3 Tdo 409/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 250a odst. 4 písm. b) tr. zák.



3 Tdo 409/2013 -31

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání podaném M. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 279/2012 ze dne 12. 7. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 79/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 2 T 79/2010 ze dne 31. 1. 2012 byl dovolatel uznán vinným pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) k § 250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za pomoc k uvedenému trestnému činu byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon takto uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců s tím, že mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradil trestným činem způsobenou škodu. Dále bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.

V předmětné věci podal M. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 279/2012 ze dne 12. 7. 2012 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal M. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že popis skutku, jehož se měl dopustit, je v rozsudku soudu prvního stupně popsán vágně, pouze s tím, že se měl vydávat za nezjištěnou osobu a bez další (bližší) specifikace, především té, která by popisovala, kdy a kde se měl předmětného jednání dopustit a jaký význam jeho jednání mělo pro trestní jednání dalších osob (obviněný B.), případně v čem byla spatřována pomoc dovolatele samotného. Z popisu předmětného skutku tak není možné dovodit naplnění formálních a materiálních znaků pomoci k označenému trestnému činu a nebyl naplněn ani požadavek nezaměnitelnosti posuzovaného skutku se skutkem jiným. Namítaná pochybení potom nenapravil ani odvolací soud. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 v části týkající se dovolatele.

Nejvyšší soud obdržel přípis příslušného státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ze dne 15. 11. 2012, v jehož rámci státní zástupce uvedl, že se k takto podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat s tím, že výslovně souhlasí, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, jak je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že ve skutkové větě tohoto rozhodnutí nejsou uvedeny všechny potřebné okolnosti tak, aby umožnily shledat znaky označeného trestného činu. K tomu je především potřebné uvést, že příslušný skutkový děj byl jistě a spolehlivě zjištěn (což ani dovolatel nenamítá). K samotné (právně relevantně uplatněné) námitce, že skutkový děj je v rámci citovaného rozsudku soudu prvního stupně popsán nepřesně a neúplně, je potřebné uvést, že ta je nedůvodná. To proto, že je v těchto souvislostech potřebné zdůraznit, že obžalovací zásada uvedená v ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., podle níž může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že mezi skutkem uvedeným v obžalobě a skutkem popsaným ve výroku samotného rozsudku, musí být naprostá shoda. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout a jiné naopak přistoupit (i v rámci dokazování vedeného před soudem, jak také soudy v posuzované věci vysvětlily), přičemž se nesmí změnit podstata skutku. Totožnost skutku totiž jistě bude zachována tehdy, bude-li zachována totožnost jednání nebo následku, kdy soud je přitom povinen vyčerpat celý skutek, který je předmětem obžaloby (k tomu srov. např. R 45/1973-I SbRt., R 64/1973 SbRt.). Uvedené zásady byly nepochybně soudy aplikovány na předmětný případ a nelze jim takto vytknout, pokud uvedený skutek (původně kvalifikovaný jako spolupachatelství) byl posouzen pouze jako pomoc k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250a odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zák., a tedy způsobem, který je pro dovolatele výhodnější. Přitom z popisu namítaného skutku, jak byl popsán ve skutkové větě citovaného rozsudku soudu prvního stupně, zjevně plyne, že dovolatel se se spoluobviněným L. B. úmyslně výslovně dohodl na tom, že konkrétně (a přesně) uvedeného dne a hodiny tak, že B. a dosud nezjištěná osoba úmyslně havarovali s označenými osobním vozidly, a to přesně popsaným způsobem, přičemž za řidiče označeného vozidla zn. VW Passat se (vědomě a úmyslně) vydával dovolatel (místo oné nezjištěné osoby), když majitelem tohoto vozu byl spoluobviněný T. Ten také následně uplatnil nárok na pojistné plnění a způsobil tak České pojišťovně, a. s., označenou škodu. Nelze přitom přehlédnout, že v posuzované skutkové větě citovaného rozsudku soudu prvního stupně je zřetelně uvedeno, že všichni zúčastnění (tedy nepochybně i dovolatel) si byli plně vědomi toho, že k předmětné dopravní nehodě ve smyslu nahodilé události nedošlo a tuto nahodilost pouze předstírali. Jak již uvedeno shora, průběh takto zjištěného skutkového děje byl dovozen na základě spolehlivě učiněných skutkových zjištění, vůči kterým ani dovolatel žádné námitky nevznesl. Vznesené námitky stran nesprávného a neúplného popisu předmětného skutku tak neobstojí a ve svém důsledku jsou takto zjevně neopodstatněné, když z uvedeného popisu skutku lze jednoznačně dovodit, že dovolatel poskytl jinému (spoluobviněným B. a T.) pomoc ke spáchání označeného trestného činu, kdy byla úmyslně vyvolána pojistná událost a způsobena tak na cizím majetku značná škoda.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka