3 Tdo 33/2009
Datum rozhodnutí: 21.01.2009
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




3 Tdo 33/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2009 o dovolání podaném obviněným M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2008, č. j. 1 To 15/2008-1027, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 4/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2007, č. j. 31 T 4/2005-938, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. za jednání popsané pod body 1/ - 21/ skutkové věty výroku rozsudku a podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností založených a působících podle obchodního zákoníku v trvání čtyř let.

O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č. j. 1 To 15/2008-1027, jímž z podnětu podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (body a/, b/) a podle § 148 odst. 2 tr. zák. (bod c/) na tom skutkovém základě, že obviněný jako jediný jednatel a společník obchodní firmy P., s. r. o., jež byla od roku 1999 registrována jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty, a současně jako poplatník daně z příjmů právnických osob u správce daně Finančního úřadu v Opavě, v úmyslu zkrátit daň a vylákat daňovou výhodu tím, že neoprávněně uplatnil vyšší odpočet daně z přidané hodnoty a současně neoprávněně snížil základ daně pro stanovení daně z příjmů právnických osob v daňových přiznáních podaných v období od července 1999 do března 2003:

a) uplatnil vyšší odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu a svým jednáním poškodil český stát, zastoupený Finančním úřadem v Opavě, za jednotlivá zdaňovací období:

- za 2. čtvrtletí (od 1. 5. 1999) až 4. čtvrtletí 1999 o částku 951.538,- Kč, a to na základě daňových přiznání podaných ve dnech 20. 7., 27. 10. 1999 a 19. 1. 2000,

- za 1. až 4. čtvrtletí 2000 o částku 431.007,- K, a to na základě daňových přiznání podaných ve dnech 25. 4., 24. 7., 25. 10. 2000 a 14. 1. 2001,

- za 1. až 4. čtvrtletí 2001 o částku 542.296,- Kč, a to na základě daňových přiznání podaných ve dnech 24. 4., 23. 7., 24. 10. 2001 a 24. 1. 2002,

- za 1. až 4. čtvrtletí 2002 o částku 624.274,- Kč, a to na základě daňových přiznání podaných ve dnech 22. 4., 22. 7., 23. 10. 2002 a 24. 1. 2003,

celkem tedy ve výši 2.549.115,- Kč

b) snížil základ daně pro stanovení daně z příjmů právnických osob, čímž poškodil český stát, zastoupený Finančním úřadem v Opavě, snížením této daňové povinnosti za jednotlivá zdaňovací období:

- za rok 1999 o částku 407.190,- Kč na základě daňového přiznání podaného dne 30. 3. 2000,

- za rok 2000 o částku 433.380,- Kč na základě daňového přiznání podaného dne 21. 3. 2001,

- za rok 2001 o částku 750.820,- Kč na základě daňového přiznání podaného dne 25. 3. 2002,

- za rok 2002 o částku 835.140,- Kč na základě daňového přiznání podaného dne 26. 3. 2002,

celkem tedy ve výši 2.426.530,- Kč,

c) dne 24. 10. 2001 uplatnil v přiznání k dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí 2001 neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty za údajný nákup hutního materiálu ve výši 61.064,- Kč, na který mu ve skutečnosti nevznikl nárok, a dosáhl jeho vyplacení.

Za tyto trestné činy pak obviněnému podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let. Odvolací soud zároveň výrokem podle § 260 tr. ř. v části žalobního návrhu týkajícího se zkrácení daně z přidané hodnoty za 1. a 2. čtvrtletí 2003 o částku 84.366,- Kč na základě daňových přiznání podaných u Finančního úřadu v Opavě dne 24. 3. 2003 a 25. 7. 2003 (body 19/ a 21/ odvoláním napadeného rozsudku) vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 8. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl v jeho odsuzující části obviněný M. P. následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž se skutku, pro který byl trestně stíhán a odsouzen, nedopustil. Dovolatel zdůraznil, že materiály a zboží vykázané v příslušných přiznáních k dani z přidané hodnoty i dani z příjmů právnických osob řádně nakoupil, zaplatil a poté prodal svým odběratelům. O koupi i prodeji vedl příslušné účetnictví, podle kterého následně podával daňová přiznání. Dovolatel zároveň stručně zrekapituloval proces dokazování v předmětné trestní věci s tím, že orgány činné v trestním řízení postupovaly podle Zpráv o kontrolách provedených Finančním úřadem v Opavě, který neuznal faktury o nákupu zboží od podnikatelů M. Š. S., J. Ch. a M. V. S. se zdůvodněním, že svědkové Ch. a Š. prohlásili, že s obviněným nikdy neobchodovali a jeho firmě tudíž předmětné zboží nikdy nedodali, a že svědek V. rozporoval množství obchodu s firmou obviněného a tvrdil, že v jeho účetnictví jsou zaneseny všechny kontrakty, zatímco na straně dovolatele tomu tak není. Na základě výsledků daňového řízení pak byl dovolatel uznán vinným shora popsanou trestnou činností, aniž by podle jeho názoru proti němu bez pochybností svědčily jakékoliv důkazy. Pochybnosti o jeho vině přitom vzbuzují i následné kontroly finančního úřadu, z nichž mělo mimo jiné vyplynout, že u všech jeho odběratelů byly v účetní evidenci nalezeny desítky tun hutních výrobků ocelových plechů, svařovací materiály a technika, avšak nebyly jim vyměřeny žádné doměrky daně z přidané hodnoty ani daně z příjmů, když tito prokázali, že tyto materiály a zboží od obviněného nakoupili, fyzicky přijali a ve své výrobní činnosti použili a zapracovali do svých výrobků nebo použili v poskytnutých službách.

Dovolatel dále poukázal na to, že firma P., s. r. o., neměla ke dni převodu obchodního podílu na nového vlastníka F. Z. žádné závazky, neboť všechny byly před převodem podílu řádně uhrazeny. Sám dovolatel nikdy nejednal v úmyslu směřujícím ke zkrácení daně (subjektivní stránka), jak bylo uvedeno v obžalobě a posléze i v odsuzujícím rozsudku. Dovolatel současně vyslovil přesvědčení o nepravdivosti výpovědí svědků Š. otce i Š. syna a rovněž svědka Ch. Výpověď svědka Z. je podle něj třeba považovat za zmanipulovanou a nepravdivou, mj. též proto, že tento svědek osobu dovolatele před soudem ani neztotožnil a sám dovolatel svědka Z. - jako osobu kupující obchodní podíl firmy P., s. r. o. - popsal naprosto jinak. O svědkovi Z. přitom před soudem prohlásil, že to není osoba, která pod tímto jménem vystupovala při převzetí obchodního podílu u notářky v B.

Své dovolání obviněný uzavřel konstatováním, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť v daném případě soudy dostatečně nezjistily skutkový stav, ačkoliv základní povinností orgánů činných v trestním řízení je podle § 2 odst. 5 tr. ř. především to, aby skutkový stav věci objasnily řádně, tj. bez důvodných pochybností.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2006 , č. j. 1 To 15/2008-1027, a případně též vadné řízení jemu předcházející, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Ve svém vyjádření nejprve vyložil obsah hmotně právního důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal. Na tomto podkladě pak dospěl k závěru, že námitky dovolatele pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, neboť dovolatel napadá výlučně způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily jednotlivé důkazy shromážděné v předmětné trestní věci; to znamená, že jim vytýká procesní pochybení, přičemž tak činí prostřednictvím polemiky s vykonanými skutkovými zjištěními, se zdůrazňováním vlastní verze průběhu skutkových událostí, která je zásadně odlišná od podoby skutku, kterou soudy obou stupňů vzaly za základ svého rozhodování. Na výhradách vůči způsobu, jímž soudy vyhodnotily provedené důkazy, a tedy opět vůči skutkovým zjištěním, spočívá podle názoru státního zástupce i jediná hmotně právní námitka dovolatele, jež se týká nenaplnění subjektivní stránky trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a podle § 148 odst. 2 tr. zák. Proto ani v této části nelze dovolatelovu argumentaci považovat za relevantní ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu. Státní zástupce zároveň poznamenal, že námitky dovolatele by z hlediska uplatněného dovolacího důvodu mohly mít význam pouze v případě, jestliže by bylo možno učinit závěr o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů obou stupňů činnými v předmětné trestní věci. Dovolatel však takový extrémní nesoulad fakticky ani formálně nenamítal. Nejvyšší státní zastupitelství České republiky přitom v rámci vlastní přezkumné činnosti k takovému závěru nedospělo. Podle státního zástupce soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky, a to nejen v jejich jednotlivostech, ale i ve vzájemných souvislostech.

Vyjádření k dovolání obviněného shrnul státní zástupce tak, že dovolatel napadenému rozsudku ani řízení, jež předcházelo jeho vydání, ve skutečnosti nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý ze zákonem taxativně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., včetně toho, o který své dovolání opřel. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněný M. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, na kterých obviněný své dovolání založil, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem věci vyjádřeným v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku a rozvedeným v odůvodnění rozhodnutí obou soudů - ve vztahu k použité právní kvalifikaci skutku - ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svou dovolací argumentaci založil výlučně na polemice s relevancí výsledků daňových kontrol provedených Finančním úřadem v Opavě jako důkazu pro účely předmětného trestního řízení a především na tvrzení o nepravdivosti výpovědí některých svědků, jež měly oba soudy k dovolatelově tíži nesprávně hodnotit jako výpovědi věrohodné a pravdivé. Dovolatel tedy soudům vytkl, že vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci, resp. použily důkazy, jejichž obsah podle jeho přesvědčení vzbuzoval pochybnosti a které proto závěr o jeho vině - v rozsudku odvolacího soudu stanoveném rozsahu - nedovolovaly. Námitku absence zákonem požadované formy zavinění (úmyslu podle § 3 odst. 3 tr. zák., § 4 tr. zák.), a tím i nenaplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, přitom dovolatel nepodložil žádnými konkrétními hmotně právními důvody a chybějící úmysl zkrátit daň nebo vylákat výhodu na dani vyvozoval toliko z vlastní skutkové verze celého případu.

Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku velmi podrobně zabýval provedenými důkazy a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů (viz zejména str. 44 až 51). Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně, pokud jde o trestnou činnost v rozsahu, v němž byl dovolatel nakonec uznán vinným, provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Zároveň sám odůvodnil, proč nemohl akceptovat ani námitky dovolatele stran okolností ztráty účetní evidence firmy P., s. r. o., (viz str. 37 a 38 napadeného rozsudku). Zákonem požadovaným způsobem (§ 125 odst. 1 tr. ř.) pak vysvětlil důvody, které jej vedly ke změně právní kvalifikace jednání obviněného (dovolatele) oproti rozsudku soudu prvního stupně (str. 39 a 40 rozsudku).

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler