3 Tdo 320/2009
Datum rozhodnutí: 15.04.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 320/2009-I

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2009 o dovolání podaném Ing. J. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 261/2008 ze dne 30. 10. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 8/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp.zn. 3 T 8/2008 ze dne 21. 7. 2008 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.

O odvolání Ing. J. M. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením sp. zn. 4 To 261/2008 ze dne 30. 10. 2008 tak, že jej dle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podala Ing. J. M. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvody označila ty, které jsou uvedeny v § 256b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.

V důvodech tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího spočívají na skutečnosti, že proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ač bylo nepřípustné, a dále na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, tedy ve smyslu § 256b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. Dovolatelka poukazuje na to, že se neshoduje se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazní situaci, která byla podkladem pro vydání odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí k odvolání. Jak již dovolatelka uváděla v rámci své obhajoby, ve výpovědích svědků se vyskytla řada rozporů. Za zásadní považuje skutečnost, jak soudy dovodily na jedné straně věrohodnost a pravdivost výpovědí manželů F. a na druhé straně pak k jí uváděným svědkům přistupovaly s určitým despektem. Jako zásadní pro posouzení v rámci dovolacího řízení pak považuje otázku, kterou v rámci řízení nastolil teprve odvolací soud. Ten v napadeném usnesení konstatuje, že byly splněny procesní podmínky pro zahájení trestního stíhání, když zde byl dán souhlas poškozeného O. V. a následně pak D. V., jako jednoho z dědiců poškozeného. Takový výklad trestního řádu dovolatelka považuje za nepřípustný, když její trestní stíhání, které vyústilo v napadené rozhodnutí, bylo zahájeno teprve po úmrtí poškozeného O. V. Nahrazení souhlasu poškozeného vyjádřením jednoho dědice, aniž by případný nárok uplatněný tímto dědicem v trestním řízení projednal soud v řízení o dědictví, není v souladu s trestním řádem. Navíc nebyla v trestním řízení vyslechnuta například manželka poškozeného a nevyjádřila se k věci rovněž jako poškozená. Dovolatelka má za to, že její trestní stíhání je od začátku nepřípustné, neboť zde absentuje jedna ze základních podmínek stanovená v trestním řádu. Dovolatelka tedy proto žádá, aby dovolací soud posoudil způsob, kterým bylo v její trestní věci vyhodnoceno podání souhlasu s trestním stíháním ze strany jejího zemřelého tchána, a dále, aby se zabýval rovněž skutkovými okolnostmi celého případu.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě napadené tímto dovoláním, přičemž nechť je věc vrácena tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodnul.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že co se týká námitek dovolatelky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatelka cituje zákonné znění tohoto dovolacího důvody a namítá, že se neshoduje s vyhodnocením důkazní situace soudy. Dovolatelka nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. nebo nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Svými nepříliš konkrétními námitkami takto brojí toliko proti hodnocení důkazů soudy, zejména pokud se týká věrohodnosti svědeckých výpovědí. Její námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.

Dovolací námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, státní zástupce je však nepovažuje za důvodné, neboť na předmětnou trestní věc podle jeho názoru režim ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. nedopadá. Poškozený zemřel 3. 7. 2007, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 11. 2007. Za této situace dle státního zástupce nepřicházelo vyžadování souhlasu poškozeného k zahájení trestního stíhání ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. v úvahu, neboť vztah, tímto ustanovením předpokládaný, mezi poškozeným a obviněným v době zahájení a vedení trestního stíhání neexistoval. K tomu státní zástupce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tdo 567/2005. Dodává, že právo odepřít či udělit souhlas s trestním stíháním je osobním právem poškozeného a nemůže být předmětem dědického řízení. Na právní nástupce poškozeného přechází toliko nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. Pro úplnost státní zástupce dodává, že poškozený O. V. ještě za svého života souhlas k trestnímu stíhání obviněné udělil.

Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce za právně irelevantní, námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pak za zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž souhlasil, aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, s jehož konáním souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Dovolání tedy nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů atd.

Námitky dovolatelky, v rámci kterých se neshoduje s tím, jakým způsobem soudy obou stupňů vyhodnotily důkazní situaci v její trestní věci, která pak byla podkladem pro vydání rozsudku a rozhodnutí o zamítnutí odvolání (její náhled na hodnocení svědeckých výpovědí) nejsou dovolacím důvodem. Spadají totiž pod námitky skutkové, tedy takové námitky, jimiž dovolatel poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů soudy a snaží se dosáhnout hodnocení jiného, které povede ke změnám ve skutkových zjištěních soudů. Dovolacím důvodem jsou pouze námitky právní, tedy námitky proti právní kvalifikaci skutkového stavu zjištěnému soudy, prostřednictvím kterých dovolatel namítá, že učiněná skutková zjištění nenaplňují znaky trestného činu, kterým byl dovolatel shledán vinným. V posuzované věci však oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich základě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědecké výpovědi manželů F. a D. V., když rozumným a logickým způsobem zaujaly stanovisko i k výpovědi dalších, ve věci označených svědků. Učiněná skutková zjištění tak mají v provedených důkazech věcné a logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy v tomto směru namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Pokud by takto volená námitka zůstala osamocena, nezbylo by než dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Co se týká námitky dovolatelky ohledně přípustnosti trestního stíhání, tedy námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tato dovolacímu důvodu obsahově odpovídá, je však zjevně neopodstatněná. To proto, že v ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. jsou taxativně uvedeny trestné činy, u kterých lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.) pouze se souhlasem poškozeného. Mezi tyto trestné činy se řadí i trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. Trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), je tedy podmíněno souhlasem poškozeného. Z ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. jednoznačně plyne, že svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Příbuzenský poměr tchán-snacha není tedy výslovně v tomto ustanovení uveden, a bylo by nutné v konkrétním případě posoudit, zda-li by poškozený pociťoval újmu dovolatelky jako újmu vlastní.

Námitka dovolatelky spočívá v tom, že trestní stíhání, které bylo zahájeno až po smrti poškozeného, nebylo v souladu s trestním řádem. Poškozený souhlas udělil ještě za svého života, před zahájením trestního stíhání a následné nahrazení souhlasu při zahájení trestního stíhání D. V. jako jeho dědicem považuje dovolatelka za nepřípustné. V trestním řízení nebyla vyslechnuta ani manželka poškozeného a nevyjádřila se k věci rovněž jako poškozená. Pro posouzení věci je nutné se zabývat tím, jestli zahájení trestního stíhání bylo podmíněno souhlasem poškozeného podle § 163 odst. 1 tr. ř. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 567/2005 je pro skutečnost, zda je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného podle § 163 odst. 1 tr. ř. vzhledem k poměru poškozeného a toho, vůči němuž má poškozený právo udělit nebo naopak odepřít souhlas s trestním stíháním, je (až na trestný čin znásilnění podle § 241 tr. zák.) rozhodná doba, kdy má být zahájeno trestní stíhání a doba, kdy se trestní stíhání vede, nikoli doba, kdy byl čin spáchán. Vzhledem k tomu, že poškozený zemřel 3. 7. 2007 a trestní stíhání bylo zahájeno 8. 11. 2007, v této době již poškozený, který by dal souhlas k trestnímu stíhání ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř. nežil a současně netrval vztah mezi dovolatelkou a poškozeným, který by nutnost takového souhlasu zakládal. Z uvedeného tak plyne, že na daný případ se režim ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř. nevztahuje. Přitom právo udělit tento souhlas je osobním právem poškozeného a nemůže být tedy předmětem dědění. Dle § 45 odst. 3 tr. ř. na právní nástupce poškozeného přecházejí toliko práva, která tento zákon přiznává poškozenému, jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody (§ 43 odst. 3 tr. ř.). Zahájení trestního stíhání v předmětné věci za daných okolností tak nebylo nijak vázáno na souhlas označeného poškozeného a tím méně na případný souhlas jeho dědiců. Co se týká námitky, že v trestním řízení nebyla vyslechnuta manželka poškozeného a nevyjádřila se k věci také jako poškozená, je tato právně irelevantní. Poškozeným v trestní věci dovolatelky byl O. V. a nikoli jeho manželka.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. dubna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka