3 Tdo 447/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 447/2007

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 o dovoláních podaných obviněným Ing. M. D. a obviněnou PhDr. N. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 12 To 301/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 54/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 2 T 54/2006, byli obvinění Ing. M. D. a PhDr. N. D. uznáni vinnými trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se po skutkové stránce měli dopustit jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku. Za tento trestný čin byl podle § 171 odst. 2 tr. zák. oběma obviněným uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

O odvoláních obou obviněných a poškozené (G. I., spol. s r. o.) proti předmětnému rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 12 To 301/2006, kterým z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud zároveň nově rozhodl, že obviněné uznal vinnými trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu (ad 1/) podle § 8 odst. 1 tr. zák. Průběh skutkového děje byl v rozsudku odvolacího soudu částečně modifikován tak, že ač v roce 2003 v rámci exekučního řízení vedeného společností G. I., spol. s r. o., proti povinnému Ing. D. pro částku 2.500.000,- Kč s příslušenstvím, obžalovaný Ing. D. jako povinný převzal dne 6. 10. 2003 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 13 Nc 15523/2003, o nařízení exekuce a rovněž i exekuční příkaz ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. EX 500/03, když obě tato rozhodnutí obsahovala řádné poučení o tom, že po nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, a obžalovaná PhDr. D. byla o existenci těchto písemností uvědoměna v přesně nezjištěné době od 6. 10. 2003 do 20. 10. 2003,

1)

podal obžalovaný Ing. D. dne 29. 4. 2004 na Katastrálním úřadě v J. společný návrh obou obžalovaných ze dne 22. 4. 2004 na povolení vkladu vlastnického práva ohledně nemovitostí v té době již podléhajících exekuci tak, aby tyto byly ze společného podílového spoluvlastnictví obou obžalovaných převedeny do výlučného vlastnictví obžalované PhDr. D., Katastrální úřad J. však po zjištění nařízené exekuce jejich návrhu nevyhověl a zamítl jej rozhodnutím ze dne 2. 6. 2004,

2)

dne 17. 3. 2005 v civilním řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 1101/2004 uzavřeli smír téhož dne soudem schválený, jímž se všechny nemovitosti v době schvalování smíru patřící do podílového spoluvlastnictví obou obžalovaných převádějí do výlučného vlastnictví obžalované PhDr. D.,

přičemž obou těchto jednání se oba obžalovaní dopustili ve snaze zmařit exekuční řízení vedené proti povinnému obžalovanému Ing. D. Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15523/2003 a nařízené dne 23. 5. 2005, když sledovali, aby v té době existující podílové spoluvlastnictví obou obžalovaných ohledně všech vlastněných nemovitostí (jejichž hodnota činila 3.554.000,- Kč) přešlo do výlučného vlastnictví obžalované PhDr. D., když tento jejich záměr v případě jednání pod bodem 1) díky obezřetnosti Katastrálního úřadu J. nevyšel, a v případě jednání pod bodem 2) však vlivem pochybení Okresního soudu v Semilech, který si před schválením smíru neopatřil výpisy z listů vlastnictví a nezjistil tak, že nemovitosti, jichž se navrhovaný smír týká, jsou zatíženy exekučním řízením, došlo dne 17. 3. 2005 ke schválení příslušného smíru a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 4. 2005.

Podle § 171 odst. 2 tr. zák. byli oba obvinění odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Odvolání poškozené G. I., spol. s r. o., bylo výrokem podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 11. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění následně dovolání, kterým toto rozhodnutí napadli v rozsahu výroku o vině a výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl u obou obviněných dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný Ing. M. D. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že podáním návrhu na vklad vlastnického práva ohledně předmětných nemovitostí sledovali manželé D. pouze realizaci dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které bylo zrušeno rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 3. 1995, sp. zn. 10 C 121/94. Zdůraznil, že návrh na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů podali dne 7. 4. 1994, tedy před tím, než obviněný podepsal komisionářskou smlouvu s obchodní společností G. I. spol. s r. o. (dne 12. 9. 1994). Dovolatel zároveň konstatoval, že první rozsudek v jeho neprospěch ve sporu s obchodní společnosti G. I., spol. s r. o., byl Obvodním soudem pro Prahu 4 vynesen až dne 4. 12. 1996, přičemž exekuce proti dovolateli jako povinnému byla nařízena usnesením téhož soudu ze dne 23. 5. 2003. Dovolatel zároveň poukázal na to, že první návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem podali manželé D. v souladu s uzavřenou dohodou dne 15. 1. 1996. Zápis vkladu vlastnického práva na základě výše uvedeného návrhu pak nebyl realizován v důsledku formálních vad tohoto návrhu a dlouhodobému pobytu dovolatele v zahraničí. Z tohoto důvodu došlo k podání dalšího návrhu na vklad vlastnického práva dne 29. 4. 2004. Podle dovolatele byl tento postup toliko realizací dříve sepsané dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a v tomto smyslu nebyl v rozporu se zákazem zcizování a další dispozice s nemovitostmi. Obviněný zdůraznil, že shora uvedené jednání považoval za chování v rámci exekutorem mu uděleného zákazu převést, ztížit či jakkoli jinak nakládat s předmětnými nemovitostmi a se všemi jejich součástmi a příslušenstvím, neboť měl a má zato, že taková dispozice byla učiněna v minulosti shodnou vůlí manželů D. vyjádřenou v dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. S poukazem na shora uvedené skutečnosti shrnul své dovolání tak, že veškeré kroky, které podnikal, byly vedeny úmyslem nikoli ztížit či znemožnit výkon rozhodnutí nařízený na jeho majetek, ale zajistit, aby výkonem rozhodnutí nařízeným na jeho majetek nebyl postižen majetek patřící do výlučného vlastnictví jeho manželky PhDr. N. D.

S ohledem na výše uvedené důvody vyslovil dovolatel přesvědčení, že napadený rozsudek dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci . Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a trestní stíhání vedené proti němu zastavil.

Obviněná PhDr. N. D. ve svém dovolání odkázala především na Ústavu ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, kde se zaručuje každému občanu právo na soudní a jinou právní ochranu a tedy rovněž právo uplatnit žalobu u soudu či podnět u správního orgánu, pokud má pocit, že je mu odpíráno nebo upíráno určité právo nebo jeho ochrana. V uvedené souvislosti dovolatelka poukázala na to, že v daném případě jednala v zájmu ochrany svých vlastnických práv. Protože trvala na tom, aby v rámci nového správního řízení správní orgán věc znovu posoudil, podala nový návrh u katastrálního úřadu, aby zahájil správní řízení a v jeho rámci posoudil, zda je možné akceptovat uzavřenou dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Vzhledem k tomu, že správní orgán zaujal negativní stanovisko, obrátila se dovolatelka následně s určovací žalobou na soud. Tímto způsobem podle názoru dovolatelky nemohl být narušen výkon rozhodnutí, který byl veden vůči spoluobviněnému Ing. D., neboť k ochraně vlastnického práva nemůže sloužit nic jiného než základní státní instituce, kterými jsou správní a soudní orgány. Jestliže soud v posuzovaném případě rozhodl o schválení smíru, pak podle přesvědčení dovolatelky měl k dispozici všechny podklady včetně nových listů vlastnických. Konečně povinností soudu bylo opatřit si základní materiály nutné pro rozhodnutí a jeho případné pochybení nemůže být přičítáno k tíži dovolatelky. Povinností soudu rovněž bylo zkoumat, zda navržený smír účastníků neodporuje zákonu nebo jej neobchází. Dovolatelka připomněla, že soud ve svém rozsudku výslovně uvedl, že v daném případě to byla ona, která byla znevýhodněna tím, že právní fikce vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle dříve uzavřené dohody odporovala ujednání ohledně ostatního majetku, který dříve tvořil obsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dovolatelka se zároveň neztotožnila s tím, že majetek byl převeden na jinou osobu, neboť podle právního stavu konstatovaného soudem, šlo o majetek minimálně v podílovém spoluvlastnictví, což znamená, že dovolatelka byla od počátku vlastníkem minimálně jedné poloviny. Zmíněnou určovací žalobou se tedy domáhala pouze ochrany svého práva z dříve uzavřené dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a současně rozhodnutí soudu, zda jsou předmětné nemovitosti v jejím výlučném vlastnictví, nebo skutečně došlo k naplnění právní fikce předpokládané zákonem, tzn. že vzhledem k této skutečnosti se stala podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Dovolatelka zdůraznila, že při uplatnění žaloby byla vedena jedině záměrem, aby povolaný orgán rozhodl, jaký je skutečný právní stav v dané věci. Podle dovolatelky je významné rovněž to, že v exekučním příkazu sp. zn. EX 500/03 soudního exekutora JUDr. M. D. je uvedeno, že povinnému se zakazuje, aby označené nemovitosti se všemi jejich součástmi a příslušenstvím převedl na někoho jiného nebo je zatížil a jakkoliv s nimi nakládal, přičemž jako povinný je označen Ing. M. D. Z toho podle dovolatelky nelze dovodit, že ona jako nepovinná není oprávněna uplatnit určovací či vylučovací žalobu u soudu a domáhat se tak ochrany svých práv dotčených okolnostmi, které nezpůsobila ani jinak nezapříčinila.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům je podle dovolatelky zřejmé, že jejím jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka žalovaného trestného činu. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a v novém rozhodnutí ji obžaloby v plném rozsahu zprostil.

K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně) a v tomto svém písemném podání provedla obšírný právní rozbor posuzovaného případu. V uvedeném rámci poukázala na to, že dovolatelé uzavřeli za podmínek § 149 OZ dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM ) ze dne 31. 3. 1995, podle které měly všechny nemovitosti patřící původně do jejich zrušeného BSM připadnout PhDr. N. D. Pokud v důsledku neodstraněné formální závady při podání návrhu na vklad výše uvedené dohody do katastru nemovitostí došlo dne 30. 8. 1996 k pravomocnému zamítnutí takového návrhu, pak dovolatelé museli vědět, že nebyly splněny podmínky § 149a OZ, tedy že jejich dohoda o vypořádání BSM nemohla nabýt své účinnosti a tím ani nemohlo platně dojít ke změně vlastnického subjektu předmětných nemovitostí. Za daného právního stavu věci museli podle státní zástupkyně oba dovolatelé dále vědět, že pokud do tří let od právní moci soudního rozhodnutí o zrušení jejich BSM (tj. do 26. 4. 1998), neučinili předmětnou dohodu o vypořádání BSM právně nezávadnou, pak ve smyslu podmínek ustanovení § 149 odst. 4 věta druhá OZ nastala právní fikce, že předmětné nemovitosti se nacházejí v jejich podílovém spoluvlastnictví, a že jejich podíly jsou stejné.

Podle státní zástupkyně je dále třeba za podstatné považovat to, že se dovolatelé za shora popsaného právního stavu věci v průběhu října 2003 dozvěděli z obsahu příslušných rozhodnutí o soudem nařízené exekuci na majetek povinného dovolatele Ing. M. D. a o tam uloženém zákazu povinného nakládat s jeho majetkem, tedy včetně majetku patřícího do společného jmění manželů. Současně jim muselo být zřejmé, že takový zákaz dispozic s majetkem se týká i jejich zaniklého, nicméně dosud nevypořádaného společného jmění. To znamená, že za situace, kdy uvedený společný nemovitý majetek, v té době již podléhající předmětnému exekučnímu řízení, učinili předmětem svých právních úkonů v roce 2004 a 2005, jednali proti exekučnímu zákazu. Jestliže se za těchto okolností nejprve domáhali vkladu již uvedené dohody o vypořádání BSM do katastru nemovitostí, pak navíc museli vědět, že absentující právní účinky předmětné dohody jsou s ohledem na splněné podmínky ustanovení § 149 odst. 4 OZ nezhojitelné, a že tak docílení stavu převedení vlastnictví předmětných nemovitostí výlučně na PhDr. D. touto právní cestou není reálné. Především ovšem museli vědět, že podle aktuálního právního stavu nakládají s nemovitostmi, které jsou předmětem exekučního řízení. Pokud se dovolatelka PhDr. D. následně obrátila též na soud se svým návrhem o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, jenž směřoval proti Ing. D., nelze podle státní zástupkyně pochybovat o tom, že následně uzavřeným smírem dovolatelé opět jednali proti exekučnímu zákazu, a bylo-li jim přesto vyhověno, stalo se tak v důsledku pochybení soudkyně, která pro své rozhodování neměla k dispozici skutková zjištění o tom, že nemovitosti, které se staly předmětem smírného ukončení sporu, podléhají exekučnímu řízení. V tomto druhém případě, kdy bylo rozhodnuto o přechodu nemovitostí v jejich podílovém spoluvlastnictví do výlučného vlastnictví PhDr. N. D., pak došlo ke zcizení části majetku, kterého se exekuční rozhodnutí dotýkalo a tím i k podstatnému ztížení jeho výkonu, když v prvém případě dospělo jejich jednání pouze do stadia pokusu. Z těchto důvodů lze podle státní zástupkyně považovat právní závěry soudů obou stupňů za správné. Souhlasit lze rovněž s tím, že oba obvinění (dovolatelé) jednali minimálně v úmyslu nepřímém, neboť za popsaného stavu věci museli být přinejmenším srozuměni, že v souvislosti s použitými způsoby majetkového vypořádání jejich zrušeného BSM při probíhajícím exekučním řízení zákonitě dojde k podstatnému ztížení jeho průběhu.

