3 Tdo 355/2009
Datum rozhodnutí: 01.04.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 355/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. dubna 2009 o dovolání, které podal obviněný R. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 42 To 57/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 113/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 2 T 113/2008, byl obviněný R. Š. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 22. 6. 2008 v 1.10 hod., po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil z obce S. do T. osobní motorové vozidlo tov. zn. Citroen AX, přičemž byl v T. na ulici K. kontrolován hlídkou PČR OO Třebíč, podroben dechové zkoušce na alkohol přístrojem Dräger v 1.12 hod. s pozitivním výsledkem, následně podroben lékařskému vyšetření a odběru krve, kdy plynovou chromatografií vzorku krve, odebraného dne 22. 6. 2008 v 1.30 hod. bylo zjištěno, že hladina alkoholu v jeho krvi v době řízení činila nejméně 2,21 g/kg . Za to byl podle § 201 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák., s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. ř., odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu soud zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.



O odvoláních, která proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch do výroku o uloženém trestu zákazu činnosti státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 42 To 57/2008, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti. Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Odvolání obviněného pak výrokem podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. 12. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. Š. následně dovoláním směřujícím proti nezměněnému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku o trestu. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že v rámci provedeného dokazování nelze beze všech pochybností vyslovit závěr, že by vzorek krve, který byl zaslán k rozboru, patřil právě jemu. Poukázal na to, že dne 22. 6. 2008 v 1.12 hodin u něj byla provedena nejprve dechová zkouška a přístrojem Dräger mu byla naměřena hladina alkoholu ve výši 1,66 promile, zatímco o čtvrt hodiny později byla z rozboru jeho krve metodou plynové chromatografie zjištěna hodnota zcela odlišná, a to 2,21 g/kg. Naměřené hodnoty, které by měly být přibližně shodné, se tedy lišily o 0,55 promile, což představuje rozdíl přes 30 %. Dovolatel nadto vyjádřil přesvědčení, že hodnoty alkoholu naměřené pozdějším měřením by měly být z povahy věci menší, neboť již od 22. hodiny alkoholické nápoje nepil a nebyly na něm pozorovány známky ovlivnění jeho schopností řídit motorové vozidlo, když z protokolu o lékařském vyšetření lze vyrozumět, že jeho ovlivnění alkoholem bylo jen nepatrné, resp. jeho chování zdvořilé a výbava jeho představ hbitá. S výší hodnoty zjištěného alkoholu v krvi tak zásadně nelze nesouhlasit, neboť jí neodpovídá jak doba, kdy konzumoval alkohol, tak jeho množství, tedy 6-7 desetistupňových piv, k jejichž vypití se doznal. V uvedené souvislosti dovolatel rovněž připomněl nutnost respektování principu presumpce neviny orgány činnými v trestním řízení, z něhož se odvíjí i zásada in dubio pro reo. Vina musí být obviněnému prokázána bez důvodných pochybností. Dovolatel zároveň připomněl judikaturu Ústavního soudu týkající se těchto otázek.

V závěru podaného dovolání obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 429/03, podle kterého ani striktní zákonné vymezení dovolacích důvodů nemůže nic změnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám, Nejvyšší soud nevyjímaje, a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu jeho dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 42 To 57/2008, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na něj obsahově navazující a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Přípisem ze dne 12. 2. 2009 obhájce obviněného sdělil, že jeho klient souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obviněný v něm nevznesl žádnou hmotně právní námitku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že skutek, pro který byl odsouzen, nevykazuje znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. V dovolání pouze zpochybnil provedené dokazování, konkrétně důkazy, jimiž byla zjišťována hodnota alkoholu v jeho krvi. Jeho dovolací argumentace tedy směřuje vůči ve věci učiněným skutkovým zjištěním o míře jeho ovlivnění alkoholem, kdy k samotné konzumaci alkoholu před řízením motorového vozidla se jinak sám doznává. Uplatněnými námitkami se pak snaží zpochybnit míru svého zavinění a společenskou nebezpečnost svého jednání, když dovozuje, že mu nemohlo být s ohledem na jím udávané množství požitého alkoholu naměřeno 2,21 g/kg alkoholu v krvi.

V posuzované trestní věci navíc podle názoru státní zástupkyně nebyla porušena ani obviněným citovana zásada presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo, neboť soudy hodnotily provedené důkazy odpovídajícím způsobem a vina obviněného je z nich naprosto zřejmá. Pokud jde o míru jeho ovlivnění alkoholem, státní zástupkyně zdůraznila, že k trestní odpovědnosti je volán pachatel, jehož stav ovlivnění alkoholem vylučuje jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Uvedený stav byl v posuzovaném případě zjištěn nejen ve věci provedenými měřeními, tedy dechovou zkouškou a analýzou odebrané krve, ale zřejmý je i z dalších ve věci provedených důkazů, zejména výpovědí svědků popisujících stav obviněného, podle kterých na něm byly viditelné zřetelné známky požití alkoholu. Jednoznačně tedy bylo prokázáno, že stav obviněného způsobený požitím alkoholu vylučoval jeho způsobilost řídit motorové vozidlo. Nedošlo tedy k situaci, kdy by se mělo jednat o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry.

Své písemné vyjádření uzavřela státní zástupkyně konstatováním, že obviněný v dovolání pouze deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak uplatnil námitky, které pod něj nespadají. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Obviněný R. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí obou soudů - ve vztahu k použité právní kvalifikaci skutku - ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou dovolací argumentaci založil výlučně na polemice s relevancí výsledku provedeného rozboru jeho krve v rámci lékařského vyšetření dne 22. 6. 2008 v 1. 30 hod., resp. na předpokladu, že analyzovaný vzorek krve nemusel patřit jemu, nýbrž jiné osobě, neboť zjištěná hladina alkoholu v krvi jednak neodpovídá tomu, co vypil, a jednak se výrazně liší od hodnoty naměřené mu krátce předtím při dechové zkoušce. Soudům tedy vytkl v podstatě to, že vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci, v důsledku čehož poté jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin, ačkoliv podle dovolatele je zřejmě sporné, zda jeho jednání - s ohledem na přesně nezjištěnou míru ovlivnění alkoholem - vůbec dosahovalo zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, a pokud ano, jak byl tento stupeň vysoký.

Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Vzhledem k námitkám dovolatele, které zčásti uplatnil v ústavně právní rovině, Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že v dané věci především nehledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry obecných soudů na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními (včetně případné úplné absence potřebných skutkových zjištění) na straně druhé, který by ve smyslu aktuální judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. ÚS 84/94) odůvodňoval zásah do zjištěného skutkového stavu věci v rámci řízení o dovolání. Tak by tomu bylo v případech, kdy zjištění soudů nemají žádnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Jinými slovy, že zjištěný skutek je zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V nyní projednávané věci však o takový případ zjevně nejde. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku podrobně zabýval provedenými důkazy a náležitě, v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz str. 3). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré potřebné důkazy a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Na jím zjištěný skutkový stav poté při svém rozhodování navázal a tento postup ve svém rozhodnutí odůvodnil. V ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně splňují, přičemž oba soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vysvětlily i to, proč návrhy dovolatele na doplnění dokazování zamítly jako nadbytečné.

K dovolatelem namítané disproporci mezi výsledkem orientační dechové zkoušky a pozdější vyšší hodnotou zjištěnou rozborem jeho krve, lze v obecné rovině uvést, že je vysvětlitelná různými faktory (např. tolerancí /odchylkou/ u měřícího přístroje Dräger, dále postupnou resorpcí /vstřebáváním/ alkoholu do organismu a průběhem tzv. křivky alkoholemie, zvláště byl-li alkohol požit těsně před jízdou, apod.). Za předpokladu, že by soudy měly k dispozici objektivní údaje o přesném množství požitého alkoholu a přesné době jeho konzumace, mohl by tuto otázku na podkladě příslušných výpočtů posoudit znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Uvedené skutečnosti však podle názoru Nejvyššího soudu nijak nezpochybňují zjištěný skutkový stav věci založený soudy na rozboru ve věci provedených důkazů, tj. že obviněný (dovolatel) řídil osobní automobil po předchozím požití značného množství alkoholu, tedy ve stavu nezpůsobilém k vykonávání řidičské činnosti, a že krátce po jeho kontrole orgány Policie České republiky činilo množství alkoholu v jeho krvi 2,21 g/kg.

K dovolání obviněného učinil Nejvyšší soud tyto konečné závěry:

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je nutno vzít v úvahu, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Dovolatel je přitom v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler