3 Tdo 447/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 447/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 dovolání obviněného O. M. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 12 To 113/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 6/2004, a rozhodl t a k t o :

Dovolání O. M. T. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 48 T 6/2004, byl obviněný O. M. T. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1, 2 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákona, za použití § 143 tr. zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, za které byl odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákona za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obvinění P. K. a O. M. T. v letech 2002 2003 ve spojení s dalšími osobami na území Bulharska, minimálně ve spojení s osobou vystupující pod jménem V., si dovozem z Bulharska postupně opatřovali padělané platební karty, k nimž obž. T. přivážel do ČR padělané osobní doklady korespondující padělaným kartám, aby kartami mohlo být placeno jako pravými, poté karty obž. K. používal v různých městech na území ČR jako pravé k nákupu zboží v obchodech, k platbám u čerpacích stanic, v restauracích a k výběru hotovostí, získané zboží a peníze si zčásti ponechali pro sebe a zčásti je obž. T. předával dál, pravděpodobně je vyvážel do Bulharska, čímž způsobili škodu peněžním ústavům, které vydaly pravé platební karty shodných čísel, a tohoto jednání se dopustili v případech jednotlivě uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku, čímž společně způsobili škodu ve výši 913.512,70 Kč a škodu ve výši 238.059,50 se pokusili způsobit.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2004 Vrchní soudu v Praze. Ten svým rozsudkem sp. zn. 12 To 113/2004 z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl ohledně obviněného O. M. T. tak, že jej uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zákona za použití § 143 tr. zákona a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona a uložil mu podle § 140 odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona mu dále uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.



Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu druhého stupně, že oba obvinění v letech 2002 2003 si postupně opatřovali padělané platební karty, které potom používali jako pravé k nákupu zboží v obchodech, k platbám u čerpacích stanic, v restauracích a k výběru hotovosti, získané zboží si zčásti ponechávali pro svoji potřebu a zčásti jej O. M. T. vyvážel do Bulharska, čímž způsobili škodu peněžním ústavům, které vydaly pravé platební karty shodných čísel, a to konkrétně v případech jednotlivě uvedených v rozsudku odvolacího soudu, čímž O. M. T. společně s P. K. způsobil škodu ve výši 913.512,70 Kč a škodu ve výši 238.059,30 se pokusil způsobit.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný O. M. T. ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině i výroku o trestu v těch částech, které se ho týkají. Výslovně se odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.



V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku, ačkoli ví, že dovoláním se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, tvrdí, že skutek se nestal tak, jak je uvedeno v rozsudku, jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil, popírá, že by jeho úmyslem bylo opatřit si padělané bezhotovostní platební prostředky a udávat je jako pravé a ke škodě cizího majetku se obohatit uvedením někoho v omyl. Dále je toho názoru, že hmotně právní posouzení skutku je nesprávné. Tuto nesprávnost spatřuje v tom, že soud užil jiného ustanovení právního předpisu, než které měl správně použít. Poukazuje na závěr soudu prvního stupně o tom, že oba obžalovaní svým jednáním naplnili jak po objektivní, tak po subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea druhá tr. zákona za použití § 143 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona. Upozorňuje, že odkaz na § 9 odst. 2 tr. zákona v právní kvalifikaci skutku ve výrokové části rozsudku v souladu s praxí Nejvyššího soudu není uveden, byť je to uloženo § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu. Z popisu skutku ve výrokové části rozsudku je však zřejmé, že odvolací soud oba obžalované posuzuje jako spolupachatele dle § 9 odst. 2 tr. zákona, byť tento závěr v odůvodnění rozsudku blíže nerozvádí, stejně jako soud prvního stupně, který společné jednání posoudil jako vyšší formu společné trestné činnosti (organizovanou skupinu) a k tomu bylo odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zaměřeno.

Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem, je toho názoru, že jeho jednání je možno posoudit nikoli jako činnost spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zákona, ale maximálně jako činnost pomocníka dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Účast spočívající v přivážení padělaných osobních dokladů druhému, který používal jako pravé padělané platební karty k nákupu zboží a k výběru v hotovosti, podle jeho názoru nepostačuje k závěru, že žalovaná trestná činnost byla spáchána společným jednáním. Jde totiž pouze o jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zákona, přičemž pomoc není součástí společného jednání směřujícího k provedení činu. V této souvislosti odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu ČR.

Obviněný sice připouští, že pachateli předával padělané osobní doklady, ale nevěděl, jakého počtu útoků se pachatel dopustí a jak vysoký bude součet škod způsobených pokračováním trestné činnosti a nemohl toto ovlivnit. Dle jeho názoru je přitom výše škody okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby a není kryta zaviněním. Ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zákona je dle jeho názoru třeba posoudit trestní odpovědnost pomocníka jen podle základní skutkové podstaty daného trestného činu.



V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze v části, která se dovolatele týká a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). V prvé řadě upozorňuje, že značná část podaného dovolání neodpovídá zákonným dovolacím důvodům, neboť napadá skutková zjištění soudu, která v řízení o dovolání přezkoumávat nelze. To se týká té části, kde obviněný uvádí, že toho, co je mu kladeno za vinu, se nedopustil a ani že by jeho úmyslem bylo spolu s obviněným K. si opatřit padělané bezhotovostní platební prostředky a udávat je jako pravé atd. Mimo použitý dovolací důvod označuje státní zástupce i výhradu dovolatele, že ve výrokové části rozsudku Vrchního soudu v Praze chybí výslovný odkaz na ustanovení § 9 odst. 2 tr. zákona. Naopak tu část dovolání, kde obviněný vyslovuje názor o právní kvalifikaci jeho jednání jako jednání pomocníka a nikoli spolupachatele, považuje státní zástupce z hlediska použitého dovolacího důvodu za relevantní. Obsah takové námitky obviněného však označuje za zjevně neopodstatněný.

V prvé řadě upozorňuje na samotný obsah výroku pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze i jeho odůvodnění, z nichž je zřejmé, že náležitá skutková zjištění opravňující právní kvalifikaci, ke které soud dospěl, byla řádně učiněna a v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně jsou také uvedena. Státní zástupce konstatuje, že soudy obou stupňů učinily skutkový závěr, že dovolatel předával obviněnému K. nejenom falešné osobní doklady, které by ve svých zfalšovaných údajích korespondovaly zfalšovaným platebním kartám, ale i samotné zfalšované platební karty, i když dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí něco jiného a své právní teorie opírá o jiný skutkový základ, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů a který je nutno v řízení o dovolání respektovat. Dále státní zástupce upozorňuje na obsah samotného pojmu spolupachatelství, k jehož naplnění není třeba, aby se všichni pachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Státní zástupce rovněž upozorňuje, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu netřeba prokázat úmyslné zavinění, jak by se dalo dovozovat z argumentace dovolatele; jde o tzv. těžší následek a zákon ve svém ustanovení § 250 ve vztahu k tomuto těžšímu následku nevyžaduje zavinění úmyslné. Znamená to, že se k němu přihlédne i tehdy, jestliže jej pachatel zavinil z nedbalosti, jak vyplývá ze zásad obsažených v ustanovení § 6 písm. a) tr. zákona

Státní zástupce sice připouští, že z hlediska popisu podílu dovolatele jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zákona na předmětné trestné věci mohla být tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze podrobnější a přesnější, nicméně, neshledává tuto okolnost za vadu, která by opravňovala učinit závěr o opodstatněnosti dovolání. Naopak s ohledem na svoje stanovisko dospívá k závěru, že dovolání je ve své přezkoumatelné části dovoláním zjevně neopodstatněným a proto navrhuje jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru.

V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání, pokud jde o tento dovolací důvod, je ve značné části svého obsahu irelevantní, neboť se opírá o zpochybnění skutkových zjištění a teprve na jeho základě zpochybňuje správnost právního posouzení. Dovolatel sice na jedné straně konstatuje, že je mu známo, že se nelze dovoláním domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno, vzápětí však ve značné části svého mimořádného opravného prostředku právě toto činí, a to způsobem, jakoby dovolání mělo být dalším řádným opravným prostředkem a dovolací soud měl býti soudem třetí instance.

Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat těmi námitkami dovolatele, které jsou opřeny o jinou skutkovou verzi jeho jednání (a to po objektivní i subjektivní stránce), než která odpovídá skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, to jest těmi částmi podaného dovolání, ve kterých obviněný tvrdí, že se trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen nedopustil, popřípadě že jeho účast na této trestné činnosti byla jiná, než jak je uvedeno ve skutkových zjištěních soudu. Z téhož důvodu se ani nemohl zabývat námitkami sice právního charakteru, které však mají základ právě v primárním zpochybnění skutkových zjištění soudu.



Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem státního zástupce, že z hlediska použitého dovolacího důvodu (ale i dalších dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 tr. řádu) lze jako jedinou relevantní námitku označit tu výhradu obviněného, ve které nastoluje otázku, zda jeho jednání mělo být posouzeno jako spolupachatelství nebo pomoc k trestnému činu.

Po přezkoumání této námitky Nejvyšší soud konstatuje, že námitka obviněného ohledně neuvedení výslovného odkazu na ustanovení § 9 odst. 2 tr. zákona ve výroku odsuzujícího rozsudku není z hlediska řízení o dovolání sama o sobě relevantní, neboť i v případě opodstatněnosti takové námitky sama taková skutečnost nemůže nasvědčovat tomu, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť jde nikoli o námitku věcnou, ale o námitku ryze formálního charakteru. Kromě toho Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku neopodstatněnou, neboť explicitní uvedení odkazu na zmíněné zákonné ustanovení není vadou rozsudku, která by měla vést k jeho zrušení.



Rovněž tak Nejvyšší soud nemůže akceptovat názor obviněného, že jeho podíl na trestné činnosti neměl charakter jednání spolupachatele. Je totiž nutno přisvědčit závěrům státního zástupce obsaženým v jeho stanovisku k dovolání, že jednak dovolatel tento svůj názor opírá o odlišný skutkový základ, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů, jednak a to především je nutno vycházet z obsahu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zákona, dle kterého jestliže byl trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou, postačuje částečné přispění, vedené ovšem stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů.

V posuzované věci je ze skutkových zjištění soudu (nikoli však z tvrzení dovolatele, které ovšem není pro posouzení dovolacím soudem relevantní) zcela zjevné, že jednání obviněného bylo soudem posouzeno jako spolupachatelství zcela správně a aniž by byla skutková zjištění soudu revidována a změněna (což v řízení o dovolání není možné), jiný právní závěr by bylo nutno označit za vadný.

Obdobně nelze přisvědčit námitce dovolatele ohledně právní kvalifikace jeho jednání ve vztahu k ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona z hlediska formy zavinění, neboť ty právní závěry, které činí obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku, nelze akceptovat a i v tomto ohledu je nutno přisvědčit právnímu závěru státního zástupce obsaženému v jeho vyjádření k dovolání.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu pNejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

Vzhledem k tomu, že dovolání bylo v té části, která svým obsahem odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, shledáno jako zjevně neopodstatněné, rozhodl Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání O. M. T. v souladu s výše uvedeným ustanovením tr. řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h