3 Tdo 426/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 12 tr. zák., § 4 tr. zák., § 215 tr. zák.




3 Tdo 426/2011 -19 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 14 To 223/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 7/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 7/2010, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), kterého se dopustil tím, že v období od měsíce prosince roku 2006 do měsíce května 2009 jako přítel L. K. při péči o jejího syna v rodinném domě v J. a dále v rodinném domě v obci K. v nepravidelně opakujících se intervalech zvláště po předchozím požití alkoholických nápojů týral fyzicky i psychicky nezl. tak, že ho z různých důvodů trestal bitím rukama a kopáním nohou do různých částí těla a bitím rukama do obličeje, což zanechalo na těle nezl. hematomy a drobná poranění, nezletilému nadával vulgárními výrazy a jednání vyvrcholilo tím, že nezletilý ze strachu před ním v několika případech utekl z domu, zhoršil se mu i prospěch ve škole, nezletilého opakovaně vyhazoval z domu, takže před vánocemi v roce 2008 musel v nočních hodinách dojít ke své babičce M. P. do obce C. vzdálené asi 25 km v nedostatečném oděvu a v chladném zimním počasí, protože ho vyhodil z domu a dům uzamkl .

Za to byl obviněný J. Š. odsouzen podle § 215 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu z napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 14 To 223/2010, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 249 - 250) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že soudy nedostatečně posoudily jeho jednání z hlediska subjektivní stránky předmětného trestného činu, neboť otázka jeho příčetnosti nebyla zcela objasněna. Poukázal na závěry znaleckého posudku MUDr. Jana Kolomazníka ze dne 5. 12. 2009, které dle jeho názoru nedávají zcela jednoznačnou odpověď, do jaké míry obviněný trpí duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost. Znalec uvedl, že obviněný netrpí, nikdy v minulosti netrpěl, žádnou duševní poruchou v pravém slova smyslu, současně však zcela kategoricky nevyloučil, že by nemohl trpět jinou formou duševní poruchy. Obviněný vyslovil přesvědčení, že uvedené závěry zpracovaného psychiatrického znaleckého posudku naopak indikují, že v době svého jednání vůči nezletilému určitou duševní poruchou trpěl. Poukázal na svou nedostatečnou intelektuální vybavenost, kdy sice reprodukoval skutkové okolnosti ohledně svého jednání, jak to vyplývá z jeho výpovědi v průběhu trestního řízení, ale nebyl schopen pochopit společenské souvislosti, jeho společenský smysl a dopad svého jednání. Namítl, že se nejednalo o programově cílené a úmyslné jednání, pouze chtěl své družce pomoci s výchovou jejích dětí, bohužel však při této výchově s ohledem na svoji intelektuální vybavenost a povahové rysy ne vždy zvolil zcela adekvátní výchovný prostředek vzhledem ke konkrétnímu provinění nezletilých dětí. Závěrem obviněný poukázal na to, že soudy otázku jeho příčetnosti posoudily pouze na základě zmíněného znaleckého posudku z oboru psychiatrie, který může být jen jedním z podkladů pro vytvoření závěru soudu o příčetnosti a musí být nepochybně hodnocen se všemi ostatními v tomto směru zjištěnými relevantními skutečnostmi, což se však v dané věci nestalo.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 14 To 223/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 2 T 7/2010, zrušil.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 12. 1. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů (viz námitka dotýkající se znaleckého posudku), neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci napadal obsah znaleckého posudku a z něho učiněné závěry. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky obviněného, že se soudy nevypořádaly s jeho možnou nepříčetností či sníženou příčetností v době činu, přestože šlo o skutečnosti mající zásadní dopad na výrok o vině i na výrok o trestu.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině třeba poznamenat, že trestní zákon pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost , ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat (§ 12 tr. zák.). Přitom postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností. Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti) je závěrem právním . V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména § 2 odst. 5 tr. ř., § 105 odst. 1 tr. ř. a § 116 odst. 1 tr. ř.).

Námitce obviněného, že se soudy otázkou jeho případné nepříčetnosti dostatečně nezabývaly, nelze přisvědčit. V projednávané věci byl pro posouzení otázky případné nepříčetnosti obviněného vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který zpracoval MUDr. Jan Kolomazník (č. l. 14 29). Znalec uvedl, že u obviněného nejsou prokazatelné psychické ani somatické změny závažnějšího charakteru, které by byly způsobeny požíváním drog, alkoholu či jinou závislostí, kdy u něho zatím nedošlo k takové degradaci osobnosti, která by snižovala nebo zcela potlačovala jeho schopnost zdržet se svého jednání. Znalec dále uvedl, že obviněný netrpí, nikdy v minulosti netrpěl (a to ani v době páchání trestného činu) žádnou duševní chorobou v pravém slova smyslu, tj. psychosou , a že samotná porucha osobnosti nesnížila jeho rozpoznávací ani ovládací schop­nosti v inkriminované době. V době spáchání tr. č., kdy se nacházel ve stavu prosté opilosti, byly jeho rozpoznávací schopnosti sníženy maximálně lehce - nepodstatně. Je nutno zdůraznit, že se do stavu opilosti uvedl sám a dobrovolně, měl přitom mnoho předchozích zkušeností s tím, jak výrazně negativně na něj alkohol působí. Na alkoholu není závislý, je schopen potlačit touhu po jeho požívání. Před započetím pití byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti zachovány. Komplikovanou či dokonce patickou opilost v době páchání tr. činů znalec s jistotou vylučuje. V době, kdy se tr. č. dopustil ve střízlivém stavu, byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti zachovány (č. l. 28). Na základě znaleckého posudku dospěl nalézací soud k závěru, že obviněný se v době spáchání činu nenacházel ve stavu nepříčetnosti, kdy by nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost, anebo ovládnout své jednání (viz odůvodnění rozsudku na str. 7).

Protože shora naznačené otázky učinil obviněný předmětem svého řádného opravného prostředku, zabýval se jimi ve svém rozhodnutí již odvolací soud. Na podkladě skutkového stavu věci, který měl při svém přezkumu a následném rozhodování k dispozici, dospěl k závěru, že osobnostní rysy obviněného nejsou takového charakteru, aby mu znemožňovaly posoudit případné důsledky svého jednání a aby nebyl schopen rozpoznat, že koná něco nezákonného a nebyl schopen své jednání ovládnout (str. 3 napadeného usnesení). Tento závěr pak odvolací soud dále rozvedl a konstatoval, že i kdyby s nezletilými byly nějaké výchovné problémy, nebylo zjištěno, že by byly takového rázu, aby musel obžalovaný zvolit tak razantní způsob řešení problémů a navíc, aby se snažil domoci poslušnosti nezletilého formou psychického a fyzického týrání (str. 3 napadené usnesení). Odvolací soud se tak ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že z provedeného dokazování nic nezpochybňuje plnou trestní odpovědnost obviněného.

Námitky obviněného, v rámci nichž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, kdy namítá, že z obsahu znaleckého posudku vyplývají jiné skutečnosti, než které vzaly soudy za prokázané, a především pak, že nevylučuje existenci jiné formy duševní poruchy, nelze, jak již bylo vyloženo výše, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

Nejvyšší soud neshledal žádné nedostatky v postupu soudů obou stupňů při posouzení otázky příčetnosti obviněného v době páchání trestné činnosti a námitku obviněného tak shledal neopodstatněnou.

Stejně tak shledal neopodstatněnou i námitku dotýkající se subjektivní stránky trestného činu, tj. že se obviněný daného jednání nedopustil programově , cíleně a úmyslně.

Po subjektivní stránce se u trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. vyžaduje úmysl.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných.

Dle skutkových zjištění obviněný po delší dobu nepřiměřeně fyzicky trestal nezletilého syna své družky v době, kdy se podílel na jeho výchově, přičemž tresty zanechávaly na poškozeném hematomy, hrubě nezletilému nadával, dítě vyhazoval z domu, v noci, v zimě, v naprosto nedostatečném oblečení, kdy šlo několik desítek kilometrů za svou babičkou.

Odvolací soud uvedl, že vzhledem ke zjištěným charakterovým a osobnostním rysům obžalovaného je nepochybné, že tento dobře věděl, co činí a jakým způsobem se k nezletilému chová, a činil tak po značně dlouhou dobu , a že obžalovaný i vzhledem ke svému intelektu a povahovým rysům dobře věděl, že pokud fyzicky a naprosto nepřiměřeným způsobem trestá nezletilého, vulgárně mu nadává a ponižuje jej, může takovým způsobem porušit zájmy chráněné trestním zákonem na ochraně nezletilých dětí před hrubým zacházením a byl minimálně srozuměn s tím, jaké následky může jeho jednání ve vztahu k nezletilému mít , tedy že jednal minimálně v úmyslu nepřímém (str. 3 4 napadeného usnesení).

O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů týkajícím se duševního stavu obviněného by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování a svá skutková zjištění měly správně dospět k závěru, že by předmětný čin mohl být zapříčiněn duševní chorobou či duševní poruchou obviněného a nikoliv jen projevem jeho osobních vlastností.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Š. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a