3 Tdo 398/2007
Datum rozhodnutí: 03.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 398/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2007 dovolání obviněného Mgr. G. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 7 To 429/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 64/2006, a rozhodl t a k t o :

Dovolání Mgr. G. V. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 29 T 64/2006, byl obviněný Mgr. G. V. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona, za který byl podle § 213 odst. 1 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Podle § 59 odst. 2 tr. zákona mu bylo uloženo přiměřené omezení během zkušební doby uhradit podle svých sil dlužné výživné ve výši 100.100,- Kč k rukám M. P.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný od 26. 2. 1997 do června 2003 úmyslně neplnil svou vyživovací povinnost vůči svému synovi V. V., vyjma pravidelných měsíčních plateb vždy částkou ve výši 200,- Kč, ač mu tato povinnost byla stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. 6 C 34/95, který nabyl právní moci dne 26. 2. 1997, a to ve výši 1.500,- Kč měsíčně k rukám matky dítěte M. P., splatné vždy do patnáctého dne v měsíci a za sledované období tak dluží celkovou částku ve výši 100.100,- Kč.

Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 7. 9. 2006 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 7 To 429/2006 odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 dovolání, kterým napadá výrok o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zákona, výrok o trestu a výrok o přiměřeném omezení spočívajícím v zaplacení dlužného výživného. Dovolatel se výslovně odkazuje na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvádí, že právní posouzení skutku Obvodním soudem pro Prahu 5 nepovažuje za správné, neboť nesouhlasí s tím, že by se dopustil žalované trestné činnosti, že jednal bona fide, když byl usnesením PČR Praha 5 ze dne 30. 11. 1999 podle § 159a tr. řádu utvrzen v přesvědčení, že při částečném plnění své vyživovací povinnosti se nedopouští trestné činnosti a že tedy jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podle § 213 tr. zákona a nejeví znaky ani nedbalostního, ani úmyslného zavinění. Proto minimálně do dne 20. 10. 2003 (zahájení trestního stíhání) si ani nemohl být vědom, že se dopouští trestné činnosti a nelze proto u něj konstatovat existenci úmyslu. Existence takového usnesení policejního orgánu měla být dle názoru dovolatele významná pro právní posouzení, zda z hlediska subjektivní stránky byl trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zákona spáchán úmyslně či z nedbalosti, avšak soud se jeho námitkou v tomto směru dále nezabýval a tento důkaz opomenul.

Dále dovolatel namítá, že soud měl jeho jednání posuzovat ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zákona, když ostatně byl nucen připustit nedostatek úmyslného vyhýbání se vyživovací povinnosti na straně dovolatele. V tom, že soud nesprávně zhodnotil nepatrnou společenskou nebezpečnost jednání dovolatele, promlčení splátek dlužného výživného a nedostatek úmyslu vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti, spatřuje dovolatel naplnění případu, kdy došlo dle jeho názoru k extrémnímu nesouladu s provedenými důkazy (odkazuje v tomto ohledu na nález ÚS sp. zn. III.177/04). Dle názoru dovolatele mělo být jeho jednání posouzeno nikoli jako trestný čin, trestní stíhání mělo být zastaveno, resp. měl být zproštěn obžaloby, nebo alespoň mělo být popsané jednání kvalifikováno jako nedbalostní.

Dovolatel zvláště zmiňuje otázku promlčení trestního stíhání. Tvrdí, že tato otázka je stále otevřena, neboť k přerušení promlčení nikdy nemohlo dojít. Tuto námitku blíže argumentačně rozvádí a zejména vyslovuje názor, že mu nikdy nebylo sděleno obvinění, pouze došlo k zahájení trestního stíhání, přičemž dle jeho názoru toto již pojmově nemůže být právním důvodem k přerušení promlčení trestního stíhání v dané věci; argumentaci soudu prvního stupně v tomto směru považuje přinejmenším za spornou. V obsahu výše uvedených námitek spatřuje dovolatel naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Dovolatel dále tvrdí (a argumentačně rozvádí), že mu byl uložen trest spočívající mimo jiné ve stanovení přiměřených omezení, v rámci nichž mu bylo uloženo zaplatit promlčené splátky výživného, což považuje za druh trestu nenalézající oporu nikde v zákoně a nepřípustně překračující rámec přiměřeného omezení. Tím je podle něj naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Dovolatel v této věci konstatuje, že při rozhodování v trestním řízení o všech aspektech splacení dluhu vzniklého trestným činem, či dluhu z nesplnění zákonné povinnosti, nesmí mít obviněný postavení horší, než by měl v řízení občanskoprávním v obdobné otázce. V praxi to znamená, že v trestním řízení nemůže uspět nárok, neprůchodný v důsledku promlčení v řízení občanskoprávním. Dle názoru dovolatele soudy prvního i druhého stupně zaměnil otázkou promlčení trestního stíhání otázku promlčení jednotlivých splátek výživného. Soud druhého stupně, přestože citoval doktrinální výklad ve standardním komentáři trestního zákona, ve smyslu kterého se zákonný nárok na výživu nepromlčuje narozdíl od jednotlivých dávek plnění, nevyvodil z něj logický závěr ve prospěch námitky obviněného ohledně promlčení jednotlivých splátek výživného. V rozporu se svými tvrzeními se soud druhého stupně obsahem dovolání obviněného vůbec nezabýval a s jeho námitkami se nijak argumentačně nevyrovnal, o čemž svědčí i zmateční odůvodnění jeho rozhodnutí. Dle názoru dovolatele tedy výrok soudu o uložení přiměřeného omezení, tak jak byl formulován ve znění § 59 odst. 2, věta za středníkem, tr. zákona, svědčí o nesprávném pojetí soudem, který ignoroval promlčení jednotlivých splátek výživného a který chápe uložený trest jako náhradu škody. Dovolatel namítá, že ve zdůvodnění uložení přiměřeného omezení podle § 59 odst. 2 tr. zákona se soud spokojil pouze s vágní odvolávkou na uvedené ustanovení, aniž by upřesnil, zda měl na mysli ust. § 59 odst. 2 věta před středníkem či věta za středníkem. Tím se dle názoru dovolatele celé toto zdůvodnění stává zmatečným, neboť tato nepřesnost způsobuje, že není jasno, z jakého titulu soud přiměřené omezení ukládá zda z titulu přiměřeného omezení a povinnosti, nebo z titulu náhrady škody. Soud tedy nesprávně aplikoval ust. § 59 odst. 2, věta za středníkem, tr. zákona, kdy toto ustanovení se týká náhrady škody způsobené trestným činem, což ovšem není tento případ, neboť dlužné výživné není škodou způsobenou trestným činem.

Dovolatel vznáší rovněž námitku vůči uloženému trestu i z pohledu délky trestního stíhání a v této souvislosti odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/2004, z něhož cituje.



Dále dovolatel namítá, že soud prvního stupně nijak nevyvrátil jeho obhajobu spočívající v jeho tvrzeních o platbách 2 x 40.000,- Kč zaslaných z titulu placení výživného v r. 1999 svědkyni a spokojil se pouze s paušálním popřením této skutečnosti svědkyní, což dovolatel považuje za nedostatečný způsob provádění dokazování. Tvrdí, že s ohledem na nedostatečný rozsah tohoto dokazování jde v jeho případě o případ tzv. opomenutého důkazu, kdy návrh obhajoby na doplnění dokazování byl bez adekvátního odůvodnění zamítnut; to podle jeho názoru (s odkazem na nález ÚS sp. zn. I.ÚS 50/03) zakládá nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost vydaného rozhodnutí.



V petitu svého dovolání obviněný uvádí, že nežádá revizi skutkových zjištění, ale s odkazem na uplatněné dovolací důvody navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze či Obvodnímu soudu v Praze 5 k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, nebo alespoň uloží mírnější trest, popřípadě mírnější přiměřené omezení.



Současně dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky odložil vykonatelnost usnesení o paušálních nákladech trestního řízení sp. zn. 29 T 64/2006 ze dne 4. 10. 2006, neboť vzhledem k druhu uloženého trestu a situaci jeho osoby nebude odložení v rozporu s důležitým veřejným zájmem, přičemž výkon rozhodnutí by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, i nesouměřitelný dopad na jeho existenční poměry a vznik následné nemožnosti plnit běžnou vyživovací povinnost .

K tomuto požadavku dovolatele však nebyl podán odpovídající návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, naopak samosoudkyně soudu prvního stupně v předkládací zprávě výslovně uvádí, že tento návrh nepodává.



K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dálen jen státní zástupkyně ). V prvé řadě konstatuje, že jestliže dovolatel v části svého dovolání namítá nedostatek subjektivní stránky trestného činu, jde v prvé řadě o námitky skutkové, protože nalézací soud, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, potřebná zjištění k subjektivní stránce učinil a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Jestliže obviněný nesouhlasí s učiněnými skutkovými zjištěními, dostává se mimo rámec dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu.



Pokud jde o námitky dovolatele proti aplikaci ustanovení § 12 odst. 11 tr. řádu ve vztahu k § 67 odst. 3 písm. a) tr. zákona v tom smyslu, že zákonné znaky těchto ustanovení, že pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek a že promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, má státní zástupkyně za to, že toto ustanovení nelze v daném případě aplikovat, protože ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu v platném znění již pojem sdělení obvinění nezná. K tomu státní zástupkyně dodává, že trestní řád s účinností od 1. 1. 2002 již v ustanovení § 160 odst. 1 neužívá termín sdělení obvinění , nýbrž formulaci rozhodne o zahájení trestního stíhání osoby jako obviněného . Přesto v § 12 odst. 11 tr. řádu, i jinde, zákonodárce ponechal jazykově výstižný pojem sdělení obvinění , který je také užíván v aktuálním 2. vydání Beckovy učebnice trestního práva procesního stejně jako v praxi jako zahájení trestního stíhání sdělením obvinění . Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.



Státní zástupkyně považuje za nedůvodné i navazující námitky obviněného, že chybně bylo ve výroku o trestu /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu/ v rámci uloženého přiměřeného omezení obviněnému uloženo během zkušební doby uhradit dle svých sil dlužné výživné ve výši 100.000,- Kč, aniž by byla zohledněna námitka promlčení jednotlivých splátek, kterou obviněný uplatnil. Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je dle názoru státní zástupkyně patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť byly jednoznačně a bez pochybnosti vyvráceny již v rámci řízení před odvolacím soudem.



Státní zástupkyně závěrem vyslovuje názor, že v daném případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné a proto navrhuje jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu pouze zčásti. V rozporu s tímto (jakož i kterýmkoliv jiným) zákonným dovolacím důvodem nejsou ty námitky dovolatele, v rámci kterých napadá jednak rozsah dokazování (ve vztahu k tvrzení obhajoby o platbách 2 x 40.000,- Kč), jednak samotná skutková zjištění soudu, v daném případě skutková zjištění rozhodná pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, jakož i skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení míry nebezpečnosti činu pro společnost. To, že dovolatel sám přikládá těmto skutkovým okolnostem jinou váhu, než soud, neznamená naplnění zákonného dovolacího důvodu. Na tom nic nemění skutečnost, že dovolatel výslovně uvádí, že nežádá revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně, neboť zmíněná část obsahu podaného dovolání je s tímto konstatováním dovolatele v rozporu.

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že pokud by se podané dovolání omezovalo svým obsahem pouze na výše uvedené námitky, muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku neslouží k revizi skutkových zjištění a závěrů učiněných v předchozím řízení, dovolání nemá povahu druhého odvolání a dovolací soud není soudem řádné třetí instance.

Nejvyšší soud zjistil, že v souladu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze akceptovat pouze námitku dovolatele týkající se právního posouzení otázky promlčení. Námitky dovolatele v tomto směru však Nejvyšší soud shledává jako zjevně neopodstatněné, a to ze stejných důvodů, které uvedla ve svém výše uvedeném písemném vyjádření státní zástupkyně. Nelze totiž přisvědčit tvrzení dovolatele, že soud druhého stupně se v této věci jeho odvoláním vůbec nezabýval a s jeho námitkami se argumentačně nevyrovnal. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že opak je pravdou, přičemž Nejvyšší soud v otázce právního posouzení promlčení neshledává v postupu obou soudů právní pochybení, které by opravňovalo konstatování, že byl naplněn dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Pokud jde o dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, považuje v tomto případě Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že tento dovolací důvod (v obou v něm zahrnutých alternativách) se vztahuje toliko k trestům uvedeným v taxativním výčtu dle § 27 tr. zákona. Jestliže se tedy dovolatel dovolává zmíněného dovolacího důvodu v souvislosti s uložením přiměřeného omezení spočívajícího v povinnosti uhradit dle svých sil dlužné výživné, pak odkaz na tento dovolací důvod je nutno považovat za irelevantní a vadný. Nejvyšší soud však akceptuje, že námitky dovolatele v této otázce lze podřadit pod druhý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, a to po dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že se de facto jedná o námitku proti jinému hmotně právnímu posouzení . Z hlediska opodstatněnosti však Nejvyšší soud shledává i tyto výhrady dovolatele za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud v této otázce poukazuje především na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který se s námitkami obviněného v této věci řádně vypořádal a své závěry správně odůvodnil. Námitky dovolatele obsažené v jeho mimořádném opravném prostředku je nutno míti za ryze účelové, navíc svým obsahem ne zcela odpovídající obsahu odůvodnění odvolacího soudu.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že jak výše uvedeno - Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného Mgr. G. V. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.



S ohledem na to, že k požadavku dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí o přiměřeném omezení nebyl podán návrh dle § 265h odst. 3 tr. řádu, jakož i s ohledem na povahu věci nepovažoval Nejvyšší soud za nezbytné o zmíněném návrhu dovolatele samostatně rozhodovat a vyhovět mu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 3. května 2007

Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h