3 Tdo 377/2013
Datum rozhodnutí: 22.05.2013
Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 377/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2013 o dovolání, které podal obviněný R. Ž. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, č. j. 12 To 434/2012-337, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 130/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. Ž. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í : I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 26 T 130/2012 , byl obviněný R. Ž. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), a přečinu porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, spolu s obviněným J. M., nar., kterýžto byl uznám vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že dne 15. 3. 2012 v době kolem 09.20 hodin v K., v ulici K., ve společném úmyslu získat finanční prostředky požadovali po poškozeném T. H., nar., vydání finanční hotovosti tím způsobem, že nejprve obž. Ž. zazvonil u bytu poškozeného, když mu poškozený otevřel dveře, proti jeho vůli vstoupil do bytu, přestože mu poškozený říkal, že s ním bude mluvit jen před bytem, poté poškozeného v bytě, pod pohrůžkami zabitím, nutil k vydání hotovosti 14.300,- Kč, vyhrožoval mu tím, že dole před domem čekají kamarádi, kteří poškozeného zabijí, pokud nevydá uvedenou částku coby smyšlené náklady na léčení neznámého muže, který se měl v bytě poškozeného popálit, a když mu poškozený řekl, že v bytě žádné peníze nemá a žádné zranění jeho kamaráda nezpůsobil, obž. Ž. po něm začal požadovat vydání elektroniky v bytě, kde si vybral televizi, hifi věž, notebook a telefon s tím, že tuto elektroniku si odnese a prodá ji a zbytek peněz mu poškozený doplatí, přitom mu obž Ž. stále vyhrožoval, že jeho kamarádi čekají dole před domem, že si to s poškozeným chtějí vyřídit, že ho zabijí a že vědí, že si do bytu vodí svého nezletilého syna, proto aby se poškozený mohl dostat ven z bytu a oddálit realizaci výhrůžek, navrhl obž. Ž., že sám pojede do místa svého zaměstnání na L. P., kde peníze vybere a předá mu je, obž. Ž. však trval na tom, že peníze potřebují rychle, proto ho do zaměstnání pro peníze doprovodí, poškozený byl proto nucen vyjít s obž. Ž. z bytu, kde čekal obž. M., který se obž. Ž. ptal, jestli je vše v pořádku a poškozený peníze vydá, anebo jej má sejmout, poté všichni odjeli do P. k sídlu zaměstnavatele poškozeného, při jízdě vozidlem oba obžalovaní poškozenému vyhrožovali zabitím, pokud jim hotovost nevydá, přičemž cestou na letiště požadovanou hotovost zvýšili na částku 18.600,- Kč, při tom poškozenému stále vyhrožovali fyzickou újmou na zdraví a zabitím, načež obž. M. zastavil vozidlo před pracovištěm poškozeného, odkud poškozený přivolal na místo Policii ČR .

Za to byl obviněný R. Ž. odsouzen podle § 173 odst. 1tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. M.

Poškozený T. H. byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 26 T 130/2012, podali obviněný R. Ž. a spoluobviněný J. M. odvolání. Odvolání podala také státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně, a to v neprospěch obviněného J. M., a to jak do výroku o vině, tak i výroku o trestu.

O podaným odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 12 To 434/2012 , a to tak, že odvolání obviněného R. Ž. a spoluobviněného J. M., stejně jako odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 12 To 434/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 389 - 390). Přestože dovolání neobsahovalo přesné zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, dle obsahu je zřejmé, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 2654b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy uvedl, že dovolání je podáno proti potvrzení výroku o vině i výroku o výši trestu, když namítá především nesprávné právní posouzení skutku popsaného v napadeném rozhodnutí.

Obviněný uvedl, že šlo ve vztahu k poškozenému pouze o žádost o vrácení dříve poskytnuté půjčky ve výši 17.000,- Kč, k žádnému násilí či výhrůžkám z jeho strany nedošlo, což potvrzuje i výpověď spoluobviněného J. M., kterýžto byl přítomen větší části vzájemného jednání. Tvrzení poškozeného je podloženo pouze svědeckými výpověďmi z druhé ruky, ať již jde o svědky H., Ž. či B., z nichž nikdo nebyl popsanému skutku bezprostředně přítomen, a jejich tvrzení se opírají pouze o zprostředkované informace dané jim následně poškozeným. Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu loupeže a to konkrétně ve znaku pohrůžky bezprostředního násilí. Poškozený s ním i se spoluobviněným J. M. odjel do P. na své pracoviště, kde přislíbil uhradit dříve zapůjčené peníze dobrovolně, dokonce jim přispěl na benzín potřebný na tuto cestu, kdy na něj on i spoluobviněný J. M. čekali před budovou jeho pracoviště. Tvrzené slovní výhrůžky z jejich strany vůči poškozenému při jejich společné cestě nebyly prokázány a ani jejich další chování takové jednání nepotvrzuje. Obviněný vyslovil domněnku, že pokud by se teoreticky na poškozeném dopustili určitého nátlaku v souvislosti s vymáháním dluhu, bylo by toto možno kvalifikovat vzhledem k obžalobou tvrzené intenzitě jejich jednání pouze jako trestný čin vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Dále obviněný namítl, že nebyl ve vztahu k jeho osobě prokázán trestný čin porušování domovní svobody, kdy by se takovéhoto jednání měl dopustit v přítomnosti vlastního dítěte předškolního věku, a kdy obžaloba opět nepředložila jiné důkazy, než byla uvedená tvrzení poškozeného. Závěrem namítl, že při celkovém hodnocení důkazů svědčících o jeho vině opomněl soud při svém rozhodování, a to zcela, právní zásadu in dubio pro reo , když svá skutková zjištění neopřel o relevantní důkazy, popř. tyto nevyhodnotil dostatečně pečlivě a v logických souvislostech.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí obou soudů v plném rozsahu a vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky , které jej obdrželo dne 5. 4. 2013. Dne 13. 5. 2013 bylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce, kde bylo uvedeno, že se k podanému dovolání obviněného R. Ž. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 12 To 434/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání, podal podle § 265f odst. 1 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. K uvedenému je třeba doplnit, že dne 25. 11. 2012 obdržel soud prvního stupně podání obviněného označené jako dovolání , v němž uvedl, že jej podává prostřednictvím svého advokáta , kdy současně podal žádost o ustanovení advokáta pro účely dovolacího řízení. Podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného označené jako dovolání nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není možno s tímto spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I). Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. Ž. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný sice vznesl námitky, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve znaku pohrůžky bezprostředního násilí, a dále námitku, že jeho jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kteréžto formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze, nicméně učinil tak způsobem neregulérním, neboť uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká jak nesprávné hodnocení důkazů (především výpověď spoluobviněného J. M., stejně jako poškozeného T. H., a dále svědků P. H., J. Ž. a J. B.), tak i učiněná skutková zjištění (obecná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména stran možného užití násilí či pohrůžky násilí proti poškozenému, stejně jako stran dobrovolného doprovodu ze strany poškozeného na letiště), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že jediným důkazem je výpověď poškozeného T. H., kdy důkazy nebyly soudy vyhodnoceny dostatečně pečlivě a v logických souvislostech) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že se jednalo o vrácení dluhu poškozeného obviněnému, kdy k žádnému násilí či pohrůžce násilí proti poškozenému nedošlo, když tento s ním a se spoluobviněným J. M. odjel dobrovolně na své pracoviště na letiště do P., kde přislíbil dluh uhradit, přispěl jim i na benzín a obviněný i spoluobviněný J. M. na něho čekali před budovou pracoviště).

Námitky obviněným vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací. Takto uplatněné námitky se totiž ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. Ž. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky obviněného stran jednotlivých výpovědí). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod procesní námitky pak nutno zahrnout i námitky, v rámci nichž obviněný poukazoval na porušení zásady presumpce neviny, resp. zásady in dubio pro reo. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Odvolací soud uvedl, že rozsudek nalézacího soudu je výsledkem řízení, kdy prvý soud provedené důkazy pečlivě zhodnotil ve vzájemných souvislostech, a to jednotlivě i v celém rozsahu a učinil poté logické a zcela přesvědčivé závěry, kterým nic podstatného rozhodně vytýkat nelze, zejména nelze namítat, že by prvý soud některý významný důkaz nebo okolnosti pominul či, že by některé z důkazů hodnotil v rozporu s jejich obsahem nebo, že by z důkazů vyvodil závěry, které z nich logicky nevyplývají (str. 3 napadeného usnesení).

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (str. 5 až 6 rozsudku nalézacího soudu). Z odůvodnění rozsudku je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný taktéž namítl, že jeho jednání by mohlo být posouzeno nanejvýše jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Takováto námitka je v obecné rovině podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně obviněný pro tento svůj závěr nepředkládá žádné jiné námitky, než výše uvedené, resp. ve vztahu k této námitce nevznáší žádné hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením.

Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .

Trestný čin loupeže má dva objekty . Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek , jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned , nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně , ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci . Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci , aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20).

Jednání obviněného dle stabilizovaných skutkových zjištění spočívalo v tom, že nejprve zazvonil u bytu poškozeného, po otevření dveří přes protesty poškozeného vstoupil dovnitř a na poškozeném za užití výhrůžek smrtí, kdy uváděl, že před domem čekají jeho kamarádi, kteří toto učiní, stejně jako výhrůžek směřujících na okolnost, že poškozený si do uvedeného bytu vodil nezletilého syna, požadoval vydání určité finanční částky, kteroužto mu poškozený ze strachu z realizace výhrůžek přislíbil s tím, že finanční částku vybere na svém pracovišti. Obviněný tedy použil pohrůžky bezprostředního násilí (výhrůžka, že venku čekají kamarádi, kteří ho zabijí, kterážto směřovala nejen vůči poškozenému, ale nepřímo i vůči jeho nezletilému synovi), kterážto u poškozeného jistě vyvolala oprávněné obavy, zejména pak za situace, kdy po opuštění bytu na chodbě potkal spoluobviněného J. M., kterýžto se obviněného ptal na stav vydání peněz poškozeným, přičemž zopakoval výhrůžky (otázka zda má poškozeného sejmout), kdy následně při jízdě automobilem obviněný i spoluobviněný nadále vyhrožovali poškozenému zabitím či jinou fyzickou újmou a neoprávněně požadovanou částku následně zvýšili. Výhrůžka bezprostředního násilí tedy byla zcela jistě užita, přičemž byla užita v úmyslu získat od poškozeného určitou finanční hotovost.

Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého stupně) žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, založené na zpochybnění celé důkazní situace, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 22. května 2013

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a