3 Tdo 326/2005
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy:




3 Tdo 326/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 o dovolání obviněného Ing. P. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 6 To 717/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 22/99, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 6 To 717/2003, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 8. 2003, sp. zn. 6 T 22/99, v části týkající se obviněného Ing. P. P., z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ze změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Sokolově p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.



O d ů v o d n ě n í :

V rámci rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 8. 2003, sp. zn. 6 T 22/99, v trestní věci obviněných Ing. P. P. a P. Š., byl obviněný Ing. P. P. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, který po skutkové stránce spočíval v tom, že obviněný podle bodu 1) výroku rozsudku dne 25. 1. 1996 v Ch., okr. S. podal přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1995, ve kterém na základě padělaných faktur o nákupu zboží a služeb od firmy F. M. s. se sídlem P., ačkoliv se zdanitelná plnění neuskutečnila, neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty a v důsledku toho byla společnost P., s.r.o. ze strany Finančního úřadu Ch. v únoru 1996 vyplacena částka ve výši 583 103,10 Kč o kterou poškodil Českou republiku, a podle bodu 2) výroku ve dnech 22. 4. 1996, 24. 6. 1996, 20. 8. 1996 a 18. 12. 1996 v Ch., okr. S., podal u Finančního úřadu Ch. přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 1996, květen 1996, červenec 1996 a listopad 1996 v nichž na základě padělaných faktur o nákupu zboží od firmy R. K. s., a.s. P., ačkoliv se zdanitelná plnění neuskutečnila, neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v důsledku čehož byla společnost P., s.r.o. ze strany Finančního úřadu Ch. v průběhu roku 1996 a v lednu 1997 vyplacena částka ve výši 345 770, 70 Kč, o kterou poškodil Českou republiku. Za tento trestný čin byl obviněný Ing. P. P. odsouzen podle § 148 odst. 2 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 k trestu odnětí svobody v délce 15 měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 6 To 717/2003, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 10. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).



Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. P. P. následně dovolání, kterým napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), přičemž v tomto rozsahu napadl ve výroku o vině a trestu rovněž rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel na to, že i přes dosavadní judikaturu, podle níž nelze napravovat vady skutkových zjištění cestou dovolání, je nezbytné namítnout, že v dané trestní věci spočívá nesprávné právní posouzení skutku v nesprávném vyhodnocení výpovědí svědků J. J. a Z. M. Uvedená okolnost měla podle dovolatele za následek, že nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, tzn. že pochybení soudu spočívající v porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. mělo přímý vliv na správnost (resp. nesprávnost) právního posouzení. Pokud by soud pečlivě hodnotil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nemohl by podle dovolatele dospět k závěru o jeho vině.

Dovolatel dále namítl, že skutkový děj, jak je popsán ve výrokové části rozsudku pod body 1) a 2) je zcela nedostatečný pro posouzení subjektivní stránky trestného činu a jeho následného posouzení podle ustanovení § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jak to učinily soudy obou stupňů. Vady spočívající v nesprávném právním posouzení je podle dovolatele třeba spatřovat rovněž v tom, že soud nesprávně posoudil skutečnosti mající význam pro případný zánik trestnosti činu ve smyslu ustanovení § 66 tr. zák. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že absenci dobrovolnosti u napravení škodlivého následku nelze dovozovat pouze z toho, že k jeho napravení došlo z větší části až po sdělení obvinění. Dovolatel zdůraznil, že ihned po zjištění nesrovnalostí v účetnictví společnosti, začal dlužnou částku dobrovolně splácet.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok o vině a trestu rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 8. 2003, sp. zn. 6 T 22/99, spolu s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 717/2003, ze dne 20. 10. 2004 o zamítnutí odvolání, včetně dalších rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí obsahově navazují, a vrátil věc s příslušnými pokyny soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolatelovy námitky týkající se údajného vadného vyhodnocení důkazů, jež mělo vyústit v nesprávné skutkové zjištění a tudíž i nesprávnou právní kvalifikaci, neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Směřují totiž proti aspektům výlučně procesně právní povahy, které nemají pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádný význam. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani výhradě spočívající v údajném nedostatku vyjádření subjektivní stránky trestného činu v tzv. skutkové větě výroku rozsudku. Naopak, úmyslná povaha jednání obviněného (dovolatele) je podle státního zástupce zcela zřetelná z formulace, že jako statutární orgán obchodní společnosti na základě padělaných faktur neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, což mělo za následek, že jeho firmě byla v letech 1996 a 1997 příslušným finančním úřadem vyplacena částka přes 928.000,- Kč. K námitce dovolatele týkající se vady spočívající v tom, že nebylo uplatněno ustanovení § 66 tr. zák. o zániku trestnosti činu, poukázal státní zástupce na závěry soudů, jež se s touto otázkou ve svých rozhodnutích vypořádaly a správně dovodily, že podmínka dobrovolnosti nápravy škodlivého následku v daném případě splněna nebyla a trestnost činu spáchaného dovolatelem proto nezanikla. Z těchto důvodů podle státního zástupce připadá v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněného.

V další části svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že meritorní rozhodnutí je přesto zatíženo vadou v právním posouzení skutku, jež naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Jde totiž o to, že trestný čin byl dovolatelem spáchán v době mezi lednem a prosincem 1996, přičemž poslední částka neoprávněně vylákané výhody na dani byla finančním úřadem vyplacena v lednu 1997. Státní zástupce zdůraznil, že do novely trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb. (účinné od 1. 1. 1998) však ustanovení § 148 tr. zák. nepokrývalo spáchání předmětného činu formou vylákání výhody. Právě tuto formu ovšem dovolatel užil. To podle státního zástupce znamená, že jeho jednání zcela jistě nenaplnilo ustanovení § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění před uvedenou novelou jak nesprávně rozhodl soud prvního stupně (a schválil soud odvolací), protože nespočívalo ve zkrácení daně, k němuž v daném případě nepochybně nedošlo. V době účinnosti trestního zákona před výše uvedenou novelizací by dovolatelovo jednání mělo být správně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin by obviněný (dovolatel) byl ohrožen trestní sazbou od 2 do 8 let odnětí svobody, tedy přísnější než v jaké ukládal trest okresní soud (1 až 8 let odnětí svobody). Státní zástupce proto dovodil, že obviněný (dovolatel) měl být uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. v nyní účinném znění. Podle názoru státního zástupce by však náprava tohoto nedostatku nemohla nijak zásadně ovlivnit postavení dovolatele, kterému byl meritorním rozhodnutím uložen trest v trestní sazbě 1 až 8 let odnětí svobody, přičemž stejná trestní sazba je stanovena i za spáchání trestného činu podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Protože v úvahu přicházející rozdílná znění trestního zákona se v otázkách trestnosti inkriminovaného činu nijak neliší, lze podle státního zástupce důvodně předpokládat, že by dovolatel byl při správném právním posouzení věci postižen obdobným trestem, jaký mu byl již uložen. Konstatovaná vada v právním posouzení skutku současně nepředstavuje nový a v judikatuře dosud neřešený právní problém. Nejedná se tedy o otázku zásadního právního významu. Za předpokladu, že by Nejvyšší soud České republiky k této části vyjádření přihlédl, ačkoliv v dovolání nebyla předmětná výhrada uplatněna, státní zástupce dovodil, že v takovém případě by přicházelo v úvahu dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Obviněný Ing. P. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl mj. zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Poněvadž obviněný Ing. P. P. v části svého dovolání namítal v podstatě to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání zčásti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho skutkové námitky tedy dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Na straně druhé považoval Nejvyšší soud podané dovolání z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní v té části, v níž dovolatel namítl, že skutkový stav, jak byl soudem zjištěn a formulován pod body 1) a 2) výroku rozsudku, neobsahuje vymezení zavinění (úmyslu) nezbytného k právní kvalifikaci činu uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně (tj. jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 1997). Shora uvedený dovolací důvod byl uplatněn právně relevantně i pokud jde o námitku dovolatele týkající se možnosti užití ustanovení § 66 tr. zák. o účinné lítosti.

Jelikož Nejvyšší soud v posuzovaném případě neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v tom rozsahu a z těch důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 se dopustil pachatel, který ve větším rozsahu zkrátil daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku, způsobil-li takovým činem značnou škodu (srov. ustanovení § 89 odst. 14 tr. zák. v tehdy účinném znění). Za zkrácení daně ve smyslu citovaného ustanovení zákona se považovalo takové jednání příslušného subjektu (pachatele), který se v rozporu se skutečností snažil ovlivnit daňovou povinnost tím, že v rozporu se zákonem předstíral nižší rozsah této povinnosti (např. tím, že neoprávněně snížil daňový základ), případně předstíral, že takovou povinnost vůbec nemá. Tyto (obecně) uvedené zásady platí i pro ustanovení § 148 tr. zák. v nyní účinném znění.

V posuzovaném případě obviněného (dovolatele) Ing. P. P. soud prvního stupně zjistil, že v inkriminovanou dobu jako jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., podal přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém na základě padělaných faktur o nákupu zboží a služeb (specifikovaných v rozsudku) neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, ačkoliv se zdanitelná plnění neuskutečnila, a v důsledku toho byla společnosti P., s. r. o., ze strany finančního úřadu vyplacena částka v celkové výši 928 873,80 Kč, o kterou poškodil Českou republiku.

Takto zjištěný a formulovaný skutkový děj není ovšem v žádném směru zahrnut úmyslem obviněného (dovolatele) zkrátit daň, nýbrž úmyslem vylákat výhodu na některé z povinných plateb (dani), kterou v daném případě představovalo vyplacení shora uvedené částky, ačkoliv mu na ni ve skutečnosti nevznikl žádný nárok. Skutkový stav věci, z něhož v posuzovaném případě oba soudy vycházely, neodpovídá použité skutkové podstatě (§ 148 odst. 1, odst. 2 písm. c/ tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997), nýbrž ustanovení § 148 odst. 2 tr. zák. v pozdějším znění. Posledně citované ustanovení ovšem tvoří novou skutkovou podstatu, která byla do ustanovení § 148 tr. zák. vložena teprve novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. (s účinností od 1. 1. 1998).

Z rozsudku soudu prvního stupně (str. 20) vyplývá, že se soud s výše naznačenou otázkou vypořádal tak, že za zkrácení daně ve smyslu ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, je nutno rozumět nejen případy, kdy je poplatníkovi vyměřena nižší daň nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde, ale i případy, kdy pachatel vyláká na státu daňovou výhodu. Z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. pak nedovodil, že by použití pozdějšího zákona bylo pro obviněného příznivější.

Ačkoliv se soud prvního stupně v podstatě neodchýlil od běžné rozhodovací praxe soudů, podle níž se před novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. považovalo za zkrácení daně i vylákání daňové výhody, je nutno vzít v úvahu, že jde o značně extenzivní výklad ustanovení trestního zákona, o jehož správnosti lze důvodně pochybovat, neboť zkrácení daně a vylákání daňové výhody jsou (jak uvedeno výše) jednání podstatně rozdílná. Možných námitek (především v rovině ústavně právní) si byl zřejmě vědom i zákonodárce, jestliže shora uvedenou novelou zavedl ustanovení § 148 odst. 2 tr. zák., tj. novou (samostatnou) skutkovou podstatu týkající se vylákání výhody na některé z povinných plateb, jež jsou uvedeny v § 148 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání nemohl opomenout ani současnou judikaturu Ústavního soudu, podle níž jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozovanými právními závěry, jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu (srov. přiměřeně nález ve věci IV. ÚS 182/04).

S přihlédnutím ke všem výše uvedeným důvodům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně ani popis skutku vyjádřený pod body 1) a 2) výrokové části rozsudku neodpovídají po objektivní ani po subjektivní stránce zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997. Shodný názor ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného vyslovil konečně i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Na rozdíl od státního zástupce však Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a že je možno dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout, když ani projednávaná otázka není podle jeho názoru po právní stránce zásadního významu. Jde totiž o to, že nesprávnost napadeného rozhodnutí se týká výroku o vině a právní kvalifikace skutku, přičemž v takovém případě by mělo dojít (v dalším řízení) k odstranění zjištěných vad.

Poněvadž Nejvyšší soud shledal námitky dovolatele vůči nesprávnému právnímu posouzení skutku plně důvodnými, postupoval podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť odvolací soud konstatovaná pochybení soudu prvního stupně nezjistil a nenapravil. Podle téhož ustanovení pak zrušil i rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 8. 2003, sp. zn. 6 T 22/99, a to v části týkající se obviněného Ing. P. P. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst.1 tr. ř. Okresnímu soudu v Sokolově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

V novém řízení se Okresní soud v Sokolově bude muset věcí znovu zabývat především v tom směru, zda obviněný svým jednáním případně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu, jak na to (s ohledem na soudem zjištěné skutkové okolnosti) ve svém vyjádření k dovolání obviněného upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Za stavu, že by okresní soud k takovému závěru dospěl, bylo by zapotřebí, aby s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. zvážil, zda použití pozdějšího zákona (podle něhož by přicházelo v úvahu čin posuzovat jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c/ tr. zák.) je v daném případě pro obviněného příznivější. Poté okresní soud ve věci znovu rozhodne.

Výkladem hmotně právních otázek, na které je v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí poukazováno jsou soudy obou stupňů v dalším řízení vázány (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že otázkou správnosti aplikace ustanovení § 66 tr. ták. o účinné lítosti se ve svém rozhodnutí nezabýval, neboť k posouzení této otázky je nezbytné, aby v prvé řadě byla zjištěna správná právní kvalifikace předmětného skutku.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).



V Brně dne 4. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler