3 Tdo 328/2014
Datum rozhodnutí: 21.05.2014
Dotčené předpisy: § 214 odst. 4 písm. a) tr. zákoník, § 214 odst. 4 písm. b) tr. zákoník, § 214 odst. 1 tr. zákoník



3 Tdo 328/2014 -43
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o dovolání podaném obviněným T. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 294/2013 ze dne 23. října 2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 46/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 46/2012 ze dne 10. července 2013 byl dovolatel uznán vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) ad 2), 10), 11) ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedený zločin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice ostrahou, to vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 25 T 14/2013 ze dne 18. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání obviněného V. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 5 To 294/2013 ze dne 23. října 2013 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod body 1 14 (v každém jednotlivém bodě) uznal dovolatele vinným zločinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, z toho pod body 2), 10) , 11) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za výše uvedené zločiny byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. To vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 25 T 14/2013 ze dne 18. 2. 2013, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2013, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že jeho trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, neboť nebylo řádně rozhodnuto o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud byla zamítnuta jako opožděná, což neodpovídá skutečnosti. To proto, že státní zastupitelství vycházelo z toho, že třídenní lhůta k podání této stížnosti uplynula 5. 11. 2011, což však byla sobota a v souladu s trestním řádem tak byla stížnost podaná dne 7. 11. 2011, a tedy v pondělí, takto podaná včas. Dovolatel vyjádřil nesouhlas s posouzením obecných soudů, že tato vada není natolik závažná, aby způsobila zmatečnost trestního řízení. Tím bylo porušeno významným způsobem jeho právo na obhajobu a v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 12/2013. V další části podaného dovolání vyjádřil nesouhlas se skutkovým dějem tak, jak byl zjištěn nalézacím soudem, byť deklaroval povědomí o obsahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Vyjádřil pochyby nad tím, jak soudy dovodily, že mu bylo zřejmé, že osoba asijského původu, která mu vozidla předala, se v rámci své podnikatelské činnosti nezabývá obchodem s osobními vozidly. Také uvedl, že z provedeného dokazování se nedá učinit přesvědčivý závěr, že by věděl o nelegálním původu těchto vozidel. Poukázal na skutečnost, že skutková věta výroku o vině podle jeho názoru neobsahuje všechny zákonné znaky trestného činu, neboť neobsahuje žádná relevantní zjištění, jež by se vztahovala k úmyslu pachatele ve vztahu k okolnosti, že věc byla získána trestným činem. U dílčího útoku pod bodem ad 12 citovaných rozsudků soudy zcela pominuly výpověď svědka M., u bodu 14 (tamtéž) vycházely z sms zprávy týkající se splatnosti pojistného, která však nebyla nijak překvapující. Pokud dovodily jeho vinu z okolnosti, že nikdy nejednal s prodávajícím, nezakládá se toto tvrzení na pravdě, jednal s osobou asijského původu H. , přičemž, proč byla auta registrována na osoby odlišné, netuší, avšak evidence v registru motorových vozidel nic nevypovídá o vlastnických vztazích. Taktéž nesouhlasí s časovým vymezením trestné činnosti, když počátek trestné činnosti je stanoven na den prvního odcizení vozidla, on je však měl přebírat až následně. Vyjádřil přesvědčení, že skutek, pro který byl uznán vinným, není trestným činem, když pouhým zprostředkováním prodeje se nemohl trestného činu podílnictví dopustit. Trestného činu podílnictví se nemohl podle svého přesvědčení dopustit ani proto, že soudy nevyřešily jako předběžnou otázku, jak byla získána věc, kterou na sebe měl jako podílník převést. Pokud se nepodařilo ztotožnit pachatele, který věc odcizil, není možno bez dalšího uzavřít, že vozidla byla získána trestným činem. Trestnost činu uvedeného pod bodem 10 citovaného rozsudku podle jeho přesvědčení zanikla dle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Poukázal také na skutečnost, že na uloženém trestu se nijak neprojevilo to, že odvolací soud jeho jednání posoudil podle méně závažné skutkové podstaty, když takto byl ohrožen nižší sazbou trestu odnětí svobody. Vyjádřil nesouhlas s tím, že jeho jednání bylo posouzeno jako 14 samostatných skutků, resp. trestných činů, s tím, že mělo být posouzeno jako pokračování v trestném činu. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů vymezených v ustanovení § 265b písm. g) a písm. l ) tr. ř. rozhodl tak, že zruší výroky napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013 pod sp. zn. 5 To 294/2013 a současně zruší rozsudek soud I. stupně a věc vrátí Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). V tomto svém vyjádření uvedl, že nelze přehlédnout, že dovolatel své dovolání dílem opírá o prakticky stejné argumenty, které uvedl již ve svém řádném opravném prostředku. Obsahem odvolání se však soud druhého stupně náležitě zabýval a na výhrady odvolatele správně odpověděl. Řízení o dovolání podle hlavy XVII. trestního řádu však není konstruováno jako nástroj dalšího komplexního přezkumu napadeného rozhodnutí, nýbrž jde o mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný a se specifickým určením, neboť jeho cílem je zjistit, zda napadené rozhodnutí netrpí některou z vad, jež zákon v § 265b tr. ř. prohlašuje za důvody dovolání, a to ještě za předpokladu, že takový důvod dovolatel řádně uplatnil. Z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je známo, že dovolání opírající se o stejné argumenty, které obviněný již dříve marně uplatnil v odvolacím řízení, bývají odmítána jako zjevně neopodstatněná, a dovolání obviněného T. V. je v převážné míře právě takového druhu. Odvolací soud, jak bylo výše naznačeno, se ve druhém stupni vyrovnal zákonným způsobem a dostatečně srozumitelně s řadou výhrad vtělených do dovolání obviněného. Především správně vyložil otázkou tvrzené nezákonnosti trestního řízení založené nesprávným rozhodnutím státního zástupce o stížnosti dovolatele proti usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř., jež byla zamítnuta jako opožděná, ačkoli opožděná nebyla. Podobně soud druhého stupně vyřešil výhrady dovolatele týkající se některých skutkových otázek, podrobněji rozebraných v textu dovolání. Týká se to rovněž tvrzení dovolatele, že je vyloučena jeho trestní odpovědnost za jednání popsané v bodě 10 skutkové věty rozsudku, protože prý zde bylo dobrovolně upuštěno od dokonání trestného činu. V tomto rozsahu je možno zcela odkázat na odůvodnění napadeného usnesení. Dovolateli nelze dle státního zástupce přisvědčit v názoru, že popis skutku neobsahuje žádná relevantní zjištění vztahující se k subjektivní stránce trestného činu. V závěru návětí popisu skutku je pregnantně vyjádřeno zjištění soudu, že obžalovanému z konkrétních okolností zadání svých služeb ze strany neztotožněného asijského muže a z dalších okolností nakládání s inkriminovanými vozy muselo být zcela jasné, že jde o vozy odcizené jejich oprávněným majitelům trestnými činy krádeže Úmyslné zavinění je v této větě vyjádřeno dostatečně zřetelně. Pokud jde o tvrzení dovolatele, že skutky popsané v rozsudku nezakládají skutkovou podstatu zločinu podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pouhým zprostředkováním prodeje či výpůjčky se obviněný tohoto deliktu nemohl dopustit, v rozporu s tímto argumentem zcela ostře vystupuje skutečnost, že dovolatel odmítl identifikovat onoho neztotožněného asijského muže , k čemuž by neměl žádný důvod, pokud by obchodní vztahy mezi nimi zahrnovaly pouhé legální zprostředkování prodeje či výpůjčky předmětných automobilů, jak tvrdí dovolatel. Námitka proti uloženému trestu, tedy že byl postižen stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně, ač došlo ke změně právní kvalifikace a tím i trestní sazby, neodpovídá deklarovaným důvodům dovolání. Jednak dovolatel neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dopadá na výroky o trestu, ale i kdyby tak učinil, jeho námitka by definici tohoto důvodu nevyhovovala. Poukázal na skutečnost, že soud je navíc povinen uložit sankci v rámci trestní sazby stanovené na delikt, pro který byl obviněný uznán vinným, ale neznamená to současně, že se tato sankce musí měnit při změně právní kvalifikace a s tím spojené změny zákonné trestní sazby. Rozhodující pro míru trestu je především míra společenské škodlivosti jednání pachatele a další konkrétní skutečnosti týkající se trestného činu a osoby pachatele, jak jsou vymezeny v ustanoveních § 39 a násl. tr. zákoníku, které zůstávají v souladu s požadavkem totožnosti skutku stále stejné bez ohledu na případnou změnu trestní sazby. Uložený trest nepochybně vyhovuje všem zákonným hlediskům. Obecně řečeno trest se ukládá pachateli za určité protispolečenské jednání, takže by v zásadě naopak měl být shodný i v případě změny právní kvalifikace, pokud se podstatnou měrou překrývají výměry trestních sazeb uvedených v rámci obou právních kvalifikací, takže lze uložit stejný trest. S tím se pojí i nedůvodná námitka dovolatele, že jednání popsané v rozsudku mělo být pojato jako jediný pokračující trestný čin a nemohlo se jednat o čtrnáct samostatných skutků soud druhého stupně ve svém rozhodnutí zcela srozumitelně vysvětlil, proč tomu tak nemůže být, a s tímto vysvětlením nelze než souhlasit. Vzhledem ke shora řečenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Proto pod předmětným dovolacím důvodem nemohou být právně relevantně uplatněny námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel toliko brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, předkládá dovolacímu soudu vlastní (pro něj příznivější verzi skutkového děje) a polemizuje se způsobem, jakým vedly soudy dokazování a jaké závěry z takovéhoto (ve věci provedeného) dokazování učinily. V posuzované věci totiž soudy pečlivě a zřetelně zdůvodnily, z jakých důkazů k jednotlivým bodům výroků o vině vycházely, jak tyto výpovědi následně hodnotily a proč uznaly dovolatele vinným právě výše uvedeným trestným činem (trestnými činy). Pokud by byly obsahem podaného dovolání pouze takovéto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b tr. ř.

Z výše uvedeného je též zřejmé, že s většinou námitek, které pod deklarovaným dovolacím důvodem dovolatel právně relevantně uplatnil, se již vypořádal soud odvolací. Lze k nim uvést následující:

Přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá a) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo b) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v písmenu a/.

Zločinu podílnictví podle § 214 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se pachatel dopustí, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny; podle § 214 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě, která má značnou hodnotu.

Je sice pravdou, že se v daném případě nepodařilo ztotožnit hlavního pachatele trestného činu krádeže předmětných vozidel, avšak soud prvního stupně (a následně i soud odvolací) se velmi pečlivě zabýval otázkou, jak byla získána motorová vozidla, se kterými dovolatel nakládal, když tyto svoje úvahy řádně zdůvodnil, když trestní zákoník (ani dříve trestní zákon) zjištění totožnosti pachatele základního trestného činu nevyžaduje. I ze všech dalších okolností případu je zřejmé, že dovolatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že vozidla pocházejí z trestné činnosti a lze v této otázce (pro stručnost) odkázat na úvahy rozvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu str. 17. Nelze přitom přehlédnout, že dovolatel onoho asijského muže , který mu předmětná vozidla předával, odmítl označit.

Stejně tak nelze přisvědčit dovolateli, že pouhým zprostředkováním prodeje kradených aut se nemohl dopustit trestného činu podílnictví. Tím, že zprostředkovával prodej kradených automobilů, zcela zřejmě naplnil tuto skutkovou podstatu tím, že věc získanou trestným činem převedl na jiného. Neobstojí jeho argumentace, že nikdy nebyl vlastníkem předmětných vozidel, což ostatně ani pachatel trestného činu podílnictví nikdy být nemůže, neboť fakticky věc získanou trestným činem převáděl na jiného, běžným způsobem, jakým se dané zboží (automobily) převádí.

Stejně tak se soudy řádně vypořádaly s jeho námitkou, že v bodě 10) rozsudku se nemohlo jednat o pokus trestného činu podílnictví, když jeho trestnost měla podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku zaniknout. Tato námitka však nekoresponduje se skutkovými zjištěními, ke kterým dospěly po řádně vedeném dokazování soudy. Podle § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu. Dovolatel žádným způsobem nevysvětluje, jakým způsobem měl odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, když ze skutkových zjištění vyplynulo, že toto auto předal dalšímu k prodeji neztotožněnému A. a následně bylo toto vozidlo zajištěno.

Co se týká jeho námitky, že došlo ke změně právní kvalifikace, a tím i ke změně trestní sazby, avšak na uloženém trestu se tato skutečnost nijak neprojevila, tato není právně relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem, lze k ní (ve stručnosti) uvést následující: Je sice pravdou, že došlo ke snížení právní kvalifikace z odst. 4 na odst. 3 trestného činu podílnictví, avšak současně tak byl dovolatel uznán 14 samostatnými trestnými činy podílnictví a i jím způsobená škoda zůstala de facto stejná, což byla rozhodně skutečnost, ke které musel odvolací soud při ukládání trestu přihlížet. K námitce, že odvolací soud měl jeho jednání posoudit jako pokračování v trestném činu podílnictví, nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet, neboť tato námitka směřuje v neprospěch dovolatele, když v případě takovéhoto posouzení by bylo nutno jeho jednání opět posoudit v rámci přísnější právní kvalifikace.

V závěru považuje dovolací soud za nutné se aspoň ve stručnosti vyjádřit k námitce dovolatele týkající se postupu státní zástupkyně, která zamítla jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jakožto opožděnou, ač tato opožděná nebyla. Takováto námitka procesního charakteru nespadá pod žádný ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. K této otázce se podrobně vyjádřily již soudy dosud činné ve věci a lze s nimi souhlasit, když shledaly, že se nejedná o podstatnou či závažnou vadu řízení působící zmatečnost celého následujícího řízení.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , který dovolatel též ve svém podání uplatnil, je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Dovolatel konkrétně neuvedl, ve které z těchto dvou alternativ předmětný dovolací důvod hodlá uplatnit, avšak s ohledem na výše uvedené je zřejmé, že daný dovolací důvod v daném případě nelze vůbec uplatnit proto, že soud odvolací nepřistoupil k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, nýbrž rozhodl sám v dané věci rozsudkem. Navíc i námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které byly uplatněny právně relevantně, shledal dovolací soud zjevně neopodstatněnými.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka