3 Tdo 385/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku



3 Tdo 385/2017-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání podaném T. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 68 To 193/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 70/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 2 T 70/2015, byl T. T. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností na dobu čtyř let.

V předmětné věci podali obviněný T. T. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 68 To 193/2016, tak, že je jako nedůvodná podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal T. T. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný T. T. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Svojí argumentací zejména namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka dané skutkové podstaty, tudíž ve svém důsledku došlo k nesprávné kvalifikaci samotného skutku. V daném kontextu podotkl, že účetnictví společnosti PRESTIGERENT, s. r. o., vedla účetní Ing. L. N. a v rámci trestního řízení nebylo vyloučeno, že mohlo dojít k zaúčtování nesprávných faktur, resp. provedeným dokazováním nebylo najisto vyvráceno, že nedošlo k pochybení ze strany účetní. Obviněný setrval na svém stanovisku, že mu nelze přičítat k tíži přehled o fakturacích, které měla na starost Ing. L. N., když on sám ve firmě pracoval jako výkonný ředitel a měl na starosti sekci stavebních strojů a stavebních prací, případně uzavíral smlouvy a staral se o technickou stránku činnosti firmy. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, a dále postupoval podle § 265 l tr. ř. Současně navrhl, aby byl ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. přerušen výkon napadeného rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dovolací námitky obviněného. Poté podotkl, že obviněný toliko opakuje svoji dřívější obhajobu, se kterou se však soudy prvního i druhého stupně přesvědčivě a kvalifikovaně vypořádaly. S argumentací soudů stran subjektivní stránky dané skutkové podstaty se ztotožnil a plně na ni odkázal. Z předmětných rozhodnutí jasně vyplývá, že to byl obviněný, kdo do účetnictví společnosti nechal záměrně zaúčtovat fiktivní faktury. Nadto uvedl, že dovolací námitky směřují výhradně do skutkové oblasti a jako takové nemohou být relevantně uplatněny v rámci zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a role účetní Ing. L. N.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Pokud dále obviněný namítal absenci subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tak tímto de facto opětovně rozporoval proces provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění, kdy soudům prvního a druhého stupně vytýkal, že nebyla vyvrácena verze o možném (byť neúmyslném) pochybení účetní Ing. L. N. při zaúčtování některých faktur. Ani s těmito námitkami se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Byť daňové přiznání zpracovávala účetní společnosti Ing. L. N., tak obviněný si musel být vědom, že v účetnictví jsou zavedeny faktury, které jsou zcela fiktivní (podrobněji viz zejména str. 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy prvního i druhého stupně přitom jasně a srozumitelně vyložily, na základě jakých podkladů k těmto závěrům dospěly a proč je po právní stránce kvalifikace předmětného skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá. Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na takto přijaté rozhodnutí potom také o podaném návrhu na odložení výkonu napadeného rozhodnutí dovolací soud již nerozhodoval. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu