3 Tdo 364/2017
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1,2 tr. zákoníku, § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku



3 Tdo 364/2017-41

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 229/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání, které podal obviněný J. W., odmítá.

Odůvodnění:

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2015, sp. zn. 11 T 229/2014, byl obviněný J. W. uznán vinným pod bodem ad 1) - ad 2) výroku o vině zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným pod body ad 1) ad 2) výroku o vině.

Za to a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 T 29/2015 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 3 To 234/2015, byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 T 29/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 3 To 234/2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozeným:
- společnosti Raven CZ, a. s., IČ: 25884581, se sídlem Hradec Králové, Za Škodovkou 838, částku ve výši 3.753.139 Kč
- společnosti Stavebniny G., s. r. o., IČ: ., se sídlem O.-M., M. nám. ..., částku ve výši 38.176 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Raven CZ, a. s., IČ: 25884581, se sídlem Hradec Králové, Za Škodovkou 838, se zbytkem svého nároku odkázána na náhradu škody ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2015, sp. zn. 11 T 229/2014, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016 , a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině pod bodem 2), jakož i výrok o trestu a výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené společnosti Stavebniny G., s. r. o., IČ: ....., se sídlem O.-M., M. nám. ....., a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu odsoudil obviněného J. W. za skutek popsaný pod bodem ad 1) napadeného rozsudku a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 T 29/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 3 To 234/2015, podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 8 T 29/2015, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 3 To 234/2015, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 272 275), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly s okolností původu zboží, jež měl obviněný v zastoupení poškozené společnosti prodat. Společnost RAVEN CZ, a. s., cíleně šidila své zákazníky, kdy skutečné množství prodaného zboží bylo menší, než-li skutečně fakturovaná cena prodaného zboží. Jednalo se o tzv. nadzásoby, kterými obviněný nemohl obohatit sebe ani jiného ke škodě poškozené společnosti, neboť tato společnost nebyla legálním ani jiným vlastníkem dotčeného zboží, jelikož toto již převedlo do vlastnictví jiného. Nebylo však prokázáno, do vlastnictví jakých subjektů dotčené zboží přešlo. Obviněný tedy nemohl objektivně naplnit skutkovou podstatu úmyslného obohacení se na úkor jiného, když tento jiný se obohatil na úkor dalšího. Poškozená společnost nebyla oprávněným držitelem, nemohl tak na jejím majetku způsobit škodu. Dále uvedl, že soudy prováděly toliko důkazy svědčící v jeho neprospěch, kdy návrhy na provedení ospravedlňujících důkazů byly zamítnuty, v čemž spatřuje porušení zásady rovnosti zbraní a spravedlivého procesu. Dále předestírá skutečnosti stran vzniklé škody a soudům vytýká, že ve své podstatě nebyla škoda a její výše nijak zjišťována, přičemž závěry soudů stran výše škody nemohou obstát, jelikož vycházejí z nesprávných předpokladů, kdy soudy neměly zahrnout do svých úvah marži a výši DPH. Bylo vycházeno z faktur, jež měl uměle, neoficiálně falšovat obviněný. Obhajoba navrhovala znalecké posouzení hodnoty prodaného zboží, což však nebylo reflektováno. Taktéž nebylo prokazováno, tedy ani prokázáno, zda obchody byly vůbec kdy realizovány, jaké skutečné množství bylo v rámci vytýkaných skutků skutečně expedováno a odběratelům doručeno a ani zda poškozená společnost skutečně DPH přiznala a zaplatila, či jí tato daňová povinnost nadále trvá. K dílčímu útoku ze dne 24. 1. 2014 obviněný uvedl, že nemůže být podvodným jednáním či pokusem o něj, kdy jako platební místo byl uveden bankovní účet poškozené společnosti, tedy bankovní spojení mimo kontrolu obviněného. Závěrem soudům vytkl, že se nevypořádaly se všemi námitkami obhajoby, je zřejmá jednostrannost a zaujatost soudů obou stupňů vůči obviněnému, v čemž je nutno spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 1. 2. 2017, sp. zn. 1 NZO 48/2017.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný svoji argumentaci opírá o vlastní představu skutkového děje, nikoliv o skutková zjištění, jež učinily soudy, kdy k takto uplatněné argumentaci nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Nadto, takto jeho uplatněná argumentace nemá oporu v provedeném dokazování. Taktéž nelze přisvědčit námitce obviněného, že soudy prováděly pouze důkazy v jeho neprospěch a návrhy na provedení důkazů zamítaly, kdy lze uzavřít, že soudy se nedopustily žádné libovůle a o všech důkazních návrzích obhajoby řádně a s dostatečným odůvodněním rozhodly. Stran výše způsobené škody státní zástupce s odkazem na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu uvedl, že se plně ztotožňuje s názorem krajského soudu v něm vyjádřeném. V dané věci taktéž nelze spatřovat obviněným tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, přičemž přezkoumávaný rozsudek je dostatečně, logicky odůvodněn a argumentačně podložen. V dané věci nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy naopak je zcela zřejmé, že soudy postupovaly s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky § 125 odst. 1 tr. ř.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 7 To 22/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o vině pod bodem ad 2), výroku o trestu a výroku o náhradě škody poškozené společnosti Stavebniny G., s. r. o., kdy nově rozhodl o výroku o trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině pod bodem ad 1) zamítl. V otázce výroku o vině pod bodem 2) a výroku o náhradě škody poškozené společnosti Stavebniny G., s. r. o., vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání obviněného je tedy přípustné toliko ve vztahu k výroku o vině a trestu pod bodem 1) a s tím souvisejícím výrokem o náhradě škody. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. W. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. W. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z nesprávného hodnocení důkazů (námitky ve vztahu k fakturám, jež měl obviněný uměle, neoficiálně falšovat; spadá sem i námitka stran neprovedení znaleckého posudku k posouzení hodnoty prodaného zboží), tvrzených vadných skutkových zjištění (zejména námitky stran existence a rozhodných skutečností daných obchodů, vlastnictví dotčeného zboží, s tím související skutečné množství expedovaného zboží a zda poškozená společnost skutečně DPH přiznala a zaplatila, či tato její daňová povinnost nadále trvá, a dále také námitky stran okolností původů zboží, jež měl obviněný v zastoupení poškozené společnosti prodat), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že poškozená společnost cíleně šidila své zákazníky, kdy skutečné množství prodaného zboží bylo menší, než-li skutečně fakturovaná cena prodaného zboží), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a v podstatě předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný sice vznesl námitku, že nemohl objektivně naplnit skutkovou podstatu úmyslného obohacení se na úkor jiného, tedy, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka dané trestného činu, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadných skutkových zjištěních, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.

S jistou dávkou benevolence lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky stran zjištění výše škody a námitky ve vztahu k dílčímu útoku ze dne 24. 1. 2014, kdy má obviněný za to, že pokud bylo jako platební místo uveden bankovní účet poškozené společnosti, jež byl zcela mimo kontrolu obviněného, nemůže být tento dílčí útok podvodným jednáním či pokusem o něj.

K námitce obviněného stran zjištění výše škody uvádí Nejvyšší soud toliko, že touto námitkou se již zabýval odvolací soud a z obsahu spisového materiálu je patrné, že podklad ke stanovení škody a její výše soudy ve věci rozhodující měly. Jedná se především o předmětné faktury a vyčíslení škody je zřejmé z přehledné tabulky založené na č. l. 819 828. Odvolací soud se vyjádřil i k té části námitek obviněného, kde soudům vytkl, že při stanovení výše škody neměly zahrnout do svých úvah marži a výši DPH. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. V této obvyklé ceně je i marže v řádu několika procent, jak potvrdil i Ján Sekarák, neboť stěží si lze představit společnost prodávající za stejné či dokonce nižší ceny než jsou ceny nákupní. (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Na témže místě se odvolací soud zabýval i námitkou obviněného ve vztahu k dílčímu útoku ze dne 24. 1. 2014, kdy uvedl nutno uvést, že se jedná o jediný útok, na který nebyl vystaven příjmový doklad a fakturovaná částka nebyla obžalovanému vyplacena na rozdíl od ostatních 82 útoků. Nejvyšší soud nemá těmto závěrům odvolacího soudu čeho vytknout a plně se s nimi ztotožňuje. Nad rámce lze uvést, že podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, tento dílčí útok obviněného beze zbytku naplnil skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. W. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu