3 Tdo 313/2009
Datum rozhodnutí: 26.03.2009
Dotčené předpisy:




3 Tdo 313/2009

U s n e s e n í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2009 o dovolání obviněného P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 13 To 359/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 77/2008 t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. o d m í t á .

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 1 T 77/2008, byl obviněný P. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Toho se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že v přesně nezjištěné dny v průběhu měsíce října 2006 v P. převážně v ulici E. K. čp. pod záminkou a slibem vymožení dlužné částky ve výši 80.000,- Kč od E. P. vylákal postupně od P. V. finanční hotovost v celkové výši nejméně 52.000,- Kč, přestože k žádnému vymáhání dlužné částky z jeho strany nedošlo, a jednotlivé částky vymáhal pod smyšlenými záminkami, aniž by měl v úmyslu dlužnou částku vymoci a převzaté peníze poškozenému vrátit .

Obviněnému byl zmíněným rozsudkem uložen podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Současně bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.

K odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 13 To 359/2008, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 250 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dozorem podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák.

II.

Proti usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V úvodu dovolání opakuje svou obhajobu, že byl připraven žádosti P. V. vyhovět a peníze poskytnuté E. P. vymoci. Poté, co mu předložila doklad o splacení dluhu, vrátil zálohu 4.000,- Kč P. V. a více se již o věc nezajímal. Není tedy pravdou, že by předstíral další vymáhání dluhu, převzal od V. další zálohy a uváděl jej tak v omyl.

Za podstatnou vadu řízení přitom považuje, že svědkyně E. P. nebyla v hlavním líčení vyslechnuta a její výpověď z přípravného řízení byla k důkazu toliko přečtena, ač pro to podle přesvědčení obviněného nebyly splněny podmínky uvedené v ust. § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. V důsledku toho podle názoru dovolatele soud pochybil, když neobjasnil, že závazek mezi dlužníkem a věřitelem zanikl a nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.

V petitu svého dovolání s poukazem na shora uvedené důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Současně vyslovil obviněný přesvědčení, že jsou v jeho případě dány důvody pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí, když v jeho další věci u Okresního soudu v Pardubicích bylo nařízeno veřejné zasedání k eventuální přeměně původně podmíněně odloženého trestu právě s ohledem na napadené rozhodnutí. V této souvislosti žádal, aby byl Nejvyššímu soudu předložen návrh na rozhodnutí o odkladu výkonu trestu.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data neveřejného zasedání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání obviněným P. P. lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.

Nejvyšší soud však v této souvislosti konstatoval, že obviněný ve svém dovolání žádné námitky proti právnímu posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn, neuvedl. Jeho námitky směřovaly výhradně proti způsobu, jakým okresní a krajský soud přistoupily k hodnocení ve věci provedených důkazů a jaké skutkové závěry z nich vyvodily. Prostřednictvím svého dovolání napadal aplikaci nikoli hmotně právních ustanovení, nýbrž procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., upravujících rozsah prováděného dokazování a způsob hodnocení důkazů, resp. způsob provedení jednoho z důkazů [splnění podmínek uvedených v § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. pro přečtení výpovědi svědkyně E. P. z přípravného řízení].

Svými námitkami tak neusiloval o změnu právního posouzení zjištěného skutku, ale o odlišný pohled na hodnotu a význam provedených důkazů, který by vyústil v jiné skutkové závěry, než že se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku okresního soudu.

V důsledku toho Nejvyšší soud shledal, že obviněný P. P. sice své dovolání formálně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadající právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nenaplnil (k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298 Sb. rozh. tr.).

Na doplnění Nejvyšší soud poznamenává, že judikatura Ústavního soudu připouští ojediněle průlom do tohoto pojetí dovolání v případech, kdy mezi skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé zjevně panuje extrémní nesoulad, resp. za situace, kdy právní závěry v žádné možné interpretaci ze skutkových zjištění nevyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04).

O takovou situaci se však v projednávaném případě nejednalo. Okresní soud věnoval hodnocení všech ve věci provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu adekvátní pozornost. V odůvodnění svého rozsudku analyzoval výpověď obviněného a výpověď svědka M. J. na straně jedné a výpovědi poškozeného P. V., svědkyň J. V. st. a ml. a svědkyně E. P. na straně druhé. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že nic nenasvědčuje tomu, že by okresní soud pochybil, pokud v hlavním líčení přečetl k důkazu výpověď této svědkyně podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze místo výslechu svědka v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba onemocněla chorobou, která po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Z obsahu spisu přitom plyne, že zmiňovaný výslech této svědkyně v přípravném řízení konaný dne 15. 4. 2008 proběhl v souladu se zákonem za přítomnosti obhájce obviněného (Mgr. R. K. na podkladě substituční plné moci obhájce obviněného JUDr. J. S.), který byl o tomto úkonu řádně a včas vyrozuměn. Jmenovaný obhájce, jak patrno z protokolu o výslechu, do jeho průběhu v souladu se svými právy aktivně zasahoval a položil svědkyni několik otázek (viz č. l. 40-43 spisu). Současně bylo zjištěno, že podle vyjádření jejího ošetřujícího lékaře neschopnost jmenované dostavit se k soudu může trvat i několik měsíců.



Okresní soud přitom vyložil, proč neuvěřil obhajobě obviněného ani té části výpovědi svědka M. J., která ji měla podporovat (viz str. 4 odůvodnění) a za základ svých skutkových zjištění vzal výpověď poškozeného a shora uvedených svědkyň. Argumentaci okresního soudu shledává Nejvyšší soud zcela přesvědčivou a nad její rámec uvádí, že svědkyně P. neměla žádný logický důvod tvrdit, že P. V. stále ještě dluží částku 60.000,- Kč, pokud by mu ji splatila a měla na to doklad, jak to tvrdil obviněný. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu je navíc patrné, že výpověď svědkyně P. nebyla stěžejním důkazem pro závěr soudu o vině obviněného, nýbrž jedním z více důkazů, o které svůj závěr opřel.

Mimo to považuje Nejvyšší soud za nutné zmínit, že dovolací argumenty obviněný prakticky shodně uplatnil již v rámci odvolacího řízení. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích se jimi zabýval, avšak neshledal je důvodnými. O tom, že krajský soud nepostupoval ve věci jednostranně svědčí mimo jiné i skutečnost, že z podnětu odvolání obviněného podstatně zmírnil trest, který mu byl okresním soudem původně uložen.

Lze proto shrnout, že závěry obou uvedených soudů o vině obviněného P. P. shledává i Nejvyšší soud logické a přesvědčivé.

IV.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného P. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud jde o žádost obviněného o odklad uloženého trestu odnětí svobody, z obsahu spisu je zřejmé, že samosoudkyně okresního soudu nedospěla na podkladě dovolání a obsahu spisu k závěru, že výkon tohoto trestu by měl být odložen a sama takový postup nenavrhla (§ 265h odst. 3 tr. ř.). Dovolacímu soudu spis předložila toliko s návrhem obviněného. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání obviněného Nejvyšší soud sám podmínky pro odklad uloženého výkonu trestu odnětí svobody neshledal (§ 265o odst. 1 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. března 2009

Předseda senátu:

JUDr. Robert Fremr