3 Tdo 429/2010
Datum rozhodnutí: 29.06.2011
Dotčené předpisy: § 250 odst. 4 tr. zák., § 10 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 429/2010 -67 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2011 o dovoláních podaných obviněnými JUDr. M. N. , M. B. a Mgr. M. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, č. j. 4 To 30/2009-9313, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 4/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2009, č. j. 48 T 4/2007-9145, byli obvinění JUDr. M. N. a M. B. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) a Mgr. M. N. pomocí podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obvinění JUDr. M. N. a M. B. byli podle § 250 odst. 4 tr. zák. odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání osmi (JUDr. N.) a pěti let (M. B.), pro jejichž výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. jim byl oběma současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností, JUDr. M. N. na dobu osmi let a M. B. v trvání pěti let. Obviněný Mgr. M. N. byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněným povinnost nahradit poškozené C. A., se sídlem K., F., SRN, jednající prostřednictvím organizační složky C. A., pobočka P., se sídlem P., J., škodu, a to obviněným JUDr. M. N. a M. B. rukou společnou a nerozdílnou v celkové výši 33.364.531,- Kč a obviněnému Mgr. M. N. ve výši 1.610.605,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak soud poškozenou organizaci odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Výše uvedené trestné činnosti se obvinění dopustili po skutkové stránce tím, že po vzájemné dohodě v úmyslu se obohatit obviněný JUDr. M. N. jako předseda představenstva spol. SPEEDY ARROW, a. s., se sídlem P., S., uzavřel dne 13. 3. 2000 se společností C. A. (dále jen C. AS ) úvěrovou smlouvu a smlouvu o postoupení pohledávek, podle nichž bylo spol. SPEEDY ARROW, a. s., umožněno čerpat kontokorentní úvěr ve výši 40.000.000,- Kč na základě postoupení pohledávek za odběrateli SPEEDY ARROW, a. s., bance, přičemž obviněná M. B. jako účetní a členka představenstva SPEEDY ARROW, a. s., vyhotovovala a podepisovala na základě domluvy s obviněným JUDr. N. seznamy postoupených pohledávek, na které zanášela mimo skutečných pohledávek i fiktivní faktury, které měly vzniknout z dodávek zboží do spol. MAKRO Cash and Carry, JUDr. N. podepisoval titulní stranu těchto seznamů, na jejichž základě převedla C. AS z kontokorentního účtu na běžný účet SPEEDY ARROW, a. s., částky podrobně uvedené na str. 2 10 výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, která se rovnala 90% výše postoupených pohledávek, tyto prostředky JUDr. N. v hotovosti vybíral a použil neznámým způsobem. Aby trestná činnost nebyla odhalena, prováděl JUDr. N. po splatnosti postoupených fiktivních pohledávek v hotovosti či převodem z účtu SPEEDY ARROW, a. s., na kontokorentní účet u C. AS úhrady některých pohledávek, přičemž tímto jednáním od 13. 3. 2000 do 9. 10. 2001 vylákali od C. AS částku 31.870.971, Kč. Od 31. 10. 2001 do 22. 1. 2002 pak všichni tři obvinění předkládali spol. C. AS extrémně nadhodnocené faktury, na něž nechali zanést i zboží, které si MAKRO Cash and carry neobjednalo, a tímto způsobem podrobně popsaným na str. 11 15 výroku rozsudku vylákali obvinění JUDr. N. a M. B. částku 5.252.766,- Kč, přičemž obviněný Mgr. M. N. se podílel na vzniku škody minimálně ve výši 5.128.993,- Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění odvolání, o kterých rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, č. j. 4 To 30/2009-9313, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného JUDr. M. N. ohledně něho zrušil celý výrok o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněný se při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. ř. a výroku o náhradě škody odsuzuje podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon se podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu osmi let. Odvolání obviněných M. B. a Mgr. M. N. soud výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 9. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali všichni tři obvinění následně dovolání , jimiž současně napadli v pravomocných výrocích i rozsudek soudu prvního stupně. Obvinění JUDr. M. N. a Mgr. M. N. uplatnili důvody dovolání uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., obviněná M. B. pak důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění JUDr. M. N. a Mgr. M. N. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně poukázali na svou dosavadní obhajobu, kdy od počátku trestního řízení namítali, že faktury označené v obžalobě jako fiktivní byly skutečnými (reálnými) účetními doklady, které však odběratel, společnost MAKRO Cash and Carry, zřejmě z důvodu nedostatků ve svém účetnictví nedohledal. Poukázali také na to, že společnost SPEEDY ARROW, a. s., zajišťovala dodávky specifického zboží užívaného při sezónních a marketingových akcích, takže často docházelo k opakovaným operativním a zcela neformálním změnám objednávek, kdy ze strany odběratele bylo množství zboží zvyšováno či snižováno podle aktuální potřeby. Proto byl často obrat zboží rychlejší než obrat faktur a před formálním schválením ze strany objednatele mohlo být zboží vráceno a objednávka stornována. Pak ovšem bylo zcela logické, že příslušná faktura poté jako bezpředmětná nebyla do účetnictví zanesena. Společnost SPEEDY ARROW, a. s., v takových případech rovněž pohledávku nevymáhala, když pohledávka vrácením zboží zanikla, nebo v důsledku jeho neodebrání vůbec nevznikla. To však bývalo často zjištěno až dodatečně po vystavení faktury a případném postoupení pohledávky společnosti C. AS. V případech, kdy došlo na základě takové faktury k inkasu z úvěrové smlouvy, samozřejmě nebylo možno očekávat, že poškozené C. AS uhradí zrušenou fakturu přímo odběratel, a učinila tak v rámci splátky úvěru přímo společnost SPEEDY ARROW, a. s., nebo po účetním vyrovnání pohledávek z dané faktury byly poškozené bance postoupeny pohledávky další. Dovolatelé tedy k dané části uzavřeli, že otázka skutečné existence a oprávněného vystavení předmětných faktur byla ze strany soudů obou stupňů nesprávně hmotně právně posouzena.

Ze strany společnosti SPEEDY ARROW, a. s., šlo podle dovolatelů o standardní postup při čerpání kontokorentního úvěru. V době, kdy JUDr. N. ukončil svou činnost ve společnosti, nebyl úvěr v žádném případě přečerpán a byl zcela kryt postoupenými pohledávkami (fakturami) i zbožím na skladě, o čemž svědčí i pravidelné kontroly skladových zásob společností C. AS. Ta měla právo plné inventury, a proto podle dovolatelů nemůže obstát argumentace soudů, že šlo jen o kontroly namátkové. Soudy se nezabývaly ani skutečností, že k trestnímu oznámení došlo až v souvislosti s jednáním nového představenstva společnosti SPEEDY ARROW, a. s., nikoliv v souvislosti s jednáním jich samých.

Dovolatelé dále vyslovili nesouhlas se způsobem provádění a hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Poukázali na to, že zástupci znalecké společnosti Proscon v posudku uvedli, že škodu lze vyčíslit až na konci úvěrového vztahu, tj. v době, kdy žádný z obviněných již nebyl ve společnosti SPEEDY ARROW, a. s., činný a nemohl se fakticky trestné činnosti účastnit. Znalci prohlásili, že nelze určit, jaká a zda vůbec nějaká škoda vznikla v době působení dovolatelů ve společnosti. Dovolatelé zároveň namítli, že nebylo prokazováno a tedy ani prokázáno jejich údajné obohacení, které soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích pouze konstatovaly.

Dovolatel Mgr. M. N. odmítl svou trestní odpovědnost s poukazem na to, že výpověďmi svědků a listinnými důkazy (zejména pracovní smlouvou) bylo doloženo, že ve společnosti SPEEDY ARROW, a. s., neměl téměř žádné pravomoci, žádnou možnost spolurozhodovat o jejím chodu a řízení a neměl vliv ani na její hospodaření a cash flow. Také v tom podle něho spočívá nesprávné právní posouzení skutku, když podle svého přesvědčení byl uznán vinným pouze proto, že je bratrem obviněného JUDr. M. N.

Nesprávné právní posouzení skutku pak oba dovolatelé spatřují i ve skutečnosti, že byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák., ačkoliv skutek měli spáchat při realizaci smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru. Proto vycházejí z názoru, že jejich jednání mělo být posuzováno podle zvláštní skutkové podstaty o trestném činu uvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Pak je ovšem otázkou, zda by se v daném případě vůbec jednalo o trestný čin, neboť obžalobou formulovaný skutek všechny zákonné znaky skutkové podstaty podle § 250b tr. zák., a to v žádné její alternativě, de facto nenaplňuje.

V závěru dovolání obvinění namítli, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jsou prezentovány takové skutkové závěry, z nichž by se dalo dovodit, že svým jednáním naplnili skutkovou podstatu dalších trestných činů, konkrétně trestného činu předlužení podle § 256c odst. 1 písm. c) tr. zák. či trestného čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. Přesto o takových trestných činech nebylo rozhodnuto adekvátním - v daném případě zprošťujícím - výrokem. Tím je podle nich naplněn i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Daný stav pak podle dovolatelů zakládá nebezpečí jejich dalšího možného budoucího trestního stíhání právě pro výše uvedené trestné činy. V důsledku toho zároveň došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.

Vzhledem ke shora uvedeným důvodům obvinění JUDr. M. N. a Mgr. M. N. navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jejich dovolání a napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádali, aby do doby rozhodnutí o dovolání byl postupem předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. odložen výkon napadeného rozhodnutí.

Rovněž obviněná M. B. ve svém dovolání namítla, že její jednání bylo nesprávně právně posouzeno, neboť má za to, že se rozhodně nejednalo o trestný čin tzv. obecného podvodu podle § 250 tr. zák. Stejně jako dovolatelé JUDr. M. N. a Mgr. M. N. poukázala na to, že veškeré právní vztahy s poškozenou společností C. AS byly založeny specifickou úvěrovou smlouvou a pokud tedy bylo možno její jednání posuzovat podle nějaké skutkové podstaty uvedené v trestním zákoně, pak jedině podle ustanovení § 250b tr. ř. o úvěrovém podvodu. Kromě toho je dovolatelka toho názoru, že obsah provedených důkazů byl soudem prvního stupně posouzen v rozporu se zásadou objektivní pravdy, když jeho rozhodnutí o vině především nevycházelo z náležitě zjištěného skutkového stavu věci. Soud svým rozhodnutím navíc nerespektoval zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).

Dovolatelka dále uvedla, že v popisu skutku je formulována trestná činnost obviněných způsobem, který odpovídá spáchání trestné činnosti ve spolupachatelství, přičemž ve výroku rozsudku je předmětná trestní věc právně kvalifikována tak, jakoby každý z odsouzených trestný čin podvodu spáchal sám. Soud prvního zároveň stupně nepopsal, jakým způsobem ona sama naplnila zákonný znak trestného činu, a sice uvedení v omyl . Nevzal v úvahu, že ona evidentně neuzavřela smlouvu o úvěru, neznala její obsah a stěží si tak mohla v rozporu s ní počínat. Závěr soudu, že jednala po vzájemné dohodě nebo na základě domluvy s obviněným JUDr. M. N., podle ní zjevně neměl oporu v provedených důkazech, stejně jako závěry o naplnění jak subjektivní, tak objektivní stránky trestného činu podvodu jejím jednáním. To platí i o výši škody, kterou měla trestnou činností způsobit.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, a věc tomuto soudu vrátil k novému rozhodnutí. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud do doby rozhodnutí o jejím dovolání podle § 265o tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.

K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili všichni tři dovolatelé, uvedl, že v jeho rámci lze namítat výlučně vady právní, tedy vady, které se týkají právního posouzení skutku nebo spočívají v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu (ani jiného) se proto nelze domáhat změn skutkových zjištění učiněných soudy v předchozím řízení nebo namítat neúplnost provedeného dokazování.

Za z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní považuje státní zástupce pouze tři námitky, a to, že 1/ předmětný skutek měl být právně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. a nikoli jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., protože jednání, pro které byli obvinění trestně stíháni, mělo být spácháno při realizaci smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru, která má charakter úvěrové smlouvy; 2/ že nebylo prokázáno, že by se obvinění (odvolatelé) obohatili; a konečně 3/ že v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině nebylo dostatečně vyjádřeno, jakým způsobem obviněná M. B. naplnila zákonný znak uvedení v omyl , když ona sama s ohledem na zjištěný skutkový stav (neuzavírala úvěrovou smlouvu, neznala její obsah) tento znak trestného činu podvodu naplnit ani nemohla.

K námitce ad 1/ státní zástupce uvedl, že v daném případě se jednalo o smluvně sjednaný odkup krátkodobých pohledávek (tzv. faktoring), které vznikly dodavateli v důsledku poskytnutí nezajištěného dodavatelského úvěru, přičemž faktoring plní funkci garanční, funkci úvěrování (předfinancování) a funkci správy pohledávek. Obvinění dosáhli plnění od faktoringové společnosti tak, že jí předložili faktury, které buďto vůbec nekorespondovaly s uskutečněnými obchody, nebo v nich byl nadsazen skutečný rozsah zboží dodaného odběratelům, a tím předstírali, že částky postoupených pohledávek jsou vyšší, než odpovídalo skutečnému rozsahu dodaného zboží. Takto uvedli faktoringovou společnost v omyl a vylákali od ní nadsazené platby, které představují jejich obohacení (případně obohacení obchodní společnosti, ve které působili jako její statutární orgány či zaměstnanci) a současně škodu na majetku faktoringové společnosti. Toto jednání je nutné považovat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. a nikoli za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., protože trestná činnost obviněných se nevázala na sjednávání úvěru ani k účelovému určení úvěru, jak předpokládá ustanovení odst. 2 § 250b tr. zák. K dalším dvěma relevantně uplatněným námitkám státní zástupce podrobně popsal skutkový stav věci, z něhož je podle něj patrné, že obvinění svým jednáním veškeré znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (resp. účastenství na něm /Mgr. N./), jímž byli uznáni vinnými, naplnili. Podaná dovolání v této jinak podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatněné části proto považuje za zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o námitku obviněných JUDr. M. N. a Mgr. M. N. uplatněnou pod důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že soudy nepromítly své úvahy o naplnění skutkových podstat dalších trestných činů, jež měli inkriminovaným jednáním spáchat, do adekvátního (zde zprošťujícího) výroku, státní zástupce uvedl, že takový požadavek obviněných není přípustný, protože soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 tr. ř.), a pokud by rozhodoval o skutcích, které nebyly součástí žalobního návrhu, porušil by v neprospěch obviněných zásadu obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), a to i v případě, pokud by dovolatelé byli toho názoru, že je třeba samostatným výrokem rozhodnout o další možné právní kvalifikaci skutku, pro který na ně byla podána obžaloba.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání všech tří obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně upozornil na to, že podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud navrhované rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas stran, tedy i nejvyššího státního zástupce. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obvinění JUDr. M. N., Mgr. M. N. a M. B. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř., § 265f odst. 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněných Mgr. M. N. a M. B. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž odvolací soud zamítl řádné opravné prostředky (odvolání) těchto obviněných proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty. Dovolání JUDr. M. N. je pak přípustné podle § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť odvolacím soudem bylo v jeho případě při nezměněném výroku o vině nově rozhodnuto jen o uložení trestu. To znamená, že odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil právní stav, jakoby v dalších částech podané odvolání zamítl.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze relevantně podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázali všichni dovolatelé, resp. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na který odkázali obvinění JUDr. M. N. a Mgr. M. N.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.

Existenci předmětného dovolacího důvodu spatřovali obvinění JUDr. M. N. a Mgr. M. N. v tom, že soudy obou stupňů pojaly do odůvodnění svých rozhodnutí nad rámec obžaloby i úvahy o naplnění skutkových podstat dalších trestných činů žalovaným jednáním (skutkem), konkrétně trestného činu předlužení podle § 256c odst. 1 písm. c) tr. zák. či trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák., aniž by je promítly do výrokové části rozhodnutí ve formě zprošťujícího výroku.

Uvedenou námitku lze sice z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní , nikoli však již za opodstatněnou. Podle § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu . Pokud by rozhodoval o skutcích, které nebyly součástí žalobního návrhu, postupoval by v rozporu se zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), jak na to výstižně poukázal již vyjadřující se státní zástupce. Jestliže v odůvodněních napadených rozhodnutí byly obsaženy úvahy soudů o dalších skutcích obviněných, které však nebyly předmětem obžaloby a které podle soudu případně mohly zakládat jejich trestní odpovědnost, jde nepochybně o úvahy nadbytečné. Na tomto místě je však třeba připomenout, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné .

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ryze procesní námitky dovolatelů stran nesprávného hodnocení ve věci provedených důkazů soudy obou stupňů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), zejména pokud jde o to, zda inkriminované faktury byly či nebyly fiktivní ale (podle dovolatelů) skutečné, o vymezení doby, kdy mělo dojít ke vzniku trestně relevantního škodlivého následku, o stanovení výše způsobené škody společnosti C. AS, a o postavení jednotlivých obviněných ve společnosti SPEEDY ARROW, a. s., a s tím související jejich vědomost o všech podstatných okolnostech páchané trestné činnosti, která je nezbytným předpokladem pro závěr o jejich případném podvodném úmyslu (subjektivní stránka trestného činu). Těmito námitkami se dovolatelé primárně (mimo rámec soudy zjištěného skutkového stavu věci) snaží prosadit vlastní skutkovou verzi celého případu a teprve v návaznosti na tom namítají chybné právní posouzení jejich jednání, resp. nesprávnost právních závěrů soudů obou stupňů. Proto je pod shora uvedený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiných z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., podřadit nelze.

Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V nyní posuzované trestní věci však Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav ve vztahu k jednotlivým zákonným znakům dovolatelům přisouzené trestné činnosti povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal k trestné činnosti obviněných za prokázané. Náležitě a přesvědčivě zdůvodnil, jakým způsobem dospěl k závěru o tom, že po vzájemné dohodě dovolatelé vystavovali fiktivní faktury nebo nadsazovali částky na těch skutečných a tímto jednáním způsobili společnosti C. AS škodu přesahující částku 37 milionů Kč, a proč v tomto směru obhajobě obviněných uplatňované i v nyní projednávaném opravném prostředku nepřisvědčil (viz zejména str. 28 42 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, po doplnění dokazování o obhajobou předložené znalecké posudky k výši způsobené škody, plně navázal. Zabýval se prakticky shodnou obhajobou obviněných jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání) a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí - v daném případě též podle § 125 odst. 1 tr. ř. - vyložil, proč skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné (viz str. 6 - 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnými uplatněn právně relevantně námitkou, že jejich jednání bylo vadně posuzováno podle ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu (obecného) podvodu, ačkoliv skutek měli spáchat při realizaci smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru. Mají tedy za to, že jejich jednání mělo být posuzováno podle ustanovení o trestném činu uvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., jež je ve vztahu k trestnému činu (obecného) podvodu podle § 250 tr. zák. ustanovením speciálním. Zároveň kladou otázku, zda by se v jejich případě vůbec jednalo o trestný čin, neboť obžalobou formulovaný skutek zákonné znaky skutkové podstaty uvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. nenaplňuje, a to v žádné její formě.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z popisu skutku obsaženého v pravomocném výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a ze skutkových okolností podrobně rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že v daném případě se jednalo o tzv. factoring, což je smluvně sjednaný odkup krátkodobých pohledávek, které vznikly dodavateli v důsledku poskytnutí nezajištěného dodavatelského úvěru. Factoring přitom plní funkci garanční, funkci úvěrování (předfinancování) a funkci správy pohledávek. Jednání, kdy pachatel tzv. factoringovou smlouvu zneužije tím, že na jejím podkladě dosáhne plnění od factoringové společnosti tak, že jí předloží faktury a dodací listy, v nichž byl nadsazen skutečný rozsah zboží dodaného odběratelům, popřípadě jí předloží faktury fiktivní, a tím předstírá, že částky pohledávek postoupených factoringové společnosti jsou vyšší, než odpovídá skutečnému rozsahu dodaného zboží, je nutno kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. Pachatel takto uvádí v omyl factoringovou společnost a vyláká od ní nadsazené platby, které představují jeho obohacení (nebo obohacení obchodní společnosti, jejímž jménem jednal) a škodu na majetku factoringové společnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 7 Tdo 786/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. T 1116, svazek 48/2008).

Právě výše uvedeným způsobem si v posuzovaném případě dovolatelé počínali. Podle zjištění soudů totiž po předchozí vzájemné dohodě společně (byť v různé míře vlastního podílu /dílčích aktů/ na spáchané trestné činnosti) dosáhli plnění od factoringové společnosti (C. AS) tak, že jí předložili faktury, které buďto vůbec nekorespondovaly s uskutečněnými obchody, nebo v nich byl nadsazen skutečný rozsah zboží dodaného odběratelům, a tím předstírali, že částky pohledávek postoupených factoringové společnosti jsou vyšší, než odpovídalo skutečnému rozsahu dodaného zboží. Dovolatelé takto uvedli factoringovou společnost v omyl a vylákali od ní nadsazené platby, které představují jejich obohacení (rep. obohacení obchodní společnosti, ve které působili jako její statutární orgán či zaměstnanci). V důsledku tohoto jednání pak způsobili škodu na majetku factoringové společnosti v soudy zjištěné výši. Jejich námitce, že stíhaný skutek měl být právně posuzován podle ustanovení § 250b tr. zák. o trestnému úvěrovém podvodu, proto nelze přisvědčit.

Za právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak mít i námitku obviněné M. B., že v popisu skutku je popsána trestná činnost jednotlivých obviněných způsobem, který odpovídá spáchání trestné činnosti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ačkoliv ve výroku rozsudku je právně kvalifikována tak, jakoby každý z odsouzených trestný čin podvodu spáchal sám. Ani této námitce však nelze přiznat opodstatnění.

Za nesprávné právní posouzení skutku totiž nelze považovat to, že ve výroku o vině není uvedeno, že obviněný spáchal trestný čin ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., byť se v praxi některých soudů ve výroku rozsudku nadbytečně uvádí, že obžalovaní spáchali trestný čin ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. či dokonce, že se dopustili spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k trestnému činu . Je totiž třeba vzít v úvahu, že na rozdíl od přípravy trestného činu podle § 7 tr. zák., pokusu trestného činu podle § 8 tr. zák. nebo účastenství (organizátorství, návodu či pomoci) na trestném činu podle § 10 tr. zák., které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.), spolupachatelství tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno příslušnou právní dikcí, tj. že obviněný spáchal trestný čin jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Jednání dovolatelky, která se na společné trestné činnosti podílela způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, je nepochybně spolupachatelstvím ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. V případě spolupachatelství zákon vyžaduje, aby ke spáchání trestného činu došlo jednáním více osob (alespoň dvou) a aby toto společné jednání směřující k trestně relevantnímu následku bylo zahrnuto společným úmyslem jednajících osob. O spolupachatelství jde i tehdy, kdy jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky skutkové podstaty uvedené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale ve svém souhrnu (jako dílčí akty) jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona představují.

V nyní posuzované věci je s ohledem na soudy zjištěné skutkové okolnosti zřejmé, že jednání obviněných JUDr. M. N. a M. B. zahrnovalo jednotlivé činnosti směřující k přímému vykonání trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a ve svém celku naplňují jeho skutkovou podstatu. Vzhledem k logické provázanosti jednotlivých dílčích aktů vedoucích ke spáchání trestné činnosti je také zřejmé, že obvinění (dovolatelé) nemohli jednat jinak než po vzájemné dohodě. To, že se jako spolupachatelé neúčastnili na inkriminované trestné činnosti stejnou měrou, závěru o jejich spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. nijak nebrání. Obecně totiž stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, je-li vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Takové přispění bylo prokázáno i v případě obviněné M. B. Obstát proto nemůže ani její námitka, že pokud ona sama nepodepsala factoringovou smlouvu, nemohla společnost C. AS uvést v omyl.

Lze tedy uzavřít, že obvinění (dovolatelé) JUDr. M. N. a M. B. byli trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uznáni vinnými právem. Stejný závěr pak lze přijmout, i pokud jde o kvalifikaci jednání obviněného (dovolatele) Mgr. M. N. jako pomoci podle § 10 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud tedy dovolatelům nepřisvědčil v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) byly založeny na jimi vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněných JUDr. M. N., Mgr. M. N. a M. B. byla dílem opřena o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jejich relevantně uplatněných částech - ať už z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. - nebyla shledána opodstatněnými, Nejvyšší soud rozhodl o jejich o d m í t n u t í podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o žádosti, přesněji podněty dovolatelů k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (resp. předseda senátu) neshledal důvody, aby sám v projednávané věci postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze však v projednávané trestní věci takový postup nezvolila.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler