3 Tdo 430/2011
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: § 234 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 430/2011 -19 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. dubna 2011 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 7 To 240/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 66/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 1 T 66/2009, byli obvinění M. B. a R. S. v bodě ad 1/ výroku o vině uznáni vinnými trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /), vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jichž se měli jako spolupachatelé podle § 9 odst. 2 tr. zák. dopustit tím, dne 18. 8. 2007 kolem 03.30 hodin v P., J. vyrazili výplň vchodových dveří do domu na této adrese, následně vyrazili vstupní dveře do bytu, který užívá poškozená K. P., s tím, že jdou vyzvednout neztotožněnou P., přítelkyni obžalovaného B., kterou obžalovaný B. údajně fyzicky i slovně napadl, a poté, co se jí poškozený V. měl zastat, B. uchopil v místnosti uložené zrcadlo a pokusil se jím poškozeného V. udeřit do hlavy, ten úder vykryl a při rozbití zrcadla byl pořezán na rukou, zároveň S. napadl úderem do obličeje poškozeného H., úderem jej srazil na zem a způsobil mu podlitinu kolem levého oka, načež B. uchopil přenosný radiomagnetofon Sony v hodnotě 800,- Kč, který hodil po poškozeném V., avšak minul jej a ten se nárazem rozbil, vzápětí údery pěstí napadl H., křičel na oba poškozené, oba obžalovaní oba poškozené následně bili údery pěstí, obžalovaný B. je bil i kmenem od fíkusu, který v bytě nalezl, prohledávali byt za účelem nalezení tam konzumovaných drog, nutili poškozené vyhazovat věci ze skříně, poté odešel B. do kuchyně, odkud přinesl kuchyňský nůž se střenkou černé barvy a vyhrožoval H., že jestli mu drogy neodevzdá, podřeže ho, nejprve mu přejel tupou stranou nože po stehně, vzápětí jej řízl do předloktí levé ruky, čímž mu způsobil asi 1 cm dlouhou řeznou ránu, poté sundal ze zdi sádrový obraz, kterým udeřil V. do lokte pravé ruky, vysadil jedno křídlo okna a chtěl jím poškozené udeřit, v čemž mu S. zabránil, B. v útocích pokračoval až do okamžiku, kdy se vrátila K. P. a přivolala hlídku PČR, v bytě obžalovaný B. kromě výše uvedeného radiomagnetofonu Sony zničil radiomagnetofon Aiwa v hodnotě 400,- Kč, ulomil nohy u konferenčního stolku, čímž způsobil škodu ve výši 700,- Kč, utrhl přívodní kabel k TV, čímž způsobil škodu ve výši 100,- Kč, rozbil oválné zrcadlo v hodnotě 250,- Kč, rozbil závěsný sádrový talíř v hodnotě 300,- Kč, 8 sklenic v hodnotě 400,- Kč a sadu porcelánových šálků v hodnotě 800,- Kč, rozbil skleněnou výplň okna, čímž způsobil škodu ve výši 300,- Kč, vyražením vstupních dveří bytu způsobil škodu ve výši 3000,- Kč, vyražením dveří z předsíně do kuchyně škodu ve výši 1.400,- Kč, vyražením vstupních dveří do domu škodu ve výši 3.800,- Kč a vyražením prosklených dveří v chodbě domu škodu ve výši 800,- Kč, celkově tedy poškozením věcí způsobil škodu ve výši 13.050,- Kč . Pod bodem 2/ výroku o vině byl obviněný M. B. sám uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 23. 4. 2009 v době okolo 11.30 hodin v P., H., na chodníku fyzicky napadl sražením na zem a kopáním do oblasti hlavy K. Š., a způsobil jí zranění v oblasti hlavy, bez pracovní neschopnosti, které muselo být ošetřeno ve zdravotnickém zařízení . Oba obvinění byli za výše uvedenou trestnou činnost podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzeni k úhrnným trestům odnětí svobody; obviněný R. S. v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří a půl roku a za současného vyslovení dohledu spočívajícího v tom, že se bude jedenkrát za tři měsíce hlásit na Probační a mediační službě, prokazovat zdroj příjmů a vedení řádného způsobu života, a obviněný M. B. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Výrokem podle § 226 písm. a) tr. ř. byli naopak oba obvinění zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 11. 1. 2008, sp. zn. 2 Zt 161/2007, pro skutek ze dne 18. 8. 2007, v němž byl spatřován jednak trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 odst. 2 tr. zák. spáchaný oběma obviněnými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a v případě obviněného M. B. též trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák.

O odvolání obviněného M. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 7 To 246/2010, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil jak ohledně obviněného M. B., tak z důvodu podle § 261 tr. ř. (beneficium cohaesionis) ohledně obviněného R. S., a to ve výroku o vině pod bodem 1/ a ve výrocích o trestech. Za podmínek podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že obviněné na totožném skutkovém základě jako soud prvního stupně uznal vinnými trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Obviněnému R. S. podle § 234 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. Obviněnému M. B. za výše uvedenou trestnou činnost nově uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. z odvoláním napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, zrušením nedotčený, mu byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 38 T 33/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 6 To 383/2009, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích pak ponechal odvoláním napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 7. 7. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. B. následně dovolání , a to ve vztahu k nesprávnému posouzení a odsouzení pro spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť vůči jinému neužil násilí ani bezprostřední pohrůžky násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci. Především vůbec nebylo prokázáno, že by jeho jednání bylo vedeno také úmyslem zmocnit se cizí věci. Žádné věci z cizího majetku se také ani nezmocnil. To podle dovolatele ve své svědecké výpovědi plně potvrdila i poškozená P. Dovolatel připustil, že společně s obviněným R. S. poškozené napadli, avšak stalo se tak ze zcela jiného důvodu, než jaký byl soudem zjištěn. S okolnostmi napadení poškozených se však soud prvního stupně a poté soud odvolací náležitě a přesvědčivě nevypořádaly.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ČR se sídlem v Brně ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející zrušil .

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 25. 1. 2011. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 17. 3. 2011 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný M. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pod shora uplatněný hmotně právní dovolací důvod proto nelze podřadit dovolatelovu polemiku (navíc blíže nerozvedenou) se skutkovými závěry soudů, neboť je primárně založena na procesním podkladě a týká se hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci (srov. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně toliko námitkou, že jednáním popsaným v odsuzující části výroku rozsudku odvolacího soudu nemohl naplnit zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť zjevně nejednal v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Jde tedy o prostředek nátlaku na vůli napadeného. Není přitom podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele.

Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání nebo k pohrůžce takovým jednáním, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor napadeného, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí tedy v případě trestného činu loupeže představují prostředek ke zmocnění se cizí věci a musí mu tedy předcházet. Z mocněním se cizí věci je nutno rozumět takové jednání pachatele, jímž si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci.

Se zřetelem k námitkám dovolatele je dále nutno uvést, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci , aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Zde je nutno rozlišovat mezi dokonáním a dokončením trestného činu. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že čin je dokončen teprve tehdy, jestliže se pachatel věci skutečně zmocnil. Z hlediska dokonání trestného činu loupeže pak není rozhodné ani to, zda si pachatel chtěl věc přivlastnit, nebo ji jen přechodně užívat, popř. s ní jinak naložit (např. odevzdat jiné osobě, zničit ji apod.).

V projednávané věci soudy výše uvedené zásady při právním posouzení jednání dovolatele neporušily.

Z popisu skutku ad 1/ rozsudku soudu prvního stupně, resp. z pravomocného výroku o vině v odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu mimo jiné vyplývá, že obviněný (dovolatel) M. B. dne 18. 8. 2007 v ranních hodinách spolu s obviněným R. S. násilně vnikli do bytu užívaného poškozenou K. P. s tím, že jdou vyzvednout neztotožněnou P., přítelkyni dovolatele, aby následně razantním způsobem fyzicky napadli poškozené V. a H., a poté počali prohledávat byt za účelem nalezení tam konzumovaných drog, přičemž současně nutili poškozené, aby vyhazovali věci ze skříně. Protože se drogy nepodařilo obviněným nalézt, odešel obviněný B. (dovolatel) do kuchyně, odkud přinesl kuchyňský nůž, a vyhrožoval poškozenému H., že pokud mu drogy neodevzdá, podřeže ho . Přitom mu nejprve přejel tupou stranou nože po stehně a poté ho řízl do předloktí levé ruky, čímž mu způsobil asi 1 cm dlouhou řeznou ránu.

Takto zjištěné a v obou rozsudcích popsané okolnosti útoku obviněného na poškozeného závěr o právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dostatečně odůvodňují. Jak správně na str. 10 odůvodnění svého rozhodnutí shrnul odvolací soud, obviněný (dovolatel) nepochybně užil proti poškozenému H. pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Vzhledem k výše rozvedeným obecným zásadám pak není rozhodné, zda do bytu spolu s obviněným S. vnikli původně z jiného důvodu, ani to, že po pořezání poškozeného H. se věnoval fyzickému napadání poškozeného V. a systematickému demolování zařízení bytu, při kterém již zřejmě úmyslem zmocnit se hledaných drog veden nebyl. Trestný čin loupeže totiž dokonal právě již pronesením výše citované pohrůžky s nožem v ruce a následným pořezáním svědka H., neboť v daném okamžiku pohrůžku násilím i vykonávané násilí samotné spojil s požadavkem na vydání věci , kterou měl mít poškozený ve své dispozici. Jestliže dovolatel jednal se znalostí všech rozhodných skutkových okolností (tj. věděl, že užité násilí má za cíl působit na vůli poškozeného a donutit jej k vydání věci), nelze pochybovat o tom, že jednal v tzv. loupežném úmyslu ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže přitom nemá význam, jak dovolatel chtěl se získanými drogami naložit pro případ, že by mu je poškozený skutečně odevzdal.

Ze soudy zjištěných skutkových okolností lze zároveň dovodit, že dovolatel jednal způsobem a v intenzitě zvyšující nebezpečnost jeho činu pro společnost (srov. § 3 odst. 2 tr. zák., § 3 odst. 4 tr. zák.) na stupeň, který trestní zákon vyžadoval k naplnění tzv. materiální stránky trestného činu.

Nejvyšší soud proto nesdílí dovolatelův názor, že byl trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. uznán vinným neprávem. Napadený rozsudek odvolacího soudu lze v dovolatelem vytýkaném směru považovat za rozhodnutí věcně správné.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. B. dílem nebylo možno podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat žádné opodstatnění. Proto rozhodl tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler