3 Tdo 425/2012
Datum rozhodnutí: 16.05.2012
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník, § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoník




3 Tdo 425/2012 -29 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání podaném T. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 80/2011 ze dne 9. listopadu 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 8/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 28 T 8/2010 ze dne 10. června 2011 byl dovolatel pod body 1, 2, 3/ uznán vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (se spoluobviněnou H. G.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, č. j. 71 T 62/2007-570, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody a o vině a trestu obviněné H. G.

O odvolání T. H. (H. G. a poškozené FCE Credit, s. r. o.) proti výše citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 5 To 80/2011 ze dne 9. listopadu 2011 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání T. H. částečně zrušil, a to ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. jej odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let (za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009, č. j. 71 T 62/2007-570, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2009, pod sp. zn. 3 To 263/2009 a výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2009, č. j. 71 T 165/2008-319, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání H. G. a poškozené FCE Credit, s. r. o., potom podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal T. H. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v řízení u nalézacího soudu se z důvodů zdravotních nebyl schopen řádně hájit, proto svou obhajobu uplatnil řádně až u veřejného zasedání dne 9. 11. 2011. V rámci své obhajoby uvedl, že nebyla v jeho případě prokázána subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť se trestné činnosti dopustil proto, aby mu byly vyplaceny provize firmou AUTOKOMPLEX Matějka, s. r. o., a firmou ORFA, a. s. V žádném případě se nechtěl obohatit o předmětná vozidla a byl připraven tato vozidla ihned po nesplacení splátek vrátit, což se také stalo. Poukázal na skutečnost, že se vrchní soud jeho obhajobou náležitě nezabýval, tuto považoval za účelovou a nelogickou, stejně tak se nezabýval tím, kdo hradil případné splátky na leasing, případně kde vzal peníze na zaplacení prvních leasingových splátek, přičemž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, nevyloučil účast dalších osob na předmětném jednání. Znovu zdůraznil, že on se předmětných aut neměl úmysl zmocnit ani s nimi nechtěl nijak dál nakládat, ale od samého počátku chtěl auta po nesplacení leasingových splátek vrátit vlastníkovi. Vyjádřil přesvědčení, že není jeho chybou, že leasingové společnosti při prodeji nových aut nepostupovaly s péčí řádného hospodáře a nová auta neprodaly za obvyklé ceny, tak jak tato povinnost leasingovým společnostem vyplývá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 944/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3926/2008) . Z výše uvedených důvodů proto nemohl spáchat zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a jeho jednání by mělo být po zjištění výše škody kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Závěrem svého podání navrhl, aby Vrchní soud ČR (správně zřejmě Nejvyšší soud České republiky, dále jen Nejvyšší soud) zrušil z důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 2011, č. j. 5 To 80/2011, v dovoláním napadené části a věc vrátil tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že k dovolací argumentaci T. H. je nutné především uvést, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost provádění důkazů, jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Lze dodat, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci dle vyjádření státního zástupce nenastala. Poukázal tak na skutečnost, že při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace tedy bude nutné zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, resp. v daných souvislostech zejména Vrchní soud v Olomouci, jenž shledal obhajobu dovolatele, podle níž jednal toliko se záměrem získat provize a poté předmětná vozidla vrátit, za účelovou. Na okraj státní zástupce doplnil, že popsaný závěr odvolací soud i náležitě odůvodnil, a to zejména s odkazem na výši provizí a výši hrazených splátek, a dále s odkazem na okolnosti vrácení vozidel leasingovým společnostem. Z ustáleného skutkového stavu věci potom dle státního zástupce, zkráceně řečeno, vyplývá, že dovolatel se podílel na uzavření leasingových smluv popsaných v bodu 1. až 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jejichž podstatou byl pronájem vozidel Volvo a BMW společnosti SIGMA ENGINEERING, a. s., za současného vzniku povinnosti této společnosti hradit leasingové splátky. Přitom dovolatel předložil padělané listiny dokládající údajnou pozitivní hospodářskou situaci jmenované společnosti, resp. její solventnost, ač zmíněná společnost neměla dostatek finančních prostředků a dovolatel si byl vědom toho, že sjednané splátky proto hrazeny nebudou (a také nebyly) s tím, že celková škoda vzniklá odběrem vozidel potom činí 11.225.025,50 Kč. Stran právní kvalifikace je potom dle právního zástupce namístě přisvědčit soudům činným dříve ve věci, podle nichž se dovolatel svým jednáním podílel na uvedení leasingové společnosti tvrzením rozhodných nepravdivých skutečností v omyl a k její škodě (velkého rozsahu) sebe, popř. se spoluobviněnou, obohatil. Podle státního zástupce tak došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu podvodu § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s účastí spoluobviněné H. G. ) a tedy námitkám dovolatele nelze přisvědčit. V návaznosti na shora uvedené potom státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že není možné dovodit naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uzavřel tedy, že podané dovolání tudíž shledává zjevně neopodstatněným a jako takové je navrhl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu tak lze označit za stěžejní námitku dovolatele, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, nýbrž by mělo být po zjištění výše škody právně kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Takovouto námitku lze (s jistou mírou tolerance) podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, i když ji dovolatel uplatňuje na základě skutkového děje, který prosazoval před soudy dosud činnými ve věci, přičemž tato obhajoba dovolatele byla již spolehlivě vyvrácena. Je třeba uvést, že dovolatel v podstatě spáchání trestného činu nepopírá, pouze trvá na skutečnosti, že takto jednal pouze z toho důvodu, aby mu byly poskytnuty provize. Soudy však přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily této jeho obhajobě, když výtěžek ze získaných provizí by byl s ohledem na již zaplacené leasingové splátky zanedbatelný a ani k vrácení předmětných vozidel nedošlo tak, jak dovolatel uvádí.

Nezbývá také než (v souladu se soudy již dříve činnými) konstatovat, že trestného činu (přečinu) podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu (zvlášť závažného zločinu) podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo způsobí činem uvedeným v odstavci 1) škodu velkého rozsahu. K dokonání trestného činu tak došlo již v momentu, kdy byly předmětné automobily odebrány a jejich kupní cena byla uhrazena poškozenými společnostmi FCE Credit, s. r. o., a Santander Consumer Finance, a. s., a obecné soudy tak závěr o vzniklé škodě učinily v souladu s konstantní judikaturou. Škodou způsobenou trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaného uzavřením tzv. leasingové smlouvy, kdy záměrem pachatele bylo neplnit vůbec podmínky smlouvy, je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného vylákání (§ 89 odst. 12 tr. zák.), nikoli cena, kterou by postupně musel pachatel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Pokud podmínkou uzavření smlouvy bylo zaplacení určité částky při odebrání věcí a pachatel ji zaplatil, je způsobená škoda o tuto částku menší (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 609/95 publikovaný ve Sbírce soudních stanovisek a rozhodnutí pod č. R 27/1996). K výše uvedenému je namístě uvést, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. v případě uzavírání tzv. leasingových smluv nestačí zjištění, že pachatel již v době uzavírání této smlouvy uvedl nepravdivé údaje o svých příjmech, ale především musí být prokázáno, že již v této době věděl, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy a byl s tím srozuměn, takže smlouva vlastně byla uzavřena jen jako prostředek k vylákání předmětu leasingu, kterým uváděl pronajímatele v omyl. Čin je v takovém případě dokonán převzetím předmětu leasingu pachatelem, jenž se tímto způsobem obohatí na úkor leasingové společnosti (rozsudek Nejvyššího soudu 3 Tz 194/2011 ze dne 6. 9. 2001). Ze všech (ve věci) učiněných skutkových zjištění (ostatně i z tvrzení samotného dovolatele) pak zřetelně vyplývá, že dovolatel nikdy neměl v úmyslu za poskytnutá auta leasingové splátky hradit.

Jakékoli opodstatnění pak nemá námitka dovolatele, že auta byla (kromě jednoho) vrácena téměř nová a leasingové společnosti je měly dále prodat v souladu s judikaturou, na kterou poukazoval dovolatel, protože takovéto skutečnosti by mohly být případně zohledněny ve výroku o náhradu škody, když však (jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s dovoláním napadeným rozsudkem soudu druhého stupně) poškozené společnosti byly v otázce náhrady škody odkázány podle § 229 odst. 1 tr. ř. Pro určení výše škody jako kvalifikačního znaku trestného činu podvodu pak (zejména s ohledem na výše uvedené) tyto skutečnosti již žádný právní význam nemají, vzhledem k momentu dokonání (spáchání) trestného činu.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání T. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. května 2012

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka