3 Tdo 37/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



3 Tdo 37/2013 - 26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. ledna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným P. L., nar., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 2 To 220/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 136/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. 1 T 136/2012, byl obviněný P. L. uznán vinným ad 1) přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /), a ad 2) přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že:

1)
dne 5. 3. 2012 v době od 19.20 do 19.25 hodin vnikl přes uzamčenou vstupní branku v oplocení vysokém 150 cm na soukromý pozemek rodinného domu č. v obci N., okres Š., ve kterém bydlel T. N., nar., s bývalou přítelkyní obviněného L. T., nar., a jejich nezletilou dcerou T. T., bušením do vchodových dveří domu se poté domáhal kontaktu s dcerou T. T., a to i přesto, že mu byl Okresním soudem v Šumperku vysloven zákaz styku s nezletilou dcerou ve věci sp. zn. 11 Nc 108/2008, kdy uvedené rozhodnutí nabylo právní moci 6. 2. 2010, poté, co se mu nepodařilo se setkat s nezletilou dcerou, s pozemku odešel rovněž po přelezení brány pozemku,

2)
dne 19. 3. 2012 v době od 17.10 do 17.20 hodin před prodejnou marketu H., spol. s r. o., na ulici K. v Z., v době, kdy kolem chodili lidé do prodejny, napadl V. H. a svou bývalou přítelkyni L. T., kteří spolu stáli u nástěnky s inzeráty, vlevo od vchodu do prodejny, kdy zezadu přistoupil k V. H., chytil ho jednou rukou za krk a stiskl, poté ho otočil proti sobě a s úmyslem udeřit ho sevřenou pěstí do obličeje, za použití slov: Já tě zabiju, ty zmrde , a dále mu vyhrožoval, že mu rozbije hubu, napřáhl ruku dozadu k úderu, kdy tento však nedokončil, neboť zasáhla L. T., která chytila obviněného za ruku a prosila ho, aby toho nechal a odtáhla od poškozeného V. H., poté řekl obviněný L. T., ať se k němu a jeho matce nastěhuje i s dcerou, když toto odmítla, rozzuřil se, odstrčil poškozenou L. T. a šel směrem na V. H., na kterého křičel: Já tě zabiju, ty hajzle, ty parchante jeden , což opakoval, kdy opakovaně zasáhla L. T. a vkročila mezi obviněného a V. H., aby zabránila napadení a V. H. z obavy o svou osobu šel ke svému vozidlu, zaparkovanému na parkovišti u prodejny, kdy poté stále obviněný na adresu poškozeného vykřikoval vyhrůžky o zabití, poté se rozběhl za V. H., uchopil ho oběma rukama za bundu a udeřil ho čelem do jeho čela, přitom na něj křičel: Převrátím ti auto a rozbiju ti hubu , kdy poškozený se ho snažil uklidnit, což činila rovněž i L. T., kdy obviněný uchopil L. T. zepředu za obě ramena, stiskl jí je silou a řekl, ať zajede hned na policajty a řekne jim, že ta branka nebyla u N. zamčená a že nic neudělal, a že pokud svoji výpověď ve věci porušování domovní svobody nezmění, tak že všichni uvidí a že je všechny pozabíjí, že je mu všechno jedno a nemá co ztratit, kdy z jeho jednání měla L. T. strach a nasedla do vozidla k V. H., kdy na ni opakovaně volal: Udělej, co jsem ti řekl , kdy takto jednal ve snaze, aby změnila svoji výpověď ve věci šetřené Policií ČR, Územním odborem Š., OOP Š., pod č. j. KRPM-31739/TČ-2012-140914, kdy uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 2 T 138/2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, trest vykonal 26. 2. 2012, a dále přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 2 T 55/2010, který nabyl právní moci 21. 7. 2010, pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, trest vykonal 30. 3. 2011.

Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 2 To 220/2012, jímž rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu zrušil, a s použitím § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků se zařazením do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. L. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ke skutku pod bodem 1) namítl, že jeho jednání není přečinem. Zvonil na zvonek, když nikdo nereagoval, přeskočil branku a zaklepal na okno. Když mu svědek N. otevřel, vyzval obviněného, aby odešel, což tento učinil. Svědek pak uvedl, že z jeho pohledu nebyl problém vstup obviněného na pozemek. Z postoje poškozeného má být zřejmé, že existoval minimálně konkludentní souhlas s jednáním obviněného, jehož úmyslem bylo kontaktovat obyvatele domu zaklepáním na okno, kde se svítilo. Obviněný nebyl veden záměrem narušovat soukromí, obydlí jiného. Po subjektivní stránce nebyla naplněna skutková podstata přečinu porušování domovní svobody.

Pokud jde o skutek pod bodem 2), má existovat extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a hodnocením jednání obviněného soudy obou stupňů. Ty porušily ustanovení § 125 tr. ř., když se nevypořádaly s námitkami obhajoby o nevěrohodnosti svědkyně L. T.. Účelově si upravily skutková zjištění, nehodnotily rozpory mezi svědeckými výpověďmi L. T. a svědků H. a L.. Postup odvolacího soudu se dá charakterizovat jako uplatnění presumpce viny, když účelově vytrhával skutečnosti vyplývající z dokazování z kontextu, přehlížel svědectví ve prospěch dovolatele. Extrémní rozpor mezi dokazováním a hodnocením jednání dovolatele je dán bagatelizací svědectví J. M., M. L. a účelovým hodnocením výpovědí svědka H., který u soudu měnil dřívější výpověď.

Dovolatel následně podrobně rozebíral fáze incidentu, citoval části svědeckých výpovědí, které dle jeho názoru soudy účelově nevzaly v úvahu, nevypořádaly se s nimi.

Vzhledem k výše uvedenému v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudům k dalšímu řízení, případně aby sám ve věci rozhodl.

K podanému dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který úvodem uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Státní zástupce dále rozvedl, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nebo jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování.

Taková situace však v dané věci dle názoru státního zástupce nenastala, neboť skutkové závěry mají v provedených důkazech oporu. Pokud tedy obviněný v převážné části svého podání namítal nedostatky ve skutkových závěrech, nelze k tomu přihlížet.

Obviněný současně, byť v omezené míře, uplatnil i námitky relevantní, tedy podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zpochybnil právní posouzení skutku popsaného v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Při posuzování správnosti hmotně právní kvalifikace vyslovené soudy činnými dříve ve věci ovšem bude podle státního zástupce nutné vycházet z jimi učiněných skutkových zjištění, popsaných zejména v související skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Z nich vyplývá, že obviněný v rámci předmětného útoku dne 5. 3. 2012 v době od 19.20 do 19.25 hodin vnikl přes uzamčenou vstupní branku v oplocení vysokém 150 cm na soukromý pozemek rodinného domu č. v obci N., okres Š., ve kterém bydlel T. N., nar., s bývalou přítelkyní obviněného L. T., nar., a jejich nezletilou dcerou T. T., bušením do vchodových dveří domu se poté domáhal kontaktu s dcerou
T. T., a to i přesto, že mu byl Okresním soudem v Šumperku vysloven zákaz styku s nezletilou dcerou ve věci sp. zn. 11 Nc 108/2008, kdy uvedené rozhodnutí nabylo právní moci 6. 2. 2011. Poté, co se mu nepodařilo se setkat s nezletilou dcerou, z pozemku odešel rovněž po přelezení brány pozemku. K tomu státní zástupce dodal, že obviněný ve své výpovědi uvedl, že se šel údajně do domu přesvědčit, zda L. T. distribuuje drogy. T. N. mu po otevření řekl, co tam blbne , a poté ho pokousal pes. Obviněný rovněž připustil, že řekl svědkovi J. T., aby vypovídal, že brána na pozemek byla otevřená, protože nechtěl zpátky do vězení. Svědek T. N. sdělil, že obviněný po otevření řekl, že se jde podívat na dceru, na což mu svědek odpověděl, ať jde pryč, a L. T. poté volala Policii České republiky.

Státní zástupce připomněl, že přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a při tomto činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

K samotné argumentaci obsažené v dovolání pak uvedl, že s ohledem na popsané skutečnosti je především zřejmé, že obviněný do jisté míry deformuje učiněné skutkové závěry. Obviněný totiž vnikl na cizí pozemek proto, aby v rozporu s rozhodnutím soudu kontaktoval svoji dceru. Poté, co bušil do domovních dveří, T. N. jeho jednání neakceptoval a řekl mu, ať odejde, přičemž nezabránil útoku psů. S postupem obviněného potom zjevně nesouhlasila ani L. T., která zavolala Policii České republiky. Dovození konkludentního souhlasu s jeho vstupem na předmětný pozemek je proto nemožné, byť je obviněnému nutné přisvědčit, že míra závažnosti jeho činu může být subjektivně jmenovanými svědky vnímána různě, což však pro hmotně právní posouzení nemá zásadní význam.

Státní zástupce zdůraznil, že obviněný sice vnikl na pozemek a vzápětí zase odešel, i když se tak stalo zjevně proto, že ho jednak svědek T. N. vyzval k odchodu a dále se na místě kontaktu objevili psi. Především ovšem nelze přehlédnout, že skutková podstata zmíněného přečinu odlišuje dva způsoby reprobovaných útoků pachatele, a to vniknutí do obydlí (bez požadavku delšího setrvání) anebo setrvání v něm. Pokud tedy obviněný na oplocený pozemek vnikl a opět odešel, nedostal se mimo rozsah jednání postihovaného touto skutkovou podstatou, ale postupoval přesně ve smyslu jedné z jejích alternativ.

Dále doplnil, že předmětem ochrany podle § 178 tr. zákoníku je domovní svoboda v celém jejím rozsahu. Domovní svobodu proto nelze obecně vzato (byť zde nepochybně existují výjimky) porušovat vniknutím na oplocený pozemek nebo do bytu apod. ani za účelem ověření, zda osoby, požívající zde své domovní svobody, např. slyšely domovní zvonek a přitom neotevřely, jen z toho důvodu, že zvonící osoba je má v úmyslu kontaktovat. V konečném důsledku nelze přehlédnout, že obviněný si rozporu svého jednání se zákonem patrně byl i sám vědom, když svědka J. T. nabádal, aby uváděl, že brána na pozemek byla otevřená, a k témuž nutil i L. T. v rámci útoku popsaného v bodě 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Úmyslem obviněného sice primárně bylo, jak uvedl v dovolání, kontaktovat osoby nacházející se v domě (byť pod touto všeobecnou frází je potřeba konkrétně shledávat pokus obviněného v rozporu s rozhodnutím soudu navštívit T. T.), současně si však musel být vědom toho, že za účelem dosažení tohoto cíle musí nejprve zcela evidentně porušit domovní svobodu jiného (aktivním přelezením branky). K subjektivní stránce je třeba dodat, že obviněnému muselo být i zřejmé, že hodlá narušit soukromí osob, které o kontakt s ním nestály, s nimiž má dokonce kontakt zakázán (a proto také byl v podstatě ihned z pozemku vykázán).

Souhrnně řečeno je namístě konstatovat, že obviněný ve smyslu § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku zjevně vnikl do obydlí jiného tak, že překonal překážku zabraňující vniknutí (srov. rozhodnutí publikované pod č. 38/1993-I. Sb. rozh. tr.), přičemž tak učinil neoprávněně, neboť jeho jednání bylo nepovolené a nežádoucí
a poškozenými rozhodně nebylo (zejména umožněním pohybu v rámci obydlí) akceptováno. Obviněný v rámci tohoto skutkového děje jednal cíleně a aktivně, tedy v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Hmotně právní posouzení jeho jednání tedy bylo učiněno správně a bez vad.

Pokud snad argumentace obviněného měla směřovat (byť to explicitně netvrdí) ke zpochybnění společenské škodlivosti jeho činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze na okraj doplnit, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu je možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Byl-li proto spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

Státní zástupce uzavřel, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily žádného pochybení, jež bylo tvrzeno v dovolání obviněného. Podaný mimořádný opravný prostředek proto shledal zjevně neopodstatněným a navrhl ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky učinil toto rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu § 265 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) konstatoval, že obviněný P. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č.7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž, s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Dovolací námitky obviněného v zásadě opakovaly námitky odvolací, se kterými se beze zbytku vypořádal soud druhého stupně.

Argumentace dovolatele týkající se skutku pod bodem 2) je stavěna na bázi procesní, toliko polemizuje s hodnotícími závěry soudů obou stupňů, zpochybňuje jejich skutková zjištění. Takto se ovšem zřetelně míjí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten může být naplněn pouze tehdy, jsou-li výroková skutková zjištění nesprávně právně posouzena.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Výpovědi poškozené byly verifikovány svědectvím dalších osob. Obsah těchto výpovědí analyzoval podrobně soud odvolací, odpovídá protokolárním výpovědím svědků. Nikoli popření výpovědi poškozené, ale jistý stupeň neurčitosti v popisu jednání obviněného během celého incidentu logicky vyplynul z odlišnosti vnímání děje v čase, nezainteresovanosti náhodných svědků, nechuti incident sledovat. Ostatně poškozená nebyla jedinou osobou vystavenou požadavku obviněného podat nepravdivou svědeckou výpověď, což bylo beze všech pochyb svědecky doloženo. Odlišný byl pouze způsob nátlaku. Obviněný pak jednal zcela dle svého osobnostního ustrojení, jak vyplynulo z jeho dřívějších trestních postihů a dřívějšího chování vůči poškozené.

Pokud jde o dovolací námitky ke skutku pod bodem 1), i zde obviněný částečně zpochybňoval skutková zjištění obou soudů. Nejvyšší soud tedy podotýká, že on nedovoleně překonal překážku chránící obydlí jiného před neoprávněným vstupem cizích osob. Jeho motivace k tomu přitom nebyla společensky akceptovatelná, hodlal narušit soukromí jiných, vědom si toho, že má dokonce uložen zákaz styku s nezletilou dcerou, zdržující se v domě v péči matky, kterou obviněný dříve i nyní zahrnoval urážkami a výhrůžkami trestněprávně relevantní povahy. Z pozemku byl nekompromisně vykázán, dokonce pod pohrůžkou přivolání policie, jak sám vypověděl. Za těchto okolností nebyl rozhodně dán ani konkludentní souhlas vlastníka pozemku a domu se vstupem v rozhodné době, to i přes jeho pozdější zmírňující vyjádření, jak argumentoval obviněný v podaném dovolání. Ten si musel být v době činu dobře vědom, že si počíná nedovoleně, bez vědomí a momentálně proti vůli vlastníka.

Pokud snad měly dovolací námitky směřovat rovněž ke zpochybnění naplnění ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, přestože to explicitně vyjádřeno nebylo, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy neznamenají, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze rovněž poznamenat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.

Podle trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen ve zcela výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, a ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

V případě obviněného ovšem nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Zde se patří připomenout shora zmíněné okolnosti páchání trestného činu a osobu pachatele, vícenásobného recidivisty v páchání trestné činnosti výtržnické a násilnické povahy, nedlouho předtím propuštěného z výkonu trestu odnětí svobody. Proto nemohlo dojít ani k pochybení při použití zásady subsidiarity trestní represe.

V návaznosti na to je nutno zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce (princip ultima ratio).

Čin obviněného se dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin.

Vzhledem k tomu, že námitky obviněného P. L. dílem nenaplňovaly deklarovaný dovolací důvod a dílem nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o učení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký