3 Tdo 378/2011
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1 tr. zák., § 148 odst. 4 tr. zák.




3 Tdo 378/2011 -42

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2011 o dovolání podaném P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 18/2010 ze dne 26. listopadu 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 51/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 51/2008 ze dne 17. března 2009 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona účinného do 31. 12. 2009), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za výše uvedený trestný čin byl dovolatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce spojené s členstvím ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu šesti let.

O odvolání P. K. proti výše uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 3 To 18/2010 ze dne 26. listopadu 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil P. K. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností s předmětem činnosti míchání alkoholických nápojů studenou cestou (v rámci živnosti volné) na dobu šesti let.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu podal P. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání stanovených náležitostí, když za důvod dovolání označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů byla porušena jeho práva na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu a zásada presumpce neviny, neboť soudy zejména rozhodovaly bez dostatečně zjištěného skutkového stavu, vycházely z osamoceného důkazu a odmítly provést veškeré důkazy navržené ke zpochybnění tohoto osamoceného důkazu a vyvrácení viny dovolatele. Poukázal na skutečnost, že základem pro vznik daňové povinnosti k zaplacení spotřební daně, a tedy pro vznik možnosti zkrátit daň, není samotné vyrobení nápoje obsahujícího etanol, ale až prodej takovéhoto výrobku (což platí i pro daň z přidané hodnoty). Poukázal i na to, že v otázce množství vyrobených nápojů v roce 2001 soudy vycházely z výpovědi svědka G. a sešitu, který tento svědek údajně vedl, přičemž dovolatel v rámci své obhajoby navrhl celou řadu důkazů k vyvrácení pravdivosti těchto důkazů, když tyto jsou ve značném rozporu s reáliemi výroby. Následně byl na základě údajů plynoucích z tohoto sešitu (jehož relevanci a vypovídací schopnost dovolatel napadl) vypracován znalecký posudek, který stanovil množství zpracovaného lihu a na základě tohoto znaleckého posudku byl vypracován znalecký posudek pro určení výše zkrácené daně. Namítl, že soudy pominuly otázku procesu výroby nápojů s tím, že nemohlo být vyrobeno jemu přisouzené množství nápojů. Shrnul, že nebylo prokázáno, že by k výrobě deklarovaného množství alkoholu měl dostatečné množství etanolu, lahví, víček, barviv, aromatizace, cukru, energie a vody. V tomto směru dovolatel poukázal na to, že navrhoval vypracování znaleckého posudku ke zjištění množství spotřebované vody pro výrobu takového rozsahu, v jakém byl uznán vinným, avšak soudy tento důkaz neprovedly. Jako důkaz dále navrhoval výslech zaměstnanců plnící linky, kterým chtěl prokázat i okolnosti dalšího nakládání s lahvemi jako etiketování, víčkování, uskladnění, odvoz hotových výrobků, stejně tak nebyl zjištěn finanční tok za takto prodané výrobky. Provedeným dokazováním také zůstalo zcela nedotčeno, zda takto případně vyrobené láhve jako hotový výrobek byl někomu prodán. V další části dovolání se zabýval odposlechy pořízenými v přípravném řízení, které dle jeho přesvědčení nebyly jako důkaz provedeny, protože neobsahovaly skutečnosti, které by svědčily o jeho vině. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09, který se týká situace, kdy je vina obviněného dovozována pouze z jednoho důkazu. Dále zkritizoval způsob vedení dokazování, když soudy při rozhodování použily procesně nepoužitelné důkazy (zejména výslechy označených svědků), na jejichž základě pak odmítly provedení řádných výslechů dalších svědků (zaměstnanců stáčecí linky). Zdůraznil, že v trestním řízení nebyly provedeny jakékoli důkazy, které by vypovídaly o nabytí etanolu a jeho daňově-právním režimu před údajným zpracováním a dále o prodeji výrobků z něj provedených, neboť teprve uvedením do volného oběhu znamená vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit a teprve potom je možné daň zkrátit. Soudy obou stupňů vůbec nezkoumaly, v jakém daňovém režimu byl líh na vstupu a v jakém režimu byl líh na výstupu. Závěrem svého podání tedy dovolatel uzavřel, že byl soudy nesprávně zjištěn skutkový stav, na jehož základě jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná, došlo k porušení práva na spravedlivý proces a právní závěry soudů jsou s ohledem na absenci odůvodnění týkajícího se skutečností rozhodných pro vznik daňové povinnosti nepřezkoumatelné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 3 To 18/2010, zrušil. Vzhledem k tomu, že stejné vady řízení zatěžují i předcházející řízení před odvolacím soudem a také řízení před soudem prvního stupně, obžalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil také předcházející řízení včetně rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. 5 T 51/2008.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že dovolatel své dovolání formálně opírá o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nerozlišuje mezi dvěma alternativami tohoto dovolacího důvodu. Poukázal na skutečnost, že obsahem dovolání jsou prakticky tytéž námitky, které dovolatel vznášel v rámci své dosavadní obhajoby a uplatnil je i v odvolání. Těmito výhradami se však oba soudy obšírně zabývaly a přesvědčivě je vyvrátily; závěry soudů týkající se skutkových zjištění lze mít za úplné a správné, takže k nim není příliš co dodávat a dále rozvíjet tuto argumentaci by bylo z hlediska potřeb tohoto vyjádření k dovolání nadbytečné. Přesto obviněný vznáší tytéž námitky znovu v rámci dovolání. Zdůraznil, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek svou povahou značně formalizovaný však nelze zaměňovat za nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy či za možnost obviněného opakovaně dosáhnout přezkoumání rozhodnutí na podkladě identických výhrad, jaké dovolatel opakovaně vznášel v rámci dosavadní obhajoby. Shrnul tedy, že pokud odvolací soud řádně provede přezkumné řízení, není Nejvyšší soud jako soud dovolací povinen napadené rozhodnutí znovu přezkoumávat na základě identických námitek, které obviněný vznáší pouze proto, že není spokojen s výsledkem odvolacího řízení. Proto také nelze dovolání obviněného označit za důvodné. Z hlediska námitek uplatněných dovolatelem je tak dle názoru státního zástupce podstatné zjištění, že je nelze podřadit pod deklarované ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolatel napadenému rozhodnutí nevytýká žádný nedostatek v aplikaci norem hmotného práva, nýbrž nepřípustně brojí proti skutkovým zjištěním, průběhu dokazování, hodnocení provedených důkazů a obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, když takovéto výhrady nespadají pod žádný z dovolacích důvodů upravených zákonem. Tím ovšem není dle státního zástupce řečeno, že napadený rozsudek je prost nedostatků, neboť právní posouzení skutku je totiž skutečně nesprávné, ovšem na tuto konkrétní a podstatnou vadu dovolatel nereagoval, přestože se Vrchní soud v Praze z podnětu státní zástupkyně činné u veřejného zasedání ve svém rozhodnutí právním posouzením skutku výslovně zabývá. Vrchní soud dospěl však k očividně nesprávnému závěru, který vyznívá v neprospěch obviněného (str. 8 a 9 rozsudku), neboť pro obviněného je ve smyslu § 2 odst. 1 trest. zák. (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen trest. zák.) příznivější právní posouzení skutku podle nyní účinné hmotně právní normy, tj. trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., neboť podle něho hrozí obviněnému trest odnětí svobody na pět až deset let (§ 240 odst. 3 trest. zák.), zatímco podle trestního zákona účinného v době spáchání činu hrozí za stejný delikt trest odnětí svobody na pět až dvanáct let (§ 148 odst. 4 tr. zák.). Zdůraznil, že je přinejmenším zarážející, že justiční orgán takového významu jako je Vrchní soud v Praze výslovně odmítl aplikaci zákonného postupu podle § 2 odst. 1 trest. zák. s odůvodněním, že neshledal důvody pro to, aby při nezměněných skutkových zjištěních použil zákona současně účinného, neboť takový postup by byl zcela formálního charakteru bez faktického významu pro odsouzeného . Především je třeba dle státního zástupce připomenout, že rozhodování podle § 2 odst. 1 trest. zák. je obligatorní a neponechává na volné úvaze soudu, kterého zákona užije a kromě toho naprosto není možné označit dvouleté snížení horní hranice trestní sazby za formální a bez významu pro obviněného, poněvadž tato horní hranice může hrát značnou roli například u případného budoucího rozhodování o souhrnném trestu (přičemž odvolacímu soudu bylo navíc známo, že současně probíhá proti obviněnému další trestní řízení). Uzavřel v tomto směru s tím, že jestliže Vrchní soud v Praze nepostupoval podle § 2 odst. 1 trest. zák. a nezrušil výrok o vině, aby posléze užil správné právní normy, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Vzhledem k tomu, že P. K. ve svém dovolání tento důvod uplatnil, vyjádřil státní zástupce přesvědčení, že není překážek, aby Nejvyšší soud tuto vadu napravil. Shrnul tedy, že dovolací námitky dovolatele není možno označit za důvodné, ale protože napadené rozhodnutí trpí zásadní vadou naplňující důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, sp. zn. 3 To 18/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně souhlasil s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Námitky, které uplatnil dovolatel ve svém podání přitom směřují výhradně do oblasti učiněných skutkových zjištění, přičemž jejich prostřednictvím předložil dovolacímu soudu pouze vlastní (pro něj příznivější) verzi skutkového děje. Proto jako takové nemohou být v rámci řízení o dovolání právně relevantně uplatněny ani pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádným z dalších, zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání. V těchto souvislostech je nutno poukázat především na to, že soudy (zejména) v odůvodnění svých (přijatých) rozhodnutí jasně a pečlivě objasnily, z jakých důkazů vycházely a proč uznaly dovolatele vinným výše uvedeným trestným činem, když se adekvátně zabývaly i důkazními návrhy dovolatele. Vycházely tak především z výpovědi svědka G. a výpovědi znalce z oboru potravinářství se specializací na výrobu destilátů a lihovin, který potvrdil, že hodnoty uváděné svědkem G. jsou z hlediska lihových výpočtů správné, kdy popsal proces výroby, a dále vycházely z listinných důkazů (faktury, doklady Finančního úřadu Kolín, zpráva Středočeské energetické, a. s., zpráva Vodos, s. r. o., zpráva společnosti Kvintet cz, a. s., sešit vedený svědkem G., znalecký posudek znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně; odborné posudky celně technické laboratoře, ze kterých vyplývá, že alkoholické nápoje nebyly vyráběny z kvasného rafinovaného lihu, ale z kvasného surového lihu). Hodnocení takto učiněných skutkových zjištění potom obstojí i ve světle nálezu Ústavního soudu, na který poukázal dovolatel (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09). Námitky dovolatele tak ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v tomto směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Nejvyšší soud tak neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.

Naopak lze přisvědčit státnímu zástupci, že odvolací soud pochybil, pokud na posouzení viny a trestu dovolatele nepoužil nový trestní zákoník, který je pro něj jednoznačně příznivější, neboť rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti činu , jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, a to s přihlédnutím ke všem právně významným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 12 ve svazku 21). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu v případě, kde přichází v úvahu pouze uložení trestu odnětí svobody, bude hrát roli především horní a dolní hranice jeho zákonné trestní sazby. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu, jako je tomu v nyní posuzované věci, je příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici trestní sazby (k tomu srov. P. Šámal a kol.: Trestní zákoník I, komentář, 1. vydání, nakladatelství C. H. Beck., Praha 2009, str. 43). Dále je třeba upozornit, že odvolací soud při svých úvahách zcela pominul ve svých úvahách další skutečnost, významnou zejména z hlediska ukládání dalšího potenciálního trestu, který by byl ukládán jako trest souhrnný k nyní projednávané věci. S ohledem na pravidla pro ukládání souhrnného trestu (§ 35 odst. 1, 2 tr. zák., § 43 odst. 1, 2 trest. zák.), pokud by v budoucnu byl dovolateli ukládán souhrnný trest, byl by mu ukládán podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. V daném případě je tedy pro dovolatele bezpochyby příznivější ustanovení § 240 odst. 3 trest. zák., jehož horní sazba trestu odnětí svobody je deset let, oproti staré právní úpravě (§ 148 odst. 4 tr. zák., kdy horní hranice činí 12 let).

S ohledem na charakter dovolacího řízení a za situace, kdy tuto námitku dovolatel v rámci svého dovolání trestnímu řízení nevznesl a nejvyšší státní zástupce sám dovolání nepodal, nemůže samotné vyjádření státního zástupce k dovolání založit dovolací přezkum a Nejvyšší soud tak v tuto chvíli nemá možnost, jak v souladu se zákonem tuto vadu napravit. Proto současně s tímto rozhodnutím bude ministru spravedlnosti České republiky Nejvyšším soudem zaslán podnět k uvážení pro podání stížnosti pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

S poukazem na uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka