3 Tdo 327/2003
Datum rozhodnutí: 25.06.2003
Dotčené předpisy: § 256 tr. zák.




3 Tdo 327/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2003 dovolání podané obviněnou J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 4 To 279/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 249/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 2 T 249/2001, byla obviněná J. H. uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se dopustila společně s K. H.,tím, že v P. dne 26. 5. 1997 darovacími smlouvami ze dne 19. 5. 1997 převedli na své děti K. H. a M. M., rozenou H., podstatnou část svého ve výroku citovaného rozhodnutí blíže určeného majetku, a učinili tak s vědomím, že se zhorší postavení I. a p. b. a. s. P., která poskytla K. H., na základě smlouvy o úvěru ze dne 20. 2. 1996 úvěr ve výši čtyři miliony Kč, a na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 28. 5. 1996 úvěr ve výši tři miliony Kč a uskutečněnými převody nemovitostí v době, kdy si byli vědomi nemožnosti dluhy splácet, zmenšili svůj majetek, přičemž převod označenými smlouvami provedli v době, kdy jejich majetek nepostačoval na plnění dluhu IPB, a. s., v případě K. H. z úvěrových smluv a v případě J. H. ze směnek dlužníka K. H. jí avalovaných vystavených nikoli na řad IPB, a. s. kaučních směnek, čímž a. s. IPB, nyní ČSOB, a. s., způsobili škodu ve výši dluhu z úvěrových smluv ve výši 6.698.395,16 Kč. Za tento trestný čin jí byl podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 4 To 279/2002, kterým obě odvolání jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadla obviněná J. H. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku přesto, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí soudu I. stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že skutkový stav, jak je obsažen ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nebyl správně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pro závěr o právní kvalifikaci trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. není podstatné, že spolu s K. H. převedla podstatnou část svého majetku, neboť se musí jednat o zcizení části majetku dlužníka. Dovolatelka dále poukázala na pochybení odvolacího soudu, když přehlédl skutečnost, že obviněná byla nalézacím soudem uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., když zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku chybně právně posuzoval podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4) tr. zák. V petitu dovolání navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a přikázal věc Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněné se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, a uvedl, že jednání dovolatelky bylo nutné posoudit nikoli jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., nýbrž podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. S přihlédnutím ke shodnosti uložených trestů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) osobou oprávněnou podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Rovněž obsah dovolání splňuje předpoklady stanovené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod vyjmenovaný v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované trestní věci bylo odvolání obviněné zamítnuto podle § 256 tr. ř. poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, z čehož vyplývá, že obviněná uplatnila citovaný důvod dovolání odpovídající druhé alternativě obsažené v ustanovení § 265b písm. l) tr. ř. Jako důvod dovolání, který byl dán v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí, označila důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná v podaném dovolání zpochybnila správnost právního posouzení skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a) tr. zák. (tedy již základní skutkovou podstatu tohoto trestného činu), neboť podle jejího názoru společně se spoluobviněným (manželem) převedla podstatnou část svého majetku, ačkoli zákon k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu vyjádřené v odst. 2 § 256 tr. zák. vyžaduje zcizení majetku dlužníka, kterým však dle jejího názoru byl spoluobviněný, nikoli ona sama. V tomto smyslu je třeba považovat námitky dovolání za částečně relevantní, jak bude vysvětleno níže.

Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. zahrnuje dvě formy jednání, které jsou samostatnými skutkovými podstatami. Jednak se jej dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele mj. tím, že zcizí část svého majetku /§ 256 odst. 1 pím. a) tr. zák./, nebo ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že mj. zcizí část majetku dlužníka /§ 256 odst. 2 písm. a) tr. zák./. Věřitelem je osoba, která má vůči pachateli, popř. vůči jiné osobě, právo na plnění zejména na základě existujícího závazkového právního vztahu, důvodem jehož vzniku může být i směnka. Existence věřitele předpokládá zároveň i existenci dlužníka, který je povinen plnit věřiteli na základě platného závazkového vztahu.

Podle § 32 odst. 1 zák. č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy zákona směnečného a šekového, je směnečný rukojmí (aval) zavázán jako ten, za koho se zaručil. Avalováním směnek, tedy zajištěním zaplacení směnek institutem směnečného rukojemství, za úvěrové smlouvy poskytnuté I. a p. b., a. s. P. manželovi obviněné, K. H., se tedy sama obviněná stala dlužníkem této banky. Podle citovaného ustanovení zákona směnečného a šekového je směnečný rukojmí považován za samostatného dlužníka a osoba avaláta (tj. ten, za koho se zaručil) jen určuje, jaká je kvalita jeho závazku, jeho výše a jaké je jeho postavení na směnce. Není dokonce ani dlužníkem akcesorickým jako běžný ručitel, je v zásadě dlužníkem samostatným, a při postihu je solidární se všemi ostatními dlužníky. Směnečné rukojemství představuje zvláštní směnečně-právní prostředek, který zajišťuje zaplacení směnky vůbec, přičemž směnečný rukojmí se zavazuje vůči věřiteli pro případ, že směnka nebude proplacena kterýmkoliv dlužníkem.

Vzhledem k právním důsledkům, které nastaly pro obviněnou tím, že avalovala směnky I. a p. b., a. s. P., jako věřiteli na úvěry poskytnuté jejímu manželovi, není dovolací námitka uplatněná v mimořádném opravném prostředku v tom smyslu, že nebyla dlužníkem, správná. Obviněná se směnečným rukojemstvím sama stala dlužníkem banky (věřitele), a pokud následně darováním části svého majetku zmařila uspokojení svého věřitele, naplnila znaky základní skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné pouze připomenout, že nemovitosti, které byly předmětem převodu na základě darovacích smluv, tvořily společné jmění manželů K. a J. H. (v době převodu ještě bezpodílové spoluvlastnictví manželů BSM), tudíž každý z manželů byl jejich úplným vlastníkem. Skutečnost, že se jednalo o majetek obviněné, nebyla ani v dovolání zpochybňována, naopak byla součástí argumentace dovolatelky, jíž se domáhala beztrestnosti svého jednání. Tento názor však nelze akceptovat, neboť je v rozporu s charakterem a právní úpravou institutu směnečného rukojemství, jak je vysvětleno shora.

Pokud tedy obviněná zcizením části svého majetku částečně zmařila uspokojení svého věřitele, a způsobila tímto činem škodu velkého rozsahu, naplnila tímto jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Vzhledem k tomu, že obviněná neuplatnila v dovolání žádné námitky proti naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu ve smyslu odst. 4, tedy způsobení škody velkého rozsahu, neposuzoval Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení správnost této části výroku o vině obviněné.

Námitkám ohledně nesprávné právní kvalifikace žalovaného jednání obviněné, uplatněným v dovolání, lze tedy přisvědčit, i když s jiným důsledkem. Jestliže totiž Okresní soud v Prostějově uznal obviněnou vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., posoudil žalovaný skutek nesprávně. Správné použití právní kvalifikace u základní skutkové podstaty /podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. ř./ by však nijak neovlivnila výši trestní sazby, vyplývající z použití přísnější kvalifikované skutkové podstaty dle odst. 4 cit. ustanovení, jíž byla obviněná uznána vinnou. Je tedy zřejmé, že projednání dovolání obviněné by nemohlo zásadně ovlivnit její postavení v předmětném trestním řízení. Rovněž ani otázka, která by byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť právní úprava směnečného rukojemství (avalace) je vcelku jednoznačně řešena v zákoně č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tím jsou tedy splněny podmínky pro odmítnutí dovolání předpokládané v ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Z výše stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání podle § 265 r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. června 2003

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová