3 Tdo 424/2007
Datum rozhodnutí: 10.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 424/2007

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. května 2007 dovolání obviněné E. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 9 To 433/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 46/2006, a rozhodl t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 9 To 433/2006 se podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují všechna další rozhodnutí na rušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Praze přikazuje věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 1 T 46/2006, byla obviněná E. Ch. uznána vinnou jednak trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona, a jednak trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona za které byla podle § 174 odst. 1 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněná dne 7. 10. 2005 podala trestní oznámení u policejního orgánu PČR SKPV Rakovník na D. S., kterého obvinila s cílem přivodit jeho trestní stíhání, že ji dne 10. 9. 2005 znásilnil, přestože se tato skutečnost nezakládala na pravdě a přestože před podáním oznámení byla policejním orgánem řádně poučena o trestních následcích vědomě nepravdivého obvinění, kdy na tomto svém obvinění setrvala i poté, co dne 8. 11. 2005 byla před doplněním svého trestního oznámení opětovně poučena o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů ve smyslu ustanovení § 174 tr. zákona křivé obvinění, i § 209 tr. zákona poškozování cizích práv, v důsledku čehož musel policejní orgán pod čj. ORRA-318/OOK-2005 konat rozsáhlé šetření, spojené i s vynaložením prostředků PČR, jímž bylo prokázáno, že obvinění D. S. je lživé a předmětná věc tak byla na základě usnesení PČR OŘ SKPV Rakovník ze dne 31. 1. 2006 ČTS: ORRA-318/OOK-2005 podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložena.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podala obviněná odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2006 Krajský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 9 To 433/2006 odvolání obviněné podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podala obviněná ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku dovolání, ve kterém napadá usnesení soudu druhého stupně o zamítnutí jejího odvolání, a to v celém rozsahu s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. V rámci svého odkazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá v prvé řadě výrok soudu o vině trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, a to s tím, že k tomuto trestnému činu jejím jednáním nedošlo a ani nemohlo dojít, neboť nebyl naplněn znak skutkové podstaty tohoto trestného činu způsobení vážné újmy na právech . Dovolatelka vyslovuje názor, že objektem ustanovení § 209 tr. zákona jsou jiná než majetková práva jednotlivce, právnických osob, kolektivních orgánů, případně státu. Dále uvádí, že z výroku napadeného rozhodnutí nelze dovodit, zda a jaká újma vůbec vznikla policejnímu orgánu, když činnost, kterou policejní orgán vykonával z popudu jejího jednání, je činností, která je mu uložena zákonem. Z pouhé skutečnosti, že poskytnutí úmyslně nepravdivé informace policii může znamenat naplnění skutkových podstat některých trestných činů, dle názoru dovolatelky samo o sobě nezakládá právo policie na výhradně pravdivé informace. V rámci této své námitky dovolatelka odkazuje i na právní názor Nejvyššího soudu České republiky vyjádřený v rozsudku sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatelka napadá i výrok o vině trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona. Tvrdí, že po stránce materiální nedošlo k naplnění vyššího stupně nebezpečnosti než nepatrného a že soudy obou stupňů v této otázce nevzaly dostatečně do úvahy intenzitu naplnění formálních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu i okolnosti stojící mimo skutkovou podstatu.

Dále dovolatelka poukazuje na neschopnost prokázat legálním způsobem trestný čin, který byl na ní spáchán, s tím, že tato neschopnost nemůže vést k závěru, že se trestně relevantní skutek neudál a tedy že jednání dovolatelky, když tvrdí, že se skutek udál, současně naplňuje skutkové znaky trestného činu křivého obvinění.

V otázce výroku o vině trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona dovolatelka podrobně rozebírá svou předchozí obhajobu a skutkové okolnosti případu. Tuto část dovolání předznamenává vyslovením názoru, že sice si je vědoma omezených dovolacích důvodů , ze kterých žádný nelze aplikovat na pochybnosti o vině, či na pochybnosti týkající se hodnocení důkazů, nicméně že výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se jí jeví být příliš restriktivní, že nelze opomenout sílu ústavních zákonů a že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, protože každé skutkové zjištění má vliv na právní posouzení skutku. Odkazuje i na nález I. ÚS 4/04. Dovolatelka tvrdí, že dovoláním napadené rozhodnutí v otázce viny a právní kvalifikace skutkového jednání je výsledkem řízení, které nesplňovalo ty nejzákladnější předpoklady tzv. spravedlivého procesu, a tudíž nutně muselo vést k nesprávnému právnímu a hmotně právnímu posouzení věci. Své výhrady formuluje jednak ve tvrzení, že skutek, který v protokolu o trestním oznámení ze dne 7. 10. 2005 policejnímu orgánu popsala, nelze bez dalšího jednoznačně podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu znásilnění, jednak ve tvrzení, že nebylo prokázáno, že skutkové jednání, kterého se měla osoba jí označená účastnit, se nestalo, jednak v tvrzení, že nebylo prokázáno, že by popisovala policejnímu orgánu skutkové jednání mezi ní a D. S. proto, aby zapříčinila jeho trestní stíhání. Tato svá tvrzení doplňuje další zevrubnou argumentací týkající se skutkových okolností a jejich důkazního hodnocení. Kromě toho namítá, že tzv. autorizované výpisy telefonních hovorů byly jako důkaz opatřeny v rozporu se zákonem a v této věci rovněž odkazuje na platnou judikaturu. Námitku vůči důkazu získaného v rozporu s trestním řádem vznáší i ohledně svědecké výpovědi znalkyně Mgr. R. H. a tvrdí, že v tomto případě se jednalo o nepřípustné spojení znalce a svědka v jedné osobě.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, pak naplnění tohoto dovolacího důvodu dovolatelka spatřuje v tom, že soud druhého stupně učinil výrok o zamítnutí odvolání, ačkoliv řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.



V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů; žádný návrh dalšího postupu petit dovolání neobsahuje.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Konstatuje, že pokud jde o námitky dovolatelky vůči výroku o vině trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zákona, jsou tyto námitky důvodné. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 574/2006 s tím, že odsouzení pro tento trestný čin nepřichází v úvahu, neboť za trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zákona nelze považovat podání nepravdivého oznámení Policii ČR, jelikož tím nemůže dojít k vážné újmě na jejích právech.

Tu část podaného dovolání, která směřuje proti výroku o vině trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona, považuje státní zástupkyně naopak za nedůvodnou a odsouzení dovolatelky za tento trestný čin za zcela na místě. Podotýká při tom, že učiněná skutková zjištění v této věci nejsou v extrémním rozporu s právní kvalifikací jednání obviněné.

S ohledem na to, že státní zástupkyně shledává jak výše uvedeno podané dovolání zčásti důvodným, navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí v části, kde byla obviněná uznána vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zákona s tím, aby byla věc přikázána Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest a soudem druhého stupně byl zamítnut její řádný opravný prostředek. Obviněná je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu toliko zčásti. Z obsahu dovolání je totiž zjevné, že i když se dovolatelka odkazuje na údajně nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, vznáší námitky i proti samotným skutkovým zjištěním soudu, přičemž vyjadřuje svůj nesouhlasný postoj k příliš restriktivnímu výkladu uvedeného ustanovení trestního řádu a odkazuje též na judikaturu Ústavního soudu v tomto směru.

K úvahám dovolatelky na toto téma považuje Nejvyšší soud za potřebné v prvé řadě uvést, že při posuzování otázky, zda obsah dovolání je či není v souladu s některým dovolacím důvodem, se nejedná o problém výkladu příslušného zákonného ustanovení, nýbrž o problém jeho obsahu a smyslu, jakož i povahy a funkce jednotlivých druhů řádných a mimořádných opravných prostředků. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud zastává názor, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek svého druhu není určen k revizi skutkových zjištění učiněných v předchozím pravomocně ukončeném řízení, dovolací soud není soudem řádné třetí instance a dovolání nemá povahu druhého odvolání . S dovolatelkou je sice nepochybně nutno souhlasit v tom, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku (každé skutkové zjištění má bezpochyby vliv na právní posouzení skutku), to však neznamená, že by bylo možno byť s poukazem na následně nesprávné právní posouzení napadat v rámci dovolání primárně skutková zjištění soudu. Jestliže dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu připouští uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku pro případy, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení, pak je nutno míti za to, že narozdíl od odvolání jako řádného opravného prostředku nelze v dovolání s odkazem na tento dovolací důvod zpochybňovat primárně skutková zjištění soudu s tvrzením, že v důsledku tohoto zpochybnění a tedy sekundárně je zpochybňováno i právní posouzení. V opačném případě by totiž dovolání nepochybně mělo charakter dalšího řádného opravného prostředku, v rámci kterého by bylo možno vznášet jakoukoli námitku a vytýkat jakoukoli vadu řízení s tím, že následné zpochybnění právního posouzení by bylo jen logickým dovětkem podobných námitek. Nejvyšší soud je toho názoru, že ani judikatura Ústavního soudu nezpochybňuje uvedenou funkci dovolání jako jednoho z mimořádných opravných prostředků, nýbrž že toliko výjimečně připouští v rámci řízení o dovolání zásah do skutkových zjištění tehdy, jestliže je možno vztah skutkových zjištění a jejich právního posouzení charakterizovat jako vztah extrémního nesouladu a dovolatel takový nesoulad namítá.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v té části podaného dovolání, v němž jsou vznášeny námitky proti výroku o vině dovolatelky trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona, není obsah tohoto dovolání v souladu s použitým dovolacím důvodem ani se žádným jiným ze zákonných dovolacích důvodů, přičemž mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací jednání obviněné nebyl shledán extrémní rozpor, který by opravňoval byť i zcela výjimečný zásah do učiněných skutkových zjištění.

Naopak tu část dovolání, ve které dovolatelka napadá výrok o vině trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 tr. zákona, Nejvyšší soud konstatuje, že tato část dovolání je jednak v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (neboť se primárně jedná o právní posouzení skutku), jednak je důvodná.

Jestliže soudy obou stupňů dospěly k právnímu názoru, že podáním nepravdivého oznámení jsou poškozována práva Policie České republiky, pak s takovým právním názorem nelze souhlasit. Námitky dovolatelky v tomto směru jsou zcela správné, Nejvyšší soud se plně ztotožňuje i s výše uvedeným stanoviskem státní zástupkyně v této věci a také odkazuje na svůj rozsudek ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, s jehož obsahem se minimálně Krajský soud v Praze mohl seznámit.

Ze samotného podání nepravdivých informací Policii ČR sice lze dovodit trestní odpovědnost, popř. odpovědnost za přestupek osoby, která tak činí, nelze však za takového jednání dovodit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv, neboť za taková práva nelze považovat právo na výhradně pravdivé informace či právo na poklidný pracovní život policistů apod. Naopak nelze ponechat bez povšimnutí, že úkolem Policie ze zákona je mimo jiné vést šetření o podaných trestních oznámeních, a to bez ohledu na to, zda se později ukáže, zda tato oznámení byla či nebyla pravdivá. Nejvyšší soud nemůže akceptovat takový výklad ust. § 209 tr. zákona, podle kterého by bylo právem Policie ČR trestní oznámení nešetřit a že tedy k poškození takového práva by mohlo dojít de facto donucením Policie ze strany poskytovatele nepravdivých informací taková šetření provést. Takový výklad by byl nejen v rozporu se samotnou dikcí trestního zákona, ale přinejmenším i v rozporu s dikcí i smyslem zákona o Policii ČR.

Ačkoli výše uvedená chyba právní kvalifikace byla způsobena již soudem prvního stupně, je z trestního spisu zcela zjevné, že tuto chybu měl a mohl odstranit již soud odvolací. Jestliže Krajský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení o zamítnutí konstatuje, že z podnětu odvolání obžalovaného nelze nic vytknout ani právnímu posouzení prokázaného jednání jako trestných činů křivého obvinění dle § 174 odst. 1 tr. zák a trestného činu poškozování cizích práv dle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a k důvodům této právní kvalifikace v napadeném rozhodnutí rozvedeným není nutno ničeho dodávat , pak je zcela zjevné, že se tento soud otázkou výroku o vině trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zákona sice věnoval, leč naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu nesprávně právně posoudil, obdobně jako soud nalézací.

Protože má Nejvyšší soud za to, že k odstranění zmíněné vady již není nutno opakování řízení před soudem nalézacím a že učiněná skutková zjištění ke správné právní kvalifikaci plně dostačují, přičemž zmíněnou právní vadu měl a mohl odstranit již soud druhého stupně, rozhodl Nejvyšší soud o zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně a o přikázání věci Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Krajský soud v Praze bude při novém projednání a rozhodnutí vázán výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o zrušení usnesení odvolacího soudu rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 10. května 2007

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h