3 Tdo 444/2011
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 202 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 444/2011 -24 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. G, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2010, č. j. 5 To 479/2009-213, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 12/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá . O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7. 2008, č. j. 6 T 12/2006-185, byl obviněný J. G. uznán vinným v bodě ad 1/ trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) na tom skutkovém základě, že dne 10. 1. 2006 kolem 23.00 hodin v obci L. za plného provozu v restauraci S. v podnapilém stavu nejprve slovně obtěžoval přítomné hosty, dále vylil téměř plný půllitr piva na P. Š., poté vyhrožoval, že se bude prát, a následně se snažil udeřit pěstí J. V., , který však úder vykryl, avšak když odcházel, udeřil ho pěstí do obličeje, až mu tekla krev , a v bodě ad 2/ trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že v době kolem 21.00 hodin dne 31. 1. 2006 v L., užitím shodného klíče vešel do dom, kde neoprávněně za užití násilí po vypáčení dveří pomocí kladiva a sekáče vnikl do sklepa, kde odcizil psa irského setra a způsobil tak poškozené M. J., bytem L., škodu poškozením dveří a zárubně ve výši 4.000,- Kč a odcizením psa škodu ve výši 2.000,- Kč . Za to byl podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Poškozenou M. J. a poškozeného P. V. odkázal soud s uplatněným nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, č. j. 5 To 479/2009-213, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté sám rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž byly spatřovány trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., přičemž poškozenou M. J. odkázal výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1/ nezměněn, odvolací soud uložil obviněnému podle § 202 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 4. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu, a to v části, kde byl nezměněn výrok o vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a zároveň do nového výroku o trestu, podal obviněný následně dovolání . Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na svém dosavadním tvrzení, podle něhož se skutku tak, jak byl popsán ve výroku ad 1/ rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil. Znovu popřel, že by svědka V. udeřil pěstí do obličeje a že by někomu z přítomných vyhrožoval. Jeho vina tímto skutkem nebyla podle jeho přesvědčení spolehlivě prokázána ani výpověďmi jednotlivých svědků, které si měly navzájem odporovat a byly proto nepřesvědčivé. Nadto podle dovolatele zůstala neobjasněna otázka, kdy vlastně ke skutku mělo dojít, když o době údajného spáchání činu dosud přetrvávají pochybnosti.

Jednání dovolatele v podobě zjištěné soudy obou stupňů navíc dle jeho názoru odpovídá běžným potyčkám v restauračních zařízeních, kdy nebylo ani zřejmé, kdo konfliktní situaci vlastně zavinil. Nevznikly z něj žádné škodlivé následky. Za daných okolností v něm tedy nebylo možno spatřovat hrubou neslušnost či výtržnost , tak jak zákon předpokládá v ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák. To znamená, že v jednání, kterého se měl dopustit, podle dovolatele nelze spatřovat znaky trestného činu výtržnictví.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, shledá-li jeho dovolání důvodným, napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2010, č. j. 5 To 479/2009-213, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 1. 3. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. G. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při hodnocení jednotlivých důkazů, zejména údajně vzájemně si odporujících výpovědí jednotlivých svědků. Pokud dovolatel namítl existenci předmětných pochybení při současném prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž svědka J. V. pěstí do tváře neudeřil a nikomu předtím nevyhrožoval, a teprve v návaznosti na tom vytýká soudům nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., je zřejmé, že svůj mimořádný opravný prostředek z podstatné části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudy učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor lze dovodit zpravidla tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného skutku, způsobem popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. V rámci hodnocení důkazů dostatečně vysvětlil, proč považoval výpovědi poškozených P. Š. a J. V., jakož i ostatních ve věci slyšených svědků, za věrohodné a proč je považoval za důkazy dostatečné pro závěr o vině obviněného (viz str. 15 odůvodnění). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, pokud jde o skutek ad 1/ výroku o vině, žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení tohoto skutku, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se i námitkou obviněného stran absence přesného zjištění časového údaje, kdy se měl skutek odehrát, přičemž zcela správně poukázal na to, že tato vada není z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného vadou podstatnou (viz str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze námitkou, že soudem prvního stupně zjištěný a popsaný způsob jeho jednání odpovídá častým potyčkám v restauračních zařízeních a z tohoto hlediska nemá povahu hrubé neslušnosti či výtržnosti ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., zejména nezanechal-li čin žádné následky ve formě škody.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je nutno v obecné rovině zmínit, že trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Pod pojmem výtržnosti se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 SbRt.). Ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.) potom obecně platí, že je nutno hodnotit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. v podobě arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit sekundární následky (zejména poranění osob, poškození věcí), jakož i samotnou osobu pachatele.

Z skutkových zjištění soudů vyjádřených především ve výroku ad 1/ odsuzujícího rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění vyplývá, že dovolatel v restauraci v podnapilém stavu nejprve obtěžoval tam přítomné hosty, poté vylil téměř celý půllitr piva na poškozeného P. Š., následně slovně vyhrožoval, že se bude prát a vzápětí se snažil udeřit poškozeného J. V. do tváře, což se mu díky účinné obraně poškozeného nepodařilo, ovšem tento svůj útok znovu zopakoval při odchodu z restaurace, kdy již poškozenému způsobil krvavé zranění. Přitom nebylo zjištěno, že by byl předtím některým z poškozených slovně či fyzicky napadán, nebo jimi dokonce provokován k jakékoliv, potažmo fyzické, konfrontaci.

Nejvyšší soud považuje za správný názor obou soudů, že dovolatel předmětným činem, k němuž přistoupil v restauračním zařízení za přítomnosti dalších hostů, zřetelně projevil svoji neúctu a ignoranci vůči standardním pravidlům (normám) upravujícím vztahy mezi občany. V posuzovaném případě je třeba vzít v úvahu především to, že inkriminované jednání, které trvalo po určitou dobu a postupně gradovalo od obtěžování hostů až po přímý fyzický útok na jednoho z nich, nepochybně mělo charakter výtržnosti spočívající v napadení jiného, jehož se dovolatel dopustil za okolností, způsobem a v intenzitě zvyšující nebezpečnost jeho činu pro společnost (srov. § 3 odst. 2 tr. zák., § 3 odst. 4 tr. zák.) na stupeň, který trestní zákon vyžadoval k naplnění tzv. materiální stránky trestného činu. Skutečnost, že dovolatel fyzickým napadením přivodil poškozenému J. V. jen v podstatě bezvýznamné poranění, popř. svým činem nezpůsobil hmotnou škodu, nemá z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. dovolatelem přisuzovaný význam. V případech, kdy v rámci výtržnického jednání dojde k následku spočívajícímu v újmě na zdraví nebo škodě na cizím majetku, posuzuje se čin pachatele (vzhledem k závažnosti následku /účinku/) i podle dalších ustanovení příslušné trestněprávní normy (např. v souběhu s trestným činem ublížení na zdraví či trestným činem poškozování cizí věci).

Dovolateli proto nelze přisvědčit, že byl trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. uznán vinným neprávem.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. G. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto rozhodl tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 6. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler