3 Tdo 337/2005
Datum rozhodnutí: 08.06.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 337/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. června 2005 dovolání podané P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 460/2004 ze dne 13. 12. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 91/2004 a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu s e rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 460/2004 ze dne 13. 12. 2004 z r u š u j e .

II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně z r u š u j í i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 3 T 91/2004 ze dne 2. 9. 2004 byl P. K. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 20. 9. 2002 kolem 7,55 hod. v S. ulici u Fakultní nemocnice v H. K. jako řidič osobního auta zn. Chrysler Stratus poté co předjel autobus zn. Karosa B 741.1924 před tímto autobusem náhle a bezdůvodně prudce brzdil a zastavil, čímž řidiče autobusu J. B. donutil k intenzivnímu brždění a zastavení v důsledku čehož do autobusu zezadu narazilo nákladní auto zn. LIAZ řízené M. L., přičemž spolujezdec v nákladním autě M. H. stejně jako dalších deset v citovaném rozsudku označených osob utrpěli zranění lehčího charakteru. Za uvedený trestný čin byl P. K. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku P. K. podal, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, a to rozsudkem sp.zn. 11 To 460/2004 tak, že z podnětu podaného dovolání napadený rozsudek podle § 258 odst.1 písm.d),e) trestního řádu (dále jen tr.ř.) v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst.3 tr.ř. nově rozhodl tak, že P. K. uznal vinným trestným činem obecného ohrožení podle § 180 odst.1 tr.zák., když skutkový děj popsaný ve výroku soudu prvního stupně ponechal beze změny. Za uvedený trestný čin vyměřil dovolateli trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku, doplněného trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl P. K. dovoláním, které bylo podáno včas, prostřednictvím obhájce a za splnění všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku především poukázal na to, že pokud zejména odvolací soud dospěl k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obecného nebezpečí podle § 180 tr. zák., v důvodech svého rozhodnutí (s ohledem na zjištěný skutkový stav) nevysvětlil na základě jakých úvah k takovémuto závěru dospěl. V tomto směru pokládá i stručnou argumentaci soudu prvního stupně za nedostatečnou, když ten pouze uvedl, že dovolatel vydal cestující a další účastníky silničního provozu v nebezpečí těžké újmy na zdraví, což reálně hrozilo s ohledem na aktuální dopravní situaci a k následku nedošlo jenom proto, že řidič vozidla LIAZ jel menší rychlostí a rychle na vzniklou situaci reagoval. V této souvislosti poukázal na konstantní judikaturu, v rámci které je způsobení obecného nebezpečí (§ 180 tr. zák.) definováno jako nedbalostně zaviněné vyvolání takového stavu, který se svou nebezpečností rovná nebezpečnosti požáru, povodně nebo škodlivým účinkům výbušnin, elektřiny, z čehož hrozí zákonem předpokládané výrazné následky. Tyto následky musí hrozit bezprostředně a nestačí tak pouhé vytvoření stavu, za kterého by mohl takový následek nastat teprve za přistoupení dalších okolností. S ohledem na uvedené potom má za to, že jeho jednáním popsaným ve skutkové části výroku napadeného rozsudku takový stav nevznikl a jeho jednání tak nedosáhlo stupně, který lze označit za obecně nebezpečný. V těchto souvislostech s poukazem na konkrétní (učiněná) skutková zjištění konstatoval, že poté co náhle před autobusem zastavil své vozidlo, zabrzdil i řidič autobusu, zůstal stát za jeho vozidlem a teprve po nárazu nákladního vozidla LIAZ do autobusu narazil autobus jím řízeného a v té době stojícího vozidla. Přitom podle závěrů znaleckého posudku byla rychlost brzděného nákladního vozu při nárazu do autobusu stanovena na 18 až 23 km/hod. a rychlost nárazu odhozeného autobusu do osobního vozu byla znalcem stanovena na 11 až 13 km/hod. Vzhledem k průběhu a parametrům nehodového děje tak nehrozilo konkrétní a bezprostřední nebezpečí smrti nebo těžkého zranění dalších nejméně sedmi osob, což potvrzují i reálné následky dopravní nehody. V soudy zjištěném skutku tak chybí prvek živelnosti a neovladatelnosti průběhu vyvolané události, když ani v důsledku nárazu se vozidla směrově nevychýlila. Nehrozilo tak nebezpečí srovnatelné s tím, jak je uvedeno v ustanovení § 179 tr. zák. Poukázal konečně i na to, že by i při jeho nezměněném počínání k dopravní nehodě nedošlo, nebýt toho, že řidič nákladního vozidla jedoucího za autobusem nerespektoval ustanovení § 19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., když ten pravidla silničního provozu porušil tím, že za autobusem nejel v dostatečné (bezpečné) vzdálenosti tak, aby mohl včas reagovat v případě náhlého snížení rychlosti nebo zastavení autobusu, který jel před ním. Z uvedených důvodů má za to,že zejména rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení skutku jako trestného činu obecného ohrožení podle § 180 tr. zák., kdy zejména pro nedostatek znaku obecného nebezpečí nebyla v dané věci naplněna objektivní stránka uvedeného trestného činu. Proto také navrhl, aby dovolací soud zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a také s ním související rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové a tomuto soudu zároveň přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že takto podané dovolání je přípustné, avšak zjevně neopodstatněné. To proto, že bylo prokázáno jednání dovolatele, které bylo prvotní příčinou vzniku dopravní nehody, když porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, protože v kritické době se řádně nevěnoval sledování situace v silničním provozu a po předjetí autobusu před ním neočekávaně a bezdůvodně svoje vozidlo zastavil. To vedlo řidiče autobusu k prudkému brždění a v návaznosti na to, v důsledku nesprávného způsobu jízdy za autobusem jedoucího řidiče nákladního vozu, k nárazu nákladního vozidla do autobusu a zranění jedenácti osob. Přitom řidič nákladního vozidla nemohl střetu zabránit a nemůže mu být kladeno za vinu, že se na vzniku nehody tedy podílel. Má za to, že zjištěný skutkový stav není v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele, když k jeho námitkám stran toho, že posuzovaný skutek neobsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 180 tr. zák. se nevyjádřila. Navrhla, aby dovolací soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přes jistou nepřesnost a neúplnost argumentace vedené dovolatelem, lze v dané věci mít za to, že podané dovolání je relevantní a z části i opodstatněné. I když dovolatel výslovně poukázal pouze na absenci objektivní stránky označeného trestného činu, z argumentace vedené v podaném dovolání je zřejmé, že namítá nenaplnění ani formálních znaků shledaného trestného činu z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák., když, jinými slovy, z pojmových znaků trestného činu podle § 180 tr. zák., nelze dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. V těchto souvislostech je zapotřebí zdůraznit, že trestný čin podle § 180 tr. zák. vyžaduje reálný vznik obecného nebezpečí (ohrožení), které nastane tehdy, vznikne-li situace, která svou povahou a rozsahem a právě i intenzitou ohrožení se rovná nebezpečí požáru, povodně, výbuchu apod., tedy hrozí-li reálně lidem bezprostřední nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo škody velkého rozsahu na cizím majetku a to zcela konkrétně. Nestačí tedy pachatelem vyvolaná pouze taková situace, z níž by obecně nebezpečný následek za určitých okolností a splnění ještě dalších podmínek teprve mohl vzniknout. Nestačí tedy jakékoliv jednání, jímž může být způsoben uvedený následek, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné uvedené příkladmo v § 179 odst. 1 alinea první tr. zák., z něhož hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je právě typické přiblížení se konkrétnímu nebezpečí spojeného s určitou živelností a neovladatelností průběhu událostí. V posuzované věci nepochybně dovolatel porušil již uvedeným způsobem citovaná ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, (vytvořil náhlou překážku) a v důsledku jeho nesprávného způsobu jízdy došlo k následné dopravní nehodě s již popsanými následky. Nelze však současně přehlédnout, že zejména ze znaleckého posudku z oboru dopravy je zřejmé, že v době nárazu nákladního vozidla do autobusu byla ekvivalentí energetická rychlost nákladního auta 18 až 23 km/hod., přičemž rychlost při nárazu odhozeného autobusu do vozidla řízeného dovolatelem byla stanovena na 11 až 13 km/hod. Této skutečnosti potom odpovídá i vznik pouze lehkých zranění u jednotlivých poškozených osob. Nejednalo se tak o nehodu ke které by došlo při vysokých rychlostech jednotlivých vozidel, kdy ani při nárazech se jednotlivá vozidla směrově nevychýlila tak, aby ohrozila případně další účastníky silničního provozu (tedy případně další projíždějící vozidla). Nelze ani přehlédnout, že ke vzniku samotné dopravní nehody výrazně přispěl i řidič nákladního vozidla, který rovněž porušil důležité pravidlo silničního provozu a bez jeho nedbalého počínání by ke konečnému následku zajisté nedošlo. To je nutné zdůraznit i přesto, že míra zavinění tohoto řidiče v uvedených souvislostech není předmětem podaného dovolání z hlediska jeho případné trestní odpovědnosti ani způsobu, jakým byl za své jednání postižen. Všechny tyto skutečnosti plynoucí ze zjištěného skutkového stavu pak ve svém souhrnu neumožňují dospět k přesvědčivému závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1 tr. zák., kterým byl nakonec dovolatel citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shledán vinným. Nelze než v tomto směru uzavřít, že zjištěný skutek nevykazuje přesvědčivě všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu zejména co do bezprostřednosti výrazného přiblížení se k zákonem předpokládané poruše, zejména co do povahy intenzity a povahy v zákoně uvedené (§ 179 tr. zák.) charakteristiky obecného nebezpečí. V tomto směru lze potom odkázat na již ustálenou judikaturu (srov. R 10/1965, R I/1966,R 12/1988, R 3/1963, R 39/1982, R 33/1989 a další). V naznačených souvislostech potom nelze ani přehlédnout, že odůvodnění citovaného rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje žádné úvahy z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu obecného pohrožení podle § 180 odst. 1 tr. zák., kterým dovolatele shledal vinným, ač to bylo jeho povinností z hlediska parametrů kladených na odůvodnění rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), když v podstatě se zabýval jenom důvody, které jej vedly k tomu, že dovolatele neshledal vinným tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

Co se týče námitek dovolatele spočívajících v tom, že nenaplnil objektivní stránku označeného trestného činu, nelze s jeho argumentací souhlasit. To proto, že svým jednáním nepochybně porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když v kritické době se nepochybně řádně a plně nevěnoval sledování situace v silničním provozu, bezdůvodně (ač mohl pokračovat v jízdě ve volném dopravním pruhu) se zařadil před autobus a prudce brzdil a vyvolal tak překážku náhlou a nečekanou. Tento nesprávný způsob jízdy byl vskutku prvotní příčinou následné dopravní nehody a s ním spojeného následku. Nic na tom nemění ani to, že řidič dalšího vozidla (nákladního) rovněž nerespektoval v rozhodnutích soudů uvedená pravidla silničního provozu a že i on se na vzniku dopravní nehody výrazně podílel. V jednání dovolatele v tomto směru je na místě spatřovat nedbalé jednání (nejméně z hlediska zavinění nevědomě nedbalé) a mezi jeho jednáním a vzniklým následkem také příčinný vztah. Navíc ze zjištěného skutkového stavu a z tohoto dovozené porušení již uvedených pravidel silničního provozu lze dospět k závěru, že takto dovolatel jednal a současně porušil důležitou povinnost vyplývající v rozhodné době ze zákona. To proto, že jako řidič motorového vozidla porušil důležitá a zásadní ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, jak již uvedeno, když takovým důležitým ustanovením je i povinnost řádně a plně se věnovat v souvislosti s řízením motorového vozidla sledování aktuální situace v silničním provozu.

S poukazem na uvedené proto Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání v uvedené části důvodným, a proto zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání. V novém řízení se bude Krajský soud v Hradci Králové věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek. V tomto směru půjde především o zvážení právní kvalifikace zjištěného skutku, zejména i z hlediska přesného zjištění zranění jednotlivých osob při předmětné dopravní nehodě při zvážení porušení důležité povinnosti dovolatelem i z hlediska do úvahy přicházejícího naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, a to s případným respektováním zásady reformatio in peius. Teprve po zjištění a vyhodnocení uvedených skutečností se zaměřením na shora uvedené bude moci soud jednoznačně podřadit jednání dovolatele pod odpovídající znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu a takto přijmout i adekvátní rozhodnutí.

P o u č e n í :Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka