3 Tdo 298/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1,2 písm. e) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.



3 Tdo 298/2017-32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 68 To 245/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 1 T 73/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 1 T 73/2016, byl obviněný M. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod 1) a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (bod 2). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že:
1) dne 4. 7. 2014, v 19.45 hodin, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil po silnici č. ..., v kilometrovníku č. ... mezi obcemi L. a D. B., okres Š., osobní automobil značky BMW X5, registrační značky ..., který je ve vlastnictví poškozené J. K., přičemž při jízdě ve směru na obec D. B. nepřizpůsobil rychlost jízdy svého vozidla dopravně technickému stavu pozemní komunikace, vlastnostem vozidla, svým schopnostem a při nájezdu do levotočivé zatáčky dostal s vozidlem smyk, vyjel vpravo mimo komunikaci, kde následně přední částí svého vozidla narazil do travnaté meze, od které se vozidlo odrazilo a vjelo zpět na komunikaci, kde dále pokračovalo v jízdě ve směru na obec D. B., kdy po přejetí do protisměrné části komunikace došlo k čelnímu střetu s protijedoucím vozidlem značky Opel Zafira, registrační značky ..., které řídil P. J.,který se své vozidlo před střetem pokoušel zastavit u pravého kraje komunikace, kdy při dopravní nehodě došlo ke zranění spolucestujících z vozidla Opel Zafira, a to poškozené H. J., která utrpěla zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře s podrážděním nervů v oblasti pátého krčního obratle s propagací do horních končetin s léčením po dobu nejméně čtrnácti dnů, kdy cítila bolestivost postižených partií, byla nucena užívat analgetika a krční límec a postupně se jí vracela hybnost rukou, poškozené H. (nyní K.) J., která utrpěla zranění spočívající v podvrtnutí krční páteře, zhmoždění levé paže a sedacího hrbolu vlevo s délkou léčení a pracovní neschopnosti nejméně do 20. 7. 2015, kdy cítila bolestivost postižených partií, byla nucena užívat analgetika a krční límec, postupně se jí vracela hybnost rukou, poškozené ,,kopretiny *) , která utrpěla zranění spočívající v povrchních oděrech brady s délkou léčení kolem jednoho týdně, ,,slunečnice *) , která utrpěla zranění spočívající v povrchních oděrkách na přední ploše hrudníku vlevo s délkou léčení asi 1 týden, ,,růže *) , která utrpěla zranění spočívající v zhmoždění měkkých tkání lebky a v povrchových oděrkách obličeje, s délkou léčení asi jeden týden a obviněný motorové vozidlo BMW X5, registrační značky ... řídil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 11. 2007, č. j. 1 T 155/2007-168, který nabyl právní moci dne 29. 1. 2008, odsouzen mimo jiné pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové podle § 201 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) trestního zákona k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 30.000 Kč a k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel na tři roky, který mu byl usnesením téhož soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 1 T 155/2007-204, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2010, zkrácen na dobu dvou a půl roku, a který započal vykonávat ode dne 25. 9. 2013, 2) bezprostředně po dopravní nehodě, která se stala dne 4. 7. 2014, v 19.45 hodin, na silnici č. ..., v kilometrovníku č. ... mezi obcemi L. a D. B., okres Š., ve které byl se svým vozidlem BMW X5, registrační značky ..., účastníkem, v místě u poškozeného vozidla značky Opel Zafira, řekl poškozeným osobám H. J., a P. J., že jim na místo dopravní nehody nezavolá rychlou záchranou službu k ošetření zraněných, dokud mu nepřislíbí, že orgánům činným v trestním řízení neřeknou údaje o jeho osobě jako řidiči vozidla značky BMW a o dalších důležitých skutečnostech týkajících se předmětné dopravní nehody a případného zavinění dopravní nehody jeho osobou, přičemž obviněný pak využil nepřehledné situace na místě nehody, nevyčkal příjezdu rychlé záchranné služby a Policie České republiky a z místa nehody utekl.
Za tyto trestné činy Okresní soud v Šumperku uložil obviněnému podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit společnosti DIRECT pojišťovna, a. s., náhradu škody v částce 90.275 Kč. Poškozené Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu, P. J. a H. J. odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 1 T 73/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a do výroku o uloženém trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozhodnutím ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 68 To 245/2016, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 68 To 245/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že soudy nižších stupňů nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce jeho příčetnosti. Zdůrazňuje, že slyšení svědci hovořili o tom, že se uhodil do předního skla a že se po nehodě choval zmateně, byl rozrušený, pobíhal a křičel. Jelikož soud prvního stupně neakceptoval jeho obhajobu, předložil v rámci odvolacího řízení znalecký posudek MUDr. Igora Farkaše, kdy na základě tohoto znaleckého posudku navrhl jeho obhájce vypracovat znalecký posudek z oboru neurologie. Soud druhého stupně zamítl provedení tohoto důkazu s odkazem na jeho nadbytečnost, když ani neprovedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. Igora Farkaše. Přesto z obsahu znaleckého posudku MUDr. Igora Farkaše vychází při zamítnutí návrhu na doplnění dokazování na vypracování znaleckého posudku z oboru neurologie. Postup soudu podle obviněného odporuje ustanovení § 105 odst. 1 tr. ř., neboť soud si učinil závěr o odborných otázkách na základě své vlastní úvahy a nepřipustil znalecké dokazování. Pokud posoudil uvedený znalecký posudek jako bezcenný, aniž by ho provedl jako důkaz, došlo k porušení § 105 tr. ř. a zásady presumce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.

Dovolatel dále namítá, že zjištěný skutkový stav nemůže naplňovat znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Vyjadřuje přesvědčení, že odmítnutí použití vlastního telefonu k zavolání rychlé záchranné služby, nemůže naplňovat znaky pohrůžky jiné těžké újmy, neboť pohrůžka pachatele musí spočívat v aktivním jednání pachatele nějakou závažnou újmou poškozenému. Nemůže spočívat v opomenutí. Obviněný zdůrazňuje, že nebyl stíhán pro neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku, neboť svědkyně B. V. neprodleně poté, co zastavila na místě nehody zavolala záchrannou službu. Podle obviněného je vyloučeno, aby opomenutím naplnil znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Domnívá se, že postupem soudů došlo k porušení rovnosti před zákonem zakotvené v čl. 1, zásady in dubio pro reo zakotvené v čl. 40 odst. 2 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Protože Listina je předpisem hmotněprávním došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámce shora uvedeného pak uvádí, že soudy přiznaly pojišťovně DIRECT, a. s., nárok na náhradu škody, ačkoliv se jednalo o regresní nárok pojišťovny podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., o kterém nemělo být v trestním řízení rozhodováno. Připouští, že si je vědom, že toto naznačené pochybení žádný dovolací důvod nezakládá.

V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 68 To 245/2016, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně obviněný požádal podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu trestu odnětí svobody s ohledem na uplatněné dovolací námitky a svůj nepříznivý zdravotní stav.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 1 NZO 156/2016, uvedl, že podané dovolání fakticky směřuje do výroku o vině pod bodem 2 a části výroku o náhradě škody. Následně rekapituluje obsah podaného dovolání, přičemž dospívá k závěru, že některé uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Jedná se o argumentaci vztahující se k otázce příčetnosti obviněného, když obviněný zpochybňuje rozsah dokazování, neboť namítá, že soud druhého stupně pochybil, jestliže neprovedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. Igora Farkaše a neprovedl další dokazování znaleckým posudkem z oboru neurologie. V souvislosti s touto argumentací státní zástupce připouští, že soud druhého stupně nepostupoval zcela správně, pokud předmětný znalecký posudek v rámci dokazování neprovedl jako důkaz. Nejedná se ovšem o takové porušení procesních pravidel, které by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces.

Námitky týkající se existence pohrůžky jiné těžké újmy lze podle státního zástupce pod zvolený dovolací důvod podřadit, s výjimkou hodnocení výpovědí svědků V. a U., byť jsou zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce je ovšem zcela nerozhodné, jakým způsobem má jiná těžká újma nastat, zda aktivním konáním či naopak nečinností obviněného. Není ani rozhodné do jaké míry je vyvolání těžké újmy reálné, podstatné je, že pachatel újmou hrozil a čin je dokonán již vyslovením pohrůžky. Lze připustit, že pohrůžka nepřivolání lékařské pomoci nepředstavuje zcela typickou pohrůžku jiné těžké újmy. Zda se jedná o pohrůžku jiné těžké újmy je vždy nutno posuzovat z pohledu konkrétních okolností a psychického stavu poškozených. Státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný vyhrožoval nepřivoláním lékařské pomoci bezprostředně po dopravní nehodě, při které byli zraněni nejen poškození, ale i nezletilé děti útlého věku. Za této situace poškození zcela oprávněně pronesenou pohrůžku nepřivolání lékařské pomoci vnímali jako pohrůžku jiné těžké újmy. Námitky směřující do výroku o náhradě škody mají procesní charakter, neboť obviněný nezpochybňuje, že škoda vznikla, ale namítá, že ji společnost DIREKT pojišťovna, a. s., nemohla uplatňovat v rámci trestního řízení. Přestože tuto námitku nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod, má státního zástupce za to, že nic nebrání tomu, aby pojišťovací ústav, který za obviněného hradil škodu, v rámci adhezního řízení uplatnil svoje regresní nároky.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i v případě jiného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Obviněný prostřednictvím svého obhájce využil možnosti podat k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství repliku. Vyjadřuje přesvědčení, že argumentace ohledně bezvýznamnosti znaleckého posudku MUDr. Igora Farkaše neodpovídá obsahu spisu. Dovolatel uvádí, že se jedná o znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který posoudil všechny rozhodné skutečnosti nehodového děje a uvedl, k jakým následkům na duševní stav obviněného mohlo dojít. Následně mohl být přibrán znalec z oboru psychiatrie, popř. neurologie, který by posoudil jeho duševní stav z pohledu nejen nehodového děje, ale i výpovědi slyšených svědků. Ohledně vyjádření státního zástupce k pohrůžce jiné těžké újmy obviněný zdůrazňuje, že nadále zastává právní názor, že pohrůžku jiné těžké újmy lze učinit pouze aktivním konáním. Pokud by mohl naplnit pohrůžku jiné těžké újmy opomenutím, musí se jednat o opomenutí takového jednání, ke kterému je právně povinen. Obviněný dále uvádí, že pokud poukazoval na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nekvalifikovaly jeho jednání jako neposkytnutí pomoci, měl na mysli, že totéž jednání (odmítnutí zatelefonovat na rychlou záchrannou službu) nemůže naplňovat znak jiné těžké újmy.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze skutečnosti, že soudy řádně neobjasnily otázku jeho příčetnosti v době skutku pod bodem 2 a v tom, že nenaplnil všechny znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.

Lze mít za to, že uplatněnou argumentaci lze částečně podřadit pod zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky vztahující se k otázce pohrůžky jiné těžké újmy jako znaku skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.

Jiná je situace, pokud se týká dalších uplatněných námitek. Jedná se o argumentaci vztahující se k otázce příčetnosti a k rozsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za potřebné zdůraznit, že byť by se navenek mohlo jevit, že argumentaci týkající se příčetnosti lze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť obecně platí, že otázka příčetnosti se vztahuje k řešení otázek trestní odpovědnosti, konkrétně způsobilosti obviněného být pachatelem trestného činu podle § 26 a § 27 popř. § 114 tr. zákoníku, tak je třeba konstatovat, že vzhledem ke konkrétnímu obsahu námitek je zřejmé, že tyto zvolený dovolací důvod nenaplňují. Z formulace námitek je patrno, že obviněný vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, konkrétně se závěrem, že se po nehodě choval účelově a racionálně a že tedy ve věci nevznikly pochybnosti o jeho duševním stavu. Následně na podkladě svého tvrzení, že při nehodě utrpěl zranění, dospívá k závěru, že ve věci měl být vypracován znalecký posudek z oboru neurologie. Jinak řečeno obviněný v podstatě na podkladě své vlastní verze skutkového děje dospívá k závěru, že rozsah dokazování v předmětné věci neodpovídá ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.

Takto zvolenou dovolací argumentaci obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když jen vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a rozsahem dokazování. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů (výpovědi svědků o jeho chování na místě činu) a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se choval po dopravní nehodě zmatečně a že měl být tedy zkoumán jeho duševní stav. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť jak již bylo naznačeno, jedná se o námitky procesněprávní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a rozsahu dokazování. Tyto námitky, nezakládají-li závěr o extrémním nesouladu obsahu provedených důkazů se skutkovými a právním závěry z nich vyvozenými (což není případ posuzovaný), nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů ve vztahu k bodu 2 (jen ten je napaden podaným dovoláním) řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvracenou, a které důkazy ho usvědčují, když věnoval náležitou pozornost i obhajobě obviněného ohledně jeho tvrzení, že se po dopravní nehodě nechoval racionálně, že se zranil a že byl zmatený. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 8 9 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy i velmi podrobně rozvedl své závěry z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání (viz č. l. 4 9 rozhodnutí) a které jsou v podstatě totožné s argumentací použitou v podaném dovolání. Uvedený soud se nespokojil pouze s rozsahem dokazování provedeným před soudem prvního stupně a neodkázal na provedené důkazy, nýbrž sám doplnil dokazování v rámci odvolacího řízení výslechem obviněného. Lze tedy konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soud prvního a druhého stupně splňuje požadavky ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že v případě, že obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání nedůvodné (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408]).

Nad rámec shora uvedeného z pohledu argumentace obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě konstatovat následující. Obviněný svoji obhajobu zakládá na tvrzení, že se při dopravní nehodě zranil a že se mohl chovat zmatečně, takže vyjadřuje pochybnosti o svém duševním stavu. Soudy se předmětnou obhajobou zabývaly, když k věci vyslechly přítomné svědky. Z výpovědi svědků je zřejmé, že obviněný byl po nehodě rozrušený, což ovšem samo o sobě nelze interpretovat tak, že by to vyvolávalo pochybnosti o jeho duševním stavu. V tomto směru je třeba uvést, že svědkyně H. J. uvádí, že obviněný byl rozrušený, jako všichni ostatní, což je i obvyklý stav účastníků dopravní nehody. Z výpovědí svědků je ovšem nepochybné, že obviněný jednal po dopravní nehodě zcela účelově, ihned mluvil o tom, že půjde do vazby, že půjde sedět, že má zákaz řízení, že pil a že je v podmínce (viz např. výpověď svědkyně H. J., svědkyně B. V.), takže byl zcela orientován a byl si vědom, jaké následky pro něho způsobená dopravní nehoda může mít. Obviněný zároveň ihned po poškozených požadoval, aby policii uvedli, že řídila jeho družka, když dokonce své družce bezprostředně po dopravní nehodě volal a chtěl, aby dopravní nehodu vzala na sebe (viz výpověď svědka P. J., svědkyně H. J.). Obviněný se dokonce snažil zastavovat okolo jedoucí vozidla, aby se z místa dopravní nehody vzdálil, když nakonec z místa před příjezdem Policie ČR utekl. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný se nenechal po dopravní nehodě podle vlastního vyjádření nikde ošetřit, takže i z tohoto pohledu je třeba hodnotit jeho obhajobu. Celkový způsob jednání obviněného po dopravní nehodě svědčí o účelovosti jeho jednání a snaze se vyhnout odpovědnosti za způsobenou dopravní nehodu, zejména hrozícímu trestnímu stíhání, kterého si byl vědom (viz jeho vyjádření po dopravní nehodě). O účelovosti jednání obviněného svědčí i jeho následné chování, když opustil území České republiky a odjel do Anglie. Současně nelze přehlédnout, že ačkoliv obviněný uvádí, že do Anglie odjel z důvodu pracovních, tak z provedených důkazů je nepochybné, že obviněný nemohl odjet do Anglie dřív než před 10. 7. 2014, když tohoto dne podepsal plnou moc pro svoji matku k převzetí dokladů, které zanechal v havarovaném autě (viz č. l. 38), takže mu nic nebránilo v tom, aby před odjezdem do Anglie dopravní nehodu nahlásil pojišťovně a kontaktoval Policii ČR. I tato skutečnost svědčí o účelovosti a promyšlenosti jeho jednání.

Pokud tedy soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o účelovosti a racionalitě jednání obviněného, nelze v tomto spatřovat nějaké pochybení či nedostatek v provedeném dokazování. V souvislosti s námitkou obviněného týkající se jeho duševního stavu lze uvést následující. Skutečnost, že obviněný zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, ještě sama o sobě neodůvodňuje nutnost znaleckého zkoumání. Je totiž nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Obecně se příčetnost presumuje, kdy nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 921/2014 ze dne 28. 8. 2014). Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy, jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním, vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti.

Nejvyšší soud považuje za potřebné vzhledem ke shora naznačeným závěrům zdůraznit, že rozsah dokazování upravuje § 2 odst. 5 tr. ř. Z oprávnění orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o rozsahu dokazování nezbytného pro jejich rozhodnutí ve smyslu splnění požadavku § 2 odst. 5 tr. ř. vyplývá, že s přihlédnutím k okolnostem zjištěným v průběhu dokazování jsou oprávněny rozhodnout i o potřebnosti provedení důkazu vyžádáním znaleckého posudku. Jsou vždy povinné pečlivě zvažovat, zda chování obviněného, popř. okolnosti plynoucí z jeho výpovědi nebo z provedených důkazů skutečně zakládají důvodné pochybnosti o jeho duševním stavu v tom smyslu, že se reálně nabízí závěr o vymizení rozpoznávací či ovládací schopnosti či o jejich snížení. Lze mít za to, že důvodem pro přibrání znalce bude, pokud v rámci dokazování budou zjištěny takové skutečnosti, ze kterých bude možno dovodit, že jednání pachatele vykazuje znaky abnormálnosti, že jeho reakce zjevně neodpovídají dané situaci. Pokud není v řízení zjištěno, že jednání pachatele vykazovalo znaky abnormálnosti, není ani důvodu provádět znalecké dokazování týkající se jeho duševního stavu. O takovou situaci se v dané věci jedná. Při hodnocení chování obviněného, které vyplývá z výpovědi slyšených svědků, ale i z výpovědi obviněného, nelze v předmětné věci dospět k závěru, že by se jednání obviněného nějakým výrazným způsobem vymykalo chování osoby, která je ovlivněna alkoholem, když svědci hovoří o tom, že obviněný jevil známky požití alkoholu, což nakonec ani samotný obviněný nezpochybňuje. Obviněný připouští, že před jízdou požil alkoholické nápoje, když právě tato skutečnost byla důvodem, proč chtěl, aby poškození uvedli, že řídila jeho družka. Chování obviněného na místě dopravní nehody tedy vykazovalo znaky orientace v probíhajícím ději, přičemž požadavek obviněného na poškozené ohledně údajů, kdo měl předmětné vozidlo řídit v době nehody, svědčí o jeho účelovosti. I vyslovení pohrůžky vůči poškozeným spočívající v tom, že jinak nezavolá rychlou zahrannou pomoc svědčí o tom, že si byl zcela vědom situace na místě činu, že jsou tam zraněné osoby, včetně dětí velmi nízkého věku, takže si musel být vědom skutečnosti, že tato slovní výhrůžka může jednání poškozených reálně ovlivnit. Za daného stavu věci lze proto akceptovat procesní postup soudů nižších stupňů, pokud nevyhověly návrhu obviněného na doplnění dokazování zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie.

V dané souvislosti lze připustit, že soud druhé stupně nepostupoval zcela v souladu s procesními předpisy, pokud znalecký posudek MUDr. Igora Farkaše, který byl součástí podaného odvolání, neprovedl jako důkaz a přesto se jeho závěry v odůvodnění svého rozhodnutí zabývá (viz č. l. 7 rozhodnutí). Obecně lze uvést, že skutečnost, že znalecký posudek předložil obviněný, sama o sobě neodůvodňuje odmítnutí takového důkazů (blíže viz § 89 odst. 2 tr. ř.). Soud při úvaze o tom, zda nějaký důkaz provede jako důkaz musí z pohledu ustanovení § 89 odst. 2 věta první tr. ř. zvažovat, zda provedení tohoto důkazu může přispět k objasnění věci či nikoliv. Pokud soud dospěje k závěru, že provedení navrhovaného důkazu není potřebné pro rozhodnutí, musí takový návrh s náležitým vysvětlením zamítnout, kdy i z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno, proč návrhu na provedení důkazu nevyhověl (§ 125, § 134 tr. ř.). Jinak soud důkaz provede. Takto soud druhého stupně nepostupoval, když z protokolu o veřejném zasedání není patrno, že by provedení tohoto důkazu podle § 235 odst. 2 tr. ř. za použití § 216 odst. 1 tr. ř. zamítl, když ovšem v odůvodnění rozhodnutí uvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést důkaz tímto znaleckým posudkem. Přesto ze závěru tohoto znaleckého posudku vychází při posuzování skutečnosti, zda ve věci je nezbytné doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru neurologie.

Takový postup neodpoví procesním předpisům. Přesto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že naznačené pochybení není natolik závažné, aby mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces, jak se domnívá obviněný. V tomto směru totiž není možno přehlédnout, že znalecký posudek MUDr. Igora Farkaše předložil obhájce obviněného, takže obviněný byl nepochybně s jeho obsahem seznámen. Z tohoto pohledu se nejednalo o důkaz, jehož obsah by mu nebyl znám a byl by pro něho překvapivý. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že i intervenující státní zástupce se k obsahu tohoto znaleckého posudku v rámci odvolacího řízení vyjadřoval, takže lze důvodně předpokládat, že strany, byť nebyl znalecký posudek formálně proveden v souladu s procesními předpisy, byly s jeho obsahem seznámeny. V daných souvislostech se patří připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Proto nelze mít za to, že by naznačené pochybení mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces a že by nemohlo napadené rozhodnutí obstát.

Pokud se týká samotného obsahu znaleckého posudku je možno konstatovat, že závěry tohoto znaleckého posudku nemohou vést k závěru, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů nemohla obstát, a že by postupem soudů došlo k porušení zásady presumce neviny, jak se domnívá obviněný. V dané souvislosti je třeba obecně zdůraznit, že námitka vztahující se k údajnému porušení zásady presumci neviny nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Zásada presumpce neviny je zakotvena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Přesto lze uvést, že závěry znaleckého posudku MUDr. Igora Farkaše, jenž sice nebyl v rámci odvolacího řízení řádně proveden, když ovšem není důvod pochybovat o tom, že s obsahem tohoto znaleckého posudku se obviněný seznámil, mají nulitní hodnotu a nemohou vést k závěru, že v dané věci by nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí a že by tedy bylo třeba doplňovat dokazování o znalecký posudek z oboru neurologie. Znalec se pouze obecně vyjádřil, že při dopravní nehodě může dojít k zranění hlavy účastníka dopravní nehody a že to může mít vliv na jeho následné chování, ale že také nemusí a že nemůže vyloučit, že obviněný jednal zcela účelově. Znalec pak považuje za nepravděpodobné, že by mohla mít tvrzená epilepsie vliv na chování obviněného, když od 15 let do 34 let byl z hlediska epilepsie zcela bezproblémový, toliko uvádí, že tato otázka je hodna spíše pro znalce oboru neurologie. Jedná se tedy pouze o teoretické úvahy znalce, které nejsou podloženy žádnými reálnými fakty, když nelze ani pominout skutečnost, že znalec osobně obviněného ani nevyšetřil. V tomto směru lze odkázat na předchozí úvahy, týkající se skutečnosti, kdy je nutno přistoupit k vypracování znaleckého posudku na osobu obviněného. Zároveň je nezbytné uvést, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný a nelze mu přičítat jinou důkazní hodnotu než jiným důkazům. Jinak řečeno, znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS III. 299/06 ze dne 30. 4. 2007). Z pohledu tohoto rozhodnutí Ústavního soudu lze uzavřít, že předložený znalecký posudek má nulitní hodnotu a nemůže vést k závěru, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů nemohla obstát.

Jak již bylo naznačeno, námitky týkající se existence pohrůžky jiné těžké újmy, lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný totiž namítá, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, když vyjadřuje přesvědčení, odmítnutí použití vlastního telefonu k zavolání na dispečink rychlé záchranné služby nemá povahu pohrůžky jinou těžkou újmou . J edná se sice o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale zjevně neopodstatněnou.

Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchal takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinností.

Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979). Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku. Musí jít o jednání neoprávněné. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.

Pojem pohrůžky jiné těžké újmy není zcela jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. Musí se ovšem jednat o takové jednání pachatele, které je neoprávněné, a kterým pachatel hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou obdobné hrozbě spojované s pohrůžkou násilím, tedy mohou u poškozeného vyvolat obavu srovnatelnou např. se situací, kdy je ohroženo zdraví nebo život člověka. Z uvedeného vyplývá, že při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmu ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 tr. zákoníku je nutno přihlížet k závažnosti narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských poměrů napadeného, k jeho vyspělosti, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 883/2015 ze dne 29. 7. 2015, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 612/2011 ze dne 15. 6. 2011).

Lze tedy uzavřít, že v soudní praxi je pojem pohrůžky jiné těžké újmy vykládán z pohledu konkrétních situací. Podle soudní judikatury se může jednat o hrozbu způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, popř. může pohrůžka jiné těžké újmy směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Za pohrůžku jiné těžké újmy se považuje i neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném a pracovním životě poškozeného a přitom je způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, seš. 33, T-967). Pohrůžku jiné těžké újmy může představovat i jednání pachatele, který hrozí matce rozhodnutím soudu o odebrání jejího dítěte, o něž dosud pečovala, a o jeho svěření do péče jiné osoby. Tuto situaci lze přitom považovat za těžkou újmu ve smyslu objektivním, tak i ze subjektivního pohledu poškozené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, seš. 14, T-776). Hrozba exekucí, dražbou majetku, zařazením poškozeného do databáze dlužníků nebo zveřejněním jeho jména jako dlužníka v médiích, jakož hrozba trestním stíháním, rovněž naplňuje znaky pohrůžka jiné těžké újmy ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 612/2011 ze dne 15. 6. 2011, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 465/2010 ze dne 9. 6. 2010). Může jí být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět, přitom je nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (viz rozhodnutí č. 27/1982 nebo č. 23/2010 Sb. rozh. tr.).

Z pohledu shora naznačených závěrů lze uzavřít, že za pohrůžku jiné těžké újmy lze považovat i takové jednání pachatele, který je účastníkem dopravní nehody, při které dojde k zranění jiných osob, přičemž při vědomí této skutečnosti, odmítá poskytnout jiným účastníkům dopravní nehody pomoc spočívající v zavolání rychlé záchranné služby, a zavolání této pomoci podmiňuje požadavkem určitého jednání, které je v rozporu se zákonem. Předpokladem závěru, že se jedná o pohrůžku jiné těžké újmy, je skutečnost, že poškozený musí takto jednání obviněného vnímat. O takovou situaci se v dané věci jednalo, když obviněný vyslovil uvedenou pohrůžku za situace, kdy poškození neměli telefonní signál, přičemž při dopravní nehodě došlo k zranění osob, které cestovaly s nimi v autě, včetně nezletilých dětí, které byly svěřeny do jejich péče a které byly velmi nízkého věku (1 rok, 2 roky), takže právě vědomí jejich zranitelnosti muselo posilovat a zvyšovat obavy poškozených z následku, pokud obviněný své vyhrůžky uskuteční. Při posuzování důvodnosti obav poškozených je také třeba vzít v úvahu, že nezletilá ,,slunečnice *) má určité zdravotní problémy (problémy se srdcem), což nepochybně posilovalo obavy poškozených. Protože poškození v daném okamžiku nebyli schopni posoudit jaké zranění, zejména nezletilé děti utrpěly a jaké zdravotní problémy jim reálně hrozí, museli odmítnutí zavolání rychlé zdravotnické pomoci vnímat objektivně i subjektivně jako pohrůžku jiné těžké újmy.

Ohledně námitky obviněného, že pohrůžky jiné těžké újmy se nemůže dopustit opomenutím a že mu žádný právní předpis neukládal povinnost zavolat pomoc, je třeba uvést, že pohrůžku jiné újmy lze naplnit i opomenutím konaní, ke kterému byl obviněný povinen. Pokud se týká povinnosti obviněného zajistit potřebnou pomoc osobám zraněným při dopravní nehodě, je třeba uvést, že obviněný byl účastníkem dopravní nehody. Podle § 47 odst. 3 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, účastníci dopravní nehody jsou povinni oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii; došlo-li k zranění, poskytnout podle svých schopností první pomoc a k zraněné osobě přivolat poskytovatele zdravotnické záchranné služby. Z uvedeného ustanovení je nepochybné, že obviněný měl povinnost přivolat rychlou záchranou pomoc, což neučinil.
Z těchto důvodů lze považovat námitky obviněného spočívající v tom, že nenaplnil znak pohrůžky jiné těžké újmy za zjevně neodůvodněné.

Pokud dále obviněný zdůrazňuje, že nebyl stíhán pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 150 tr. zákoníku, takže se nemohl dopustit ani trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku, je třeba uvést, že tato námitka nemůže v předmětné věci naplňovat zvolený důvod dovolání (dovolání podal jen obviněný). Především je třeba zdůraznit, že v případě obviněného vůbec nepřicházelo v úvahu jeho jednání spočívající v neposkytnutí pomoci při dopravní nehodě kvalifikovat podle § 150 tr. zákoníku jako neposkytnutí pomoci, neboť byl účastníkem dopravní nehody, takže připadala v úvahu právní kvalifikace jeho jednání podle § 151 tr. zákoníku jako neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku. Obecně platí, že skutečnost, že soudy při právní kvalifikaci určitého skutku nevyčerpaly všechny v úvahu připadající právní kvalifikace, nemůže vést k závěru, že napadené rozhodnutí nemůže obstát. Současně je třeba zdůraznit, že objektem ochrany u trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku je svobodné rozhodování člověka, zatímco v případě trestného činu podle § 150 tr. zákoníku, event. § 151 tr. zákoníku je ochrana života a zdraví lidí, tedy objekty ochrany jsou zcela odlišné. Navíc je třeba uvést, že zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákonu byl obviněným dokonán již vyslovením pohrůžky jiné těžké újmy vůči poškozeným, neboť se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 883/2015 ze dne 29. 7. 2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1172/2016 ze dne 25. 10. 2015). Skutečnost, že zdravotnická pomoc byla nakonec zajištěna jinou osobou, nemůže mít vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného popsaného pod bodem 2 jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, když poškozený si v době výhrůžek nebyl vědom toho, že zdravotnickou pomoc zajišťuje svědkyně B. V., tohoto si nebyl vědom ani obviněný a výhrůžky právě pronášel z vědomím skutečnosti, že zranění osoby potřebují zdravotnickou pomoc a tím, že odmítal telefonicky přivolat lékaře, chtěl poškozeného donutit k určitému jednání.

Námitka týkající se vadného výroku o náhradě škody nenaplňuje zvolený dovolací důvod (čehož si je vědom i samotný obviněný), neboť obviněný nezpochybňuje, že škoda vznikla, zpochybňuje skutečnost, zda DIRECT pojišťovna mohla nárok uplatnit v rámci trestního řízení. Jedná se tedy o procesní námitku, nikoliv hmotněprávní. Proto ji nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Navíc je třeba uvést, že uvedená pojišťovna prokazatelně hradila škodu, kterou způsobil obviněný svým jednáním (bod 1 rozsudku), takže na ní přešel nárok na náhradu škody a jako takovým byla oprávněna ho v rámci trestního řízení požadovat.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .

Pokud obviněný v rámci podaného dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu uloženého rozhodnutím soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 4. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.