3 Tdo 363/2005
Datum rozhodnutí: 13.04.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 363/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným T. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. n. O., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 3 To 472/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 137/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



V rámci rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 137/2002, v trestní věci obviněných T. S. a J. D., byl obviněný T. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že ad 1) výroku rozsudku společně s další blíže nezjištěnou osobou nejprve na ulici na mostě požadoval po K. C. vydání mobilního telefonu, přitom do něj strčili, poté, co jim vyklouzl, dostihli jej na ulici V., kde zmíněná osoba poškozeného kopla do kotníku, až upadl na zem, kde byl kopnut do břicha a bezprostředně poté mu obžalovaný T. S. odepnul od pasu ledvinku, ve které měl mobilní telefon zn. NOKIA 5110, vše v celkové hodnotě nejméně 2.340,- Kč, následně obžalovaný T. S. společně s už zmíněnou osobou požadovali po K. C. vydání finanční hotovosti ve výši 1.000,- Kč, poškozený peněžitý obnos přinesl z nedalekého místa svého bydliště a vydal jim ho. Dále byl uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že ad 2) výroku rozsudku dne 26. 3. 2004 v době od 20.45 hod. do 21.00 hod. na chodbě před diskotékou Ch. D. C. na náměstí R. ve Ž. n. S., v podnapilém stavu poté, co nebyl z kapacitních důvodů vpuštěn na diskotéku, vyhrožoval M. Š., M. D., L. V., O. Š., O. R., P. Š.a M. K., že je zbije a podřeže a výhrůžky zdůrazňoval zaťatou pěstí, přičemž fyzicky napadl M. K., kterého strhl na zem, kolenem ho udeřil do břicha a zaťatou pěstí nejméně dvakrát do obličeje.

Za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (ad 1 výroku rozsudku) a sbíhající se trestný čin krádeže podle 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 2. 2003, čj. 1 T 99/2002-62 (který nabyl právní moci dne 24. 3. 2003) a sbíhající se trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 3. 2003, čj. 1T 21/2003-192 (který nabyl právní moci dne 9. 4. 2003) byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák., za užití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři roky nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 24. 3. 2003, čj. 1T 21/2003-192, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (bod I.výroku o trestu).

Za trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. a sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (ad 2 výroku rozsudku) byl obviněný podle § 202 odst. 1 tr. zák., za užití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou (bod II. výroku o trestu).

Výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud dále rozhodl, že se poškozená V. z. p. ČR, O. p. ve Ž. n. S. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného T. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem za dne 10. 11. 2004, sp. zn. 3 To 427/2004, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) a v na něj navazujících výrocích o trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl tak, že se obviněný T. S. uznává vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., když skutek modifikoval tak, že obviněný dne 26. 3. 2004 v době od 20.45 hod. do 21.00 hod. na chodbě před diskotékou Ch. D. C. na náměstí R. ve Ž. n. S. v podnapilém stavu poté, co nebyl z kapacitních důvodů vpuštěn na diskotéku, vyhrožoval M. Š., M. D. a M. K., že je zbije a podřeže a výhrůžky zdůrazňoval zaťatou pěstí, přičemž fyzicky napadl M. K., kterého strhl na zem, kolenem ho udeřil do břicha a zaťatou pěstí nejméně dvakrát do obličeje . Za tento trestný čin pak odvolací soud obviněnému podle § 202 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 11. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. S. následně dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl ve výroku o vině i ve výroku o trestu, přičemž v nezrušené části napadl též výrok o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na to, že napadená rozhodnutí spočívají na jiném nesprávném hmotně právním posouzení .

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především vyslovil přesvědčení o své nevině a o tom, že se jednalo o vykonstruovaná obvinění vůči jeho osobě, přičemž tato obvinění nebyla dostatečným způsobem podložena. Pokud jde o trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dovolatel namítl, že nebyl vyslechnut jediný svědek, který by potvrdil, že se inkriminovaného jednání skutečně dopustil. Svědci, kteří mohli objasnit průběh celé události, odmítli ve věci vypovídat a soud tak podle dovolatele neměl k dispozici jediný důkaz potvrzující jeho vinu. Konečně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že na jednání vůči poškozenému K. C. se podílely i další osoby; resp. přinejmenším nějaká další blíže nezjištěná osoba. Dovolatel dále poukázal na to, že poškozeného dobře znal z období, kdy společně navštěvovali stejnou zvláštní školu pro mentálně postižené ve Ž. n. S. Předmětného dne podle dovolatele všichni společně oslavovali narození dcery spoluobviněného J. D. a nedošlo mezi nimi k žádným hádkám ani sporům. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že poškozený mu zcela dobrovolně, aniž na něj byl činěn jakýkoli nátlak, zapůjčil finanční hotovost i mobilní telefon. Poněvadž podle názoru dovolatele nebyl v průběhu řízení prokázán opak, měl být podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn.

K trestným činům násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. dovolatel uvedl, že v kritickou dobu byl v důsledku předchozího požití značného množství alkoholických nápojů v takovém stavu, kdy nebyl schopen ovládnout své jednání a neuvědomoval si, jaké následky může svým jednáním způsobit. O celé události byl zprostředkovaně informován od své tehdejší přítelkyně I. H., když sám si nic nepamatoval a vůbec nevěděl, co se onoho večera odehrálo. Dovolatel připomenul svědeckou výpověď M. D., podle níž obviněný (dovolatel) se nacházel v takovém stavu, kdy se kymácel a mluvil nesmysly . Svědek tedy potvrdil, že ovlivnění dovolatele alkoholem bylo tak intenzivní, že se nebyl schopen ovládnout. Podle názoru dovolatele byly z tohoto důvodu dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o jeho zproštění obžaloby podle § 226 tr. ř. také v případě tohoto druhého skutku.

Závěrem pak dovolatel shrnul, že jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkových podstat předmětných trestných činů. Jestliže existovaly pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro posouzení , bylo nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo vyplývající z presumpce neviny a rozhodnout ve prospěch obviněného.

Vzhledem ke shora uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 1 T 137/2002, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 3 To 472/2004, se z důvodu uvedeného v ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle ust. § 265m tr. ř. zrušuje a obžalovaný T. S., se podle ust. § 226 tr. ř. účinného od 1. 1. 2002 zprošťuje obžaloby v celém rozsahu.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. V jeho rámci proto nelze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Podle státního zástupce dovolatelovy námitky týkající se výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. směřovaly výlučně proti skutkovému základu napadaných soudních rozhodnutí, neboť dovolatel se domáhal jiného hodnocení důkazů soudy a prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které se žádného násilí vůči poškozenému nedopustil. Takové námitky však deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jinému dovolacímu důvodu) zjevně neodpovídají. Státní zástupce dále uvedl, že námitky dovolatele vztahující se k výroku o vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. jsou poněkud nesrozumitelné. Dovolatel se domáhá zprošťujícího výroku (pravděpodobně podle § 226 písm. d/ tr. ř.), avšak s odkazem na skutečnosti (ztráta ovládací a rozpoznávací schopnosti způsobená požitím značného množství alkoholických nápojů), které by mohly svědčit spíše pro použití právní kvalifikace trestného činu opilství podle § 201a tr. zák. Přitom sazba trestu odnětí svobody uvedená v § 201a odst. 1 tr. zák. je výrazně přísnější nežli sazba téhož trestu uvedená v § 202 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce současně zdůraznil, že i v posledně uvedeném směru mají uplatněné námitky primárně skutkovou povahu, neboť v původním řízení nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, podle kterého by tvrzená podnapilost obviněného (dovolatele) byla takového charakteru, aby vedla ke ztrátě jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností.

S ohledem na výše konstatované skutečnosti státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Současně navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný T. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel u skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně především o námitku, že soudy neměly k dispozici dostatek důkazů pro spolehlivý závěr o jeho vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti soudům dále vytkl, že pochybnosti, jež podle jeho názoru z provedeného dokazování vyplývají, nevyhodnotily v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch, nýbrž naopak k jeho tíži. Pokud jde o skutek kvalifikovaný jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., bylo podstatou dovolacích námitek tvrzení, že se dovolatel v důsledku silné podnapilosti nacházel v inkriminovanou dobu ve stavu, kdy jeho schopnosti rozpoznat nebezpečnost činu pro společnost a zejména ovládat své jednání, byly zcela vymizelé (nepříčetnost). S takto namítaným vadně zjištěným skutkovým stavem věci v řízení před soudy obou stupňů pak dovolatel spojoval vytýkané nesprávné závěry o jeho vině shora uvedenými trestnými činy, ačkoliv podle svého přesvědčení měl být obžaloby zproštěn.

Z napadeného rozsudku odvolacího soudu (str. 4, 5) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 4-7) však vyplývá, že oba soudy v posuzovaném případě vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit (včetně míry jeho ovlivnění požitým alkoholem u skutku ad 2/) a na těch následně založily právní posouzení předmětných skutků. Své závěry pak oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutí vyložily a odůvodnily.

Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal primárně přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. dubna 2005



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler