3 Tdo 359/2011
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.




3 Tdo 359/2011 -15 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2010, č. j. 4 To 275/2010-134, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 5 T 11/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá . O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 9. 2010, č. j. 5 T 11/2010-105, byl obviněný M. J. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 1. 1. 2010 kolem 00.45 hodin v D. B., na náměstí C. L. u domu po krátké slovní rozepři s D. T. uchopil poškozeného za oděv, přitiskl ho ke zdi uvedeného domu, přiložil mu k levému spánku blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraň se slovy mám tě zabít hned , což v poškozeném vyvolalo obavy o své zdraví a život, přičemž v dalším napadání obviněnému zabránil P. T. Za to byl obviněný podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 12. 2010, č. j. 4 To 275/2010-134, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 12. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž se skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, nedopustil. Připustil pouze to, že se o Silvestrovské noci dostal do konfliktu s několika podnapilými a mu neznámými mladíky, kteří před tím rozbili láhev šampaňského o fasádu jím obývaného domu. Jeden z nich pak osahával na zadečku jeho šestiletou dceru, kterou dovolatel právě držel v náručí. Dovolatel reagoval na jeho nevhodné chování tím, že mu dal pohlavek, po kterém mladík upadl na zem. Tím celá věc skončila. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že především v žádném případě nikoho neohrožoval zbraní, neboť žádnou v držení nemá a neměl ji při sobě ani dne 1. 1. 2011. Skutečnost, že po celou dobu incidentu držel v rukou svoji nezletilou dceru, podle jeho názoru zcela vylučuje, aby jednou rukou přitiskl (údajně) poškozeného D. T. na fasádu domu a druhou mu hrozil pistolí přiloženou ke spánku. V této souvislosti pak namítl nevěrohodnost svědeckých výpovědí jak bratří T., tak i svědků J. W. a D. D., kteří měli popisovat celou událost v podstatných rysech rozdílně, zejména pokud jde o samotný průběh celého konfliktu a především o zbraň, kterou při něm měl dovolatel použít. Všichni svědci byli podle dovolatele v rozhodné době značně opilí a později své výpovědi v průběhu trestního řízení účelově měnili. Dovolatel zároveň poukázal na obsah svědeckých výpovědí J. a M. H. a M. J., svého staršího syna, které naopak potvrzovaly jeho verzi skutkového děje. Podle ní se ze strany opilých mladíků zřejmě jednalo o řízenou provokaci vůči jeho rodině, což má ostatně dokládat i počínání D. T., který později před jejich domem měl obnažit svůj pohlavní úd.

Dovolatel současně vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle kterého měl výrok o jeho vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku mít oporu v provedených důkazech, které Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně hodnotil způsobem, kterému z hlediska ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. nelze nic vytknout. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně dovolatel naopak považuje za zcela tendenční a vadné. Odvolací soud měl pochybit i v tom, že považoval za nadbytečné doplnit dokazování v dovolatelem navrhovaném rozsahu, ač to bylo k řádnému objasnění věci zapotřebí. Tím své rozhodnutí, podobně jako soud prvního stupně, zároveň zatížil procesní vadou spočívající v nerespektování zásad uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání konstatoval, že v jeho případě jsou dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jím napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 9. 2. 2011. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný M. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že se trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytkl, že závěr o jeho vině přečinem podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku založily jednak na dokazování provedeném v neúplném rozsahu a jednak na nesprávném hodnocení důkazů provedených, zejména na rozporných a tím i nevěrohodných výpovědích svědků P. a D. T., J. W. a D. D., přičemž věrohodná svědectví svědků J. a M. H. a jeho syna M. J., potvrzující obhajobou předkládanou verzi skutkového děje, naopak nedůvodně odmítly jako svědectví ryze účelová. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo , neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, aniž předtím doplnily dokazování v jím navrhovaném rozsahu. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž to byli poškozený a jeho společníci, kteří cíleně vyprovokovali celý incident, pak obviněný ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, když výsledky provedeného dokazování podle něj pro závěr o jeho vině přečinem nebezpečného vyhrožování, navíc spáchaným se zbraní, nepostačovaly.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán především tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (přečinu) nebylo dovolateli prokázáno, resp. že se jej nedopustil. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Otázce věrohodnosti výpovědí jednotlivých svědků věnoval náležitou pozornost a vysvětlil, proč vzal za prokázanou verzi skutkového děje popisovanou poškozeným D. T. a svědky P. T., J. W. a D. D. a proč naopak neuvěřil tvrzením dovolatele a svědků H. a M. J. (viz str. 6 - 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. Rovněž on se zabýval namítanou nevěrohodností usvědčujících svědeckých výpovědí a v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, proč v tomto směru považoval závěr soudu prvního stupně za správný (viz str. 2 - 4 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

K námitkám dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování v jeho trestní věci, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů, Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozhodnutí soudů obou stupňů splňují, když v jejich odůvodněních je vysvětleno, proč další doplnění dokazování v dovolatelem navrhovaném směru považovaly již za nadbytečné (viz str. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. J. dospěl k závěru, že jeho dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler