3 Tdo 40/2017
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 357 odst. 2 tr. zákoníku



3 Tdo 40/2017-19

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 1. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2016, č. j. 4 To 288/2016-104, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 106/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

Odůvodnění :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2016, č. j. 3 T 106/2016-84, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na skutkovém základě, že dne 6. 6. 2016 v 22:37 hod., a poté v 22:43 hod. v B. na ulici K. z veřejného telefonního automatu společnosti O2 zavolal na tísňovou linku 156 Městské policie Brno a s předstíraným ruským přízvukem nejprve oznámil mimo jiné: Što ty panimaješ, v M. R. je nastražena bomba, ať žije Islámský stát pozdravuj J. H. , kdy v druhém telefonátu mluvil zmateně beze smyslu, nicméně opět opakoval svá slova, že v podniku M. R. je bomba, mluvil o Islámském státu, vyjadřoval se v tom smyslu, že chce po majiteli podniku M. R. deset milionů, nebo se něco stane apod., ačkoliv věděl, že se v objektu žádná výbušnina nenachází, což následně vedlo k tomu, že Policie České republiky v počtu více osob provedla v podniku M. R. a jeho okolí bezpečnostní opatření spočívající v evakuaci osob z objektu, odklonění dopravy v blízkosti objektu, uzavření ulice S. pro veřejnost a prohledání objektu s negativním výsledkem, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu pro Brno venkov ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 T 112/2010, který nabyl právní moci dne 8. 9. 2010, odsouzen pro přečin šíření poplašné zprávy dle § 357 odstavec 1, odstavec 2 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který vykonal dne 26. 11. 2012, a rozsudkem Okresního soudu pro Brno venkov ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 T 19/2013, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2013, odsouzen pro přečin šíření poplašné zprávy dle § 357 odstavec 1, odstavec 2, odstavec 3 písmeno a) trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců . Za to byl obviněný podle § 357 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 8. 2016, č. j. 4 To 288/2016-104, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 8. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. H. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že posuzovaný skutek není trestným činem. Spáchal jej totiž v důsledku duševní poruchy, která vylučovala jeho trestní odpovědnost. Tuto skutečnost však soudy náležitě nevyhodnotily a potud svá rozhodnutí zatížily vadou spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Zejména Krajský soud v Brně svým postupem porušil ústavně garantované právo dovolatele na spravedlivý proces, když se důsledně nezabýval charakterem inkriminovaného jednání a psychickým stavem, jímž bylo ovlivněno. Pochybil především v tom, že odmítl provést důkaz znaleckým posudkem ústavu, jak dovolatel navrhoval v řádném opravném prostředku, přestože závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Jiřím Pokorou k otázce příčetnosti nevyzněly zcela jednoznačně. Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že forma poplašné zprávy nebyla nebezpečná a v tomto smyslu vůbec způsobilá vyvolat nějakou reálnou hrozbu. I z tohoto důvodu nebyl skutek označený v žalobním návrhu trestným činem, jehož spáchání bylo dovolateli kladeno za vinu. Mělo být proto rozhodnuto zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem upozornil na to, že obviněný v něm zopakoval svoji obhajobu uplatněnou již v řádném opravném prostředku (odvolání), podle níž v době spáchání trestného činu nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. V uvedené souvislosti však vznesl výhrady vůči rozsahu a výsledkům důkazního řízení provedeného obecnými soudy, které obsahovému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. K námitce obviněného, že odvolací soud neopatřil k jeho návrhu nový důkaz psychiatrickým posudkem ústavu, státní zástupce uvedl, že nedošlo k opomenutí tohoto důkazu, které by v duchu judikatury Ústavního soudu zakládalo dovolací přezkum. Soud druhého stupně v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a přiléhavě vysvětlil, proč považoval jeho provedení za nadbytečné, když z opatřeného znaleckého posudku žádné pochybnosti ohledně příčetnosti dovolatele nevyplynuly. Svůj postup tedy soud opřel o jeden z legitimních důvodů, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení. Požadavek na opatření posudku ústavu navíc podle státního zástupce postrádal jakýkoliv logický základ, pro takový postup nebyl dán žádný věcný důvod, ani splněny nezbytné procesní podmínky. U hlavního líčení především žádná ze stran nepožadovala výslech znalce MUDr. Jiřího Pokory. Obhajoba souhlasila se čtením znaleckého posudku a obviněný se k němu za přítomnosti obhájce nijak nevyjádřil. Žádný návrh na doplnění dokazování pak nevznesl. Podle § 109 tr. ř. je podle státního zástupce v případě pochybností o správnosti znaleckého posudku nutno nejprve požádat znalce o vysvětlení a teprve kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Dovolatel tak ovšem neučinil a nevyužil ani možnosti opatřit jiný znalecký posudek sám podle § 110a tr. ř. Jeho návrh na provedení posudku ústavu, učiněný až v podaném odvolání, byl tudíž návrhem opožděným a postrádajícím shora popsané procesní předpoklady, zejména předchozí neúspěšnou žádost, aby soudem přibraný znalec vysvětlil závěry již zpracovaného posudku.

Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že obviněný ve skutečnosti nenamítl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.

Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.

Obviněný J. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o něž obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska podmínek a rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora uvedená výkladová východiska je zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci namítal, že se posuzovaného jednání dopustil ve stavu nepříčetnosti vyvolané duševní poruchou a tudíž pro ně není trestně odpovědný. Tuto obecně právní námitku totiž opřel de facto výlučně o výtky zaměřené vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily jeho obsah, zejména pak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného primářem Psychiatrické léčebny Brno MUDr. Jiřím Pokorou. Svůj mimořádný opravný prostředek tak v této části založil na zpochybnění učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy převážně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a dovolání uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Tyto vady spočívají např. v opomenutí důkazu soudem nebo v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.

Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.

K námitce dovolatele, že v řízení o odvolání nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování o posudek ústavu k jeho duševnímu stavu v době spáchání stíhaného skutku (§ 110 tr. ř.), je namístě připomenout, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

Výše uvedená ústavněprávní východiska Krajský soud v Brně v projednávané trestní věci neporušil.

O shora uvedeném důkazním návrhu obviněného (dovolatele) rozhodl v průběhu veřejného zasedání dne 23. 8. 2016 (viz protokol na č. l. 103 a násl. předloženého spisu), a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvod, pro který k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, pak řádně vysvětlil na str. 2 písemného vyhotovení meritorního rozhodnutí ve věci. K opomenutí důkazu, jež by odůvodňovalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v daném případě tedy nedošlo.

Nejvyšší soud dále jako obiter dictun poznamenává, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k rozhodným skutkovým zjištěním po nekritickém hodnocení provedených důkazů (k tomu viz příslušné části odůvodnění rozsudku na str. 3 a 4 shora). Pokud vůči nim neměl odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) žádných výhrad, rovněž on své stanovisko v tomto směru na stranách 2 a 3 shora písemného vyhotovení napadeného usnesení odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v dané trestní věci skutkový stav zjišťován nedostatečně či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, že soudy se důkladněji nezabývaly charakterem jeho jednání z pohledu jeho způsobilosti vyvolat opatření vedoucí k nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa anebo bezdůvodnou záchrannou práci integrovaného záchranného systému; tedy otázkou naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ji však neshledal opodstatněnou .

Poplašnou zprávou je třeba rozumět takovou objektivně nepravdivou zprávu, která je podle svého obsahu způsobilá vyvolat obavy z nějakých, byť i neurčitých budoucích událostí, zasahujících nepříznivě do života alespoň části obyvatelstva nějakého místa, např. tak, že by došlo k ohrožení životů a zdraví lidí nebo majetku. Trestné je zde úmyslné způsobení již pouhého nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva na určitém území. Postačí, že takové znepokojení bezprostředně hrozí, i když k němu reálně nedojde. Ustanovení § 357 odst. 2 tr. zákoníku pak postihuje situace, kdy nebezpečí vážného znepokojení není přímo způsobeno sdělením nebo rozšiřováním poplašné zprávy pachatelem, nýbrž jím vyvolanými opatřeními (např. vyklizením ulice, zastavením dopravy, vyklizením objektu apod.), která jsou učiněna příslušnými policejními nebo jinými orgány (případně vedením ohroženého podniku nebo organizace) k ověření takové poplašné zprávy.

Podstatná skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení skutku, lze shrnout tak, že dovolatel dne 6. 6. 2016 v pozdním večerním čase opakovaně kontaktoval z veřejného telefonního automatu na tísňové lince Městskou policii Brno a v telefonátu opakovaně sdělil, že v nočním klubu M. R. na ulici S. je nastražena bomba, za současného provolání Ať žije Islámský stát! a spolu s vyjádřením, že chce po majiteli dotčeného podniku deset milionů, nebo se něco stane. Přitom věděl, že se v objektu žádná výbušnina nenachází. Jeho oznámení vedlo k tomu, že Policie České republiky v počtu více osob provedla v podniku a jeho okolí bezpečnostní opatření spočívající v evakuaci osob z objektu a jeho okolí, odklonění dopravy v jeho blízkosti, uzavření ulice S. pro veřejnost a prohledání objektu s negativním výsledkem. Soud prvního stupně správně zdůraznil, že jakkoli nebyl projev dovolatele v inkriminovaných telefonátech vždy zcela smysluplný, následně vyrozuměnému orgánu Policie České republiky v zásadě nezbývala jiná možnost, než přijmout poměrně razantní opatření k vyloučení pravdivosti daného oznámení. Jakýkoli jiný jeho postup by byl v podstatě rezignací na plnění jednoho ze základních úkolů podle ustanovení § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jímž je ochrana bezpečnosti osob a majetku. S tímto vědomím dovolatel také jednal, když mu jako speciálnímu recidivistovi muselo být zřejmé, že telefonáty obdobného typu příslušné orgány veřejné moci bez dalšího neignorují a v naprosté většině případů podnikají preventivní kroky odpovídající závažnosti jejich obsahu, jak se stalo i v nyní posuzovaném případě.

Dovolateli proto nebylo možno přisvědčit v názoru, že byl přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku uznán vinným neprávem v důsledku nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Za jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Konkrétně se jedná o pochybení v právním závěru o tom, zda u obviněného byly nebo nebyly splněny podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 43 odst. 2 tr. zákoníku, případně společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Takovou vadu však odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně z povahy věci vytýkat nelze.

Protože dovolání obviněného J. H. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a dílem o námitku, jíž z hlediska uplatněného důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 1. 2017


JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu