovanými trestnými činy. Pokud jde o zásadu in dubio pro reo, je třeba zdůraznit, že jde o zásadu procesního charakteru. Namítá-li obviněný její vadnou aplikaci, namítá vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, nikoli vadnou aplikaci samotných hmotně právních ustanovení. Přitom zásada presumpce neviny nachází svůj odraz v požadavku na nestranné a nezaujaté vystupování orgánů činných v trestním řízení, ale zejména v požadavku na nestranné a nezaujaté zjištění skutkových okolností, o kterých nebudou důvodné pochybnosti. Zásada in dubio pro reo znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Z toho plyne, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k hmotně právnímu posouzení. Okolnosti, jak měly soudy uzavřené smlouvy pochopit, obviněný blíže neuvedl a z jím podaného dovolání nelze dovodit nic, co by svědčilo o výhradě dotýkající se jiného nesprávného hmotně právního posouzení, které by náleželo případně do oblasti práva obchodního.

Obviněný své dovolání vystavěl zejména na argumentech, kterými brojí proti správnosti hodnocení ve věci provedených důkazů a nedostatečnému objasnění některých skutečností, takže jeho námitky směřují nikoliv do oblasti právní, ale do procesních pravidel podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takto uplatněné výhrady však stojí mimo rámec důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nad rámec vyjádření k předmětnému dovolání je třeba zdůraznit, že obviněným v dovolání uplatněné námitky jsou jen zopakováním obhajoby, kterou obviněný uplatňoval v rámci celého trestního řízení, přičemž této obhajobě byla ze strany soudů obou stupňů věnována odpovídající pozornost. Soudy obou stupňů v souladu se skutkovými zjištěními správně právně kvalifikovaly trestné jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Pokud jde o právní posouzení trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák., bylo nade vší pochybnost zjištěno, že obviněný obchodoval se zbožím, které nebylo jeho vlastnictvím a v jeho dispozici se nacházelo pouze z titulu smlouvy o uskladnění. Obviněný zcela zřejmě s takovým zbožím nemohl nakládat jako vlastník a prodat jej a právě proto, že takovým způsobem se zbožím naložil, dopustil se trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Pokud jde o trestný čin krádeže podle § 247 tr. zák., tohoto se dopustil tím, že jím prodané zboží, ke kterému již neměl žádná vlastnická oprávnění, nechal prostřednictvím dalších osob zcizit a odvézt z dispozic nového vlastníka. Obou trestných činů se bezpochyby dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. tak, jak dovodily soudy obou stupňů dříve ve věci činné. Ve věci tedy neexistuje extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry, neboť oba soudy postupovaly při řešení skutkových otázek v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dostatečným způsobem vyvrátily okolnosti, o které obviněný opíral svoji obhajobu.

Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného MUDr. M. H. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud České republiky toto rozhodnutí učinil

v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nejdříve ověřil, že obviněný MUDr. M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu předcházejícího trestního řízení a je povinen zkoumat, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) poměrně úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzovaném případě obviněný MUDr. M. H. zpochybňoval výlučně hodnotící úvahy soudů obou stupňů při hodnocení důkazů. Jeho námitky tak nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.

Neuložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oprávněně vycházely při zjišťování skutkového stavu věci z procesně bezvadných a v zásadě shodných svědeckých výpovědí svědků V. J., Š. S. a R. J., přičemž naprostá nevěrohodnost obviněného vyplynula i z výpovědí svědků V. G. st., R. K., J. K. a M. S. Shodně vyzněly i listinné materiály (kupní smlouva, směnka, podepsaná obviněným). Ten je osobou, které podobný způsob obchodování není cizí, jak dokumentují předchozí trestní postihy.

Nejvyššímu soudu České republiky tedy nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. června 2009

Předseda senátu:

JUDr.Vladimír Jurka

Vypracoval:

JUDr. Pavel Šilhavecký