3 Tdo 427/2004
Datum rozhodnutí: 26.05.2004
Dotčené předpisy:




3 Tdo 427/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2004 dovolání obviněné E. J., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 11 To 163/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 219/2002, a rozhodl t a k t o :

Dovolání E. J. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 3 T 219/2002, byla obviněná E. J. uznána vinnou trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona, za který byla odsouzena podle § 180 odst. 4 k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Pro výkon tohoto trestu byla zařazena podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 tr. zákona a § 50 odst. 1 tr. zákona jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 7 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození V. H., A,. H., M. P., T. D., Z. M., J. K., Z. N., A. C. a VZP ČR odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněná dne 17. dubna 2002 kolem 05.15 hod. v katastru obce R., okr. H. K. při průjezdu křižovatkou silnice I. třídy č. 11 a silnice č. 323 v km 35.31 jako řidička osobního motorového vozidla zn. Volkswagen Transporter přijíždějící z vedlejší silnice nedala přednost v jízdě z pravé strany po hlavní silnici přijíždějícímu nákladnímu vozidlu s přívěsem zn. Nissan ECO řízenému L. S., v důsledku čehož došlo ke střetu vozidel, při kterém její spolujezdkyně M. N., utrpěla těžké úrazové změny hlavy, krku, trupu a končetin, kterým na místě podlehla, A. C. utrpěla těžké úrazové změny zejména trupu, kterým na místě podlehla, Z. M. utrpěla tržnězhmožděné rány v čelní a pravé temenní krajině, otřes mozku, zlomeninu předního pánevního pilíře v oblasti obou ramének stydké kosti vpravo a vykloubení spojení klíční kosti a nadpažku vlevo s dlouhodobým podstatným omezením v obvyklém způsobu života, A. H. utrpěla tržnězhmožděné rány ve vlasaté části hlavy, nad pravým okem a v obličeji, tříštivou zlomeninu dolní čelisti vlevo, zhmoždění obou plic, průnik vzduchu do pravé pohrudniční dutiny (pneumotorax), krvácení do obou pohrudničních dutin a vertikální zlomeninu pánevních kostí vpravo s dlouhodobým podstatným omezením v obvyklém způsobu života, V. H. utrpěl sériovou zlomeninu 1.-8. žebra vpravo, zhmoždění obou plic, průnik vzduchu do levé pohrudniční dutiny (pneumotorax), vykloubení levého loketního kloubu a zlomeninu pravé klíční kosti s dlouhodobým podstatným omezením v obvyklém způsobu života, M.P. utrpěla tržnězhmožděnou ránu na čele vpravo, podkožní krevní výron na čele vpravo zasahující na horní víčko pravého oka a otřes mozku bez podstatného omezení v obvyklém způsobu života, T. D. utrpěla tržnězhmožděnou ránu délky 2 cm v pravém obočí a povrchní oděrky na pravém předloktí bez podstatného omezení v obvyklém způsobu života a spolujezdkyně ve vozidle zn. Nissan ECO J. K. utrpěla otevřenou tříštivou nitrokloubní zlomeninu patní kosti vlevo a rozsáhlou tržnězhmožděnou ránu na vnitřní ploše kotníku levé nohy délky 7 cm s rozhmožděním měkkých tkání s dlouhodobým podstatným omezením v obvyklém způsobu života.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu obviněná podala odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2003 Krajský soud v Hradci Králové. Ten svým usnesením sp. zn. 11 To 163/2003 odvolání obviněné podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podala obviněná ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém napadá usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích v celém rozsahu, přičemž se výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svého dovolání vyslovuje nesouhlas s právní kvalifikací skutku s tím, že dle jejího názoru měl být skutek kvalifikován jako ublížení na zdraví dle § 224 tr. zákona. V dovolání opakuje argumenty již dříve v tomto směru uplatněné v rámci obhajoby a zejména zdůrazňuje, že jednak se v posuzovaném případě nejednalo o použití vozidla určeného k hromadné přepravě osob, jednak v průběhu skutkového děje absentovala podmínka živelnosti, nahodilosti a nekontrolovatelného průběhu situace, jakož i přítomnost přírodních sil, z čehož dovozuje, že nebyly naplněny podmínky její trestní odpovědnosti podle § 180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákona. Dále vyslovuje názor, že soudem nebyly správně aplikovány požadavky jednoty individuální a generální prevence, přičemž poukazuje mimo jiné i na dosavadní judikaturu. Konečně vznáší námitku rovněž proti uloženému trestu a vyslovuje přesvědčení, že účelu trestu by bylo dosaženo dostatečně uložením trestu zákazu činnosti; trest odnětí svobody považuje za nepřiměřený.



V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který v prvé řadě upozorňuje, že námitka obviněné týkající se aplikace § 23 odst. 1 tr. zákona při rozhodování o trestu neodpovídá použitému dovolacímu důvodu, neboť toto ustanovení neobsahuje jednoznačnou hmotněprávní směrnici, kterou by soud svým rozhodnutím nerespektoval. Připomíná, že výrok o trestu je v zásadě napadnutelný toliko z důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. řádu, jež však v dané věci reálně nepřicházejí v úvahu.

K samotné podstatě dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že s ohledem na skutkové okolnosti lze považovat soudem užitou právní kvalifikaci do jisté míry za hraniční, přesto však za přiléhavější než obviněnou navrhované posouzení ve smyslu § 224 tr. zákona. Námitky dovolatelky považuje za zjevně neopodstatněné a proto navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen Nejvyšší soud ) nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest a odvolacím soudem byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). V posuzovaném případě Nejvyšší soud dospěl k názoru, že převážná část podaného dovolání je s použitým zákonným dovolacím důvodem v souladu, neboť směřuje proti právní kvalifikaci skutku. V rozporu s použitým dovolacím důvodem je toliko ta část dovolání, ve které obviněná vznáší námitku proti uloženému trestu, neboť se v této věci nejedná o námitku proti právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení; tato námitka neodpovídá ani jinému ze zákonných dovolacích důvodů dle § 265b tr. řádu. V této části se tedy Nejvyšší soud podaným dovoláním nemohl věcně zabývat, neboť v řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku je vázán jak učiněnými skutkovými zjištěními, tak i okruhem těch dovolacích důvodů, které jsou stanoveny v zákoně.

Pokud jde o námitky obviněné proti právnímu posouzení skutku, shledal Nejvyšší soud tyto námitky za zjevně neopodstatněné a to z těchto důvodů. Především je nutno uvést, že domáhá-li se obviněná v jedné ze svých námitek toho, že se v jejím případě nejednalo o vozidlo určené k hromadné přepravě osob, nýbrž o osobní automobil, Nejvyšší soud má za to, že z hlediska právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 tr. zákona nejde o skutečnost, která by takovou právní kvalifikaci vylučovala. I přes to, že se u těchto trestných činů zpravidla jedná o běžné prostředky hromadné přepravy osob (např. vlaku či autobusu), není z hlediska právního posouzení rozhodující technická charakteristika samotného vozidla, nýbrž skutečný počet přepravovaných osob ve vozidle, resp. počet osob jednáním pachatele ohrožených. Podle platné judikatury vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob. V projednávaném případě došlo k ohrožení sedmi obviněnou přepravovaných osob a dalších dvou osob z posádky automobilu, s nímž v důsledku trestného jednání obviněné došlo ke střetu. V této souvislosti nelze odhlédnout od reálného závažného následku na životech a zdraví obviněnou převážených osob.

Za zjevně neopodstatněnou námitku dovolatelky je nutno považovat i její tvrzení, že u trestného činu obecného ohrožení je nezbytnou podmínkou této právní kvalifikace spolupůsobení neovladatelných přírodních sil, které se vymykají vůli pachatele. Taková podmínka není nezbytným znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou a odsouzena. Skutková podstata trestného činu obecného ohrožení totiž předpokládá i jiné podobně nebezpečné jednání, jehož se obviněná bezesporu dopustila. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu jak se skutkovými zjištěními, tak i se zákonnou právní kvalifikací jednání obviněné. S námitkami obviněné ohledně případného užití právní kvalifikace podle § 224 tr. zákona se dostatečným a přesvědčivým způsobem vyrovnal jak soud prvního stupně, tak soud odvolací. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, něž se se závěry soudů obou stupňů ztotožnit.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněné E. J. odmítá.

Kromě toho Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout i skutečnost, že obviněné byl uložen trest na samé spodní hranici sazby, která je v daném případě shodná se spodní hranici sazby za spáchání trestného činu dle § 224 odst. 3 tr. zákona. I kdyby tedy Nejvyšší soud konstatoval pochybení v právním posouzení skutku, což se v daném případě nestalo, musel by podané dovolání i v takovém případě odmítnout, a to ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. května 2004

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h