3 Tdo 437/2005
Datum rozhodnutí: 06.04.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 437/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným P. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 9 To 153/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 60/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 17 T 60/2001, v trestní věci obviněných P. J., M. Š., Z. M. a J. R., byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, kterého se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným M. Š. skutkem popsaným pod bodem 1) výroku rozsudku, a dále účastenstvím na trestném činu poškozování cizí věci podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 257 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, jehož se dopustil skutkem uvedeným pod bodem 2) výroku rozsudku. Podle § 247 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. J. uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou s obviněnými M. Š. a Z. M. nahradit poškozenému D. F. způsobenou škodu ve výši 189.600,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl obviněný P. J. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák. a pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., které měl spáchat skutky (útoky) uvedenými pod body 1), 2), 4) obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. KZv 47/2001. V případě tohoto zprošťujícího výroku byli poškození podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podal obviněný P. J. a též spoluobvinění M. Š. a Z. M., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 9 To 153/02, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 1. 2003 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. J. následně dovolání. Uplatněné dovolací důvody spočívaly v tom, že napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti prvostupňovému rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (§ 265b odst. 1 písm. g/, l/ tr. ř.) .

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyslovil dovolatel přesvědčení, že soud prvního stupně v jeho případě postupoval při provádění a hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy důkazy prováděl výběrovým způsobem . V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že důkazy, které měly zpochybnit či vyvrátit hodnověrnost důkazů usvědčujících, soud bez náležitého zdůvodnění odmítl, některé důkazy neprovedl, přičemž provedené důkazy a rozpory z nich vyplývající hodnotil tak, že důkazy svědčící ve prospěch dovolatele bagatelizoval. Odsuzující rozsudek ve vztahu k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. byl podle dovolatele založen na výpovědi svědka Š., který však přímým svědkem krádeže nebyl, a navíc měl být v procesním postavení spoluobviněného, což soud dokonce připustil, aniž by se současně zabýval osobou tohoto svědka a zvažoval věrohodnost jeho výpovědi. Také ve vztahu k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. podle dovolatele soud bagatelizoval rozpory ve výpovědi jediného usvědčujícího spoluobviněného Z. M. a logicky se s nimi nevypořádal. Dovolatel zdůraznil, že skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškozování cizí věci měl být hodnocen podle původní výpovědi Z. M., přičemž měla být vyhodnocena skutečnost, že obviněnému Z. M. nebylo umožněno zvolit si obhájce a radit se s ním. Zřejmě s ohledem na tuto skutečnost pak nevypovídal a pokud se pokoušel soudu vysvětlit nepravdivost svého původního doznání (usvědčení spoluobviněných), nebyla mu dána možnost vysvětlit skutečný stav věci. Podle přesvědčení dovolatele umožňoval skutkový základ soudu prvního stupně kvalifikovat jeho jednání v prvém případě nikoliv jako trestný čin krádeže, nýbrž pouze jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. a v případě druhého skutku měla být shledána toliko příprava, jejíž trestnost, vzhledem k upuštění od dalšího jednání, zanikla. S ohledem na výše uvedené důvody pak dovolatel soudu druhého stupně vytkl, že se v odvolacím řízení jeho řádným opravným prostředkem dostatečně nezabýval a rozhodl o zamítnutí podaného odvolání, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky.

Dovolatel rovněž připomněl, že je mu známa současná judikatura Nejvyššího soudu, pokud jde o otázky přípustnosti resp. nepřípustnosti dovolání založeného na námitkách proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. Podle názoru dovolatele však jde o výklad ve své podstatě proti smyslu a účelu dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, kde nemůže být vyloučena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu, jestliže skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí. Taková rozhodovací praxe by se podle něj dostala do rozporu s ústavním pořádkem České republiky v základním právu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a též čl. 90 a násl. Ústavy České republiky.

V závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud v Praze napadené usnesení zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze popřípadě Krajskému soudu v Č. Budějovicích, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která nejprve upozornila na to, že zvolené dovolací důvody byly označeny nesprávným užitím zákonného ustanovení. Podle státní zástupkyně však v daném případě lze - vzhledem k obsahu dovolání - mít spolehlivě za to, že dovolání bylo podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Státní zástupkyně se pak zabývala výkladem obsahu obou uplatněných dovolacích důvodů ve vztahu ke konkrétní argumentaci použité dovolatelem a konstatovala, že dovolatelovy námitky směřují vesměs proti skutkovým zjištěním, je-li soudům obou stupňů vytýkáno, že nesprávně hodnotily ve věci pořízené důkazy a nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Stejný závěr podle státní zástupkyně platí i pro dovolací důvod uplatněný podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolání obviněného (dovolatele) bylo zamítnuto teprve po provedeném věcném přezkoumání soudem druhého stupně, přičemž v posuzovaném případě nelze současně dovodit, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí trpělo vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Za tohoto stavu státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný P. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Vada spočívající v nesprávné citaci zákonného ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. se z hlediska § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. v daném případě nejeví jako dostatečně relevantní (k odmítnutí dovolání pro nedostatek formálních náležitostí), neboť dovolatel ve slovním odkazu použil dikci zákona odpovídající dovolacím důvodům uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.



Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel o námitku, že soud při provádění a hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. , když podle jeho názoru jednotlivé důkazy a rozpory z nich vyplývající hodnotil k jeho tíži, přičemž důkazy svědčící v jeho prospěch bagatelizoval. Tento podle dovolatele vadný postup měl ve svém důsledku vést k nesprávným skutkovým zjištěním a tedy i k vadnému závěru o dovolatelově vině jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a jednak účastenstvím na trestném činu poškozování cizí věci podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 257 odst. 1 tr. zák., ačkoliv skutkový základ, který měl podle něj krajský soud k dispozici, umožňoval posoudit jeho jednání u skutku pod bodem 1) výroku rozsudku toliko jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 tr. zák. a u skutku pod bodem 2) výroku rozsudku jako přípravu, jejíž trestnost vzhledem k upuštění od dalšího jednání zanikla .

Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 5, 6 rozhodnutí) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 22 33 rozhodnutí) však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětných skutků. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 134 odst. 2, § 125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutí náležitě vyložily a odůvodnily.

Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., tj. v posuzovaném případě by musel být zjištěn namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K námitce obviněného týkající se ústavnosti výkladu jím uplatněných dovolacích důvodů v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je třeba poukázat na to, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je nutno vzít v úvahu, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno ( k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. dubna 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler