3 Tdo 344/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 344/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného P. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 344/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 36/2005, t a k t o:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j e rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 344/2005.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 T 36/2005, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 30. 5. 2003 si vypůjčil elektrocentrálu zn. Honda GX 160, zaplatil zálohu ve výši 5.000,- Kč na základě uzavřené písemné nájemní smlouvy se zaměstnancem a zavázal se elektrocentrálu vrátit do 30. 7. 2003, což však neučinil, přestože byl po uplynutí sjednané lhůty několikrát telefonicky upomínán a způsobil tak poškozenému S. S., škodu ve výši 20.000,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 248 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1 tr. zák. a § 45a odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo vysloveno, že je povinen uhradit poškozenému S. S. škodu ve výši 20.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený S. S. se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 45a odst. 1 tr. zák. byla obviněnému dále uložena povinnost způsobenou škodu uhradit v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 344/2005, kterým podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu ve věci rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby ze skutku spočívajícího v tom, že dne 30. 5. 2003 si vypůjčil elektrocentrálu zn. Honda GX 160, zaplatil zálohu ve výši 5.000,- Kč na základě uzavřené písemné nájemní smlouvy a zavázal se elektrocentrálu vrátit do 30. 7. 2003, což však neučinil, přestože byl po uplynutí sjednané lhůty několikrát telefonicky upomínán, a způsobil tak poškozenému S. S. škodu ve výši 20.000,- Kč , kvalifikovaného obžalobou jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl pak poškozený S. S. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 9. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala následně nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného, jímž tato rozhodnutí napadla ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka provedla rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v projednávané věci a na tomto základě dospěla k závěru, že formulace zjištěného skutkového stavu ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, je sice neobratná a nepřesná, avšak tento nedostatek není takové povahy, aby znemožňoval správné a zákonu odpovídající právní posouzení. V uvedeném směru pak odvolacímu soudu vytkla, že jeho právní názor na definici znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. není správný a nelze s ním souhlasit. Podle dovolatelky především není zřejmé, z čeho pramení přesvědčení odvolacího soudu, že podmínkou sine qua non naplnění znaků tohoto trestného činu je úmysl pachatele obstarat sobě nebo jinému z věci trvalý prospěch. Znak obohacení pachatele či třetí osoby trestnou činností je totiž esenciální součástí skutkových podstat jiných majetkových trestných činů (např. trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.), přičemž u trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. či u trestného činu krádeže podle § 247 a dalších, je zákonodárcem akcentováno způsobení škody tím, že jednáním pachatele dojde ke změně v majetkových poměrech poškozeného k horšímu (zmenšení jeho majetku). Dovolatelka zdůraznila, že ustanovení § 248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry neobsahuje v základních ani v kvalifikovaných skutkových podstatách znak prospěchu pachatele ( obohatí ), což znamená, že pokud odvolací soud v posuzovaném případě vyžaduje k trestnosti pachatele zpronevěry též obohacení jeho nebo někoho jiného, nepřípustně a v rozporu se zněním trestního zákona tím rozšiřuje podmínky trestnosti tohoto trestného činu.

V souvislosti s posuzovanou věcí pak dovolatelka poukázala na to, že podle občanského zákoníku je nájemce oprávněn užívat věc způsobem stanoveným ve smlouvě nebo přiměřeně povaze a určení věci, ale je zároveň povinen pečovat o to, aby na věci nevznikla škoda, a rovněž je povinen platit nájemné a po skončení nájmu vrátit pronajatou věc ve stavu odpovídajícímu sjednanému způsobu užívání (§ 665 odst. 1, § 670, § 671 odst. 1, § 682 občanského zákoníku). Podle dovolatelky je ze skutkových zjištění soudu prvního stupně zřejmé, že obviněný v daném případě s najatou elektrocentrálou nakládal v rozporu s podmínkami nájmu tak, jako by se jednalo o jeho věc, odložil ji bez dozoru na stavbě svých známých a de facto ji zašantročil. Odložil ji totiž na místě, k němuž neměl žádný vztah a víc se o ni nezajímal, přestože jej vlastník věci prostřednictvím svých zaměstnancům o její vrácení upomínal. Za těchto okolností proto podle dovolatelky nemohlo jít o jednání nedbalostního charakteru, nýbrž o vědomé opuštění cizí svěřené věci s vědomím, že může dojít k jejímu poškození nebo ztrátě. To znamená, že jednání obviněného je třeba chápat jako vědomé způsobení škody na majetku pronajímatele, jehož se dopustil v nepřímém úmyslu.

S ohledem na výše uvedené důvody dospěla nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání k závěru, že právní závěry odvolacího soudu jsou očividně nesprávné, jestliže posoudil skutek v rozporu se zákonem tak, že jím nebyly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Jeho rozhodnutí tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a trpí vadou specifikovanou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 344/2005, jakož i další výroky na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatelka současně souhlasila, aby za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyně) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. doručila opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněnému (viz č. l. 114 spisu a též § 64 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.) a jeho tehdejšímu obhájci. Nejvyššímu soudu České republiky nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, jímž by se obviněný k dovolání nejvyšší státní zástupkyně vyjádřil. K případnému využití tohoto práva zákon nestanoví žádnou lhůtu.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř., neboť napadá rozsudek soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

S přihlédnutím k obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jej Nejvyšší soud vyložil shora, je zřejmé, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní. Poněvadž Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Nejprve je v obecné rovině nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry, je cizí věc svěřena pachateli tehdy, jestliže mu byla odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. O přisvojení si cizí svěřené věci pak půjde v případech, kdy pachatel s takovou věcí naloží (disponuje) v rozporu s účelem svěření, čímž tento základní účel zároveň maří, tzn. že výkonem quasi-vlastnických práv k věci znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení. Způsobenou škodu pak představuje majetková újma, jež poškozenému z jednání pachatele vznikne. Protože trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), musí úmyslné zavinění pachatele vždy zahrnovat jak přisvojení si svěřené věci, tak způsobení škody na cizím majetku. Není přitom rozhodné, vznikne-li takový úmysl pachatele při svěření věci nebo až později.

Z důvodů rozvedených shora lze proto dovolatelce plně přisvědčit v tom, že k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. není zapotřebí, aby pachatel jednal v úmyslu obstarat sobě nebo jinému z věci trvalý prospěch, tedy de facto obohatit sebe nebo jiného , jak je tomu např. u trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Obstarání prospěchu z věci (a to pro sebe či jiného) znakem trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. nepochybně není a proto postačí, jedná-li pachatel v úmyslu (§ 4 tr. zák.) přisvojit si cizí svěřenou věc, jestliže se tento úmysl zároveň vztahuje, alespoň v eventuální formě, i ke způsobení škody na cizím majetku.

V posuzovaném případě si podle zjištění soudu prvního stupně (viz str. 4 rozsudku) obviněný P. J. vypůjčil od poškozeného S. S. na základě písemné nájemní smlouvy elektrocentrálu zn. Honda GX 160 v hodnotě 20.000,- Kč, a to na dobu od 30. 5. do 30. 7. 2003 (viz č. l. 11 spisu). Předmětnou věc převzal dne 30. 5. 2003 a zároveň zaplatil zálohu ve výši 5.000,- Kč. Obviněný svěřenou elektrocentrálu poškozenému nevrátil ve stanovené ani v prodloužené výpůjční době, resp. nevrátil ji nikdy. Soud přitom uvěřil jeho obhajobě, že v době, kdy elektrocentrálu nepotřeboval, uložil ji na stavbě svých známých, přestože sjednané nájemné činilo 350,- Kč denně a obviněný byl ve špatné finanční situaci. Soud dále zjistil, že obviněný předmětnou věc nevrátil ani přes urgence poškozeného a o její osud na výše uvedené stavbě se nijak dále nezajímal. Ačkoliv podle soudu o právech a povinnostech nájemce věděl, jednal s nimi ve zřejmém rozporu, když svěřenou elektrocentrálu namísto řádného vrácení zpět pronajímateli odložil nezodpovědně na stavbě a umožnil tak její odcizení.

Již takto zjištěný skutkový stav věci svědčí o tom, že obviněný tím, že ignoroval podmínky uzavřené nájemní smlouvy a se svěřenou věcí (elektrocentrálou) nakládal zcela podle vlastního uvážení, kdy ji nakonec měl nezajištěnou odložit na stavbě a ponechat jejímu osudu, si tuto věc přisvojil, neboť ji trvale odňal z dispozice oprávněné osoby svěřitele, který se marně domáhal jejího vrácení. Obviněný si současně musel být vědom, že způsob jakým s předmětnou věcí svévolně naložil, vystavuje cizí majetek reálnému nebezpečí vzniku škody, přičemž z jeho konkrétního počínání lze nepochybně dovodit i to, že se způsobením škody byl za popsaných okolností přinejmenším srozuměn. Poněvadž obviněný všechny rozhodné skutečnosti (v celém jejich souhrnu) znal, je možno důvodně činit závěr, že jeho zavinění ve formě úmyslu (§ 4 tr. zák.) zahrnovalo nejen přisvojení si cizí svěřené věci, ale též způsobení škody na cizím majetku.

Odvolací soud, aniž by ve veřejném zasedání o odvolání obviněného dokazování jakkoliv doplnil, rozhodl napadeným rozsudkem tak, že podle ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. obviněného P. J. obžaloby pro výše uvedený trestný čin zpronevěry zprostil. Své rozhodnutí založil na hmotně právním názoru, že pachatel trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. musí jednat v úmyslu obstarat sobě nebo jinému z věci trvalý prospěch. Skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně však podle odvolacího soudu rozhodně nesvědčí pro závěr o úmyslu obžalovaného si vypůjčenou elektrocentrálu ponechat či ji prodat a opatřit si tak prospěch, ale toliko o nedbalosti obžalovaného při nakládání s vypůjčenou věcí.

S ohledem na skutečnosti, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu nemůže v posuzovaném případě obstát. Jestliže nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání poukázala na to, že není patrno, z jakého základu vlastně pramení přesvědčení odvolacího soudu, že podmínkou pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je úmysl pachatele obstarat sobě nebo jinému z věci trvalý prospěch, považuje Nejvyšší soud za potřebné alespoň na okraj poznamenat, že mohlo jít o nesprávnou interpretaci pojmu přisvojit si cizí věc podle komentáře trestního zákona (viz např. Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon, komentář díl II, 6. vydání, C. H. Beck, vysvětlivka č. 4, str. 1445). Nejvyšší soud samozřejmě nepochybuje o tom, že pachatel trestného činu zpronevěry zpravidla sobě nebo jinému obstarává z věci trvalý prospěch a v tomto úmyslu také většinou jedná. K tomu nakonec mohl v posuzovaném případě směřovat i eventuální úmysl obviněného, který svěřenou věc nejen nevrátil, ač tak měl učinit, ale vědomě ji podle zjištění soudu ponechal volně přístupnou na stavbě, kde mohla být ke škodě svěřitele k dispozici (tedy ku prospěchu) prakticky komukoliv. Tyto skutečnosti však nic nemění na závěru o tom, že obstarání prospěchu z věci či jakékoliv obohacení pachatele není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.

Nejvyšší soud tedy může shrnout, že závěry, k nimž v projednávané věci dospěl, činí dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného P. J. plně důvodným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (v dovolatelkou vytýkaných směrech) založeno na nesprávném právním posouzení skutku a trpí tudíž vadami předpokládanými v důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 5 To 344/2005, v celém rozsahu (tj. ve všech výrocích). Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když je zároveň zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného P. J. a rozhodnout o něm. V novém řízení o této věci pak odstraní vytýkané vady. V tom je vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože Městský soud v Praze v rámci provedeného odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zjistil v rozhodnutí soudu prvního stupně některá pochybení, jež shledal z hlediska ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. relevantními, avšak jejich odstranění nepovažoval za možné především s ohledem na zákaz reformacionis in peius, bylo nezbytné, aby se Nejvyšší soud zabýval rovněž touto otázkou.



Jelikož řádný opravný prostředek (odvolání) podal pouze obviněný, platí pro rozhodnutí odvolacího soudu zákaz reformacionis in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.), tzn. zákaz rozhodnutí k horšímu. Tato okolnost však podle názoru Nejvyššího soudu nápravě jím zjištěných vad v podstatě nijak nebrání. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle citovaného ustanovení je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Změna k horšímu se může projevit ve skutkových zjištěních, v právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, atp. Zákaz reformationis in peius však není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí např. o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popř. nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložený trest apod. (k těmto otázkám srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 11 Tdo 1158/2005). V tomto smyslu by pak mohl odvolací soud napravit nedostatky, které shledal v rozhodnutí soudu prvního stupně především tím, že by sám ve veřejném zasedání před svým rozhodnutím provedl některé důkazy, anebo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně tomuto soudu uložil, ve kterých směrech je ještě třeba věcí se zabývat.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. května 2007



Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler