3 Tdo 301/2011
Datum rozhodnutí: 18.05.2011
Dotčené předpisy: § 147 odst. 1 tr. zákoník




3 Tdo 301/2011 -20 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2011 o dovolání podaném J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 464/2010 ze dne 7. 9. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 21/2009, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 464/2010 ze dne 7. 9. 2010, z r u š u j e .

II. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově sp. zn. 102 T 21/2009 ze dne 11. 6. 2010 byl dovolatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen trest. zák.). Za uvedený přečin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. Uvedeného přečinu se měl dovolatel dopustit tím, že dne 22. 6. 2008 kolem 11.50 hodin v T., okres K., jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia, při vyjíždění z místa ležícího mimo komunikaci na silnici I. třídy č. 11 ulici T. v kilometru 306,792, nedbal náležité opatrnosti a střetl se se dvěma motocykly jedoucími po hlavní silnici rychlostí vyšší než povolenou tj. 50 km/hod., a to rychlostí kolem 84 km v hodině, řízenými M. B., který řídil motocykl tov. zn. Honda CBR RR Fireblade, a Z. P., který řídil motocykl tov. zn. Honda CBR 1000 RR, převozní značky, přičemž v důsledku nehodového děje utrpěl M. B. poranění v podobě zlomeniny pánve, odlomení báze proximálního článku palce pravé ruky, zhmoždění stěny břišní a hrudní vlevo, zhmoždění obou kolen a podvrtnutí levého zápěstí s nutností jeho hospitalizace do 13. 8. 2008 a představující nejméně devět měsíců trvající poruchu zdraví podstatně omezující jmenovaného v běžných životních činnostech a Z. P. poranění v podobě zhmoždění levého ramene a levé kyčle s dobou léčby do 6. 8. 2008, avšak bez nutnosti vystavení pracovní neschopnosti či podstatnějšího omezení v běžném způsobu života.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal dovolatel a příslušný státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 6 To 464/2010 ze dne 7. 9. 2010 a to tak, že z podnětu odvolání podaného státním zástupcem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody ohledně přesně specifikovaných poškozených a dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, obviněný J. N. je podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě škody přesně označeným poškozeným přesně specifikované částky. Odvolání J. N. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl s tím, že ve výroku o vině a trestu zůstává napadený rozsudek nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. N. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že jeho jednání v kritické době bylo nesprávně právně posouzeno s tím, že je nelze vůbec posoudit jako protiprávní, když neporušil pravidla silničního provozu a nelze tak dovodit v uvedeném směru jeho zavinění či spoluzavinění na vzniklé dopravní nehodě. V těchto souvislostech poukázal především na to, že ve věci byly vypracovány celkem tři znalecké posudky, a to soudními znalci z oboru silniční dopravy, a to nejdříve RNDr. Miroslavem Skácelem, dále Ing. Korčem (na žádost dovolatele) a konečně (když se oba takto podané znalecké posudky ve svých závěrech rozcházely) i revizní znalecký posudek vypracovaný Ing. Ladislavem Mandákem, Ph.D. Dovolatel poukázal na to, že posledně uvedený znalec v rámci své výpovědi konané v rámci hlavního líčení uvedl, že při svém rozjezdu (na silnici z místa mimo ni) dovolatel motocykly neviděl a že situace se změnila až během jeho rozjezdu, zatáčení a vjíždění na hlavní silnici, kdy v té době měl výrazně ztíženou možnost tento prostor sledovat. Namítl, zda při podmínkách v obci na vzdálenost nejméně 85 m je nutné se neustále dívat, když v takovém případě by musel předpokládat, že další účastník silničního provozu se nebude pohybovat rychlostí 50 km/hod., ale rychlostí výrazně vyšší a musel by takto předpokládat, že se tak stane i v případě jízdy obou motocyklů. Zmíněný znalec přitom uvedl, že i kdyby motocyklisté byli před rozjezdem dovolatelem spatřeni, tak je i vzdálenost 60 m pro podmínky (rychlost jízdy) v obci více než dostačující, aby se mohl rozjet. Dodal, že pokud by se dovolatel rozjel i na vzdálenost 40 m (před motocykly) s oprávněným vědomím, že i tito dodržují obecné zásady silničního provozu, tak i tato vzdálenost by stačila k tomu, aby opustil profil pravého jízdního pruhu (kde došlo ke střetu) a motocyklisté by nemuseli ani brzdit. Označený znalec uvedl, že výrazné překročení rychlosti jízdy motocyklistů v dané chvíli bylo v přímé příčinné souvislosti se vznikem předmětné dopravní nehody s tím, že dovolatel v okamžiku před svým vjezdem do vozovky mohl sice spatřit přijíždějící motocyklisty, ale nebyl již schopen v té chvíli své vozidlo zastavit, aniž by nezastavil v pravém jízdním pruhu, ve kterém motocyklisté přijížděli. Stran nepřetržitého sledování směru, ze kterého přijížděli motocyklisté dovolatel potom uvedl, že takový požadavek není udržitelný, neboť dovolatel (jako řidič) byl povinen sledovat a ověřit i poměry z jiných směrů (dát přednost zleva, sledovat prostor, do kterého najíždí apod.). Označený znalec pak uzavřel s tím, že z technického hlediska nebyl pro dovolatele problém se rozjet ze své pozice (mimo vozovku) a ve způsobu jeho jízdy v tomto směru, s ohledem na to, že se tak stalo v obci nenalezl takovou závadu, která by značila, že rozjezd dovolatele na silnici by bylo tou závadou, která byla v přímé a příčinné souvislosti se vznikem samotné dopravní nehody. Dovolatel s ohledem na uvedené proto uvedl, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby předpokládal a odhadl ze své pozice, že další (jiný) účastník silničního provozu výrazně překročí v místě (v obci) povolenou rychlost. Z uvedeného tak nelze dovodit ani jeho trestněprávně relevantní míru zavinění (vzniku) předmětné dopravní nehody, když její příčinou bylo výrazné a objektivně neočekávané překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, které mu jednoznačně znemožnilo či alespoň podstatně snížilo jemu vytýkané nedání přednosti v jízdě. Uvedené skutečnosti potom nereflektoval v rámci svého rozhodnutí ani odvolací soud, který se spokojil pouze s teoretickým rozborem (znalcem pouze odhadnutých) časových sousledností výjezdu jeho vozidla na silnici a to bez dalších podstatných skutečností a objektivních zjištění. Závěrem také odkázal na k jeho případu přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud), a to na rozhodnutí vydaná pod sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 a sp. zn. 7 Tdo 38/2009. S odkazem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud citované usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, když uvedl především to, že dovolatelem zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (kterých se dovolává) se týkají jiné situace, kdy rychlost poškozeného překračuje rychlost povolenou tak výrazně, že pachateli brání dát mu zákonem stanovenou přednost v jízdě, přičemž současně jde ze strany pachatele o jízdu po vedlejší silnici a nedání přednosti v jízdě poškozenému, jedoucímu po silnici hlavní. Dovolatel přitom vjížděl na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo ni, kde poškození výskyt jeho vozidla nemohli očekávat, přičemž takové vjíždění je upraveno ustanovením § 23 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, které ve svém odstavci druhém ukládá řidiči vjíždějícímu na pozemní komunikaci zajistit si při nedostatečném rozhledu pomoc způsobilé a náležitě poučené osoby (tou mohla být zajisté s ním cestující manželka). Proto také navrhl, aby takto podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je tím, který lze považovat za dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jak byl uplatněn dovolatelem) je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se přitom nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze při rozumné a logické interpretaci dovodit adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nelze se tak poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno a to ani v případě, že dovolatel nabízí další variantu průběhu skutkového děje bez ohledu na závěry plynoucí právě z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci namítl, že předmětnou dopravní nehodu nezavinil, nenaplnil tak všechny znaky označeného trestného činu, když chybí (nebyla prokázána) přítomnost jeho potřebné subjektivní stránky, což také dle jeho názoru plyne i z (ve věci) učiněných skutkových zjištění. S ohledem na uvedené námitky je namístě dovolateli přisvědčit s tím, že se jedná o námitky uplatněné nejenom právně relevantně, ale i důvodně. Co se týče argumentace uplatněné v rámci zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dané situaci nutné vyjít z učiněných skutkových zjištění, k nimž oba soudy po provedeném řízení dospěly. V daném případě je takto třeba vzít v úvahu především znalecké posudky (celkem tři), které byly vypracovány znalci z oboru silniční dopravy, když poslední z nich byl vypracován jako revizní (s ohledem na rozpory uvedené ve dvou předchozích). Z uvedeného znaleckého posudku vypracovaného znalci Ing. Ladislavem Mandákem, PhD. a Ing. Drahomírou Mandátovou totiž zjevně plyne, že (při odpovědích na jednotlivě položené otázky) znalci dospěli k tomu, že ad 1) výhledové poměry dovolatele (jako řidiče předmětného vozidla) do zatáčky byly s ohledem na uzavřenou obec dostačující, výhled ale nebyl dostačující pro rychlost, kterou se motocyklisté (poškození) pohybovali, přičemž dovolatel neměl možnost zcela přesně a jednoznačně určit rychlost jízdy motocyklů a hodnocení celé situace měl ztíženo. Před rozjezdem právě s ohledem na rychlost jízdy motocyklistů na jejich pohyb reagovat nemohl, protože je nemohl ani vidět. Ad 2) znalci uvádějí, že dovolatel měl výhled na cca 100 m, což je dostačující vzdálenost pro podmínky úseku silnice v uzavřené obci, pokud by motocyklisté dodrželi (respektovali) rychlost v daném úseku takto stanovenou. Takto by mohl vjet na silnici i na kratší vzdálenost než 100 m, a to alespoň 40 m, kdy by motocyklisté nemuseli měnit rychlost ani směr své jízdy, přičemž v kritické chvíli se oba motocykly pohybovaly s největší pravděpodobností rychlostí cca 84 km/hod. V odpovědi na otázku č. 5 také znalci uvedli, že v okamžiku před rozjezdem dovolatel nemohl motocyklisty vidět a současně za existence daných podmínek (jízda po silnici v obci) mohl na silnici vjet i za podmínky, že motocyklisty vidí, protože při dodržení dovolené rychlosti v obci by ke střetu vůbec nedošlo (motocyklisté by ani nemuseli brzdit, když současně měli účinnou možnost střetu s autem dovolatele zabránit dodržením stanovené hodnoty rychlosti nebo ji dokonce předejít, a to i v případě, kdyby se pohybovali i rychlostí do 62 km/hod. Z technického hlediska primární příčinu předmětné dopravní nehody bylo nutno spatřovat v hodnotě rychlosti jízdy motocyklistů. Ad 3) znalci konečně uvedli, že na první pohled by se zdálo, že příčinou předmětné dopravní nehody je vjetí vozidla z místa ležícího mimo silnici do dráhy motocyklům jedoucím po silnici hlavní, avšak pouze za předpokladu, že ti se pohybovali v dané chvíli rychlostí v daném úseku stanovenou, když skutečnost, že k nehodě došlo na silnici v uzavřené obci měla značný vliv na jednání jednotlivých účastníků silničního provozu a jejich rozhodování. To s tím, že jakýkoliv účastník silničního provozu nepředpokládá při svém rozhodování, že jiný se bude pohybovat zjevně vyšší rychlostí, než stanovených 50 km/hod., když za těchto okolností ani nemá možnost určit skutečnou rychlost jízdy vozidla, které se pohybuje rychlostí výrazně vyšší. Uzavřeli znovu s tím, že k nehodě by nedošlo ani tehdy, kdyby dovolatel se svým vozidlem vyjel na vzdálenost cca 40 m, přirozeně při dodržení podmínek silničního provozu v uzavřené obci. Uvedený znalecký posudek (jako revizní) vycházející z protokolu o nehodě, jejího plánku, fotodokumentace, příslušných svědeckých výpovědí, předchozích dvou znaleckých posudků ve věci vyhotovených i z vyšetřovacího pokusu a rozboru nehody se takto jeví pro posouzení věci jako klíčový. Z jeho závěrů pak plyne, že dovolatel se v kritické chvíli rozhlédl a vjel na hlavní silnici ve chvíli, kdy měl výhled na cca 100 m. Pohyb přijíždějících motocyklistů však mohl zaznamenat až poté, co se sám rozjel, kdy před rozjezdem, právě s ohledem na rychlost jízdy motocyklistů na jejich pohyb reagovat nemohl, protože je neviděl. Přitom ze skutkových zjištění je zcela zjevné, že dovolatel jako řidič vozidla vyjíždějícího na hlavní silnici z místa ležícího mimo komunikaci nevjel na tuto nerozvážně a bez rozhlédnutí s tím, že v té chvíli nikoho na silnici neviděl. Za zvláště důležité je třeba mít i to, že takto oprávněně mohl dospět k závěru, že cestu má volnou. Je takto důležité postavit najisto, zda dovolatel v okamžiku, kdy vyjížděl na hlavní silnici mohl či nemohl vědět (předpokládat), že k místu jeho vjezdu se přiblíží motocykly jedoucí nepřiměřenou (nedovolenou) rychlostí a v kritickém okamžiku jim tak zároveň mohl či nemohl vytvořit nenadálou překážku. To právě i v souvislosti s rychlostí (nedovolenou) obou motocyklistů (poškozených), a to bez ohledu na výrazné, jimi porušené pravidlo silničního provozu o rychlosti jízdy v obci. To i s tím, že pokud by řidiči obou motocyklů jedoucí po hlavní silnici jeli předepsanou rychlostí pro obec, ke střetu by zjevně nedošlo a dovolatel by se na hlavní silnici plynule (bez jakýchkoli následků) zařadil. Na tomto místě považuje dovolací soud za nutné upozornit rovněž na to, že s ohledem na okolnosti v dané chvíli existující dovolatel nemusel vědět, že by vjetím na silnici donutil řidiče obou motocyklů k náhlé změně směru nebo rychlosti jejich jízdy a že by tedy takto případně nesplnil svou povinnost dát řidičům na hlavní silnici přednost v jízdě. Nelze takto bezvýhradně akceptovat argumentaci soudů, které dospěly k závěru, že se dovolatel nedostatečně rozhlédl (znovu a opětovně) a že by tedy mohl vyhodnotit situaci tak, že není bezpečné na silnici vjet. Do jisté míry tak lze naopak souhlasit s námitkou dovolatele, že totiž nelze obecně požadovat po řidičích vjíždějících na hlavní komunikaci, aby se stále znovu a znovu rozhlíželi, kdy po prvním rozhlédnutí situaci vyhodnotí tak, že vjetí na silnici v době, kdy nevidí přijíždět žádné vozidlo, se jeví jako bezpečné. Přitom lze souhlasit zejména i s tvrzením dovolatele, že jako řidič mohl zcela oprávněně předpokládat, že ostatní (další) účastníci silničního provozu dodržují stanovená pravidla, když na základě tohoto základního a nezbytného předpokladu také jednal při vědomí, že se pohybuje v obci s přikázanou rychlostí do 50 km/hod. s tím, že takové pravidlo silničního provozu jsou povinni respektovat všichni řidiči motorových vozidel a kdyby tomu tak bylo i v posuzované věci k samotné nehodě (střetu) by vůbec nedošlo. S ohledem na uvedené a v této souvislosti učiněná skutková zjištění, nelze mít v této chvíli za nepochybné, že to byl dovolatel, který porušil (byť mezním způsobem) svou povinnost řidiče plynoucí z ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a současně dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 trest. zák., zejména co se týče naplnění jeho subjektivní stránky.

V uvedených souvislostech je na místě zmínit i příslušnou judikaturu, kterou lze k danému případu vztáhnout (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, sp. zn. 3 Tdo 1615/2005) pojednávající právě o problematice dání přednosti v jízdě. V posuzované věci tak z hlediska soudy učiněných skutkových zjištění a souvisejícího následného právního posouzení věci (skutku) je současně zjevné, že na výsledek předmětné dopravní nehody nemuselo mít počínání dovolatele (jako příčina a popírané zavinění) vliv. To proto, že ten při vjíždění na silnici z prostoru ležícího mimo ni, neměl důvod předpokládat, že další účastníci silničního provozu (na silnici v obci, označené jako hlavní) pojedou nepřiměřenou a zejména nedovolenou rychlostí. To samozřejmě se zdůrazněním, zda i za této situace se dostatečně přesvědčil o tom, zda na silnici může bezpečně vjet, když i ze skutkových zjištění nevyplývá ani to, že s ohledem na situaci v kritické době bylo namístě, aby si bezpečný výjezd zajistil prostřednictvím další poučené osoby. Z uvedených hledisek je proto namístě opakovaně uvést, že dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu jsou vzneseny právně relevantně a současně jsou i důvodné. Nejvyšší soud má tedy za to, že s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění se právní závěry přijaté soudy vzhledem k popisu předmětného skutku, nejeví jako přiléhavé a přesvědčivé. Nutno uzavřít, že za daného stavu věci tak učiněná skutková zjištění, potřebná pro úvahy o hmotně právním posouzení skutku, zjevně neumožnila odvolacímu soudu dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru, jak jej vyjádřil v rámci přijatého rozhodnutí, a to i s ohledem na v tomto směru již přijatou (ustálenou) judikaturu.

Protože Nejvyšší soud shledal dovolání J. N. důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě a zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm.b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání.

V novém řízení se Krajský soud v Ostravě bude věcí znovu zabývat v intencích tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 265s odst. 1 tr. ř.) z hlediska relevantních právních otázek s povinností provést případné doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (zejména detailním výslechem příslušných znalců stran namítané absence zavinění dovolatele s ohledem na uvedené). V rámci nového rozhodování bude namístě vzít v úvahu i relevantní judikaturu a znovu posoudit samotnou existenci zavinění dovolatele i s ohledem na závěry plynoucí z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. května 2011

Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka