3 Tdo 382/2007
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 382/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 dovolání obviněného Z. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 4 To 58/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 16/2004, a rozhodl t a k t o :

Dovolání Z. K. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 46 T 16/2004, byl obviněný Z. K. uznán vinným trestným činem pomoci k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, za který byl podle § 247 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obžalovanému uložena povinnost na náhradě škody uhradit společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzenými P. B., a P. R., kterým tato povinnost byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 16/2004, ze dne 25. 5. 2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 75/2005, ze dne 21. 2. 2006, poškozené Č. P., a. s., člen holdingu Č., částku 616.190,-Kč.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že Z. K. minimálně ode dne 12. 10. 2003 se domlouval minimálně s již pravomocně odsouzeným P. B. o tom, jaké věci má tento společně s dalšími pachateli odcizit, když zároveň zajišťoval pro takto získané věci odběratele, kdy následně již pravomocně odsouzení P. B., P. R. a M. S. se dne 15. 10. 2003 kolem 02:40 hod. vloupali do prodejny kožené konfekce tak, že rozbili skleněnou výplň jednoho z oken prodejny a z prostoru prodejny odcizili 88 ks kožených oděvů, a to 6 ks dámských plášťů s liškou, 10 ks dámských plášťů s kapucí a liškou, 16 ks dámských palet s kapucí a liškou, 24 ks dámských tříčtvrtečních kabátků s kapucí a liškou, 18 ks pánských bund na knoflíky, 14 ks pánských bund na zip s légou, vše v celkové hodnotě 874.500,- Kč, čímž tak způsobili společnosti K. H., s. r. o., škodu ve výši celkem 874.590,- Kč a další škodu ve výši 84.410,- Kč způsobili rozbitím skleněné výplně, poškozením parapetu a koženého zboží umístěného v prodejně, kdy následně získané věci převzal, předal dosud nezjištěné osobě, od které převzal finanční prostředky a tyto předal již pravomocně odsouzenému P. B., kdy za svoje jednání obdržel částku 10.000,- Kč.



Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal Z. K. odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2006 Vrchní soud v Olomouci.

Ten svým rozsudkem sp. zn. 4 To 58/2006 podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. f) tr. řádu z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného Z. K. uznal při stejném popisu skutku vinným pomocí k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c), § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, za který jej odsoudil podle § 247 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody na 2 roky a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obžalovanému uložena povinnost na náhradě škody uhradit společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzenými P. B., a P. R., kterým tato povinnost byla uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 16/2004, ze dne 25. 5. 2005, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 75/2005, ze dne 21. 2. 2006, poškozené Č. P., a. s., člen holdingu Č., částku 495.410,- Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu druhého stupně, že Z. K. minimálně ode dne 12. 10. 2003 se domlouval minimálně s již pravomocně odsouzeným P. B. o tom, jaké věci má tento společně s dalšími pachateli odcizit, když zároveň zajišťoval pro takto získané věci odběratele, kdy následně již pravomocně odsouzení P. B., P. R. a M. S. se dne 15. 10. 2003 kolem 02:40 hod. vloupali do prodejny kožené konfekce tak, že rozbili skleněnou výplň jednoho z oken prodejny a z prostoru prodejny odcizili 88 ks kožených oděvů, a to 6 ks dámských plášťů s liškou, 10 ks dámských plášťů s kapucí a liškou, 16 ks dámských palet s kapucí a liškou, 24 ks dámských tříčtvrtečních kabátků s kapucí a liškou, 18 ks pánských bund na knoflíky, 14 ks pánských bund na zip s légou, vše v celkové hodnotě 874.500,- Kč, čímž tak způsobili společnosti K. H., s. r. o. škodu ve výši celkem 874.500,- Kč a další škodu ve výši 84.410,- Kč způsobili rozbitím skleněné výplně, poškozením parapetu a koženého zboží umístěného v prodejně, kdy následně z takto získaných věcí převzal nejméně 80 přesně nezjištěných kusů v celkové hodnotě nejméně 753.720,- Kč, které předal dosud nezjištěné osobě, od které převzal finanční prostředky a tyto předal již pravomocně odsouzenému P. B., kdy za svoje jednání obdržel částku 10.000,- Kč.



Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně v celém rozsahu, a to s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku tvrdí, že existuje nesoulad mezi skutkovými zjištěními a přijatou právní kvalifikací jednání, kterého se měl dopustit a že tato skutková zjištění nemohou být spolehlivým podkladem pro uznání viny z trestného činu pomoci k trestnému činu krádeže, jak uzavřel odvolací soud.

Obdobně jako již ve svém řádném opravném prostředku i ve svém dovolání poukazuje na skutečnost, že stěžejním důkazem proti jeho osobě byly pořízené odposlechy v této trestní věci, přičemž ovšem od samého počátku až do rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 2. 2006 bylo trestní řízení proti němu vedeno pro trestný čin podílnictví dle ustanovení § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona, tedy nikoliv pro trestný čin taxativně uvedený v ustanovení § 88 odst. 1 tr. řádu. Použití odposlechů v prvních fázích trestního řízení tedy označuje z hlediska obhajoby přinejmenším za sporné a má za to, že v řízení před soudem prvního stupně nemohlo z uvedených důvodů dojít k zákonnému použití odposlechů telekomunikačního provozu proti němu. Tuto námitku z hlediska dovolacího řízení však dovolatel sám označuje za irelevantní.



Za relevantní však označuje svoji námitku, že jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko jako trestný čin podílnictví. Dle jeho názoru totiž ze skutkových zjištění nebylo prokázáno, že by měl vědomost o chystaném vloupání určité osoby do předmětného obchodu, kde posléze bylo odcizeno zboží a že skutková zjištění nevedou k závěru, že by dovolatel měl vědomost o tom, že zboží, se kterým hodlá dále nakládat, má být teprve odcizeno. Zdůrazňuje, že z telefonního rozhovoru nevyplývá, že by dovolatel měl úkolovat spoluobž. B. ke krádeži, či by jinak byl srozuměn s tím, že B. či někdo jiný takovým způsobem shání odběratele pro zboží, které má být v budoucnu odcizeno. Námitku vznáší i co do výše způsobené škody, neboť dle jeho názoru ze skutkových zjištění nelze objektivně prokázat, kolik kusů zboží měl dovolatel skutečně převzít k dalšímu prodeji. Zjištění způsobené škody má nepochybně velký význam pro užití právní kvalifikace.



Rozsudku soudu druhého stupně vytýká nesoulad mezi skutkovými zjištěními a výrokovou částí rozsudku, a to v té části, kde se konstatuje, že zboží předal nezjištěné osobě, od které převzal finanční prostředky a tyto předal již pravomocně odsouzenému P. B., kdy za svoje jednání obdržel částku 10.000,- Kč . Dle tvrzení dovolatele takový popis skutku nemá oporu v provedeném dokazování, a proto nemůže jako takový obstát.

V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). V prvé řadě konstatuje, že v posuzovaném případě nepřichází v rámci řízení o dovolání do úvahy ani výjimečný zásah do skutkových zjištění soudu, neboť se nejedná o extrémní případ nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku, který by takový zásah výjimečně odůvodňoval. Nejsou tedy relevantní ty námitky dovolatele, které zpochybňují samotná skutková zjištění soudu. Dále státní zástupce uvádí, že námitkami dovolatele vztahujícími se k údajné procesní nepoužitelnosti záznamů odposlechu telekomunikačního provozu vůči jeho osobě nemůže být naplněn jím uplatněný dovolací důvod ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání.

Pokud jde o samotnou námitku dovolatele týkající se údajně nesprávné právní kvalifikace jeho jednání, pak státní zástupce tuto námitku považuje sice za podřaditelnou pod jím zvolený dovolací důvod, nicméně konstatuje, že z hlediska obsahu tato námitka zmíněný dovolací důvod nenaplňuje. Poukazuje na to, že právě ze záznamů telekomunikačního provozu je zřejmé, že dovolatel ještě před vloupáním realizovaným přímými pachateli dne 12. 10. 2003 byl srozuměn s tím, že tato trestná činnost bude teprve realizována, když se domlouval na druhu zboží, které má být odcizeno a krátce po realizaci trestné činnosti domlouvá podrobnosti odprodeje 80 ks odcizeného zboží za smluvenou cenu. Právě tato skutková zjištění dostatečně odůvodňují právní závěr, že obviněný Z. K. v posuzované věci nevystupoval toliko jako podílník, nýbrž jako účastník, který přímým pachatelům přislíbil přispět odkupem odcizeného zboží po realizaci trestné činnosti ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona.



K námitkám obviněného ohledně stanovení výše způsobené škody státní zástupce dodává, že touto otázkou se Vrchní soud v Olomouci zabýval poměrně podrobně, přičemž respektoval zásadu in dubio pro reo a výši způsobené škody stanovil nejnižší možnou částkou. S hodnotícími úvahami soudu, jak jsou v odůvodnění rozhodnutí uvedeny, se Nejvyšší státní zastupitelství plně ztotožňuje.



Jelikož státní zástupce považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhuje jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle § 265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že s výše uvedeným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu pouze zčásti. V rozporu s tímto (jakož i kterýmkoliv jiným) zákonným dovolacím důvodem nejsou ty námitky dovolatele, kde napadá rozsah dokazování v rámci zjišťování skutkového stavu, tedy zejména použití odposlechů telekomunikačního provozu (dovolatel sám ostatně tuto námitku označuje z hlediska dovolacího řízení za irelevantní). V souladu s použitým dovolacím důvodem nejsou ani výhrady dovolatele týkající se údajně nedostatečných skutkových zjištění vedoucích k závěru, že byl předem srozuměn s tím, že předmětné zboží má teprve být přímými pachateli odcizeno. Totéž platí o námitce dovolatele vůči skutkovému zjištění soudu, v němž je konstatováno, že zboží předal nezjištěné osobě, od které převzal finanční prostředky a tyto předal již pravomocně odsouzenému P. B., kdy za svoje jednání obdržel částku 10.000,- Kč . Tyto výhrady sice dovolatel formálně staví jako výhrady proti právnímu posouzení skutku, z jejich obsahu je však zcela zjevné, že jde primárně o výhrady ke skutkovému zjištění a teprve v návaznosti na zpochybnění skutkového zjištění vyslovuje názor o údajné nesprávné právní kvalifikaci. Ani v této části nelze považovat obsah dovolání za relevantní, neboť dovolání jako zvláštní druh mimořádného opravného prostředku k revizi podobných námitek neslouží, dovolání nemá povahu druhého odvolání a učiněná skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná.

Nejvyšší soud tedy dospívá k závěru, že v souladu s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze akceptovat pouze námitku dovolatele týkající se právního posouzení výše způsobené škody. V této věci Nejvyšší soud souhlasí s konstatováním dovolatele, že zjištění způsobené škody má nepochybně velký význam pro užití právní kvalifikace. Nicméně právě z hlediska právního posouzení výše škody s ohledem na právní kvalifikaci skutku neshledává Nejvyšší soud v předchozím řízení žádnou vadu, která by opravňovala k tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Jestliže ze skutkových zjištění soudu jednoznačně vyplývá, že se v daném případě jednalo o odcizené zboží v hodnotě nejméně 753.720,- Kč, přičemž tato hodnota je v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyčíslena jako nejnižší možná, která připadá do úvahy, pak nelze zpochybnit závěr, že se jedná o zjevné a nesporné překročení hranice značné škody a že použitá právní kvalifikace je s takto zjištěnou výší škody v souladu a žádný rozpor mezi uvedeným skutkovým zjištěním a použitou právní kvalifikací nelze soudu vytýkat. Námitka nesprávného právního posouzení je tedy zjevně neopodstatněná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že jak výše uvedeno Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, kde je s ohledem na zákonné dovolací důvody relevantní a přezkoumatelné, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného Z. K. odmítá. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. dubna 2007

Předseda senátu:

Mgr. Josef H e n d r y c h