3 Tdo 317/2007
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 317/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 o dovolání podaném obviněným V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 To 557/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 55/2006, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 5. 2006, č. j. 10 T 55/2006-118, byl obviněný V. Š. uznán vinným pokračujícím trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a pokračujícím trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že v době od 24. 3. 2005 do 9. 11. 2005 z důvodu nespokojenosti s cenou za provedené stavební práce vyhrožoval poškozenému J. K., zabitím a to nejméně 1) dne 24. 3. 2005 kolem 14.15 hodin u prodejny zbraní a střeliva, když poškozený J. K. byl uvnitř prodejny a obžalovaný procházel kolem po ulici, za přítomnosti prodavačky a kolemjdoucích hlasitě křičel, že mu ustřelí hlavu, zasekne do zad krumpáč, až z něj budou sračky lítat, poté, co se poškozený v prodejně uzamkl, obžalovaný ve výhrůžkách pokračoval, lomcoval dveřmi a bouchal do nich pěstmi, 2) dne 25. 3. 2005 kolem 12.00 hodin u domu poškozeného, na něj křičel, že ho zabije a když jej poškozený vyzval, aby si to tedy šli vyřídit hned, reagoval slovy, že teď jsou tam svědci, že si na něj počká jinde, 3) v přesně nezjištěné době v měsíci říjnu 2005 kolem 6.30 7.00 hodin u domu poškozeného, na něj křičel, že ho zabije, že mu dává čas do Vánoc, 4) dne 9. 11. 2005 kolem 10.15 hodin u mostu, za přítomnosti kolemjdoucích křičel na poškozeného, že ho zabije, usekne mu hlavu, že má u sebe mačetu. Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 3 To 557/2006, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 8. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. b /cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu a zároveň proti výroku o vině i trestu z rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyslovil názor, že nebyl naplněn jeden z materiálních znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., protože inkriminované jednání nemělo natolik dostatečnou intenzitu, aby mohlo v poškozeném vzbudit důvodné obavy z uskutečnění údajných výhrůžek. Dovolatel současně poukázal na to, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily skutečnost, že se obviněný (dovolatel) a poškozený značně liší fyzickými, psychickými i charakterovými vlastnostmi. Přitom zdůraznil, že je menší postavy, vyššího věku a v horší fyzické kondici než poškozený. Dovolatel je negramotný a jak vyplynulo z příslušného znaleckého posudku, trpí poruchou osobnosti s dissociálními rysy a s rysy emoční nestability, která vede k tomu, že snáze dává svou řečí a chováním najevo své vnitřní pocity. Sám znalec podle dovolatele konstatoval, že šlo pouze o verbální projevy, které by obviněný (dovolatel) ve skutečnosti nerealizoval. Poškozený si pak musel být vědom přinejmenším toho, že dovolatel je při řešení vzniklé situace vyplývající z nevydařené zakázky, ovlivněn svými duševními schopnostmi a psychickým stavem. Za těchto okolností proto podle dovolatele nelze dospět k závěru, že by poškozený z něj mohl mít strach, jak to ve své výpovědi uvedl.

Dovolatel dále namítl, že nedošlo ani k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., neboť v takovém případě musí jít o jednání, které narušuje občanské soužití hrubě, tedy ve zvýšené míře. To znamená, že nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. Slovní projevy, které měl dovolatel podle soudů obou stupňů pronášet, nebyly podle jeho názoru jednáním, které by narušilo veřejný pořádek v tak značné intenzitě, aby je bylo možné považovat za hrubou neslušnost podle výše citovaného ustanovení trestního zákona.

Na základě těchto důvodů pak dovolatel dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2006, č. j. 3 To 557/2006-156 a potažmo i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 5. 2006, č. j. 10 T 55/2006-118 spočívají na nesprávném právním posouzení skutku podle dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně) a uvedla, že argumentace dovolatele vztahující se k namítanému nenaplnění znaků předmětných trestných činů sice uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, avšak nelze ji považovat za důvodnou. Podle zjištění nalézacího soudu totiž ze strany obviněného (dovolatele) šlo o jednání spočívající v opakovaných závažných výhrůžkách a hrubých urážkách, přičemž míra, v níž byl tímto způsobem narušen veřejný klid a pořádek, nebyla nevýznamná a měla odezvu i u dalších občanů slyšených svědků. Státní zástupkyně zdůraznila to, že v jednom případě se obsluhující prodavačka s poškozeným v obchodě uzamkla, na což obviněný (dovolatel) reagoval lomcováním a bušením do dveří, v jiném případě byl svědek V. přítomen incidentu, kdy obviněný (dovolatel) vyndal z igelitové tašky nůž a snažil se bodat do auta poškozeného apod. Trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. jsou trestné činy hrubě narušující občanské soužití. Zákon zde vyjadřuje požadavek, aby jednání, jímž je některý z těchto trestných činů spáchán, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo občanské soužití. Podle státní zástupkyně dospěl soud při objektivním zvážení všech okolností případu ke správnému závěru, že obviněný (dovolatel) naplnil zákonné znaky skutkových podstat obou trestných činů. Z hlediska materiální stránky trestného činu pak soud správně vyhodnotil zejména intenzitu, charakter a průběh jednotlivých útoků i okolnosti, za kterých byly spáchány (na ulici, v denní době), přičemž správně posoudil i osobu pachatele, jeho pohnutku, dosavadní způsob života, povahové vlastnosti a kriminální minulost. Se zřetelem k výše uvedeným důvodům proto státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí aby podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný V. Š. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad specifikovaných v ustanovení § 265b tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám interpretuje výsledky provedeného dokazování a spojuje s nimi vlastní závěry ohledně absence znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 197a odst. 1 tr. zák., jestliže namítal, že jeho fyzické a psychické dispozice ve vztahu k vědomosti poškozeného o nich, neumožňovaly dovodit, že by dovolatelovy údajné výhrůžky mohly v poškozeném vzbudit důvodnou obavu. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se procesní stránky věci (hodnocení důkazů) směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení věci vycházely. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně námitkami, že skutek i v podobě, jak byl soudem zjištěn, postrádá materiální stránku trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., a že slovní projevy obviněného (dovolatele) nebylo možno považovat za jednání hrubě narušující občanské soužití podle § 202 odst. 1 tr. zák. a zároveň ani za jednání v intenzitě způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu z uskutečnění výhrůžek uvedených v ustanovení § 197a odst. 1 tr. zák.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Jde o trestný čin úmyslný (§ 3 odst. 3 tr. zák.). Pod pojmem důvodná obava je přitom třeba rozumět vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. K naplnění znaků tohoto trestného činu postačí, že pachatel jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou a činí to tím způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Výhrůžka přitom musí být objektivně způsobilá důvodnou obavu vzbudit, aniž by bylo nutné, aby důvodná obava byla v tom, komu bylo vyhrožováno, skutečně vzbuzena. Způsobilost vzbuzení důvodné obavy je pak třeba posuzovat z konkrétních okolností případu, zejména z povahy výhružek, osoby pachatele a rovněž z toho, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. V daném případě není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo způsobilé takovou důvodnou obavu u poškozeného vzbudit, neboť šlo o výhrůžky zabitím pronášené opakovaně a do drastických podrobností, bez ohledu na přítomnost dalších osob, za stavu, kdy obviněný (dovolatel) měl pověst násilníka a tato skutečnost byla poškozenému známa. S těmito otázkami se soud prvního stupně náležitě vypořádal na str. 7 svého rozsudku.

K námitce dovolatele týkající se nenaplnění materiální stránky výše uvedeného trestného činu, je v obecné rovině především třeba uvést, že podle § 3 odst. 2 tr. zák. není trestným činem takový čin, jehož stupeň nebezpečnosti je nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Kritéria pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou obsažena v § 3 odst. 4 tr. zák. Z citovaného ustanovení vyplývá, že mezi rozhodná hlediska patří význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Dále je nezbytné poznamenat, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne ani stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (v judikatuře srov. R 43/1996 SbRt). V daném případě vzhledem ke zjištěným okolnostem činu a osobě pachatele rovněž Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že dovolatel naplnil trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. i po materiální stránce.

Trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který se dopustí veřejně (srov. § 89 odst. 4 tr. zák.) nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím způsobem, že napadne jiného. Hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru. Protože uvedený trestný čin patří mezi trestné činy hrubě narušující občanské soužití, je třeba, aby občanské soužití bylo konkrétním činem narušeno skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře. Tím se zároveň výtržnictví jako trestný čin odlišuje od přestupku. Jinými slovy, nikoli každé výtržnické jednání je trestným činem. Proto ani každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. Tím spíše v případech hrubých neslušností nebo výtržností musí jít o jednání takové intenzity, jež jsou dostatečně způsobilá výrazněji narušit řádné občanské soužití tak, aby daný čin zároveň dosahoval i potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost (k tomu srov. přiměřeně např. R 40/1977 SbRt. a Soudní rozhledy/C. H. BECK, sešit 2/2002 str. 56).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, lze soudu prvního stupně přisvědčit v tom, že jednání obviněného (dovolatele) spočívající v opakovaných verbálních útocích a výhrůžkách vůči poškozenému J. K., správně posoudil jako hrubou neslušnost, když v denní době veřejně a na místě veřejnosti přístupném na poškozeného hlasitě křičel výhrůžky různými způsoby usmrcení, popř. v případě ad 1) navíc útočil na dveře prodejny, kam se před ním poškozený i s prodavačkou uzamkli. Okolnosti a intenzita provedených útoků umožňují dovodit, že dovolatel občanské soužití narušil nikoliv bezvýznamně, ale naopak závažně a způsobem plně odpovídajícímu pojmu hrubé neslušnosti podle ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., a že současně jde o jednání nebezpečné pro společnost v míře vyšší než nepatrné (§ 3 odst. 2 tr. zák.).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že skutkový stav věci, jak jej zjistil a ve výroku svého rozsudku formuloval soud prvního stupně, a z něhož následně vycházel i odvolací soud, dovoluje učinit závěr o tom, že dovolatel útoky popsanými pod body 1) až 4) rozsudku spáchal v jednočinném souběhu trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně tudíž netrpí dovolatelem vytýkanými vadami.

Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v jeho jinak relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného V. Š. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. března 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler