3 Tdo 335/2011
Datum rozhodnutí: 16.03.2011
Dotčené předpisy: § 4 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., § 202 odst. 1 tr. zák.




3 Tdo 335/2011-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný A. C. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, č. j. 13 To 246/2010-171, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 257/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 5. 2010, č. j. 6 T 257/2009-140, byl obviněný A. C. pod bodem 1/ výroku o vině uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen tr. zák. /) a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že v blíže nezjištěném dni na začátku srpna 2009 v poledních hodinách v K., v ulici M., před restaurací U. poté, když mu poškozený R. S. řekl, že nemá na vrácení 5.200,- Kč za to, že mu předtím obžalovaný půjčil 3.000,- Kč, udeřil ho celkem třikrát pěstí do brady, čímž mu způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti s otokem měkkých tkání v oblasti dolní čelisti vlevo, v důsledku čehož se poškozený musel podrobit operačnímu zákroku a byl podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů, po kterou měl obtíže při příjmu stravy, otevírání úst, mluvení a udržování ústní hygieny . Pod bodem 2/ výroku o vině byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že v blíže nezjištěném dni na začátku srpna 2009 v poledních hodinách v K., v ulici M., v autobazaru blízko restaurace U., do něhož poškozený R. S. odešel krátce po svém napadení od obžalovaného, opět obžalovaný poškozeného vyhledal a napadl ho tak, že ho uhodil baseballovou pálkou do levé nohy a přitom říkal, že se za hodinu vrátí, a pokud mu poškozený nedá peníze, vymlátí mu zuby . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle § 235 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud zároveň uložil povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku 19.693,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 13 To 246/2010-171, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám znovu rozhodl tak, že obviněného pro výkon uloženého trestu zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010) do věznice s dozorem. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 8. 2010 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§ 139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř. per analaogiam).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , které zároveň směřovalo i proti pravomocným výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel k bodu 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně namítl, že skutková věta tohoto výroku a její právní posouzení nekorespondují s odůvodněním rozhodnutí obou soudů, která konkrétní skutková zjištění, jež by vyjadřovala zákonné znaky trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví § 202 odst. 1 tr. zák. přesvědčivě neobsahují. Současně soudům vytkl, že důsledně nevyhodnotily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V uvedeném směru poukázal na to, že podle předmětného posudku nebyla zjištěna v obličeji poškozeného jiná zranění, než která vznikla působením násilí na dolní čelist, kdy otok byl zjištěn pouze na levé straně obličeje. Na straně pravé žádné, tedy ani povrchové zranění zjištěno nebylo, což podle dovolatele jednoznačně vylučuje, že by poškozeného udeřil pěstí do brady třikrát, jak poškozený ve své výpovědi uváděl. Dále zdůraznil, že znehybnění čelisti podle posudku znalce obvykle trvá 4 až 5 týdnů a následuje asi dvoutýdenní násilné rozcvičení. V případě poškozeného se však jednalo o zranění jeho vlastním přičiněním zanedbané, aniž by byl tento jeho negativní přístup ve vztahu k délce léčby soudy dostatečně vyhodnocen. Uvedená okolnost pak zpochybňuje závěr soudů, že se v daném případě skutečně jednalo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.

Podle názoru dovolatele nebyla správně posouzena ani otázka jeho zavinění, neboť jednak popírá fyzický střet v poškozeným popsaném rozsahu a intenzitě a jednak pokud k fyzickému napadení poškozeného došlo, mohlo se jednat pouze o jediný úder. Uvedená skutečnost je podle dovolatele významná v tom smyslu, že zpochybňuje jeho úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Za daných skutkových okolností může za vznik těžšího následku odpovídat nejvýše z nedbalosti, což znamená, že inkriminované jednání mělo být právně posouzeno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Dovolatel zároveň napadl i právní kvalifikaci skutku pod bodem 1) jako trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. Soudům především vytkl, že náležitě nevyhodnotily pohnutku jeho jednání. Pokud totiž vůči poškozenému jednal ve zlobné reakci na nesplacení peněžitého dluhu, bylo třeba vycházet z toho, že jeho počínání nelze chápat jako projev neúcty vůči veřejnému pořádku či k zásadám občanského soužití. Soudy podle něj především přecenily společenskou nebezpečnost jeho jednání, jež se v daném případě omezilo na pouhý jeden úder do obličeje poškozeného. S jejich právním závěrem, že se dopustil trestného činu výtržnictví, proto nelze souhlasit.

Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2) výroku rozsudku, který byl právně kvalifikován jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., dovolatel namítl, že se vytýkaného jednání vůbec nedopustil. V této souvislosti provedl vlastní rozbor výsledků provedeného dokazování a na tomto základě vyslovil přesvědčení, že soudy ho uznaly vinným pouze na základě nevěrohodných a nelogických výpovědí poškozeného a jeho přítelkyně, svědkyně M. V. Rozhodnutí soudu jsou z uvedených důvodů zatížena zásadní vadou, která spočívá v extrémním nesouladu mezi právní kvalifikací skutku a provedenými důkazy.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ad 1) podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 13 To 246/2010, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 6 T 257/2009, zrušují; ad 2) že se podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a ad 3) aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kladně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve připomněl obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se zdůrazněním, že jeho prostřednictvím se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť jeho předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy nebo jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v posuzované věci dle názoru státního zástupce nenastala.

Ve vztahu k prvnímu ze skutků, jež byly dovolateli kladeny za vinu, je tak podle státního zástupce při právním posouzení věci třeba vycházet především ze skutkových zjištění učiněných soudy činnými dříve ve věci a vyjádřených ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný napadl poškozeného, a to třemi údery pěstí do brady. Tímto jednáním mu způsobil újmu na zdraví, trvající obvykle 4 až 5 týdnů, po které je nutné čelist dále rozcvičovat po dobu asi dvou týdnů, přičemž po celou tuto dobu zranění omezuje poškozeného v běžném způsobu života. Ze skutkových zjištění soudů tedy zřetelně vyplývá, že obviněný poškozenému způsobil vážnou poruchu zdraví, a to konkrétně delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Útok více údery na bradu, zejména jedná-li se o prudké rány (útok na poškozeného byl ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyhodnocen jako tupé násilí velké intenzity), může způsobit závažné zranění, které s ohledem na funkci úst při požívání jídla či mluvení může napadeného zásadně omezit. Obviněný si přitom takové možnosti musel být dle názoru státního zástupce nejméně vědom a přesto jednal shora popsaným způsobem. Ve vztahu ke způsobení vážné újmy na zdraví tak postupoval nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák.

K právnímu posouzení téhož skutku jako trestného činu výtržnictví státní zástupce rozebral teoretická východiska stran naplnění formálních i materiálních znaků tohoto trestného činu s tím, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně takovouto právní kvalifikaci zcela odůvodňovala. S ohledem na popsané okolnosti případu bylo namístě dovodit, že napadení poškozeného mělo mj. povahu výtržnosti a dosahovalo potřebné míry společenské nebezpečnosti, aby útok dovolatele bylo možno posoudit i jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

K poslední části dovolací argumentace obviněného, jíž napadl závěry soudů ohledně druhého z přisouzených skutků, jenž byl právně posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., pak státní zástupce odkázal na hmotně právní povahu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že podstatou námitek dovolatele vztahujících se k výše uvedenému trestnému činu je výlučně zpochybnění skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, konkrétně tvrzení, že se daného jednání nedopustil. Tato dovolatelova argumentace se ovšem s obsahem uplatněného důvodu dovolání zcela míjí.

Dovolání obviněného pak státní zástupce shledal dílem podaným z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. ř., a dílem postrádajícím obviněným přisuzované opodstatnění. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky takto rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný A. C. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, popřípadě poukazuje na to, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Soudy obou stupňů měly totiž podle něj ignorovat především závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který údajně vyvracel verzi o třech úderech na bradu, které měl poškozený inkasovat. Přitom mělo dojít i k nesprávnému vyhodnocení zjevně nelogických a tudíž i nevěrohodných výpovědí poškozeného a jeho družky. Především s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž poškozeného pro nevrácení dluhu na ulici před restaurací u M. udeřil ve zlosti 1x pěstí do tváře a v žádném případě ho později nevydíral, potažmo dokonce se zbraní v ruce, pak dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., i když výsledky provedeného dokazování podle něj nedovolovaly, aby jimi mohl být uznán vinným.

To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor lze dovodit tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných skutků způsobem popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Věrohodnosti výpovědi poškozeného a jeho družky, otázce zjišťování následků na zdraví poškozeného, jakož i způsobu vyděračských praktik obviněného (dovolatele) věnoval soud náležitou pozornost (viz zejména str. 4 - 6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutků obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se rovněž namítanou nevěrohodností výpovědí poškozeného a jeho družky a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč v tomto směru považoval závěry soudu prvního stupně za správné a proč ani on obhajobě obviněného v tomto směru nepřisvědčil (viz zejména str. 4, 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy zjištěný způsob jeho jednání, především pak charakter použitého fyzického násilí a mechanismus vzniku zranění poškozeného, nedovolovaly učinit právní závěr o jeho úmyslu (§ 4 tr. zák.) způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák., a že z tohoto důvodu nebylo možno jeho čin (skutek) právně kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Pod zvolený důvod dovolání pak lze podřadit i námitku vůči právní kvalifikaci skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. s poukazem na osobní motivaci svého činu a s tím související absenci zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.).

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

V obecné rovině je nejprve třeba poznamenat, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Za těžkou újmu na zdraví se podle § 89 odst. 7 tr. zák. považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, jež zákon taxativně vymezuje pod písmeny a) až ch) citovaného ustanovení. Se zřetelem k povaze posuzovaného případu je dále nutno uvést, že za déle trvající poruchu zdraví (§ 89 odst. 7 písm. ch/ tr. zák.) se podle soudní praxe a příslušné judikatury považuje vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Taková porucha zdraví nebo vážné onemocnění zpravidla mají za následek velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného.

Protože trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§ 3 odst. 3, § 4 tr. zák.) je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky jeho skutkové podstaty, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jinými slovy, nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo újmu na zdraví, ale je třeba, aby bylo zjištěno, že jeho úmysl zároveň směřoval k následku (účinku) spočívajícímu v těžké újmě na zdraví (zde srov. přiměřeně např. rozhodnutí R 19/1963 SbRt.) . Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví musí být tedy zjištěno, že pachatel alespoň věděl, že svým jednáním může způsobit zákonem předpokládaný těžší následek, a pro tento případ s ním byl srozuměn (úmysl eventuální - § 4 písm. b/ tr. zák.). Na takové srozumění lze pak usuzovat zejména podle intenzity útoku, dále byl-li útok veden proti důležité části těla napadeného, z povahy prostředku, který pachatel použil, z jeho pohnutky apod. (v judikatuře srov. např. R II/1965 SbRt., R 35/1991 SbRt.).

V posuzovaném případě soudy výše uvedená hlediska neporušily.

Z popisu skutku ad 1/ ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný (dovolatel) A. C. v blíže nezjištěném dni na začátku srpna 2009 v poledních hodinách v K., v ulici M. před restaurací U. požadoval po poškozeném R. S. částku 5.200,- Kč z titulu předchozí půjčky ve výši 3.000,- Kč, a když mu poškozený sdělil, že tuto částku nemá, udeřil ho celkem třikrát pěstí do brady (viz výpověď poškozeného, které soudy uvěřily), čímž mu způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti s otokem měkkých tkání v oblasti dolní čelisti vlevo. V důsledku toho se musel poškozený podrobit operačnímu zákroku a byl podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů, po kterou měl obtíže při příjmu stravy, otevírání úst, mluvení a udržování ústní hygieny. Omezení poškozeného v běžném způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů dovodil soud ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle nějž si zranění, které poškozený utrpěl, obvykle vyžádá znehybnění čelisti po dobu 4 5 týdnů, po níž následuje dvoutýdenní nenásilné rozcvičení čelisti. Znalec rovněž z povahy zranění poškozeného dovodil jeho vznik působením tupého násilí velké intenzity na dolní čelist.

Takto zjištěné a v rozsudku soudu prvního stupně popsané okolnosti útoku obviněného na poškozeného závěr o právní kvalifikaci jeho jednání (skutku) jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. plně odůvodňují. Při úderu pěstí do obličeje, tedy vysoce citlivé části lidského těla, a to fyzicky přiměřeně zdatným dospělým mužem, může u postižené osoby snadno dojít ke zlomenině čelisti či některé z obličejových kostí; zvláště jsou-li údery vedeny s vysokou razancí a směřují opakovaně do téhož místa. K takovému následku dochází nezřídka a člověk, byť jen průměrně intelektově vybavený, si možnosti jeho vzniku musí být vědom. Pokud dovolatel aktivně jednal se znalostí všech rozhodných skutkových okolností (tj. podle zjištění soudů vedl údery velkou intenzitou a proti obličeji poškozeného), musel počítat s tím, že poškozeného nejen poraní, ale i s reálnou možností vzniku závažného poranění, jako je již zmiňovaná zlomenina čelistních nebo některých obličejových kostí, poranění oka apod. K takto závažnému následku také v posuzovaném případě skutečně došlo (viz zjištěná dvojitá zlomenina dolní čelisti s nutností operačního zákroku). Za těchto okolností je možno dovodit, že dovolatel jednal v úmyslu (§ 4 tr. zák.) způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) podle § 4 písm. b) tr. zák., když způsob a povaha vykonaného útoku svědčí přinejmenším o jeho srozumění se způsobením následku (účinku), který trestní zákon předpokládá v ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) nebo ch). V tomto smyslu lze považovat rozhodnutí obou soudů za věcně správná.

Pokud jde o právní posouzení téhož skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., je třeba v obecné poloze zmínit, že uvedený trestný čin spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Pod pojmem výtržnosti se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.) potom platí, že je obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. v podobě arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (zejména poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele.

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dovolatel poškozeného R. S. napadl v poledních hodinách na ulici před restaurací, tj. na místě veřejnosti přístupném. Inkriminované napadení přitom nemělo méně závažnou verbální podobu, neboť spočívalo ve fyzickém útoku na tělesnou integritu poškozeného, jehož důsledkem byl vznik vážného poranění. Důvodem jednání dovolatele pak měl být nesplacený dluh poškozeného, tedy jakási svémoc, v jejímž rámci dával zřetelně najevo svoji neúctu a ignoranci vůči standardním pravidlům (normám) upravujícím vztahy mezi občany a namísto toho neváhal užít fyzického násilí. Neschopnost dlužníka zaplatit dluh nijak neodůvodňuje tak hrubé a ponižující jednání vůči jeho osobě, k němuž se na veřejné ulici vůči poškozenému uchýlil dovolatel.

Jednání dovolatele proto mělo charakter výtržnosti spočívající v napadení jiného, jehož se dopustil za okolností, způsobem a v intenzitě zvyšující nebezpečnost jeho činu pro společnost (srov. § 3 odst. 2 tr. zák., § 3 odst. 4 tr. zák.) na stupeň, který trestní zákon vyžadoval k naplnění tzv. materiální stránky trestného činu. Nejvyšší soud proto dovolateli nepřisvědčil, že byl trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. uznán vinným neprávem.

Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného A. C. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části mu pak nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o d m í t á jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler