3 Tdo 336/2017
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., § 147 odst. 1 tr. zákoníku



3 Tdo 336/2017 -20

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání podaném R. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 55 To 312/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 112/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 5. 2016, sp. zn. 3 T 112/2015, byla R. K. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, přičemž jí výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.

V předmětné věci podala R. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 55 To 312/2016, tak, že je jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podala R. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněná R. K. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně podotkla, že v dané věci proti sobě stála tvrzení obviněné a poškozené, která se rozcházela, avšak soudy nesprávně přisvědčily verzi poškozené. Závěry soudů jsou přitom nepodložené a v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, kdy v tomto ohledu jednotlivé důkazy podrobila kritice. Soudům dále vytkla, že se nevypořádaly s okolnostmi, proč vůbec ke zranění poškozené došlo. Zejména tedy poukázala na osobnostní rysy poškozené a na skutečnost, že poškozená vstoupila na cizí pozemek bez oprávnění. Odůvodnění soudních rozhodnutí v dané věci poté označila za nedostatečná a nepřezkoumatelná. S ohledem na uvedené shrnula, že nesprávné provedení a vyhodnocení všech důkazů mělo za následek chybné právní posouzení skutku. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a dále postupoval podle § 265 l tr. ř.

Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 3. 3. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) a současně prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci, kdy rozporovala, že by snad měla být za zranění poškozené jakkoli odpovědná. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly v rámci řízení před soudy provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. Jelikož se verze obviněné a poškozené rozcházely, soud prvního stupně zkoumal, jak o dané události obě ženy referovaly dalším osobám, které s nimi přišli do kontaktu (rodinní příslušníci, policista, lékař). Teprve s přihlédnutím ke všem zjištěním mohl soud uzavřít, že věrohodná je výpověď poškozené, nikoli obviněné. Nelze tudíž přisvědčit názoru obviněné, že se soudy přiklonily k verzi poškozené bezdůvodně. Soud prvního stupně se rovněž neopomenul vypořádat s otázkou stran vstupu poškozené na cizí pozemek, kdy logicky předestřel, že poškozená fakticky neměla jinou možnost, jak se s obviněnou v dané chvíli ohledně (dle poškozené přílišného) hluku domluvit, než právě vstoupit na její pozemek, kdy další variantou by bylo až kontaktování policie či oznámení na příslušnou hygienickou stanici. Přitom nezbývá než přisvědčit pragmatickému pohledu soudu, který uvedl, že způsob řešení, jež zvolila poškozená, je v prostředí vesnice mezi sousedy poměrně běžný. Jednalo se přitom toliko o vstup na zahradu, nikoli např. až do domu obviněné.

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Přestože soudy své závěry postavily převážně na nepřímých důkazech, tak v žádném případě není vyloučeno, aby nepřímé důkazy k učinění patřičných závěrů nepostačovaly. Nepřímé důkazy však musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, aby tedy ve výsledku byly způsobilé k prokázání viny. I tento požadavek shledal Nejvyšší soud za naplněný.

Pokud přitom obviněná uvedla, že daný skutek byl nesprávně posouzen po právní stránce, tak tímto opětovně pouze rozporovala provedený proces dokazování a učiněná skutková zjištění, kdy námitky, které by bylo možné považovat za právně relevantní vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho podstatě, v podaném dovolání absentovaly.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. 4. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu