3 Tdo 333/2013
Datum rozhodnutí: 17.04.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 12 odst. 2 tr. zákoník



3 Tdo 333/2013 -14 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 17. dubna 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 To 579/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 112/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 29 T 112/2012, byli obvinění M. L. a L. L., oba nadstrážmistři Celní správy ČR, uznáni vinnými přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen tr. zákoník /) na tom skutkovém základě, že dne 23. 5. 2011 kolem 18.00 hod. na P. okruhu v části od Ř. směrem na S. v P., během výkonu služby, do níž byli veleni rozkazem č., zastavili vozidlo tov. zn. Škoda Forman, řízené T. P. V., přičemž obž. nstržm. M. L. kontroloval doklady od vozidla a řidiče a obž. nstržm. L. L. prováděl kontrolu vozidla a po zjištění přestupku nevyplnění registrační značky na dálničním kuponu požadoval obž. nstržm. M. L. po řidiči T. P. V. pokutu ve výši 2.000,- Kč a po sdělení přestupce, že má u sebe pouze 900,- Kč, si vzal ze sedadla kontrolovaného vozidla bankovku v nominální hodnotě 500,- Kč, aniž by on nebo obž. nstržm. L. vyplnili pokutové bloky v hodnotě odebrané bankovky a T. P. V. předali díl B pokutových bloků a peněžní částku si ponechali pro svoji osobní potřebu, čímž jednali v rozporu s ustanovením § 85 odst. 4 věty druhé zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění, a porušili tak ustanovení § 45 odst. 1 písm. a) a § 46 odst. 1 zák. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů . Za to byli oba obvinění podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jim byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání ve služebním poměru Policie ČR, Celní správy, Bezpečnostní informační služby v trvání dvou let.

O odvoláních obou obviněných, podaných prostřednictvím společné obhájkyně, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 To 579/2012, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 12. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Na tomto místě je nutno pro úplnost uvést, že usneseními ze dne 9. 1. 2013, č. j. 29 T 112/2012-345 (obv. M. L.) a č. j. 29 T 112/2012-346 (obv. L. L.) Obvodní soud pro Prahu 5 podle § 368 tr. ř. ohledně každého z obviněných vyslovil, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle č. IV bodu 1. písm. b) této amnesie se mu promíjí trest odnětí svobody v délce jednoho roku, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let, který mu byl v této trestní věci uložen rozsudkem soudu prvního stupně (viz shora).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. L. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v předmětné trestní věci nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe, podle níž lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Na základě principu ultima ratio se pak s poukazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu domáhá, aby inkriminované jednání nebylo posuzováno jako trestný čin. Zastává názor, že údajné neodvedení pětisetkorunové bankovky není nikterak závažnou skutečností a nevykazuje takový stupeň společenské škodlivosti, aby ji nebylo možno adekvátně a efektivně vyřešit v rámci vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem či případně v přestupkovém řízení. Soudy podle jeho přesvědčení měly zohlednit nejen nepatrnou výši údajného obohacení, ale i to, že dovolatel nikdy v minulosti nebyl soudně trestán, projednáván pro přestupek a v místě bydliště k němu nebylo zjištěno žádných negativních poznatků. Přes 16 let řádně sloužil u Celní správy a zaměstnavatelem byl hodnocen jako aktivní, zájem o rozvoj svých dovedností projevující pracovník. Velmi dobře byla hodnocena i úroveň jeho odbornosti.

Dovolatel dále poukázal na to, že odsuzující rozsudek je založen pouze na svědecké výpovědi poškozeného T. P. V., jenž byl vůči dovolateli zjevně negativně motivován. V rámci odvolacího řízení obhajoba navrhovala provedení důkazu GPS souřadnicemi, z něhož by mělo být zřejmé, že se obvinění v rozhodnou dobu nemohli nacházet na místě, kde se podle výpovědi poškozeného měli dopustit protiprávního jednání, kterým byli nakonec uznáni vinnými. Soud druhého stupně však předložený důkaz odmítl provést s tím, že obhajobou zadané souřadnice u mapových souborů, určující údajnou polohu vozidla obviněných v inkriminované době, zcela zjevně neodpovídají jeho faktické poloze, jak vyplývala z údajů knihy jízd předložené Generálním ředitelstvím cel. Tento závěr však podle dovolatele neodpovídal skutečnému stavu.

Z výše uvedených důvodů proto obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky 1) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 6 To 579/2012, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 10. 2012, č. j. 29 T 112/2012-287, 2) podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a 3) aby podle § 265l tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K tomu doplnil, že v případě vyhovění dovolání by měl Nejvyšší soud rozhodnout též ve prospěch obviněného L. L., a to podle § 265k odst. 2, věty poslední tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř. Součástí dovolání byl i podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 28. 3. 2013. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný M. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mimo jiné zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část argumentace dovolatele, v jejímž rámci namítl neúplnost provedeného dokazování, resp. odmítnutí obhajobou předloženého důkazu GPS souřadnicemi odvolacím soudem. Uvedený důkaz měl vyloučit údajně záměrně nepravdivé tvrzení poškozeného T. P. V., že se obvinění měli vůči němu dopustit protiprávního jednání právě na místě a v čase, který tento svědek udával. Taková námitka se ovšem primárně týká procesní stránky věci a ve své podstatě směřuje k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely.

Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje opakovaně vyslovený názor Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání popsaného ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli procesně použitelnými důkazy prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněnými popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost věnoval právě věrohodnosti výpovědi nejen poškozeného, ale i dalšího svědka, jeho spolujezdce K. N. V., který průběh silniční kontroly popsal zcela shodně. Náležitě vysvětlil, proč - s ohledem na další ve věci provedené důkazy - z těchto výpovědí vycházel, resp. proč neměl tvrzení svědků za vyvrácené, a to ani obhajobou akcentovanými záznamy GPS k pohybu služebního vozidla obviněných v rozhodný den (v podrobnostech viz str. 5/6 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil. Zabýval se obdobnou argumentací obviněného (dovolatele) jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč námitkám obhajoby nepřisvědčil. Rovněž on se vypořádal mj. s otázkou věrohodnosti svědeckých výpovědí poškozeného a jeho spolujezdce a zdůvodnil, proč nepochyboval o jejich pravdivosti (viz str. 3 napadeného usnesení).

Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a že v tomto směru by byla jejich rozhodnutí projevem nepřípustné libovůle, jak je prezentuje dovolatel.

K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum doplňuje, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek odvolací soud ve svém rozhodnutí splnil, když dostatečně vysvětlil, proč považoval důkazy provedené soudem prvního stupně za dostačující pro závěr o vině obviněných stíhanou trestnou činností, a to bez důvodných pochybností; a z jakých důvodů nepřistoupil k provedení obhajobou navrhovaného důkazu předloženými záznamy GPS.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy obou stupňů v jeho případě kriminalizovaly jednání, které bylo možno adekvátně řešit postihem v rámci služebního poměru, případně v přestupkovém (správním) řízení, a tím porušily zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.

Předně je nutno v obecné rovině uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Platí tedy, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je korigován pouze v případě méně závažných trestných činů, a to použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (v podrobnostech srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. Tpjn 301/2012, k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio ).

Pokud dovolatel namítl, že s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost, služební kvality a především výši částky, o kterou se spolu s obviněným nstržm. L. L. nezákonným postupem na úkor poškozeného obohatili, nebylo namístě jeho jednání řešit prostředky trestního práva, je jeho výklad zásady subsidiarity trestní represe poněkud zjednodušující. Zcela totiž odhlíží od významu objektu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku, který byl jeho jednáním dotčen, jímž je zájem státu na řádném (tj. v souladu s právním řádem) výkonu pravomoci úředních osob. Porušení tohoto zájmu protiprávním jednáním, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku, obecně nelze bagatelizovat u žádné úřední osoby, tím spíše pak u příslušníka bezpečnostního sboru, jehož povinností je naopak dbát na dodržování zákonů a dalších právních předpisů dotčenými fyzickými a právnickými osobami, kdy jejich případné porušení je mj. oprávněn na místě sankcionovat v blokovém řízení. Řádné plnění těchto povinností je ze strany občanů právem očekáváno a opačný postup úředních osob má na vědomí veřejnosti velmi negativní dopad.

Použití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo proto v posuzovaném případě zcela namístě, byť prospěch dovolatele ze spáchané trestné činnosti nebyl velký.

Lze tedy uzavřít, že dovolatel byl přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uznán vinným právem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na v dovolání namítaných vadách, které měly spočívat v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože dovolání obviněného M. L. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Nejvyšší soud (předseda senátu) zároveň neshledal podmínky k vyhovění návrhu, přesněji ovšem toliko podnětu dovolatele k odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je podle § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodující v projednávané věci v prvním stupni však takový postup při předložení dovolání nezvolila.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler