3 Tdo 341/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy: § 285 odst. 1,2 písm. b) tr. zák.



3 Tdo 341/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2009 o dovolání rtn. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 14 To 190/2008 ze dne 23. 7. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 202/2007, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích sp. zn. 14 To 190/2008 ze dne 23. 7. 2008, z r u š u j e .

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 1 T 202/2007 ze dne 7. 4. 2008 byl dovolatel uznán vinným trestným činem porušování povinností strážní služby podle § 285 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

O odvolání M. B. (a také příslušného státního zástupce) rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením sp. zn. 14 To 190/2008 ze dne 23. 7. 2008 a to tak, že podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) obě odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích podal M. B. dovolání a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek, jak byl popsán v rozhodnutí soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, kterým byl shledán vinným. V této souvislosti poukázal na čl. 492 písm. b) Základního řádu ozbrojených sil České republiky (dále jen Základní řád) především v tom, že tento právní předpis je určen pro plnění národních úkolů v rámci České republiky v době míru a dovolací soud by měl přehodnotit možnost jeho použití (a tedy i porušení) v rámci plnění nadnárodních úkolů. Poukázal na to, že uvedené ustanovení Základního řádu upravuje povinnosti strážní služby, přičemž byl odsouzen pro porušení předpisů a pravidel v jiné obdobné službě. Použití analogie v jeho neprospěch je tak nezákonné. Z důvodů obsažených v citovaných rozhodnutích obou soudů je zřejmé, že při výkonu služby vojáků na základně C. A. B. v I. bylo porušováno ustanovení čl. 443 základního řádu o přípravě a poučování vojáků, což soudy odůvodnily poukazem na složitou situaci v I. Přitom ustanovení čl. 492 Základního řádu je vágní, pokud stanoví, že strážný je povinen konat službu podle ustanovení tohoto řádu (porušení jeho konkrétního ustanovení nebylo soudy zjištěno) a strážních pravidel, nevydat svou zbraň nikomu, ani osobám jímž je podřízen. Pokud mělo být tímto pravidlem strážní služby to, že na vojenskou základnu smí vpustit pouze osoby...atd. , pak se soudy nedostatečně zabývaly zjišťováním obsahu a původu tohoto pravidla a nezjistily, zda se jednalo o pravidlo ústní či psané, kdo toto pravidlo vydal a kdy, jak bylo ze strany armády (nadřízených) vymáháno a jak s ním byli vojáci seznámeni. Učiněná skutková zjištění týkající se předpisů a pravidel, která měl dovolatel porušit, nelze podle jeho názoru podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu, kterým byl shledán vinným. Nad rámec dovolacích námitek uvedl, že nebylo ani prokázáno, že strážní pravidlo, které měl porušit vůbec v rozhodné době existovalo, bylo vymáháno a podle něj postupováno. Dodal, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno i z hlediska zavinění, když soudy poukázaly pouze na vědomost dovolatele o tom, že vstupenka C. neopravňuje držitele ke vstupu na základnu, avšak další skutková zjištění stran zavinění neučinil s tím, že dovolatel porušil předpisy a pravidla jiné obdobné služby úmyslně, ačkoli se podle učiněných skutkových zjištění mohlo jednat i o vědomou nedbalost. Konečně namítl, že soudy nebyla učiněna skutková zjištění, na základě kterých by bylo možné odlišit prosté porušení předpisů a pravidel dovolatelem od porušení těchto předpisů a pravidel zvlášť hrubým způsobem. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a zároveň zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který poukázal na to, že důvody obsažené v dovolání jsou identické s těmi, které uvedl již v předchozím řízení před soudy, přičemž zvolenými námitkami se oba soudy náležité zabývaly a jimi přijaté závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Proto na ně v plném rozsahu odkázal s tím, že valná část námitek spočívá v prosté negaci co bylo výsledkem řízení před soudem, zejména pokud jde o vymezení podstaty porušení povinností dovolatelem, jejich povahy a konkrétního významu pro činnost spojenecké základny C. A. B. Přitom ve věci vedené dokazování spolehlivě vymezilo rozsah pravidla limitujícího vstup cizích osob na základnu a objasnilo skutečnost, že toto pravidlo platilo i v době činu a bylo známo všem vojákům konajícím službu na stanovišti G. D. T. . K aplikaci ustanovení č.492 písm. b) základního předpisu Zákl-1 uvedl, že účinnost tohoto předpisu není nijak limitována plněním úkolů v rámci České republiky, neboť řada jeho ustanovení obsahuje výslovnou alternativu pro dobu války a přímo v jeho čl. 2 je zakotveno, že ozbrojené síly plní též úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků České republiky o společné obraně proti napadení a podílejí se na činnostech mezinárodních organizací ve prospěch míru, účastí na mírových operacích, záchranných a humanitárních akcích. Přitom pokud jde o plnění úkolů v rámci mezinárodních sil, zmíněný předpis na ně pamatuje na více místech, především však v čl. 263, kde se o službě v zahraničí mj. stanoví, že zvláštnosti této služby, včetně služby konané nad základní týdenní dobu služby, služební pohotovost a doba nepřetržitého vojenského výcviku jsou určeny potřebami plnění úkolů jednotky, se stanovují rozkazem příslušného velitele a kompenzují se výplatou zvláštního příplatku, která upravuje právní předpis. Stran námitek o nepřípustnosti analogie státní zástupce uvedl, že nejde o analogii v pravém slova smyslu, protože rozsah ochrany společenských zájmů v oblasti výkonu strážní služby je přímo ustanovením § 285 odst. 1 tr. zák. rozšířen i na službu obdobného charakteru a závažnosti a dále z povahy konkrétní služby a jejího významu pro bezpečnost celé spojenecké základny je zcela zřejmé, že porušení jejího elementárního pravidla v podobě nevpuštění do prostoru základny jiné než oprávněné osoby, by v bojových podmínkách existence základny vykazovalo značnou míru společenské nebezpečnosti. Ta byla v posuzované věci natolik významná, že ji soudy správně vyjádřily ve znaku zvlášť hrubé porušení povinnosti ve smyslu § 285 odst. 2 písm. b) tr. zák. Nedůvodnou je konečně i námitka týkající se formy shledaného zavinění, když nelze mít za pouhou nedbalost to, že dovolatel jednak nesplnil svou povinnost prověřit osoby jedoucí ve vozidlech žádajících o vjezd do prostoru základny, přičemž třetí vozidlo, do jehož vnitřního prostoru nebylo vidět, neprověřil vůbec, při současném vědomí, že za této situace vozidla do prostoru základny vpustit nesmí, avšak učinil tak, aniž by věc předtím konzultoval s nadřízeným. To vše při vědomí stálého nebezpečí bombových útoků ze strany protikoaličních sil působících v I. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné vždy posoudit zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dovolatel namítl, že takto popsaný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti strážní služby podle § 285 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. To s tím (jak již podrobně uvedeno shora), že není namístě analogicky na popsaný skutek aplikovat ustanovení čl. 492 písm. b) Základního řádu na plnění nadnárodních úkolů armádou (vojáky) České republiky, dále na nejasné znění zmíněného ustanovení a také na to, že v kritické době se svými povinnostmi nebyl dostatečně seznámen a zda vůbec porušené pravidlo existovalo. Za právně relevantní námitky pak lze mít ty, ve kterých dovolatel uvedl, že jeho zavinění bylo nesprávně právně posouzeno jako úmyslné a také jeho výhrada v tom, že své povinnosti neporušil hrubým způsobem. K uvedenému je na místě uvést, že oba soudy zejména i v důvodech rozhodnutí, která ve věci přijaly, přesvědčivě dovodily (vycházeje z učiněných skutkových zjištění), že všichni vojáci byli seznámeni s pravidly na jednotlivých stanovištích a jasně definovanými okolnostmi, za kterých smí vpustit do chráněného prostoru pouze osoby vybavené přesně označenou tzv. vpustkou. To v rámci mise v I., jíž se účastnil i dovolatel na stanovišti G. D. T. jasně znamenalo, že příslušníci i. policie mohli být vpuštěni na základnu C. A. B. pouze po předložení dokladu označeného jako D. Tuto skutečnost však dovolatel nerespektoval a tři vozidla, jejichž osádka se prokázala dokladem C. na základnu v rozporu s uvedeným, vpustil. Námitky dovolatele o své případné neznalosti či neinformovanosti v uvedeném směru, tak neobstojí, když takto jde o námitky skutkového charakteru, které ani z učiněných skutkových zjištění neplynou, jak v důvodech svého rozhodnutí podrobně popsal zejména nalézací soud. K námitce nesprávné aplikace ustanovení čl. 492 Základního řádu je namístě připomenout, že účinnost tohoto předpisu zcela jistě není omezena pouze na plnění úkolů na území České republiky (v době míru), když citovaný předpis ve svém čl. 2 (jak správně poukazuje státní zástupce) uvádí, že ozbrojené síly plní též úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků České republiky o společné obraně proti napadení a podílejí se na činnostech mezinárodních organizací ve prospěch míru, účastí na mírových operacích, záchranných a humanitárních akcí. O tom, že předmětná mise 2. kontingentu Armády České republiky plnila své úkoly se všemi důsledky z toho plynoucími právě na základě uvedeného potom není pochyb. Stejně tak je nepochybné, že popsané jednání dovolatele je takovým, které je namístě právně kvalifikovat jako zvlášť hrubé porušení povinnosti ve smyslu ustanovení § 285 odst. 2 písm. b) tr. zák. To i s ohledem na značnou míru společenské nebezpečnosti takového jednání, kdy šlo o porušení základní (důležité) povinnosti (nevpustit na základnu nepovolané osoby) s nepochybným vědomím dovolatele o permanentním nebezpečí bombových útoků a atentátů ze strany protikoaličních sil a samotné existence základny v bojových podmínkách.

Poněkud jiná je však situace stran námitky dovolatele týkající se subjektivní stránky předmětného trestného činu a tedy posouzení jeho jednání z hlediska formy zavinění. Takto vznesená námitka je za daného stavu věci nejenom právně relevantní, ale současně i důvodná. V tomto směru je namístě uvést, že z hlediska subjektivní stránky vyžadované u předmětného trestného činu postačuje k trestnosti zavinění nedbalostní. Přitom z dosud učiněných skutkových zjištění jednoznačně neplyne, že by dovolatel popsaným způsobem jednal, byť v úmyslu nepřímém, když přesto, že nepochybně věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nelze současně jednoznačně dovodit, že pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Ostatně i v důvodech svého (citovaného) rozhodnutí také odvolací soud uvedl, že co se týče míry zavinění dovolatele, tak ta je v daném případě snižována komplikovanou a často měněnou situací při vydávání vstupenek na základnu a také z toho vyplývající nepřesné poučování příslušníků vojenského kontingentu Armády ČR, kteří prováděli na stanovištích základny kontroly osob a vozidel s tím, že dovolatel byl srozuměn s tím, že ze svého stanoviště umožňuje další pohyb osobám, o kterých si nebyl jist (a tedy byl srozuměn) s tím, že mají oprávnění ke vstupu na základnu, neboť se snažil telefonicky situaci řešit se svým nadřízeným a když se nedovolal, přijíždějící koloně umožnil pokračování v cestě. Takto (za daných, učiněných skutkových zjištění) nelze v jeho jednání, z hlediska formy zavinění a pečlivě zvažované subjektivní stránky předmětného trestného činu jednoznačně spatřovat jednání v nepřímém úmyslu, jak dovodil i odvolací soud. Za konstatovaného stavu projednávané věci je tedy zřejmé, že rozhodnutí také odvolacího soudu je ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatíženo dovolatelem vytýkanou vadou, když popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani dosud učiněná skutková zjištění nedovolují přijmout spolehlivý právní závěr o tom, zda předmětný čin byl spáchán úmyslně nebo z nedbalosti, když stručné závěry soudu prvního stupně v tomto směru v rámci své přezkumné povinnosti nezjistil a nenapravil, případně formu zavinění ve vztahu k označenému trestnému činu, který lze spáchat i z nedbalosti, podrobně a přesvědčivě nepopsal a nevysvětlil. Bude tak namístě, aby se odvolací soud z uvedeného pohledu věcí znovu zabýval, zejména podrobným zjištěním okolností, za kterých dovolatel prováděl strážní službu v kritické době. To případně i dalším výslechem příslušných osob v dané době činných na základně, právě se zaměřením na uvažovanou formu zavinění dovolatele z hlediska jeho nepřímého úmyslu či vědomé nedbalosti.

Protože Nejvyšší soud shledal dovolání podle hledisek ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v právně relevantně uplatněné části důvodným, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích sp. zn. 14 To 190/2008 ze dne 23. 7. 2008 zrušil, aniž by z hledisek procesní ekonomie a uplatnění principu apelačního rušil i předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a konečně podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání.

Řízení se tak vrací do stadia, kdy uvedený odvolací soud bude pokračovat ve veřejném zasedání s doplněním naznačeného dokazování a poté znovu ve věci rozhodne. Ve svém dalším postupu je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem k výkladu relevantní právní otázky, na kterou je (stran přesvědčivého zjištění formy zavinění) v příslušné části odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Ve svém dalším rozhodnutí potom způsobem odpovídajícím učiněným skutkovým zjištěním, v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 a násl. tr. ř. náležitě vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry na tomto základě (z hlediska zmíněného zavinění) dovodil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka