3 Tdo 370/2011
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1,2 tr. zákoník, § 122 odst. 2 tr. zákoník




3 Tdo 370/2011 -19 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 55 To 60/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 2 T 188/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 2 T 188/2008, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kterých se dopustil tím, že dne 15. 6. 2008 v době mezi 05,04 až 05,15 hodin při řízení svého osobního motorového vozidla zn. Mitsubishi Galant 1,8 GLSi po požití alkoholických nápojů, kdy měl v krvi nejméně 1,98 g/kg alkoholu, po silnici III. třídy z obce Z. D. v obci Z. místní název P., okres J. při průjezdu pravotočivé zatáčky nezvládl řízení vozidla, vjel na levý okraj, kde sjel do příkopu shavaroval do stromu a při střetu tak došlo ke zranění spolujezdců obžalovaného, a to D. M., trvale bytem P., okres J., která utrpěla otřes mozku, mnohačetné oděrky na hlavě, trupu a končetinách, krevní výron do prostoru pod tvrdou mozkovou plenu vlevo, zlomeninu 1. až 3. žebra vpravo s průnikem vzduchu do pravé pohrudniční dutiny, zlomeninu příčních výběžků, 3 hrudních obratlů a to 1. až 3., zlomeninu levé lopatky a levé klíční kosti, drobnou trhlinu sleziny, nevelké krvácení do břišní dutiny, tržně zhmožděnou ránu v oblasti levého rtu, zlomeninu řezáku vlevo nahoře a tříštivou zlomeninu 3. záprstní kosti vlevo s posunem úlomků, D. P., trvale bytem D., okres J. utrpěl otok měkkých tkání, oděrky a hematom v oblasti dolní části břicha a lehčí zhmoždění měkkých tkání na přední ploše hrudníku a M. M., trvale bytem P., okres J. utrpěla otřes mozku, zlomeninu 7. krčního obratle, mnohačetné oděrky na čele, drobnou tržně zhmožděnou ránu na levé polovině čela na hranici vlasaté části hlavy, oděrky na levém boku, podkožní krevní výron a oděrky na bérci a na hřbetu nohy, když znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo zranění D. M. kvalifikováno ze soudně lékařského hlediska jako těžká újma na zdraví, zranění D. P. jako ublížení na zdraví lehčího stupně a zranění M. M. jako ublížení na zdraví prosté, když tímto jednáním obžalovaný hrubě porušil povinnosti uvedené v ustanovení § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 1 Zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů .

Za to byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 2 (dva) roky, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Současně byl obviněnému uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (čtyř) roků.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 55 To 60/2010 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. na podkladě totožného skutkového stavu rozhodl, že se obviněný J. M. uznává vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněný J. M. byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 (čtyř) let.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 178 - 179) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný uvedl, že nechce jakkoli bagatelizovat své zavinění dopravní nehody, které nesmírně lituje a jejíž následky si ponese celý život, nicméně se domnívá, že by měl odpovídat pouze za následek, který je kryt jeho zaviněním. Namítl, že sice vznik dopravní nehody zavinil, avšak na vzniku závažných zdravotních následků obou poškozených M. M. a D. M. se spolupodílejí i obě poškozené, které s ním jely, i když jim bylo známo, že je v podnapilém stavu a žádná z nich nebyla připoutána bezpečnostními pásy. Z vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Radovana Havla se pak podává, že v případě řádného připoutání bezpečnostními pásy by tyto vzniku tak závažných zranění zabránily a spolujezdkyně by utrpěly maximálně zranění lehká. Konečná zjištěná vzniklá újma na zdraví u obou poškozených proto není dle jeho názoru v příčinné souvislosti s jeho jednáním, ale je v bezprostřední souvislosti s nekontrolovatelným chováním těla poškozených z důvodů nepřipoutání se. Poškozenému D. P., který připoután byl, vznikla v důsledku dopravní nehody prakticky jen bagatelní zranění. Na to navazuje i absence zaviněného jednání ve vztahu k těžké újmě osoby poškozené, čímž nedošlo ani k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Dále obviněný namítl, že mu jako řidiči žádný předpis neukládá povinnost zjišťovat, zda je posádka vozidla řádně bezpečnostními pásy připoutána, příp. s nepřipoutanou posádkou vůbec nevyjet. V době dopravní nehody navíc byla D. M., která jediná utrpěla těžkou újmu na zdraví, plnoletá a zcela způsobilá k právním úkonům. Současně není ani zákonným zástupcem nikoho ze spolujezdců a za tyto tedy z daného titulu nenese případnou zodpovědnost. Stejně tak lze určité spoluzavinění poškozených shledávat v tom, že usedli do vozidla s osobou zjevně pod vlivem alkoholu.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) postupem dle § 265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 55 To 60/2010 zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., popř. aby Nejvyšší soud v tomto smyslu sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. řádu se stanovením přiměřeně kratšího trestu bez uložení trestu zákazu činnosti.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Uvedl, že námitky dovolatele jsou shodné s jeho obhajobou, uplatněnou již v předchozích stádiích trestního stíhání. Nepovažuje sice za správné, pokud je vznik těžké újmy na zdraví poškozené D. M. formálně spatřován v závěrech vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, když jde o kategorii právní, nicméně z popisu skutku je zřejmé, že tato poškozená utrpěla mj. otřes mozku, krevní výron do prostoru pod tvrdou mozkovou plenu vlevo, průnik vzduchu do pravé pohrudniční dutiny a trhlinu sleziny, což odpovídá znakům těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Z obsahu spisu dále vyplývá, že tato poškozená seděla na místě vedle řidiče, takže je vyloučeno, aby obviněný nevěděl, že poškozená není během jízdy připoutána. Dále uvedl, že je sice pravdou, že mu žádný předpis jako řidiči nezakazuje za této situace vyjet, nicméně bylo jeho povinností přizpůsobit této skutečnosti ve smyslu § 4 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, způsob jízdy, což obviněný neučinil.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 55 To 60/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů (viz námitka neprovedení znaleckého posudku, nevyžádání si lékařské dokumentace), neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného, v rámci nichž namítl, že nedošlo k naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., resp. že konečná zjištěná vzniklá újma na zdraví u poškozených M. M. a D. M. není v příčinné souvislosti s jednáním obviněného.

V prvé řadě je třeba předeslat, že obviněný byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť odvolací soud, který rozhodoval již za účinnosti nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., s účinností od 1. 1. 2010), v rámci postupu podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku dospěl k závěru, že nová úprava je pro obviněného příznivější. Odvoláním napadený rozsudek tedy zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného shledal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

Námitky obviněného směřovaly výhradně proti závěrům o způsobení těžké újmy na zdraví, resp. k otázce jeho zavinění, domnívaje se, že by měl odpovídat pouze za následek, který je kryt jeho zaviněním.

Podle skutkových zjištění obviněný dne 15. 6. 2008 poté, co požil alkoholické nápoje, usedl za volant svého osobního automobilu. S ním do automobilu nasedla i D. M., a to na místo vedle řidiče, dále M. M., která seděla za ním, a vedle ní si sedl D. P. D. M. a M. M. se nepřipoutaly. Obviněný i D. P. bezpečnostní pásy použili. S tímto vědomím obviněný s osobním automobilem vyjel. Obviněný jel nesouměrně, velmi riskantně a bezdůvodně měnil rychlost jízdy, kdy současně nepřizpůsobil rychlost vozidla dopravně technickému stavu vozovky. Při jízdě ve směru od obce Z. směrem na obec D., při průjezdu pravotočivou zatáčkou, v zalesněném úseku, v důsledku podnapilosti nezvládl řízení vozidla, vjel na levý okraj silnice, kdy po ujetí asi dvaceti metrů narazil přední částí vozidla do kmene stromu. Při střetu došlo ke zranění jeho i spolujezdců. Zasahující hasiči museli následně vystříhat obviněného i spolujezdce na zadním sedadle z havarovaného osobního vozidla. Přibližně hodinu a půl po havárii bylo obviněnému naměřeno 1,98 g/kg alkoholu v krvi.

Přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona .

Objektem trestného činu podle § 147 tr. zákoníku je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk. Pod pojmem jinému nutno rozumět individuálně určitou osobu nebo individuálně určité osoby, odlišné od pachatele.

Zákon vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň:
- vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a
- újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.

Podle ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu ,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.

Jednotlivé typy těžké újmy na zdraví se mohou vzájemně překrývat, takže v konkrétním případě může mít porucha zdraví znaky jednoho nebo několika druhů těžké újmy na zdraví (to je třeba vyjádřit v rozsudku nebo jiném rozhodnutí).

Dle skutkových zjištění utrpěla poškozená D. M. otřes mozku, mnohačetné oděrky na hlavě, trupu a končetinách, krevní výron do prostoru pod tvrdou mozkovou plenu vlevo, zlomeninu 1. až 3. žebra vpravo s průnikem vzduchu do pravé pohrudniční dutiny, zlomeninu příčních výběžků, 3 hrudních obratlů a to 1. až 3., zlomeninu levé lopatky a levé klíční kosti, drobnou trhlinu sleziny, nevelké krvácení do břišní dutiny, tržně zhmožděnou ránu v oblasti levého rtu, zlomeninu řezáku vlevo nahoře a tříštivou zlomeninu 3. záprstní kosti vlevo s posunem úlomků . Poškozený D. P. pak utrpěl otok měkkých tkání, oděrky a hematom v oblasti dolní části břicha a lehčí zhmoždění měkkých tkání na přední ploše hrudníku , a poškozená M. M. utrpěla otřes mozku, zlomeninu 7. krčního obratle, mnohačetné oděrky na čele, drobnou tržně zhmožděnou ránu na levé polovině čela na hranici vlasaté části hlavy, oděrky na levém boku, podkožní krevní výron a oděrky na bérci a na hřbetu nohy .

Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zranění poškozené (pozn. D. M.) znalec hodnotil jako těžkou újmu na zdraví (str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ve vztahu k poškozené M. M. vyhodnotil zranění jako ublížení na zdraví prosté a u poškozeného D. P. jako ublížení na zdraví lehčího stupně.

Je nutno upozornit, že otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní , jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu, a nikoli znalci. Tuto otázku však soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru zdravotnictví, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům. V jednoduchých případech je možno se spokojit místo znaleckého posudku s odborným vyjádřením lékaře specialisty (srov. § 105 odst. 1 tr. ř. ).

Je třeba částečně vytknout soudu, že závěr o způsobení těžké újmy na zdraví poškozené D. M. vyhodnotil toliko formálně ze závěrů vyžádaného lékařského posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Radovana Havla (č. l. 89 110 spisu), ačkoli se jedná o závěry právní.

Za poškození důležitého orgánu se totiž jednoznačně považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek . Vést přesnou hranici mezi orgány důležitými a nedůležitými nelze.

Za podmínek shora uvedených bude poškozením důležitého orgánu zpravidla zhmoždění nebo stlačení mozku kostními úlomky nebo krevním výronem, otřes mozku, jestliže bezvědomí trvalo delší dobu (alespoň jednu hodinu), přičemž i zde je třeba zjišťovat, zda došlo též k zhmoždění mozku nebo k zlomení lebeční kosti nebo jiným závažným následkům. Dále sem spadají poranění míchy, ztráta nebo podstatné zhoršení řeči podmíněné změnami na příslušných orgánech, poranění přední poloviny krku a velkých cév zde probíhajících, i nervů, dále poranění dýchacích cest spojené s vdechováním krve nebo šířením infekce do okolí, poranění srdce a velkých cév, poranění pronikající do dutých orgánů (žaludku a střev), poranění jater, ledvin, sleziny, slinivky břišní apod. Je možno sem zařadit i ztrátu vidění na jednom oku, ztrátu sluchu na jednom uchu a poranění kloubu nebo nervu, půjde-li o závažný déletrvající nebo trvalý stav. Za poškození důležitého orgánu je možno považovat i rozsáhlé pohmoždění svalové tkáně spojené s následným život ohrožujícím masivním krvácením mezi svalové snopce na více místech těla (srov. R 52/1973).

Z popisu skutku tak, jak je vymezen ve skutkové větě rozsudku, je však zřejmé, že poškozená D. M. utrpěla otřes mozku, krevní výron do prostoru pod tvrdou mozkovou plenou vlevo, průnik vzduchu do pravé pohrudniční dutiny a trhlinu sleziny, tedy zranění, která lze hodnotit jako poškození důležitého orgánu (nitrolební dutiny, pravé pohrudniční dutiny, sleziny), ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tj. jako těžkou újmu na zdrav í.

Obviněný svým jednáním, kdy rychlost jízdy nepřizpůsobil daným okolnostem, zejména zhoršené viditelnosti v noci, stavu vozovky a svým schopnostem, a především pak tím, že řídil osobní automobil pod vlivem alkoholu, porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem , konkrétně povinnosti uvedené v ustanovení § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 361/2000 Sb. ).

Podle § 4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb. je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní , aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace , povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu,
b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem , vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Kromě shora uvedených povinností porušil obviněný i ustanovení § 5 odst. 1 písm. j), odst. 2 písm. b) a § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb.

Podle § 5 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb. řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu.

Podle § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. řidič nesmí řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem.

Podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb. je řidič motorového vozidla kromě povinností uvedených v § 4 a § 5 dále povinen poučit osoby starší 3 let nebo osoby je doprovázející přepravované ve vozidle kategorie M2 a M3, které je vybaveno zádržným bezpečnostním systémem, o povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém , pokud tato informace není zajištěna jiným způsobem.

Na závěru, že svým jednáním obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem nemění nic skutečnost, že žádný právní předpis obviněnému jako řidiči přímo nezakazuje za situace, kdy spolujezdci nejsou připoutáni, s osobním automobilem vyjet.

Z hlediska subjektivní stránky se u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje nedbalost.

Podle ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí , nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat , nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. NS 11/2002 - T 279 ).

Obviněný opakovaně namítl, že ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené D. M., stejně jako zranění, která utrpěla poškozená M. M., by nedošlo, pokud by obě poškozené byly řádně připoutány bezpečnostními pásy. Je proto přesvědčen, že zde není příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklé újmě na zdraví v důsledku nedodržení povinnosti mít při jízdě zapnuté bezpečnostní pásy.

Dle ustáleného výkladu zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného .

Touto otázkou se však řádně zabývaly již soudy obou stupňů. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4) uvedl, že znalec se také podrobně zabýval skutečností, že poškozené D. M. a M. M. v době dopravní nehody nebyly připoutány bezpečnostními pásy. Znalec konstatoval, že v případě řádného připoutání bezpečnostním pásem by poškozené neutrpěly tak závažná zranění, která byla u nich po dopravní nehodě zjištěna. Tato skutečnost však nemůže v žádném případě obžalovaného vyvinit, neboť příčinou zranění obou poškozených byla právě skutečnost, že obžalovaný řídil osobní automobil pod vlivem alkoholu a následně havaroval .

Odvolací soud k danému uvedl, že není pochyb o tom, že poškozené D. M. a M. M. v době jízdy nebyly připoutány bezpečnostními pásy. To vyplývá ze zjištění, na kterých místech jako spolujezdkyně ve vozidle v době nehody seděly a v návaznosti na to pak ze znaleckého posudku Ing. Petra Skalického ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplývá, že v případě řádného připoutání bezpečnostním pásem by poškozené D. M. a M. M. neutrpěly tak závažná zranění, která u nich po dopravní nehodě byla zjištěna. Není pochyb o tom, že spoluzavinění obou poškozených na rozsahu vzniklých zranění je dáno tím, že nebyly řádně připoutány bezpečnostními pásy. Takové spoluzavinění je dáno již tím, že poškozené nasedly do vozidla řízeného obžalovaným, i když věděly, že před jízdou požíval alkoholické nápoje (odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 4 5).

Odvolací soud však současně vyhodnotil danou skutečnost na závěru o způsobení těžké újmy na zdraví nerozhodnou. Soudy obou stupňů dostály své povinnosti v trestním řízení ve věci trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem motorového vozidla zjišťovat, zda osoby, které při střetu utrpěly újmu na zdraví a sedící na sedadle povinně vybavených bezpečnostními pásy, byly jimi v době střetu motorového vozidla též připoutány a v případě že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění. Jak vyplývá z citovaného rozhodnutí, toto zjištění je významné z hlediska eventuelního spoluzavinění následků poškozenými, což by mohlo mít vliv na snížení míry zavinění obviněného a tím i na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. V daném případě tedy tato okolnost zjišťována byla (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství č. l. 89 110 spisu) a s ohledem na udělený podmíněný trest odnětí svobody je nepochybné, že byla zohledněna vedle povahy zranění samotného obviněného (odůvodnění na str. 6 napadeného rozsudku).

Nejvyšší soud shledal závěr odvolacího soudu o tom, že spoluzavinění poškozených nemělo mít vliv na správnost právní kvalifikace užité soudem prvního stupně, tedy na správnost závěru, že obžalovaný svým jednáním v případě poškozené D. M. zavinil vznik těžké újmy na zdraví, správným. Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje možnost, že v případě použití bezpečnostních pásů by poškozená D. M. neutrpěla tak závažná zranění, stejně jako spolujezdkyně poškozená M. M., nicméně zcela nepochybně byla prvotní příčinou dopravní nehody a tedy i v návaznosti na to vzniklých zranění ona skutečnost, že obviněný porušil zákonem mu stanovenou povinnost a řídil osobní automobil pod vlivem alkoholu, jehož hladina, naměřená více než hodinu a půl po předmětné havárii, činila 1,98 g/kg alkoholu. Je namístě připomenout, že podle dlouhodobě konstantní rozhodovací praxe se o stav vylučující způsobilost v případě řidiče motorového vozidla jedná tehdy, jestliže hladina alkoholu v řidičově krvi dosáhla alespoň 1,00 g/kg (1 promile). Dle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v krvi výše uvedené hodnoty. Rovněž nelze přehlédnout, že obviněný nezajistil bezpečnost přepravovaných osob, jak mu ukládá ustanovení § 5 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., ani nepřizpůsobil rychlost jízdy všem shora uvedeným skutečnostem, jak mu ukládá ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.

Spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií (srov. R 7/1965), což obviněný svým jednáním naplnil. Současně musí zavinění zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. R 21/1981), jak bylo vyloženo výše. V neposlední řadě je při nedbalosti třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Obžalovaný nepochybně věděl, že řízením motorového vozidla ve stavu tak silné opilosti může způsobit dopravní nehodu a zranění osádky vozidla, včetně vzniku zranění v rozsahu těžké újmy na zdraví a bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému následku nedojde.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obvinění naplnil znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Námitky obviněného shledal neopodstatněnými.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. M. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a