Právnímu závěru odvolacího soudu, že oba obvinění naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (dílem dokonaného a dílem nedokonaného), nebrání podle státní zástupkyně skutečnost, že v probíhajícím exekučním řízení měl postavení osoby povinné toliko obviněný Ing. M. D. Ustanovení § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. pro vyvození trestní odpovědnosti totiž nevyžaduje speciální postavení pachatele (tzv. speciální subjekt). K námitkám dovolatelky PhDr. D. týkajícím se čl. 36 Listiny základních práv a svobod považovala státní zástupkyně za nutné současně poznamenat, že pokud se v době již existujících účinků právní fikce ve smyslu § 149 odst. 4 věta čtvrtá OZ obracela v říjnu 2004 na soud s určovací žalobou, zda jí svědčí výlučné vlastnické právo k dotčeným nemovitostem, pak rozhodně nejde o způsob využití práva na spravedlivý proces, který by eventuálně snižoval stupeň společenské nebezpečnosti jejího jednání na úroveň uvedenou v § 3 odst. 2 tr. zák. Totéž se podle státní zástupkyně vztahuje i na právní význam její vylučovací žaloby z období října 2003, která s ohledem na zákonný způsob vymezení majetku nepřipouštějícího výkon rozhodnutí, nemohla za již konstatovaného právního stavu věci obstát.

Své vyjádření k dovolání obviněných shrnula státní zástupkyně s odkazem na výše uvedené důvody tak, aby Nejvyšší soud České republiky tato dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.



Obvinění Ing. M. D. a PhDr. N. D. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Obě dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) pak zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v obou dovoláních odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S ohledem na výše uvedený výklad uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolání obviněných bylo podáno právně relevantně, pokud dovolatelé namítli, že inkriminované (tj. soudy zjištěné) jednání nesměřovalo ke zmaření ani ztížení nařízené exekuce, nýbrž k realizaci dřívější dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů s tím, aby výkonem rozhodnutí týkajícího se majetku dovolatele Ing. D. nebyl postižen majetek patřící do výlučného vlastnictví dovolatelky PhDr. D. Za právně relevantní považoval Nejvyšší soud rovněž námitku dovolatelky, že svým jednáním toliko naplňovala své základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Na uvedeném základě pak oba dovolatelé namítali, že nenaplnili znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., kterým byli uznáni vinnými.

Při posuzování opodstatněnosti podaných dovolání pak dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je zapotřebí v obecné rovině poznamenat, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí pachatel, který zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu mj. tím, že zcizí věc, které se takové rozhodnutí týká. Za zmaření nebo podstatné ztížení výkonu rozhodnutí se považuje to, že rozhodnutí nelze vykonat buď vůbec, nebo jen za podstatně ztížených podmínek. Zcizením je pak převod věci na jinou osobu, ať již úplatný či bezúplatný. Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.), přičemž úmyslné zavinění se musí vztahovat ke všem shora uvedeným znakům tzv. objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. U trestného činu podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. přitom zákon nevyžaduje žádné zvláštní vlastnosti pachatele (tzv. speciální subjekt, srov. též § 90 odst. 1 tr. zák.). Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., je-li spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, jestliže jednání každého ze spolupachatelů naplňuje všechny znaky skutkové podstaty, anebo je alespoň dílčím aktem, jejímž souhrnem (tj. jednáním všech spolupachatelů) je skutková podstata naplněna, je-li zároveň jednáno ve společném úmyslu.

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak ze skutkových zjištění obou soudů vyplývá podrobná právní geneze snah obviněných (dovolatelů) o vypořádání soudem zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Trestně právně relevantní význam jejich jednání soudy přitom správně dovodily především na základě skutečností, jež nastaly v roce 2003 a později, tedy především od doby, kdy obviněný (dovolatel) Ing. D. jako povinný převzal dne 6. 10. 2003 usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2003, sp. zn. 13 Nc 15523/2003, o nařízení exekuce, a exekuční příkaz ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. EX 500/03. Obě rozhodnutí obsahovala poučení o tom, že po nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů. Podle zjištění soudů byla o těchto rozhodnutích v době od 6. 10. 2003 do 20. 10. 2003 uvědoměna i obviněná (dovolatelka) PhDr. N. D. Přesto si obvinění (dovolatelé) následně počínali způsobem popsaným bod body 1/ a 2/ výroku napadeného rozsudku. V případě ad 1/ nebylo Katastrálním úřadem v J. vyhověno jejich společnému návrhu ze dne 22. 4. 2004 na povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem v podobě, že by předmětné nemovitosti byly ze společného podílového spoluvlastnictví převedeny do výlučného vlastnictví obviněné (dovolatelky) PhDr. N. D., neboť byla zjištěna nařízená exekuce. Návrh byl proto dne 2. 6. 2004 zamítnut. Obvinění (dovolatelé) poté jednali podle bodu 2/ výroku rozsudku tak, že v civilním řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 1101/2004 na základě žaloby obviněné PhDr. D. na spoluobviněného Ing. D. pro určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, posléze uzavřeli smír, který byl soudem schválen dne 17. 3. 2005. V důsledku pochybení soudu, který nezjišťoval a tedy ani nezjistil, že nemovitosti, jichž se navrhovaný smír týkal, jsou zatíženy exekučním řízením (k tomu v podrobnostech viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), došlo k tomu, že se obviněný (dovolatel) Ing. D. zbavil majetku, který byl předmětem exekuce. Protože obvinění (dovolatelé) všechny výše uvedené rozhodné skutečnosti znali, museli si být současně vědomi i toho, že úspěch , kterého nakonec ve věci společným jednáním dosáhli, povede přinejmenším k tomu, že nařízená exekuce na majetek povinného Ing. D. bude podstatně ztížena.

Takto zjištěným skutkovým stavem věci (který Nejvyšší soud se zaměřením na podstatné okolnosti posuzovaného případu stručně prezentoval) i právními závěry z něj vyplývajícími, se v napadeném rozhodnutí odvolací soud podrobně zabýval (viz str. 8 až 11 napadeného rozhodnutí) a v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svém rozsudku přesvědčivě vyložil a odůvodnil právní názor, na jehož podkladě dospěl k závěru že obvinění (dovolatelé) Ing. M. D. a PhDr. N. D. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud rovněž odůvodnil, v čem spočívá zavinění obviněných (dovolatelů), a proč toto zavinění dovodil pouze ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Nejvyšší soud k závěrům odvolacího soudu dodává, že objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 tr. zák. je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. V posuzovaném případě nelze pochybovat o tom, že ze strany dovolatelů k zasažení tohoto objektu došlo, a to nikoli bezvýznamným způsobem. Jak odvolací soud na str. 11 svého rozhodnutí výstižně poznamenal, oběma bylo zřejmé, že pokud budou realizovat svůj cíl vypořádat si své majetkové vztahy a zcizí předmětný majetek tak, že obžalovaný převede svůj podíl na obžalovanou a obžalovaná převede podíl obžalovaného na sebe, zbaví se obžalovaný majetku, který je zatížen exekucí a ta bude přinejmenším podstatně ztížena tím, že oprávněný se z exekuce svého nároku domůže jen obtížně nebo vůbec ne. Obžalovaní ve svém počínání pokračovali i přesto, že katastrální úřad jejich návrh na povolení vkladu vlastnického práva zamítl.

Odvolací soud konečně neponechal bez povšimnutí ani námitku (obviněné) dovolatelky (uplatněnou již v jejím řádném opravném prostředku), že v posuzovaném případě pouze využila svých práv garantovaných v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud zde zastává v podstatě shodný právní názor jako odvolací soud, neboť má za to, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, nesmí být zneužíváno s cílem (nebo alespoň s vědomím), že tak bude mařeno jiné rozhodnutí soudu (popř. úředního orgánu), resp. jeho výkon, jak se v posuzovaném případě stalo.

Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud shledal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 12 To 301/2006, věcně správným a v tomto smyslu není vytýkanými vadami zatíženo ani řízení mu předcházející. Námitkám dovolatelů, byť byly z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny právně relevantně, proto nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona byla dovolání obviněných Ing. M. D. a PhDr. N. D. odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. května 2007



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler