3 Tdo 31/2007
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




3 Tdo 31/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání podaném obviněným A. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 8 To 593/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 70/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 1 T 70/2003, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že dne 14. 10. 1999 v P., požádal RNDr. J. Z. pod záminkou ohrožení jeho rodiny, neboť dluží mzdy zaměstnancům, o půjčku 125.000,-, peníze převzal s tím, že dluh splatí do 31. 12. 1999, tyto ve stejný den předal synovi poškozené T. Z., který z nich zaměstnance vyplatil, a poškozené RNDr. J. Z. půjčku do současné doby nevrátil a způsobil tak škodu ve výši 125.000,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by uložený trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená RNDr. J. Z. odkázána s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali obviněný, poškozená a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 8 To 568/04, jímž z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla poškozená podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obviněný při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon se mu podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému jako přiměřená povinnost uloženo, aby ve zkušební době nahradil podle svých sil způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak odvolací soud rozhodl, že se obviněnému ukládá povinnost nahradit poškozené RNDr. J. Z. škodu ve výši 125.000,- Kč s 2,5 % úrokem ode dne 24. 12. 2003. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Z podnětu dovolání obviněného následně Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesením ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1025/2005, shora citovaný rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a zároveň zrušil i navazující rozhodnutí uvedená v ustanovení podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, jakými vadami bylo napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení zatíženo a zároveň uvedl z jakých hledisek se odvolací soud bude muset věcí při svém rozhodování znovu zabývat (viz str. 6 8 rozhodnutí).

Po doplnění řízení rozhodl Městský soud v Praze o odvoláních státního zástupce, obviněného a poškozené RNDr. J. Z. novým rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 8 To 593/2005, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. odvolací soud poté za částečné modifikace skutku znovu rozhodl tak, že obviněného A. K. uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 14. 10. 1999 v P., požádal RNDr. J. Z. pod nepravdivou záminkou ohrožení jeho rodiny, neboť dluží mzdy zaměstnancům o půjčku 125.000,- Kč, peníze převzal s tím, že dluh splatí do 31. 12. 1999, peníze však neměl v úmyslu poškozené vrátit, neboť je ve stejný den předal synu poškozené T. Z., který z nich zaměstnance vyplatil, T. Z. sám měl ve lhůtě do 31. 12. 1999 peníze poškozené vrátit; obžalovaný poškozené zamlčel, že chce peníze T. Z. předat, věděl, že poškozená by sama T. Z. peníze nepůjčila a věděl rovněž, že s ohledem na výdělečné možnosti T. Z. není jmenovaný schopen ve lhůtě do 31. 12. 1999 poškozené peníze vrátit, sám obžalovaný peníze poškozené do současné doby nevrátil a způsobil jí tak škodu ve výši 125.000,- Kč. Podle § 250 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému zároveň uložena přiměřená povinnost nahradit podle svých sil ve zkušební době způsobenou škodu. O náhradě škody bylo výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že se obviněnému ukládá povinnost nahradit poškozené RNDr. J. Z., škodu ve výši 125.000,- Kč s 2 % úrokem ode dne 24. 12. 2003 do zaplacení. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Uvedený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 3. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Rovněž proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. K. dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl ve všech jeho výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že podle jeho názoru odvolací soud nerespektoval závazné pokyny stanovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1025/2005. V uvedené souvislosti vyslovil dovolatel pochybnost, že odvolací soud zřejmě narušil dvojinstančnost trestního řízení, neboť sám provedl dokazování. Na základě rekapitulace doplněného dokazování pak dovolatel dospěl k přesvědčení, že i za tohoto stavu spis obsahuje toliko důkazy, které mohou vést k jedinému závěru, tj. že dovolatel se nedopustil trestného činu. Byl pouze prostředníkem půjčky mezi rodiči Z. a jejich synem T., neboť T. Z. dovolateli tvrdil, že není možné uzavřít smlouvu o půjčce v rámci rodiny. Navíc pokud jde o dlužné mzdy umělcům z varieté, manželé Z. věděli, že dlužníkem je jejich syn T., přičemž Z. muselo být známo i to, že dovolatel v době půjčky již delší dobu nebyl zaměstnancem. Podle dovolatele jsou zcela nesprávné právní úvahy odvolacího soudu týkající se nerespektování námitky promlčení nároku na náhradu škody. Kromě toho, že soudem citovaný judikát Nejvyššího soudu řeší jinou problematiku, vyslovil dovolatel názor, že závěry odvolacího soudu zahrnující výrok o vině i výrok o náhradě škody nejsou podloženy obsahem spisu a jsou s ním převážně v rozporu. Ze spisu je podle něj zřejmé především to, že Z. věděli, že dovolatel již není v žádném vztahu s varieté, což znamená, že nemohl dlužit žádné mzdy. Manželé Z. věděli rovněž to, že mzdy dluží naopak jejich syn T., který v té době pracoval jako personalista. Věděli rovněž, že celá částka byla této osobě, tj. synovi poškozené, předána. Dovolatel navíc nebyl vyzván k vrácení půjčené částky v době, kdy půjčka nebyla promlčena, neboť první výzva následovala až po promlčení, což současně znamenalo i ztrátu nároku dovolatele vůči tomu, kdo peníze fakticky využil synovi údajné poškozené. Poškozená konečně nepředložila jedinou písemnou výzvu k vrácení půjčky. Ve skutečnosti dovolatele vyzvala telefonicky k její úhradě teprve po promlčení nároku z hlediska občanského práva.

Obviněný dále uvedl, že nyní již nenamítá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak přesto by Nejvyšší soud měl při úvahách o důvodnosti dovolání vzít zřetel i na tu skutečnost, že M. Z. v současné době působí ve funkci přísedícího Městského soudu, např. v senátu JUDr. P. B.

V závěru dovolání obviněný s poukazem na obsah usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 1025/2005 a vzhledem k nálezům Ústavního soudu ČR ve věcech sp. zn. IV. ÚS 564/2000 a sp. zn. IV. ÚS 469/2002, své námitky shrnul tak, že jeho jednání nebylo trestným činem a v žádném případě nebyly dány důvody k odmítnutí námitky promlčení nároku na náhradu škody. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. o zrušení uvedeného rozhodnutí rozhodl sám tak, že podle § 264 písm. b) tr. ř. zprošťuje A. K. obžaloby.

K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) s tím, že plně setrvává na svém předcházejícím stanovisku v téže věci o naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., když dovolatel v rozsudku popsaným způsobem bez jakékoliv perspektivy splnění předmětného závazku (uhrazení půjčky) jak ze strany své nebo prostřednictvím T. Z., natož ve sjednané lhůtě, ke které se přes svou insolventnost vědomě zavázal, jednal tak, že poškozenou věřitelku uvedl v omyl. Uvedení v omyl spočívalo v předstíraném tvrzení o nezbytnosti finančního uspokojení jeho bývalých zaměstnanců, jakož i v souvisejícím tvrzení o ohrožení jeho rodiny či života. Přitom paradoxně po opatření takto vylákaných peněz se ve své údajné tíživé osobní záležitosti nijak neangažoval, ale peníze předal T. Z., aniž by se dále zajímal o jejich další osud. Nad uvedený rámec je podle státní zástupkyně třeba poznamenat, že kromě výše zmíněné záminky, pod kterou dovolatel od poškozené finanční obnos vylákal, jí ještě zamlčel tu podstatnou skutečnost, že peníze zamýšlí předat jejímu synovi, od kterého věděl, že by mu matka po předchozích zkušenostech již nepůjčila. Tomu odpovídající právní úvahy jsou obsaženy v odůvodnění odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu a jsou plně v souladu s popisem tzv. věty skutkové, obsahujícím naprosto přiléhavé vyjádření takových okolností dovolatelova jednání, aby o jeho podvodném záměru nemohlo být nejmenších pochybností.

Podle názoru státní zástupkyně nelze za konstatovaného stavu věci odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že jeho způsob právního posouzení dovolatelova skutku byl nesprávný. Pokud dovolatel v této souvislosti namítl nesprávné použití § 106 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen OZ ), odkázala státní zástupkyně na své vyjádření k předcházejícímu dovolání obviněného, v němž uvedla, že dovolatelova námitka neobstojí, neboť jde o škodu způsobenou úmyslně, která se podle § 106 odst. 2 OZ promlčuje v desetileté promlčecí lhůtě, jež v daném případě dosud neuplynula. Proto nelze přisvědčit dovolatelově názoru, že v uvedené trestní věci kromě nesprávného právního posouzení jeho skutku došlo k založení jeho platební povinnosti z již promlčeného nároku na náhradu škody.

S ohledem na výše uvedené důvody státní zástupkyně své vyjádření v dovolání obviněného uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby toto rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný A. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1 odst. 2 písm. a), h) tr. ř.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Jak již Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí uvedl, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud považuje zároveň za nezbytné připomenout, že dovolání podle § 265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně, když samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání včetně dovolacích důvodů nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky dovolatele, jež se týkají procesní stránky věci (tj. rozsahu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěného skutkového stavu věci), jestliže zároveň relevantně nenamítal extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Podle názoru Ústavního soudu by totiž bylo nutné považovat rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V projednávané věci však o takový případ zjevně nejde, neboť napadené rozhodnutí je založeno na pečlivém rozboru provedených důkazů a soud svůj postup také v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil.

Námitku dovolatele, že odvolací soud v posuzované věci nerespektoval pokyny z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1025/2005, nepovažuje Nejvyšší soud za opodstatněnou. Z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 248, 249, 279 281 spisu) je zřejmé, že odvolací soud v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu nejprve dokazování v souladu s ustanovením § 263 odst. 6 tr. ř. v potřebném rozsahu doplnil a nově ve věci rozhodl za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Doplněná skutková zjištění pak vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a rozvedl je zejména na str. 7, 8 napadeného rozhodnutí. Z hlediska znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je v rozsudku přesvědčivě vyloženo, že obviněný (dovolatel) získal od poškozené RNDr. J. Z. půjčku ve výši 125.000,- Kč v důsledku předstírání toho, že peníze potřebuje pro sebe na zaplacení dlužných mezd zaměstnancům a v této souvislosti jí zároveň naznačil, že v případě nezaplacení může být ohrožena jeho rodina. Ve skutečnosti však peníze týž den předal svému známému synovi poškozené T. Z., o němž věděl, že by předmětnou půjčku od své matky nezískal. Soud správně zdůraznil, že byť se nepodařilo blíže objasnit tehdejší finanční situaci obviněného (dovolatele), bylo zjištěno, že v inkriminované době měl již u poškozené dosud nesplacený dluh ve výši 60.000,- Kč, čehož si nepochybně byl vědom a navíc současně velmi dobře znal neutěšenou finanční situaci (insolventnost) T. Z. Nemohl tedy nijak spoléhat na to, že mu jmenovaný peníze podle svého příslibu vrátí, ani na to, že by je v dohodnuté lhůtě byl sám schopen vrátit poškozené. To také konečně nikdy v budoucnosti neučinil. Jestliže obviněný (dovolatel) znal všechny shora uvedené rozhodné skutečnosti, lze zároveň dovodit, že již v době uzavírání půjčky musel být přinejmenším srozuměn s tím, že finanční částka, kterou získal na základě předstírání skutečností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, nebude poškozené (přinejmenším v dohodnuté lhůtě) vrácena zpět. Jeho úmysl (§ 4 tr. zák.) tudíž zahrnoval nejen podvodné jednání samotné, ale též obohacení další osoby (T. Z.) a způsobení škody (poškozené RNDr. J. Z.). Jestliže tedy odvolací soud za konstatovaných okolností dospěl k závěru, že obviněný (dovolatel) ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou (srov. § 89 odst. 11 tr. zák.), pak nepochybil, jestliže jednání obviněného (dovolatele) po právní stránce posoudil jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Současně nemůže obstát ani námitka dovolatele, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu byly v dané věci řešeny občanskoprávní vztahy prostředky trestního práva na úkor jednoho z účastníků (tj. dovolatele). V dovolatelově případě totiž nešlo o standardní civilní vztah, jak by tomu bylo například tehdy, že by půjčku ve sjednané lhůtě nevrátil například vzhledem k okolnostem, jež v době uzavírání půjčky nemohl předvídat buď vůbec anebo jen stěží. Zapůjčení peněz zde naopak bylo založeno na tom, že jeden z účastníků byl záměrně uveden v omyl předstíráním neexistujících skutečností druhým účastníkem (dovolatelem), a právě tato okolnost byla důvodem poskytnutí peněžní půjčky, k níž by jinak (tj. je pokud by RNDr. J. Z. znala pravý stav věci) nedošlo. Jednání dovolatele tedy již zjevně vybočuje z rámce běžného občanskoprávního vztahu a je z důvodů rozvedených v předcházejícím odstavci plně podřaditelné pod normy práva trestního.

Nejvyšší soud nepřiznal opodstatnění ani další hmotně právní námitce dovolatele, jež se týká otázky promlčení nároku poškozené na náhradu škody. Odvolacímu soudu lze sice vytknout, že se v plné šíři nevypořádal s namítaným promlčením práva poškozené na náhradu škody (§ 106 OZ), když se ve svém rozsudku omezil toliko na konstatování, že v případě obviněného (dovolatele) šlo o úmyslný trestný čin, u něhož je objektivní promlčecí doba desetiletá, a následně (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 3059/05) též na výklad důvodů, pro které výkon práva vznést námitku promlčení nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud si měl ovšem nejprve ujasnit to, zda k promlčení práva na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 106 OZ v posuzovaném případě mohlo dojít či nikoliv.

Především je třeba připomenout, že soud rozhoduje v trestním řízení o náhradě škody podle hmotného práva povahy jiné než trestní (nejčastěji občanského zákoníku). Podle § 106 odst. 1 OZ se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle § 106 odst. 2 OZ se právo na náhradu škody nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (tzv. objektivní promlčecí doba). Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Lze tedy dovodit, že v případech, kdy uplynou do uplatnění práva na náhradu škody více než dva roky subjektivní promlčecí doby a škůdce namítne v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí, i když jde o škodu způsobenou úmyslně, kdy se jinak uplatňuje objektivní desetiletá promlčecí doba.

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 OZ zásadně určuje ta skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Jinými slovy, při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě (k tomu srov. přiměřeně např. R 38/1975 SbRc.).

Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je nesporné, že objektivní desetiletá promlčecí doba podle § 106 odst. 2 OZ počala běžet od spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák (dne 14. 10. 1999), když se jedná o trestný čin úmyslný a jedním z jeho zákonných znaků je způsobení škody. Poněkud složitější situace nastává pouze v tom směru, od kterého data lze stanovit počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 OZ, tj. odkdy se poškozená RNDr. J. Z. mohla prokazatelně dozvědět o vzniklé škodě. Podle názoru Nejvyššího soudu za počátek běhu promlčení nelze označit datum splatnosti dluhu (půjčky), neboť uvedená okolnost sama o sobě ještě neznamenala, že nevrácení peněz ve sjednané době bude mít nutně za následek způsobení (vznik) škody. Podle zjištění odvolacího soudu (str. 9 rozsudku) při telefonických urgencích obžalovaný utvrzoval poškozenou, že jí peníze vrátí, posléze na písemné urgence nereagoval, aby se jí nakonec vysmál s tím, že žádný dluh u ní nemá. Za těchto okolností pak na něj poškozená následně podala trestní oznámení pro podvod (viz č. l. 10 spisu). Toto trestní oznámení označené datem 30. 12. 2002 a podacím razítkem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 2. 1. 2003, pak podle Nejvyššího soudu svým obsahem svědčí o tom, že poškozená teprve na základě skutečností, které zmiňuje ve svém rozsudku odvolací soud, získala reálnou (tedy nikoli jen předpokládanou) vědomost, že v důsledku dovolatelova jednání byla připravena o zapůjčenou finanční částku ve výši 125. 000,- Kč. To znamená, že se dozvěděla jednak o škodě, a zároveň nemohla mít pochybnosti ani o tom, že odpovědným subjektem je obviněný (dovolatel). S tím je také zároveň nutno spojovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby uvedené v § 106 odst. 1 OZ. Jestliže poškozená pak dne 28. 11. 2003 uplatnila v adhezním řízení za podmínek § 43 odst. 3 tr. ř. nárok na náhradu škody (č. l. 61 spisu), lze mít z výše uvedených důvodů za to, že k promlčení jejího práva na náhradu škody nedošlo.

Rozsudek Městského soudu v Praze, který ve věci rozhodoval v postavení soudu druhého stupně, není proto založen na pochybeních vytýkaných dovolatelem, jak ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., tak ani pokud jde o rozhodnutí o náhradě škody. Odlišnost právního názoru odvolacího a Nejvyššího soudu při posuzování některých hmotně právních skutečností týkajících se otázky případného promlčení práva poškozené na náhradu škody, neměla zároveň žádný dopad na věcnou správnost výroku o povinnosti obviněného (dovolatele) nahradit poškozené způsobenou škodu. Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitkami dovolatele ohledně působení M. Z. ve funkci soudce přísedícího Městského soudu v Praze a jeho vztahy k soudcům tohoto soudu se pak Nejvyšší soud nezabýval s ohledem na to, že dovolatel výslovně uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neuplatňuje a dále proto, že v podstatě totožné otázky řešil již v rámci přezkumu v předcházejícím řízení o téže věci (v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1025/2005).

Jelikož dovolání obviněného bylo za tohoto stavu shledáno zjevně neopodstatněným, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Eduard Teschler