3 Tdo 40/2011
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 40/2011-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. ledna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 13 To 299/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 15/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 4. 2010, č. j. 1 T 15/2010-309, byl obviněný J. K. uznán vinným pokračujícím trestným činem (přečinem) podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), jehož se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body 1) až 22) výroku rozsudku. Za to byl podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oblasti reklamy a zprostředkování služeb na dobu tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak soud rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit jednotlivým poškozeným na náhradě způsobené škody v rozsudku specifikované částky.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2010, č. j. 13 To 299/2010-326, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 9. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že mu v období po uzavření smluv s poškozenými subjekty bylo odcizeno veškeré účetnictví, což mu znemožnilo své závazky splnit. Existovaly tedy objektivní okolnosti, které mu zabránily splnit povinnosti vyplývající z inkasa jednotlivých částek. Nelze mu proto přičítat podvodný úmysl (v judikatuře viz rozhodnutí publikované pod č. 54/67 SbRt.). Tato dovolatelova obhajoba přitom nebyla soudy řádně prověřena. Ačkoliv ve věci nejde o půjčku, nýbrž o plnění závazku, bylo pro posouzení subjektivní stránky (zavinění) nezbytné zjistit, zda překážka, kterou dovolatel namítal, skutečně nastala. Při takto nedostatečně zjištěném skutkovém stavu je zřejmé, že i právní posouzení věci je nutně vadné. Nedodržením procesních předpisů ve shora konstatovaném rozsahu bylo v posuzovaném případě zároveň porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. V uvedené souvislosti pak poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k předmětným otázkám a zdůraznil, že na základě neúplných skutkových zjištění správný právní závěr vyvodit nelze (srov. IV. ÚS 802/02). Zároveň připomněl, že Ústavní soud Nejvyššímu soudu opakovaně vytkl příliš restriktivní výklad obsahu dovolacích důvodů při posuzování relevance námitek vůči skutkovým zjištěním soudů (srov. I. ÚS 55/04). Závěrem dovolatel uvedl, že v současné době má k dispozici takové důkazy, s jejichž pomocí se může a bude v dané trestní věci domáhat obnovy řízení. Protože posouzení důvodnosti takového návrhu náleží stejnému soudu, který podle jeho přesvědčení nedbal jeho základních práv, rozhodl se domoci nápravy nejprve cestou dovolání jako dalšího mimořádného opravného prostředku.

S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 13 To 299/2010, zrušil také rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 1 T 15/2010, a dále postupoval podle § 265l tr. ř. Dále navrhl, aby předseda senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí nebo přerušení tohoto výkonu. Pro případ, že předseda senátu Okresního soudu v mladé Boleslavi neshledá pro takový postup důvody, dovolatel navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. a takový výkon odložil nebo přerušil sám.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci (zástupkyni), jemuž byl doručen dne 30. 12. 2010. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a že se náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou. V důsledku toho pak mělo být vycházeno z neúplných skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaného pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle které nemohl závazkům z uzavřených smluv dostát především proto, že mu byly odcizeny příslušné účetní materiály, tzn. že jednal za okolností vylučujících jeho úmyslné zavinění (absence subjektivní stránky), pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval namítané nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku mohl být uznán vinným.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru opakovaně vysloveného v rozhodnutích Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, a to v takových případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V trestní věci obviněného J. K. (dovolatele) však soudům nelze vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování zjevně neměly dány podmínky pro to, aby mohly učinit skutkové a z nich vyplývající právní závěry v podobě vyjádřené ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 6 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl k těmto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil (viz str. 6, 7 odůvodnění napadeného usnesení).

Nejvyšší soud současně nesdílí názor dovolatele, že by soudy svým postupem porušily zásady spravedlivého procesu ve smyslu jím zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 802/02. Ústavní soud zde poukazuje na to, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i možnost navrhnout důkazy vlastní, které sice soud není povinen provést, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl.

Předmětná trestní věc je specifická tím, že dovolatel, ačkoliv byl řádně předvolán jak k hlavnímu líčení (viz protokol na č. l. 299 spisu), tak k veřejnému zasedání odvolacího soudu (viz doklad o doručení na č. l. 323), se bez vážného důvodu a řádné omluvy nedostavil a doplnění dokazování k údajnému odcizení účetních dokladů, na jehož nezbytnost poukazuje v nyní podaném dovolání, nenavrhoval ani v písemném řádném opravném prostředku (odvolání). V něm pouze zmínil, že mu měly být odcizeny veškeré účetní doklady, což mu mělo znemožnit splnit své závazky vůči poškozeným, nebo jim případně vrátit zpět vyinkasované částky. S touto námitkou se odvolací soud vypořádal logickou úvahou založenou na již zjištěném (dosavadním) skutkovém stavu (viz str. 7, první odstavec shora, napadeného usnesení).

Nelze tak přijmout závěr, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, zejména že by ignorovaly důkazní návrhy stran (opomenuté důkazy). Na tomto místě je třeba dodat, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek obě dovoláním napadená rozhodnutí splňují.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Dovolatel je přitom v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. K. dospěl k závěru, že dovolání dílem nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem a dílem mu nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, rozhodl v souladu s ustanovením § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., že se podané dovolání odmítá jako zjevně neopodstatněné . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Pokud jde o návrh, přesněji podnět dovolatele k odložení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) neshledal důvody, aby v projednávané věci postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový postup nezvolil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler