3 Tdo 391/2011
Datum rozhodnutí: 20.04.2011
Dotčené předpisy: § 219 tr. ř., § 8 odst. 3 tr. zák., § 215a tr. zák.




3 Tdo 391/2011 -27 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 To 52/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 14/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 54 T 14/2009, byl obviněný R. D. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ) a pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. (skutek ad 1.a, 1.b), kterých se dopustil tím, že:

1. v Č. L. od přesně nezjištěného dne počátku roku 2009 do zadržení dne 2. 4. 2009 jako druh poškozené K. K., se kterou žil v jejím bytě o velikosti 1 + 1 ve 3. patře domu v D. ulici ve společné domácnosti a o které věděl, že je těhotná s předchozím partnerem, v rámci jejího opakovaného bezdůvodného fyzického napadání, ponižování z důvodů údajné nevěry a tím omezování styku s dalšími osobami z důvodu žárlivosti a sprostého vulgárního nadávání kromě jiného zejména

a) dne 6. 3. 2009 zejména od odpoledních hodin v bytě poškozené poté, co jí kladl ze žárlivosti různé otázky, musela klečet a v kleče jít k otevřenému oknu v obývacím pokoji, kdy řekl, aby z něho skočila, napadl ji silnými opakovanými údery otevřenou dlaní zejména do oblasti hlavy, zamknul se s ní v koupelně, napustil vanu ledovou vodou téměř po okraj, poručil jí, aby vlezla nahá dovnitř a lehla si do vody tak, že jí vyčnívala pouze hlava, pokud ihned neodpovídala na jeho dotazy, udeřil ji, za současných sprostých nadávek ji držel za rameno a nejméně 7x jí hlavu ponořil a držel třeba i několik minut pod vodou tak, že se dusila, nemohla dýchat a ztrácela vědomí a nakonec ji chytil nečekaně za nohy, které vytáhl nad hladinu, až znovu sjela po rty pod vodu, stačila se však ještě jednou nohou vzepřít, takže v důsledku její aktivní obrany, kdy se snažila rukama zachytit za trubky vedoucí k bojleru, nedošlo k jejímu usmrcení utopením, poté společně odešli krátce z bytu, avšak po návratu domů ji opět vyzval, aby šla do koupelny, ale protože neměl k dispozici zátku do vany, ve které poškozená opět musela sedět nahá, dokud tekla voda, stříkal jí sprchou do obličeje ledovou vodu a když přestala voda téct z důvodu nízkého tlaku, ze vzteku vzal obuv zvanou "žabka" a touto ji opakovaně mlátil do hlavy, až jí počala téct z hlavy krev a ztrácela vědomí, proto zavolal lékařskou pomoc, ještě předtím ji však donutil spolknout chuchvalec vlasů a zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru srdíčka o velikosti 1,5 cm, když následkem popsaného jednání poškozená utrpěla otřes mozku 2. stupně s chvilkovým bezvědomím, brýlovité hematomy a zhmoždění hlavy s hospitalizací v nemocnici od 6. 3. 2009 do 10. 3. 2009, kdy byla na vlastní žádost propuštěna, b) dne 1. 4. 2009 v době cca od 9.00 hod. do 2. 4. 2009 do 4.00 hod průběžně, s blíže neupřesněnými přestávkami, kdy i opouštěl byt, co jí sdělil, že ji zabije, dodělá to, co chtěl a 15 let si za to odsedí, kromě jiného opět, když se mu nelíbily její odpovědi, opakovaně poškozenou K. K. udeřil velkou silou otevřenou dlaní zejména do oblasti obličeje a hlavy, až jí vyrazil zub, nato ji vyzval, aby šla do koupelny, kterou uzamkl a kde musela klečet, znovu ji udeřil do obličeje, až narazila hlavou na topení a začala jí téct krev, poté musela vlézt do vany, kde jí sprchou stříkal do obličeje ledovou vodu, nutil ji vypít cca 1/2 l šamponu, který jí z láhve lil do úst, čemuž se snažila bránit, nějaké množství však polkla, dále jí do úst strčil mýdlo, které přes odpor také částečně pozřela, po návratu od dětského lékaře v odpoledních hodinách v obývacím pokoji opět kladl poškozené otázky a nejméně pětkrát ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, na to se s ní zamknul v koupelně, kde jí poručil, aby se svlékla donaha, dotáhl ji zpět do obývacího pokoje, kde nutil svého bratra ml. F. D., aby se s ní vyspal, což jmenovaný odmítl, dále obžalovaný nahé poškozené sprostě nadával a se slovy, že "to z ní vykope", jí v době, kdy seděla na zemi, poručil, aby roztáhla nohy a opakovaně ji kopl botaskou s tvrdou podrážkou do oblasti břicha, rozkroku a nohou, poté utrhl dřevěnou nohu od židle, přikázal poškozené ležící na zemi, aby nastavila nohy a mlátil ji velkou intenzitou zejména do levé nohy, až jí začala téct krev a noha natékala, a do obou chodidel a toto jednání trvalo až do večerních hodin, kdy kolem 19.00 hod. poté, co se poškozená zmínila o nutnosti pořídit dětskou postýlku z tvrdého dřeva, neboť původní téhož dne rozbil, odešel do kuchyně pro dřevěnou násadu od paličky na maso o délce 27 cm a průměru 1,5 cm a se slovy, že jí ukáže, jak je to tedy tvrdý", jí poručil, aby se otočila na břicho a ležící poškozené zarazil tuto násadu opakovaně zezadu do řitního otvoru a stejného jednání se dopustili poté, co přešli do koupelny, kde předtím opřel poškozenou o pračku, následkem čehož poškozená dostala průjem, avšak netekla voda, takže nemohla spláchnout WC, proto jí poručil, aby nespláchnutou stolici vybrala rukou a snědla, což ze strachu předstírala, kolem 21.00 hod. musela poškozená s ním a dalšími osobami jet do R. pro drogy s tím, že z ní udělá feťačku a po návratu dne 2. 4. 2009 kolem 3.00 hod. ji přinutil, aby si šňupla jednu lajnu pervitinu, že teď mu řekne popravdě všechno, co mu dosud tajila, nato ji vyhodil přede dveře bytu, chytil ji vzadu za krkem za mikinu, táhl ji zády po schodech, otevřel okno na chodbě mezi 3. a 4. patrem a chtěl ji vyhodit ven tak, že ji uchopil za paže a chvíli ji nechal viset ve vzduchu, na její žádost ji pak vtáhl dovnitř a dovlekl do bytu, kde si musela šňupnout další lajnu pervitinu, a poté se jí zeptal, zda je ochotná pro něj i zemřít, vzal ze zásuvky kuchyňský nůž o celkové délce 30 cm a poškozenou sedící v té době na židli zády k němu dvakrát bodl do horní poloviny zad, a protože si poškozená stěžovala na velikou bolest nohy a motání hlavy, podal jí rozdrcený lék s pervitinem rozpuštěný ve vodě, neboť v důsledku předchozího požití šamponu a mýdla měla napuchlá ústa a nemohla polykat, a poté ji ještě znovu udeřil do úst, když následkem popsaného jednání utrpěla tržnou ránu na hlavě vlevo, zlomeninu nosu, mnohočetné rozsáhlé hematomy po celém těle včetně obličeje, horních i dolních končetin, vnitřních stran obou stehen a v oblasti přirození, otok a hematom celého bérce a nártu vlevo s nekrosou, s výraznou bolestivostí zranění, nutností opakovaných operací a dlouhodobým léčením, a dvě bodné rány v oblasti mezi lopatkami a nad levou lopatkou, když jen včasným poskytnutím lékařské péče v důsledku velké ztráty krve nedošlo u poškozené ke smrtelnému následku ;

a dále trestným činem šíření nakažlivé choroby podle § 189 tr. zák., kterého se dopustil jednáním pod bodem 2), které spočívalo v tom, že v téže době, ačkoli žil s poškozenou K. K., o které věděl, že je těhotná, a jejími třemi nezl. dětmi ve společné domácnosti a již dne 10. 9. 2008 se dozvěděl, že trpí hepatitidou typu B, tedy nakažlivou lidskou chorobou uvedenou v příloze č. 2 k nařízení vlády č. 114/2009 Sb., a poučení o omezeních s tímto spojených mu bylo vysvětleno ošetřujícím lékařem a navíc téhož dne stvrdil svým podpisem písemné poučení, poškozenou o této skutečnosti neinformoval, takže s ním měla opakovaně v četných případech nechráněný pohlavní styk, když obžalovaný nedodržoval ani další hygienická omezení .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 a § 29 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem O., P., částku ve výši 102.240,- Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu z napadeného rozsudku. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 To 52/2010, a to tak, že k odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 258 - 260) opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a l ) tr. ř. maje za to, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, byl mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný namítl, že se skutků, tak jak jsou uvedeny v obžalobě, nedopustil. Dle jeho názoru je výrok o vině opřen o osamocenou výpověď poškozené, která byla v přípravném řízení opakovaně slyšena, a kteroužto označil za nevěrohodnou, neboť poškozená se dopustila závažných rozporů jednak ve svých výpovědích navzájem a jednak rozporů s výpověďmi všech ostatních svědků. Výpověď poškozené proto sama o sobě nemůže být podkladem pro uznání viny, resp. k prokázání skutečnosti, že to byl právě on, kdo trestnou činnost spáchal a to zvláště za situace, kdy sama poškozená před zahájením trestního stíhání uváděla jako pachatele osobu od něho odlišnou. Dále soudům vytkl jednostrannost při hodnocení důkazů, nalézacímu soudu pak, že náležitě nezdůvodnil, proč nepřihlédl k výpovědím dalších slyšených svědků, jejichž výpovědi vyvracejí výpověď poškozené. Dovozuje, že žádné další tímto soudem zmiňované usvědčující svědecké výpovědi neexistují, a tvrdí, že jde o případ svévolného hodnocení důkazů bez akceptovatelného racionálního logického základu.

Obviněný pro případ, že by výše uvedené námitky byly shledány nedůvodnými, namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Uvedl, že z výroku rozsudku vyplývá, že byl uznán vinným ukončeným pokusem vraždy. I kdyby došlo k jednání obviněného tak, jak je popsala poškozená, z výpovědi poškozené vyplývají skutečnosti odůvodňující závěr, že došlo k zániku trestnosti pokusu trestného činu vraždy. Obviněný totiž svého jednání dobrovolně zanechal a sám obstaral poškozené pomoc v podobě rychlého odvozu do nemocnice prostřednictvím sousedů. Dále uvedl některé obecné zásady týkající se zániku trestnosti pokusu trestného činu, především pak, že podle výpovědi poškozené došlo ke splnění podmínek § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestnost činu zanikla. Namítl, že nebylo jeho úmyslem poškozenou usmrtit, a soudy subjektivní stránku trestného činu vraždy posoudily v rozporu s kritérii, která pro posuzování této problematiky vyplývají z dřívější judikatury Nejvyššího soudu. Obviněný dále tato kritéria vyjmenoval s tím, že současně z nich nelze dovodit ani nepřímý úmysl poškozenou usmrtit.

Obviněný dále vytkl nesprávnou právní kvalifikaci jednání popsaného v obžalobě a nesprávný popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku. Skutková věta podle něho neobsahuje skutečnosti, ze kterých by vyplývaly informace o jeho psychickém vztahu k následku trestné činnosti, ani popis objektivních znaků jednání směřujícího k usmrcení jiného. Závěr o tom, že jednal v nepřímém úmyslu ke způsobení smrtelného následku, uvedl nalézací soud až v odůvodnění svého rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že za situace, kdy skutková věta ve výroku rozsudku neobsahuje ani v náznaku popis jeho vědomostní a volní stránky psychického vztahu k jeho trestné činnosti a ty nevyplývají ani z popisu objektivních znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jde o důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

Dále namítl, že nebyly splněny podmínky pro posouzení skutku též jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., protože, pokus trestného činu vraždy je závažnějším trestným činem než trestný čin podle § 215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a obviněný měl tato trestná jednání spáchat totožným jednáním, čímž tedy došlo k faktické konzumpci skutkových podstat a měl být proto odsouzen toliko za závažnější z obou trestných činů.

Závěrem uplatnil námitku směřující proti jemu uloženému trestu. Namítl, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, kdy soud aplikoval § 29 odst. 2 tr. zák. v rozporu se skutkovými zjištěními, když nesprávně přihlédl k odsouzením obviněného na Slovensku. K těmto rozhodnutím nebylo podle jeho přesvědčení možno přihlížet, neboť tato nebyla uznána Nejvyšším soudem ČR.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 To 52/2010, zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že vzhledem k absenci jakékoli konkrétní argumentace nelze při rozhodování o dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přihlížet. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit všechny námitky, ve kterých obviněný tvrdí, že se stíhaného skutku nedopustil a v této souvislosti hodnotí výpověď poškozené K. K., popř. další provedené důkazy.

Za právně relevantní uznal námitku, v rámci níž obviněný namítl, že tzv. skutková věta neobsahuje okolnosti, ze kterých by na straně dovolatele vyplývala existence subjektivní stránky trestné činnosti, tj. alespoň nepřímého úmyslu ve vztahu ke způsobení smrtelného následku. Námitky však nepovažuje za důvodné, neboť je toho názoru, že není nutné, aby v tzv. skutkové větě v případě trestného činu vraždy nebo jeho pokusu byl výslovně a za použití právních pojmů vyjádřen úmysl obviněného směřující k usmrcení poškozeného, byť soudy při formulaci popisu skutku v případě uvedeného trestného činu takto poměrně často postupují. Postačuje však, když ve skutkové větě budou uvedeny takové objektivní okolnosti charakterizující fyzický útok obviněného vůči poškozené, ze kterých existence úmyslu směřujícího k jejímu usmrcení jednoznačně vyplývá, což bylo v daném případě splněno. Přestože soud postupoval tak, že skutkové okolnosti zakládající znaky pokusu trestného činu vraždy popsal v rámci dalších fyzických útoků obviněného proti poškozené zakládajících skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, nic to nemění na tom, že v tzv. skutkových větách a v navazujících částech odůvodnění soudního rozhodnutí jsou vylíčeny takové fyzické útoky obviněného na poškozenou (topení, bodání nožem), které nepochybně byly objektivně způsobilé poškozenou usmrtit, přičemž ke vzniku tohoto následku nedošlo pouze v důsledku okolností na obviněném zcela nezávislých. V daném případě musel být obviněný ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. přinejmenším srozuměn s tím, že smrtelný následek způsobí. Stejně tak nedůvodnou shledal státní zástupce námitku týkající se zániku trestnosti pokusu podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Uvedl, že v případě útoku pod bodem 1 a) obviněný v jednání spočívajícím v topení poškozené ustal vzhledem k její aktivní obraně. Co se týče skutku pod bodem 1 b) odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR R 16/1979, s tím, že k zasažení životně důležitých orgánů v hrudní dutině poškozené nedošlo jen proto, že nůž při bodných ranách narazil na kosti, tedy překážku nezávislou na vůli obviněného. Co se týče námitky tzv. faktické konzumpce ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 215a odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., státní zástupce uvedl, že toto jednání časově přesahovalo jednání zakládající pokus trestného činu vraždy a samo o sobě naplňuje znaky trestného činu, který je zvlášť závažným úmyslným trestným činem ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 tr. zák., čímž nenaplňuje podmínku faktické konzumpce. Nejedná se o relativně málo významný prostředek či málo významný následek základního trestného činu.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci něhož obviněný napadl jemu uložený výjimečný trest odnětí svobody, státní zástupce uvedl, že tuto námitku s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 875/2003, považuje za relevantní, nicméně ji shledal neopodstatněnou. Podmínkami pro uložení výjimečného trestu je, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Nalézací soud na str. 14 - 15 podrobně charakterizoval trestní minulost obviněného a zejména konstatoval vyjádření znalců z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie, kteří s ohledem na osobnostní výbavu obviněného považují prognózu jeho resocializace za extrémně nepříznivou, ne-li zcela vyloučenou. Dále soudy obou stupňů důvodně konstatovaly, že, ačkoli oba útoky zůstaly ve stadiu pokusu, byly spáchány surovým způsobem, který výrazně překračuje rámec obvyklý pro tento druh trestné činnosti, což zakládá velmi vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání dovolatele. Tato zjištění zcela opravňují k závěru o existenci obou alternativně stanovených podmínek pro uložení výjimečného trestu. K námitce, že nemělo být přihlíženo k jeho odsouzením na Slovensku státní zástupce uvedl, že by tomu bylo toliko za situace, kdy by takové odsouzení mělo být formálním předpokladem určité právní kvalifikace, nikoli však v případě, že je hodnocena možnost nápravy pachatele v rámci posuzování podmínek pro uložení výjimečného trestu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první variantě státní zástupce poznamenal, že v projednávané věci soud zamítl odvolání obviněného po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí, čímž je námitka nedůvodná. Současně s ohledem na nedůvodnost právně relevantních námitek není naplněna ani další část dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 8 To 52/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v § 11 tr. ř., přičemž obviněný se konkrétního ustanovení nedovolává.

Podle § 11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno
a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,
b) je-li trestní stíhání promlčeno,
c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán,
d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná,
e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,
f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,
i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, nebo
j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Nejvyšší soud v daných souvislostech poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nicméně nevznáší žádné konkrétní námitky, ze kterých by bylo možno existenci některého z důvodů uvedených v ustanovení § 11 tr. ř. dovodit. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřihlížel.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněná námitka, v rámci níž obviněný namítá, že se jemu za vinu kladeného jednání nedopustil, směřuje právě do oblasti skutkových zjištění, čímž zcela míjí dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci této námitky totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi poškozené K. K., kterou označil za nevěrohodnou a v rozporu s výpověďmi ostatních svědků; dále námitku jednostranného hodnocení důkazů a nepřihlédnutí k výpovědím dalších slyšených svědků; námitku neoznačení svědků, z jejichž výpovědi by mělo vyplývat, že si poškozená zranění nezpůsobila sama) a z nich vyvozená vadná skutková zjištění . Současně svá tvrzení opírá o vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy tvrdí, že se jednání kladenému mu za vinu nedopustil a kdy sama poškozená před zahájením trestního stíhání uváděla jako pachatele osobu od něho odlišnou).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odkázal a plně se ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího, kterýžto řádně odůvodnil, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky obviněného, podle kterých tzv. skutková věta neobsahuje okolnosti, ze kterých by vyplývala existence subjektivní stránky trestné činnosti, tj. alespoň nepřímého úmyslu ve vztahu ke způsobení smrtelného následku.

Dle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá-li čin na těhotné ženě.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných.

Zavinění j e vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění podle § 4 a § 5 tr. zák. je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Míra zavinění je stanovena jak ve vztahu k formě zavinění, tak i k jeho obsahu. Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím je pachatel lépe obeznámen se všemi rozhodujícími skutečnostmi naplňujícími znaky trestného činu, tím vyšší je míra zavinění a naopak. Při jinak stejných okolnostech vyšší míra zavinění má za následek vyšší trest (§ 31 odst. 1, § 3 odst. 4 tr. zák.).

Dle skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ve vztahu k jednání pod bodem 1a) obviněný napustil vanu ledovou vodou téměř po okraj, poručil jí (tj. poškozené K. K.), aby vlezla nahá dovnitř a lehla si do vody tak, že jí vyčnívala pouze hlava... nejméně 7x jí ponořil a držel třeba i několik minut pod vodou tak, že se dusila, nemohla dýchat a ztrácela vědomí a nakonec ji chytil nečekaně za nohy, které vytáhl nad hladinu, až znovu sjela po rty pod vodu, stačila se však ještě jednou vzepřít, takže v důsledku její aktivní obrany, kdy se snažila zachytit za trubky vedoucí k bojleru, nedošlo k jejímu usmrcení ... . V odůvodnění svého rozhodnutí na str. 13 pak nalézací soud citoval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle kterých tyto útoky byly způsobilé bezprostředně poškozenou usmrtit. Obviněný poškozenou ležící ve vaně opakovaně rukama stlačoval pod vodu a držel ji pod hladinou, až upadla do bezvědomí a dusila se, nebo ji nečekaně zvedl nohy do výšky, když k usmrcení utopením může dojít už po pěti minutách. Usmrcení zabránila jen včasná a pohotová reakce již zesláblé poškozené.

V rámci popisu útoku pod bodem 1b) výroku o vině pak bylo konstatováno, že obviněný ... vzal ze zásuvky kuchyňský nůž o celkové délce 30 cm a poškozenou sedící v té době na židli zády k němu dvakrát bodl do horní poloviny zad ... . V odůvodnění svého rozhodnutí pak nalézací soud konstatoval, že úmysl usmrtit poškozenou dal obviněný v případě tohoto útoku najevo i slovně, když ... vyhrožoval, že dokončí, co začal, a 15 let si zato odsedí, a dotazem, zda je ochotna pro něj zemřít (str. 13 rozsudku). Dále soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jedna z bodných ran se nacházela ve střední čáře mírně vlevo na úrovni 9. až 10. hrudního obratle a pronikla až ke kosti, druhá rána po vnitřní straně levé lopatky ve střední třetině, opět pronikající do hloubky. Dle znalce, by v případě, že by nůž nenarazil na kost a následně nedošlo ke zlomení čepele, mohlo dojít k zasažení životně důležitých orgánů v hrudní dutině, ať už se jedná o poškození plíce či srdce (str. 13 14 rozsudku).

Nalézací soud konstatoval, že obviněný si musel být vědom toho, že může smrtelný následek tímto útokem způsobit a to vzhledem k použitému nástroji, místu, proti kterému útočil, a vzhledem k použité síle. To, že byl s tímto následkem i srozuměn, lze dovozovat z okolnosti, že bezprostředně po převozu poškozené v kritickém stavu do nemocnice oznámil své matce, že asi zabil svoji přítelkyni. Navíc v době předcházející tomuto útoku poškozené zabitím vyhrožoval (str. 14 rozsudku).

Ve vztahu k trestnému činu vraždy není nutné, aby byl úmysl obviněného směřující k usmrcení poškozeného výslovně vyjádřen v tzv. skutkové větě, je-li možno úmysl směřující k usmrcení poškozeného bez pochybností dovodit ze znění skutkové věty rozsudku, kde musí být uvedeny takové objektivní okolnosti, které fyzický útok obviněného vůči poškozenému dostatečně charakterizují, a ze kterých existence úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného jednoznačně vyplývá. V daném případě jsou sice skutkové okolnosti zakládající znaky pokusu trestného činu vraždy popsány v rámci dalších fyzických útoků obviněného proti poškozené, které byly kvalifikovány jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a kteréžto přes svoji mimořádnou brutalitu bezprostředně k usmrcení poškozené nesměřovaly, nicméně v daném případě tyto další fyzické útoky bezprostředně časově předcházely jednání zakládajícímu pokus trestného činu vraždy, čímž s ním vytváří určitou návaznost. Ve skutkové větě, stejně jako v odůvodnění rozsudku jsou dostatečně vylíčeny fyzické útoky obviněného na poškozenou, které byly objektivně způsobilé ji usmrtit, přičemž ke vzniku tohoto následku, tj. usmrcení nedošlo toliko v důsledku okolností na obviněném zcela nezávislých. V případě jednání pod bodem 1a) usmrcení zabránila včasná a pohotová reakce poškozené, v případě jednání pod bodem 1b) pak skutečnost, že nůž narazil na kost a zlomila se čepel nože.
Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný musel být s ohledem na způsob provedení útoků (ve vztahu k jednání pod bodem 1b/ pak též i s ohledem na charakter použité zbraně a na místo na těle, proti kterému útok směřoval) přinejmenším srozuměn s tím, že smrtelný následek způsobí, tedy, že jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák.

Námitky týkající se nedostatečného popisu skutku z hlediska subjektivních znaků pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst.1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. proto Nejvyšší soud shledal neopodstatněnými.

S výše uvedenými závěry souvisí i další obviněným uplatněná námitka, v rámci níž namítl, že v daném případě nastal zánik trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Tuto námitku Nejvyšší soud taktéž neshledal opodstatněnou.

Podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu.

Při řešení otázky, zda trestnost pokusu trestného činu zanikla proto, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, je třeba rozlišovat pokus ukončený a pokus neukončený. O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu; tím, že dobrovolně v dalším jednání nepokračuje, současně odstraňuje i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu. O ukončený pokus (jímž byl v daném případě obviněný uznán vinným) jde, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v § 8 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zák. Možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem. Jednání záležející v bodnutí nožem do míst, kde podle úmyslu pachatele mohou být zasaženy životně důležité orgány (srdce, velké cévy apod.), avšak k jejich zasažení nedojde pro překážku nezávislou na vůli pachatele, např. proto, že nůž narazí na kost, je třeba považovat za bezúspěšný ukončený pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 tr. zák. Jestliže v takovém případě pachatel upustí od opakování jednání směřujícího k usmrcení jiného, nezaniká tím trestnost již ukončeného pokusu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 1 Tzf 4/1978, publikovaného pod R 16/1979).

Tento závěr lze zcela jednoznačně vztáhnout na jednání obviněného popsaného pod bodem 1b) rozsudku, neboť k zasažení životně důležitých orgánů v hrudní dutině poškozené nedošlo proto, že nůž při bodných ranách narazil na kost obratle a lopatky. Co se týče jednání pod bodem 1a) rozsudku Nejvyšší soud uvádí, že pod ustanovení § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. nespadají případy, kdy dokonání trestného činu zabránila překážka zcela nezávislá na vůli pachatele. V případě zániku trestnosti pokusu trestného činu se musí jednat o dobrovolné upuštění od dalšího jednání a odstranění nebezpečí, nikoli jako v případě obviněného, o nepokračování v jednání spočívajícím v topení poškozené v důsledku její aktivní obrany.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dále podřadit námitku týkající se tzv. faktické konzumpce ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách.

O tzv. faktickou konzumpci jde v případě, kdy jeden trestný čin je relativně málo významným prostředkem nebo málo významným následkem základního trestného činu. V projednávaném případě se obviněný dopustil dvěma útoky mnohahodinového brutálního až sadistického týrání poškozené, které v určitých momentech vrcholilo pokusy o její usmrcení. Naprosto tedy nelze dovozovat, že by týrání poškozené bylo pouze nějakým málo významným prostředkem pokusu o její usmrcení.

Nejvyšší soud poznamenává, že při souběhu trestného činu podle § 215a tr. zák. s trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr.. zák. je možná faktická konzumpce (srov. přiměřeně R 18/1963). Obdobně tomu je i u souběhu s trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 223 tr. zák. Pokud má jednání pachatele za následek ublížení na zdraví, jak je v praxi obvyklé, jde zpravidla o vedlejší a méně významný následek hlavní trestné činnosti spočívající v týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Z toho důvodu posouzení skutku jako závažnějšího trestného činu podle § 215a tr. zák. zpravidla fakticky konzumuje jeho posouzení jako méně závažného trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 či § 223 tr. zák. Vedlo-li však týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě u ní ke způsobení těžké újmy na zdraví nebo ke smrti, je to třeba vyjádřit souběhem trestného činu podle § 215a tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c), příp. odst. 3, § 222 nebo § 224 tr. zák., popř. dokonce trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon komentář díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1274).

Trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. (dle § 8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené za dokonaný trestný čin) stejně jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. jsou podle § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy a tzv. faktická konzumpce s ohledem na shora uvedené nepřichází v úvahu.

Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud námitky obviněného týkající se tzv. faktické konzumpce neopodstatněnými.

Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., brojíc proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody, maje za to, že skutková zjištění k aplikaci ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. neopravňují.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

Výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, o který se v tomto případě jedná, sice samostatným druhem trestu není (jde o trest odnětí svobody), lze jej však uložit jen za trestný čin, u něhož to zákon ve zvláštní části dovoluje (§ 29 odst. 1 věta druhá tr. zák.), a pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena (§ 29 odst. 2 tr. zák.).

Je-li podstatou dovolací námitky tvrzení, že obviněnému byl uložen výjimečný trest bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, jde o situaci srovnatelnou s těmi případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 763/2009). Nicméně v daném případě v souvislosti s posledně zmíněnou námitkou obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný nerespektuje základní kriteria vymezených dovolacích důvodů. Svoji argumentaci o uložení druhu trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně , podpořil námitkou, že soud aplikoval ustanovení § 29 odst. 2 tr. zák. v rozporu se skutkovými zjištěními. Jediným argumentem na podporu tohoto tvrzení však uvedl toliko přesvědčení, že soud nesprávně přihlédl k jeho odsouzení na Slovensku. Obviněný námitku žádným způsobem blíže neodůvodnil a nerozvedl. Z odůvodnění rozsudku na str. 14 až 15 nelze dovodit, že by soud při určení výše trestu přihlížel k trestní minulosti obviněného na Slovensku, lze však dovodit, že se touto skutečností zabýval při zkoumání osobnosti obviněného, především pak s ohledem na možnost jeho resocializace, čemuž nelze ničeho vytknout.

Obviněný byl uznán vinným jednak dvojnásobným pokusem trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák., jednak trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a také trestným činem šíření nakažlivé choroby podle § 189 tr. zák., a byl mu tudíž ukládán úhrnný trest odnětí svobody. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejpřísněji trestným z uvedené trojice trestných činů je trestný čin vraždy podle § 219 odst. 2 tr. zák. Uvedené ustanovení umožňuje uložit pachateli takového trestného činu trest odnětí svobody v trvání od dvanácti do patnácti let, nebo výjimečný trest. Výjimečným trestem (§ 29 tr. zák.) se rozumí jednak trest odnětí svobody nad patnáct let až do dvaceti pěti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Uložení výjimečného trestu přichází v úvahu jen za trestný čin, u něhož to zákon ve zvláštní části dovoluje. Z ustanovení § 219 odst. 2 tr. zák. je patrno, že toto ustanovení (upravené ve zvláštní části trestního zákona) dovoluje uložení výjimečného trestu a soud zvolil první jeho alternativu (od patnácti do dvaceti pěti let) a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, tedy v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Ze shora uvedeného je jednoznačné, že námitka obviněného je z pohledu jím uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neopodstatněná.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podmínky, za nichž lze uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, byly v případě obviněného splněny jak v alternativě, že stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost je velmi vysoký, tak v alternativě, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Přitom není pochyb o tom, že obviněnému bylo možno uložit výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, poněvadž pachatele trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. lze podle § 219 odst. 2 tr. zák. potrestat odnětím svobody na dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem. Nalézací soud řádně a podrobně odůvodnil svůj závěr o uložení výjimečného trestu v trvání 18 (osmnácti) let, kdy došel k závěru, že v případě obviněného byly splněny obě podmínky pro uložení výjimečného trestu. Ke splnění první podmínky spočívající v existenci vysokého stupně společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, uvedl, že v neprospěch obžalovaného hovoří především to, že opakovaně týral poškozenou s nebývalou krutostí a brutalitou, která vysoce překračuje i rámec obvyklý pro tento druh trestné činnosti. Navíc si takto počínal na těhotné ženě, kdy bezprostředně ohrožoval nejen život její, ale i život nenarozeného dítěte. Opakovaně se těhotnou ženu pokusil usmrtit, a to za použití různých způsobů svým počínáním mohl způsobit následky na zdraví poškozené nebo i jejího dítěte, které se mohou projevit až v budoucnosti a které v podstatě v současné době nejsou odhadnutelné. Tím, že týral poškozenou v přítomnosti jejích nezletilých dětí, způsobil psychické trauma nepochybně i jim (str. 15 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud pak v rámci přezkumu k první podmínce, uvedl, že přestože v obou případech trestného činu vraždy zůstalo toliko o pokusu a ke smrtelnému následku nezávisle na vůli obžalovaného nedošlo, je nutno se soudem prvního stupně souhlasit v tom, že surový způsob, jakým obžalovaný opakovaně fyzicky napadal, výrazně překračuje rámec obvyklý pro tento druh trestné činnosti (str. 8 napadeného usnesení). Druhou podmínku, spočívající v možnostech obzvláště ztížené nápravy pachatele, nalézací soud založil na podrobné analýze osobnosti obviněného, opřenou především o znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie, kdy znalci prognózu resocializace obviněného shledali extrémně nepříznivou, ne-li zcela vyloučenou. Odvolací soud se pak s tímto závěrem ztotožnil.

Námitky, jež byly uplatněny v dovolání, jsou v podstatě shodné s těmi, jež byly obsaženy v odvolání obviněného, a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že soud správně vyhodnotil všechny relevantní okolnosti, a jeho závěr, že stupeň nebezpečnosti trestného činu obviněného pro společnost je velmi vysoký a možnost jeho nápravy obzvláště ztížena, se spolehlivě opírá o výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud argumenty odvolacího soudu zcela sdílí a nemá, čím by je mohl relevantně doplnit.

Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který však nijak blíže neodůvodnil. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky uvedené v odvolání obviněného za nedůvodné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), a h) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci výše zmíněných dovolacích důvodů a nezbývá mu nic jiného, než na tato odůvodnění odkázat.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. D. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. dubna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a