3 Tdo 432/2013
Datum rozhodnutí: 21.08.2013
Dotčené předpisy: čl. 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., čl. 63 písm. k) předpisu č. 1/1993Sb.



3 Tdo 432/2013-52
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. G., nar., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 34/2011, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012.
Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Vrchnímu soudu v Praze p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í : I.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 4 T 34/2011 , byl obviněný M. G. uznán vinným jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku , účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se podle skutkových zjištění dle bodu I. dopustil jednáním spočívajícím v tom, že: dne 31. 8. 1992 v M. B. vylákal u AB Banky, a. s., M. B., pobočka M. B., na základě úvěrové smlouvy č. a zástavní smlouvy č., kterou bylo zřízeno zástavní právo tohoto peněžního ústavu k nemovitosti v P. ulici čp. se stavební parcelou č. v k. ú. P. V., poskytnutí úvěru ve výši 40.000.000,- Kč, na nákup této nemovitosti, byť neměl v úmyslu poskytnutý úvěr splácet ve stanovených lhůtách splatnosti ani později, zástavní smlouvu s návrhem na vložení zástavy ve prospěch AB Banky, a. s, do evidence nemovitostí nikdy příslušnému úřadu nepředložil, byť bance doručil doklad o podání návrhu na vklad, poskytnutý úvěr nepočal ani splácet, ačkoli finanční prostředky převzal a užil nezjištěným způsobem, a danou nemovitost, jež měla sloužit jako jištění úvěru prodal dle kupní smlouvy ze dne 25. 5. 1994 společnosti OYSTER, spol. s r. o., čímž způsobil subjektu AB Banka, a. s., M. B., v likvidaci, zastoupenému správcem konkursní podstaty Mgr. E. L., škodu ve výši 40.000.000,- Kč ;

a dále pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění pod bodem II. dopustil jednáním spočívajícím v tom, že: 1. dne 2. 2. 1993 v P. prodal J. K., bez vědomí a souhlasu vlastníka, automobil tovární značky Nissan Patrol GR 4x4 RZ v hodnotě 755.388,- Kč, převzatý do užívání na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 17. 9. 1992, č., mezi vlastníkem vozidla společností Artex P., s. r. o., P., a společností C. C., IČO, jejímž byl obžalovaný statutárním zástupcem, kdy uhradil toliko 19 splátek po 26.385,- Kč a akontaci ve výši 255.340,­Kč, čímž způsobil společnosti Artex P., s. r. o., P. škodu ve výši 271.937,- Kč ;

2. dne 30. 9. 1993 v P. prodal, bez vědomí a souhlasu vlastníka, společnosti K. C. B. Leasing, a. s., P. automobil tovární značky Mercedes Benz 500 SL, RZ, v hodnotě 2.805.870,- Kč, převzatý do užívání na základě leasingové smlouvy uzavřené dne 17. 8. 1993 mezi vlastníkem vozidla společností Artex P., s. r. o., a M. G., při čemž obžalovaný uhradil toliko 1 leasingovou splátku ve výši 86.198,- Kč a akontaci ve výši 900.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil společnosti Artex P., s. r. o., škodu ve výši 2.104.402,50 Kč ;

3. dne 13. 6. 1994 v P. prodal D. S., nar., bez vědomí a souhlasu vlastníka, automobil tovární značky Mercedes Benz 260E, RZ, v hodnotě nejméně 800.000,- Kč, převzatý do užívání, na základě leasingové smlouvy č. uzavřené dne 10. 9. 1993 mezi vlastníkem vozidla se společností Artex P., s. r. o., a M. G., přičemž obžalovaný uhradil pouze 7 splátek po 23.086,- Kč a akontaci ve výši 240.000,- Kč, a tímto jednáním způsobil společnosti Artex P., s. r. o., škodu ve výši 496.000,- Kč ;

a pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, spáchaný dílem samostatným a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění pod bodem III. dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1. dne 23. 2. 1994 v K. jako zástupce společnosti G. M. C., s. r. o., vylákal u Komerční banky, a. s., P., pobočka K., na základě úvěrové smlouvy č., a zástavní smlouvy, kterou bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch Komerční banky, a. s., poskytnutí úvěru ve výši 24.000.000,- Kč na nákup nemovitosti v P. ve F. ulici, po předložení padělaného tržního ocenění shora uvedené nemovitosti, prezentovaného jako zpracované společností ALL IN, a. s., na tržní hodnotu shora uvedené nemovitosti ve výši 31.900.000,- Kč, ač věděl, že dle tržního ocenění č. zpracovaného dne 15. 11. 1993 společností ALL IN, a. s., byla stanovena objektivní tržní hodnota téže nemovitosti na částku 13.200.000,- Kč, a to ač neměl v úmyslu poskytnutý úvěr řádně splatit ve stanovených lhůtách splatnosti ani později, poskytnutý úvěr nezačal ani splácet, ačkoli finanční prostředky převzal a užil přesně nezjištěným způsobem, čímž způsobil společnosti Komerční banka, a. s., úmyslně škodu ve výši nejméně 10.800.000,- Kč ;

2. dne 28. 4. 1994 v Praze, po vzájemné dohodě s M. M., v úmyslu vylákat u Komerční banky, a. s., P., pobočka P. S., jménem společnosti M., s. r. o., poskytnutí úvěru ve výši 25.000.000,- Kč, na nákup nemovitosti v P., D. M., K., která měla být předmětem zástavy, předložil prostřednictvím T. V., padělané tržní ocenění Motorestu B., D. M., K., P., č., datované dnem 13. 4. 1994, prezentované jako zpracované společností ALL IN, a. s., P. a vyhotovené k tržní hodnotě nemovitosti v D. M., znějící na objektivní tržní hodnotu ve výši 36.400.000,- Kč, přičemž k podpisu úvěrové smlouvy a poskytnutí úvěru nedošlo díky obezřetnosti pracovníků banky a v důsledku jejich náhodného zjištění, že se nejedná o pravé tržní ocenění, ale že se jedná o padělané tržní ocenění s nadhodnocenou reálnou cenou dané nemovitosti, společností ALL IN, a. s., nevyhotovené, a to ač si byl vědom nedostatku finančních prostředků a neschopnosti žádajícího subjektu poskytnutý úvěr řádně splatit a věděl, že na předmětné nemovitosti vázne zástavní právo ve prospěch České spořitelny, a. s., sloužící k zajištění pohledávek v celkové výši 18.000.000,- Kč, čímž měl v úmyslu způsobit subjektu Komerční banka, a. s., P., pobočka S., škodu ve výši 25.000.000,- Kč .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let, kdy byl obviněnému po tuto vyměřenou dobu stanoven dohled.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození: 1) Mgr. E. L., advokátka se sídlem M., P., správkyně konkurzní podstaty úpadce AB banka, a. s., v likvidaci se sídlem M. B., P., IČ:, 2) M. f., L., poštovní přihrádka, P., odkázáni se svými nároky na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.

Současně byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby krajského státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. KZV 15/2004, pro samostatný útok pokračujícího trestného činu, jehož se měl dopustit tím, že dne 10. 2. 1993 v P. prodal P. Š., nar., jako zástupce subjektu podnikajícího pod IČO za částku 900.000,- Kč automobil tovární značky Mercedes Benz 260 E, RZ, převzatý do užívání v hodnotě 1.076.200,- Kč, na základě dne 30. 12. 1992 uzavřené leasingové smlouvy č., s vlastníkem vozidla společností Artex P., s. r. o., P., kdy vstoupil jménem společnosti Host-Prag, s. r. o., IČO, do závazkového vztahu uzavřeného dne 30. 3. 1992 mezi společností Artex P., s. r. o. P. a společností Trojan Servis, P., kdy bylo uhrazeno toliko 16 splátek po 24.600,- Kč a akontace ve výši 276.000,- Kč, čímž způsobil subjektu Artex P., s. r. o., P. škodu ve výši 447.189,- Kč, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 4 T 34/2011, podal v neprospěch obviněného odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, které zaměřil do výroku o trestu, a dále poškozená správkyně konkurzní podstaty, kteráž své odvolání zaměřila proti výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Praze následně vydal dne 10. 1. 2013 usnesení, sp. zn. 6 To 73/2012, v rámci něhož podle § 257 odst. 2 tr. ř. z důvodu v § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného M. G. pro skutky (jejichž popis se obsahově shoduje s popisem jednotlivých dílčích útoků v rozsudku soudu prvního stupně), v nichž byl obžalobou spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I.), pokračující zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod II. 1-3) a pokračující zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, spáchaný dílem samostatným a dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod III. 1-2), z důvodu, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, a to podle článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. (dále jen amnestie ), tedy zastavil trestní stíhání obviněného M. G. z důvodu jeho nepřípustnosti.

II.
Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, v neprospěch obviněného dovolání, a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Tuto vadu spočívající v nesprávnosti zastavení trestního stíhání dovolatel spatřuje v použití článku II. amnestie. Odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval uvedený článek, aniž by přitom zvážil všechny rozhodné skutečnosti.

Trestní stíhání proti obviněnému M. G. bylo sice zahájeno již před více jak osmi lety, konkrétně již v roce 1994 (zde se vrchní soud dopustil nepřesnosti, nepodstatné však pro posouzení merita dovolání, neboť první sdělení obvinění dle § 160 odst. 1 tr. ř. obviněný sám převzal dne 13. 10. 1994, pro skutek označený pod bodem II. 2. napadeného usnesení), již však dne 22. 2. 1995 vyšetřovatel Úřadu vyšetřování Hlavního města Prahy žádal o ustanovení obhájce s tím, že obviněný M. G. je podezřelý ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a zdržuje se v cizině, a proto bude konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Obviněnému Obvodním soudem pro Prahu 5 ustanovenému obhájci byla následně doručována všechna další v dané trestní věci vydaná opatření o sdělení obvinění. S výjimkou prvých necelých 5 měsíců přípravného řízení bylo celé trestní řízení z důvodu neznámého pobytu obviněného v cizině vedeno za podmínek § 302 a násl. tr. ř. jako řízení proti uprchlému, přičemž pravomocně bylo skončeno stále v režimu podle § 302 tr. ř. právní mocí prvého odsuzujícího rozsudku ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 4 T 3/2004. Právní mocí uvedeného rozsudku, tj. dnem 26. 4. 2005, tak došlo ke skončení trestního stíhání ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., přičemž v následujícím období let 2005 až 2011 trestní stíhání v dané věci proti obviněnému neprobíhalo. K vedení trestního stíhání obviněného M. G. v dané věci došlo znovu až v době od 20. 5. 2011, kdy byl postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušen pravomocný odsuzující rozsudek z roku 2004 a na návrh obviněného bylo znovu provedeno hlavní líčení. Trestní stíhání proti obviněnému M. G. bylo vedeno od 20. 5. 2011 do 10. 1. 2013, tj. méně než 20 měsíců, do rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovoláním napadeným usnesením o zastavení trestního stíhání.

Nejvyšší státní zástupce konstatoval, že Vrchní soud v Praze nezahrnul do svých skutkových a právních úvah podmínku čl. II. amnestie spočívající v tom, že se uvedený článek nevztahuje na trestní stíhání proti uprchlému. Za této situace se lze jen domnívat o důvodech, či právních úvahách, které vrchní soud vedly k přesvědčení, že tato podmínka - tedy, že nejde o řízení proti uprchlému, byla v daném případě splněna. Nabízí se sice prostý jazykový výklad, z něhož by bylo možno dovodit, že rozhodnou okolností je, zda k datu vyhlášení amnestijního rozhodnutí, tedy ke dni 1. 1. 2013, se vedlo či nevedlo řízení proti uprchlému, nicméně užití takovéhoto formálního výkladu je proti smyslu i samotného dotčeného amnestijního rozhodnutí, neboť právě z té okolnosti, že čl. II. obsahuje zmíněnou výjimku, je zřejmé, že reflektuje na specifické případy trestního stíhání osob, které tím, že uprchly, se vyhýbají trestnímu řízení, kteréžto tak zároveň ztěžují, potažmo i prodlužují. Při výkladu dotčeného ustanovení amnestie je dle nejvyššího státního zástupce třeba respektovat zejména teleologický výklad, který nejlépe zachovává rovný přístup ke všem obviněným. Takový výklad je třeba považovat za jediný možný a správný, neboť při výkladu pojmu s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému je nutno vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému, tzn., že z celkové doby trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému. Čl. II. amnestie tak dopadá pouze na trestní stíhání, u nichž zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je k datu amnestie delší než 8 let. Vztaženo na projednávanou trestní věc obviněného M. G. lze shrnout, že trestní stíhání proti obviněnému v době, kdy nebylo vedeno jako řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř., probíhalo jen v období od 13. 10. 1994 do 1. 3. 1995, a 20. 5. 2011 do 10. 1. 2013, resp. do 1. 1. 2013 jako dne rozhodného pro posouzení podmínek pro použití abolice, tj. pouze necelých 25 měsíců.

Závěrem nejvyšší státní zástupce uvedl, že podání dovolání v neprospěch obviněného nebrání ani ustanovení § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť ve věci nemělo být rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii vůbec aplikováno, neboť se na čin, který byl předmětem trestního řízení, toto rozhodnutí nevztahuje. Zmíněné ustanovení § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř. dopadá pouze na ty případy, v nichž mimořádný opravný prostředek nesměřuje přímo a výlučně proti samotné aplikaci rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.

Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému M. G. . Obviněný se prostřednictvím své právní zástupkyně k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce vyslovil v tom smyslu, že považuje podané dovolání za nepřípustné. Uvedl, že trestní stíhání jeho osoby bylo zahájeno 13. 10. 1994, tedy před více než 18 roky. Tresty odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem za trestné činy, pro něž byl stíhán, nepřevyšují 10 let. Ke dni účinnosti amnestie nebylo navíc řízení proti jeho osobě vedeno jako proti uprchlému. Jsou tak splněny všechny podmínky stanovené čl. II. amnestie. Dále uvedl, že Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, rozhodl, že samotné amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky nemůže být předmětem soudního přezkumu, a tedy logicky se nepřípustnost dovolání musí vztahovat k rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie. Podotkl též, že pokud by teoreticky dovolání přípustné bylo, je zcela nedůvodné. Poukázal na to, že výklad ustanovení zmíněného čl. II. amnestie, který přijal nejvyšší státní zástupce, není jediný možný a správný, kdy tento nepřijal ani Ústavní soud, a naopak z textu čl. II amnestie vyplývá, že se nevztahuje na řízení, která byla ke dni 1. 1. 2013 vedena podle hlavy XX., oddílu druhého tr. ř. Obviněný zdůraznil, že dlouhá doba vedení trestního řízení nebyla zapříčiněna jeho chováním. Jestliže v situaci, kdy bylo vedeno řízení proti uprchlému, trvalo trestní stíhání jen do vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku deset let, jde přesně o případ, na který čl. II. amnestie směřoval.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Pro případ, že lze dovolání za přípustné považovat, navrhl toto podle § 265j tr. ř. zamítnout jako nedůvodné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

Dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zastavil trestní stíhání vedené v projednávané trestní věci proti obviněnému M. G., a je tudíž relevantně uplatněno s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , podle něhož je možné dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud po přezkoumání všech podstatných náležitostí dovolání neshledal důvody, pro které by bylo nutné ho odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a posuzoval, zda je dovolání důvodné.

Nejvyšší soud považuje za důležité vyslovit, že právo prezidenta republiky udílet amnestii je zakotveno v čl. 63 písm. k) Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava ), podle něhož prezident má právo udělovat amnestii. Jde o akt aplikace práva, který vykazuje určité normativní prvky (srovnej Pl. ÚS 4/2013 ze dne 5. 3. 2013), na rozdíl od milosti podle § 62 písm. g) nebo 63 písm. j) Ústavy, která se týká jen individuálních osob, má hromadnou povahu, tzn., že směřuje vůči blíže nevymezenému počtu osob, které však musí splňovat podmínky stanovené v amnestijním rozhodnutí (srovnej Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009 s. 493). Článek II. amnestie je aboličním rozhodnutím, tj. příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v již zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. V případě jeho aplikace se postupuje podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. , podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.

Podle čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii se nařizuje zastavit pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, a to pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že v projednávané věci obviněný vyhověl všem čtyřem kumulativním podmínkám, které jsou nezbytné pro použití zmíněného aboličního ustanovení.

K uvedeným podmínkám se Nejvyšší soud podrobně vyslovil zejména v rámci usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013 (citace uvedeny kurzívou). Podmínka článku II spočívající ve znaku pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let , používá pojem trestní zákoník , ač již z povahy této abolice je zřejmé, že se vztahuje na trestní stíhání, která byla zahajována v době před nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, tj. ke dni 1. 1. 2010 (dále jen trestní zákoník ) . Je-li užito pojmu trestní zákoník , zcela nepochybně se má na mysli úprava trestních sazeb dle stávajícího trestního zákoníku, jak lze dovodit z jazykového výkladu uvedeného ustanovení, kdy současně se jedná o zastavení trestních stíhání trvajících více než 8 let, tedy logicky započatých před samotnou účinností trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010, tj. podle předchozí trestněprávní úpravy dle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ). Z těchto důvodů je třeba vykládat pojem trestní zákoník v článku II. amnestie, vztahující se k trestným činům s trestní sazbou odnětí svobody nepřevyšující deset let tak, že se tím míní trestní sazby za trestné činy stanovené v trestním zákoníku ke dni vyhlášení amnestie prezidenta republiky. V praxi bude proto nutné bez ohledu na to, jaká právní kvalifikace by z hledisek vymezených v § 2 odst. 1 tr. zákoníku (§ 16 odst. 1 tr. zák.) byla pro obviněného příznivější, vycházet pro účely amnestie (abolice podle článku II) ze sazeb podle trestního zákoníku účinného k 1. 1. 2013. Pokud výše trestní sazby takto provedené kvalifikace nepřevyšuje deset let, obviněný je za splnění dalších podmínek účasten amnestie. V opačném případě účasten amnestie není, i kdyby právní kvalifikaci podle předchozího trestního zákona odpovídal trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující deset let .

Dalšími podmínkami je, že článek II. amnestie dopadá jen na neskončené trestní stíhání (podmínka druhá), od jehož zahájení do dne vyhlášení amnestie, tj. 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let (podmínka třetí), ale s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému (podmínka čtvrtá). Neskončeným trestním stíháním ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. je ta část trestního řízení, která počíná zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění), tj. usnesením o zahájení trestního stíhání vůči osobě, u niž je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin (§ 160 tr. ř.) až do právní moci rozsudku (§ 120, § 139 tr. ř.), tzn. i trestního příkazu (§ 314e odst. 7 tr. ř.), případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé, které bylo učiněno orgánem činným v trestním řízení. Jedná se o usnesení o zastavení trestního stíhání (§ 172 a další tr. ř.), postoupení věci jinému orgánu [§ 171, § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř., a další] . U každého ze skutků je třeba podmínku délky trestního stíhání určovat samostatně. Tato zásada se uplatní i u pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku), což je i případ uvedený pod bodem II. projednávané věci, neboť podle § 12 odst. 12 tr. ř. skutkem se v procesním smyslu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně uvedeno jinak .

Vrchní soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že rozhodující je v dané otázce to, zda obviněný byl či nebyl v okamžiku vyhlášení amnestie stíhán jako uprchlý. Skutečnost, že obviněný byl podstatnou část trestního stíhání uprchlý ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř. (jak je tomu ostatně i v projednávané věci), není dle vrchního soudu podstatná, a v takovém případě pak při splnění dalších podmínek považuje za nutné aplikovat uvedený článek amnestie. Nejvyšší soud se s tímto závěrem neztotožnil, neboť při tomto výkladu provedeném vrchním soudem postrádá význam, že smyslem této abolice bylo ukončit trestní stíhání, která délkou svého trvání převyšují dobu 8 let, tzn. jsou neúměrně dlouhá, protože i jen u krátkodobého řízení proti uprchlému v den vyhlášení amnestie, které by se na délce vedení takového trestního stíhání vůbec neprojevilo, by došlo k vyloučení použití článku II. amnestie. Na druhou stranu by amnestie dopadala na případy (jako je i projednávaná věc), kde naopak se obviněný po dlouhou dobu trestnímu stíhání vyhýbal, a bylo proto na základě § 302 a násl. tr. ř. vedeno řízení proti uprchlému, avšak krátce před vyhlášením amnestie toto zvláštní řízení skončilo a v trestním stíhání se v době vyhlášení amnestie pokračovalo již za účasti obviněného (příp. při využití oprávnění podle § 306a odst. 2 tr. ř. po zrušení pravomocného rozsudku). Takový výklad zohledňuje pouze nahodilou událost trvání řízení proti uprchlému k datu vyhlášení amnestie a nikoliv dobu, po kterou bylo konáno v průběhu trestního stíhání řízení proti uprchlému. V důsledku toho tento výklad nekoresponduje s výše uvedenými obecnými principy spravedlnosti a rovnosti .

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je třeba vycházet ze skutečné doby, po kterou se v průběhu ještě neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení § 302 a násl. tr. ř., tedy, že se obviněný trestnímu řízení vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval, a tuto dobu je třeba odečíst od celkové doby trvání trestního stíhání, resp. od doby, kdy se trestní stíhání nekonalo v režimu ustanovení § 302 a násl. tr. ř. Trestní stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie .

K tomuto závěru dospěl taktéž i Ústavní soud, který z podnětu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky přezkoumal soulad aboličního ustanovení čl. II. amnestie s ústavním pořádkem České republiky, a to s výsledkem, že usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, byl návrh na zrušení citovaného ustanovení amnestie odmítnut. Ústavní soud jako tzv. obiter dictum pod bodem VII./45 v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že lze zvažovat, zda zájmu sledovanému navrhovateli (tj. skupinou senátorů) by nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je účasten napadené amnestie (v její aboliční části), neboť se zde logicky nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (8 roků) tomu korespondující dobu nezapočítat (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/2013 ze dne 5. 3. 2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 661/2013 ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 433/2013 ze dne 25. 7. 2013).

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným.

Z obsahu spisu z hlediska posouzení délky trestního stíhání i trvání řízení proti uprchlému Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému M. G. bylo první sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. (zahájení trestního stíhání) doručeno dne 13. 10. 1994 (pro skutek později označený pod bodem II. 2 napadeného usnesení), a postupně bylo zahajováno trestní stíhání doručením opisů záznamů o sdělení obvinění (ze dne 12. 4. 1995, 1. 11. 1995, 26. 4. 1996 a 5. 12. 1996). Následně bylo v souladu s ustanovením § 303 odst. 2 tr. ř. dne 22. 2. 1995 zažádáno vyšetřovatelem Úřadu vyšetřování Hlavního města Prahy o ustanovení obhájce s tím, že obviněný je podezřelý ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a zdržuje se v cizině, a proto bude konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Dne 1. 3. 1995 byl obviněnému coby uprchlému z tohoto důvodu ustanoven Obvodním soudem pro Prahu 5 obhájce JUDr. Jan Musil, kterému byla následně doručována další v dané trestní věci vydaná opatření o sdělení obvinění (k faktickému převzetí usnesení o ustanovení obhájce došlo dne 30. 4. 1996). Od roku 1995, tedy po takřka celé trestní řízení (s výjimkou prvých necelých 5 měsíců přípravného řízení), bylo z důvodu neznámého pobytu obviněného v cizině trestní řízení vedeno za podmínek § 302 a násl. tr. ř. jako řízení proti uprchlému, přičemž pravomocně bylo skončeno stále v tomto režimu právní mocí prvého odsuzujícího rozsudku ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 4 T 3/2004. Právní mocí uvedeného rozsudku, tj. dnem 26. 4. 2005, tak došlo ke skončení trestního stíhání ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., přičemž v následujícím období let 2005 až 2011 trestní stíhání v dané věci proti obviněnému neprobíhalo a ani probíhat nemohlo. K vedení trestního stíhání obviněného v dané věci došlo znovu až v době od 20. 5. 2011 , kdy byl postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušen pravomocný odsuzující rozsudek z roku 2004 a na návrh obviněného bylo znovu provedeno hlavní líčení. Trestní stíhání proti obviněnému tak bylo vedeno od 20. 5. 2011 do 1. 1. 2013 , tj. fakticky do dne vyhlášení amnestie prezidenta republiky. Trestní stíhání proti obviněnému M. G. v době, kdy byl pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný a nebylo konáno řízení proti uprchlému, probíhalo pouze v období od 13. 10. 1994 do 22. 2. 1995 (data k němuž bylo započato vedení trestního řízení proti uprchlému) a následně od 20. 5. 2011 do 1. 1. 2013 jako dne rozhodného pro posouzení podmínek pro použití abolice, tj. pouze necelých 24 měsíců. Je tedy zřejmé, že se jednalo o trestní stíhání výrazně kratšího trvání nežli je doba 8 let stanovená článkem II. amnestie. Stejně tak se jeví logickým, že do doby rozhodné pro aplikaci abolice nelze zahrnout dobu, kdy se již trestní stíhání nekonalo, neboť bylo pravomocně skončeno, tj. dobu od 26. 4. 2005 do 20. 5. 2011.

Nejvyšší soud na podkladě výše zmíněných závěrů dospěl k závěru, že odvolací soud v projednávané trestní věci obviněného M. G. učinil závěr o zastavení trestního stíhání předčasně a bez uvážení výkladu shora naznačeného, kdy však nelze opomenout skutečnost, že tento byl naznačen Ústavním soudem až po vydání napadeného usnesení, a nejednoznačná formulace ustanovení čl. II. amnestie rozhodně nevylučovala, aby odvolací soud dospěl k závěru, který učinil.

IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 To 73/2012, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Vrchnímu soudu v Praze nařídil, v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata