3 Tdo 294/2011
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník




3 Tdo 294/2011 -25 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. března 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná D. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 10 To 413/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 103/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. H. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

I.
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 11 T 103/2009, byla obviněná D. H. uznána vinnou trestným činem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník ), kterého se dopustila společně s obviněnými D. A., a D. D., jednáním pod bodem 1) výroku rozsudku, spočívajícího v tom, že společně dne 9. 3. 2009 v 20.00 hodin v B., na chodbě domu, nejprve D. D. udeřil pěstí do obličeje M. M., trvale bytem B., T. S., až upadl na zem, čehož využila D. H. a nalehla na M. M. celým tělem a začala mu prohledávat kapsy a hledat jeho mobilní telefon a peněženku, o nichž věděla, že je má M. M. u sebe, přičemž v ten okamžik z prvního patra domu přišel D. A. společně s J. H. a P. G. a D. A. poté M. M. botou tlačil hlavu k zemi, a poté D. D. a D. A. do M. M. kopali, čímž M. M. způsobili oděrku na pravém spánku, bolest hlavy, ucha a oděrku na levém palci ruky, a M. M. dále vzali mobilní telefon zn. Samsung B 130, černé barvy se SIM kartou Vodafone v hodnotě nejméně 300,- Kč a kreditem ve výši 13,- Kč, a dále pánskou koženou peněženku černé barvy s bílým lemováním v hodnotě nejméně 450,- Kč s finanční hotovostí ve výši 1.200,- Kč .

Za toto jednání a dále za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., kterými byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 8. 2009, č. j. 1 T 126/2009-79, (doručeným jí 6. 8. 2009), podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

Současně byl zrušen výrok o trestu v části týkající se D. H. z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 8. 2009, č. j. 1 T 126/2009-79, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněným D. A., D. D. a D. H. uloženo společně a nerozdílně zaplatit na náhradu škody poškozenému M. M., bytem B. S., částku 1.650,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněných D. A. a D. D.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění D. A. a D. H. odvolání. Obviněný D. A. své odvolání zaměřil do výroku o trestu, obviněná D. H. pak do všech výroků rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací z podnětu podaných odvolání rozsudkem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 10 To 413/2010 , napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celých výrocích o trestech uložených obviněným D. A. a D. H., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhodl, a to tak, že obviněnou D. H. za zločin loupeže § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, a dále za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., kterými byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 8. 2009, č. j. 1 T 126/2009-79, (doručeným obviněné dne 6. 8. 2009), odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu v části týkající se D. H. z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 8. 2009, č. j. 1 T 126/2009-79, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále nově rozhodl o trestu obviněného D. A.

V ostatních výrocích týkajících se obviněných D. A. a D. H. zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 439 - 442) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení formy účastenství jednotlivých obžalovaných na skutku, který je předmětem trestního stíhání a z toho vyplývajícím nesprávném podřazení jejich jednání pod příslušná ustanovení trestního zákona.

Obviněná namítla, že nezbytným znakem společného jednání více pachatelů je jejich společný úmysl dosáhnout chtěného následku, což však krajský soud ve své právní úvaze o akcesoritě účastenství opomenul uvést. Dle obviněné se daného jednání nemohla dopustit ve spolupachatelství s obviněnými D. A. a D. D., neboť ke správnosti takového závěru by musel existovat důkaz o tom, že mezi ní a zbývajícími pachateli (D. A. a D. D.) existovala dohoda, a to v jakékoliv formě o tom, že násilí, kterého se oni vůči poškozenému dopustí (nebo dopouštějí), bude spojeno s odcizováním věcí právě obviněnou. Ve skutkových zjištěních obsažených ve výroku rozsudku okresního soudu, která odvolací soud převzal jako správná a při hodnocení věrohodnosti jednotlivých výpovědí obžalovaných a svědků tak, jak je uvedeno v odůvodnění obou rozsudků (skutkové závěry nejsou podaným dovoláním zpochybňovány), není citován jediný důkaz, z něhož by bylo možné prokázat jakoukoliv formu dohody či alespoň vzájemné vědomí všech tří obžalovaných, že k fyzickému napadení poškozeného M. dochází proto, aby byl zkrácen jeho majetek. V průběhu celého trestního řízení žádná z vyslechnutých osob v jakémkoliv procesním postavení, obžaloba a ani nalézací či odvolací soud ve svém rozhodnutí nevyslovili názor, že D. A. a D. D. srazili se schodů a bili poškozeného M. proto, aby D. H. ho mohla prohledat a vzít mu jeho věci, nebo že by o takovém jejím úmyslu v době napadení poškozeného věděli a byli s ním srozuměni. Obviněná tak namítla nesprávnou aplikaci pojmu společné jednání .

Obviněná namítla, že její jednání v podobě, kterou považují oba soudy za prokázanou, nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže. Toho se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (§ 173/1 tr. zákoníku), což ona neučinila. Obviněná tvrdí, že odcizení věcí poškozenému nemělo žádnou souvislost s fyzickým napadením, kterého se vůči poškozenému dopustili ostatní pachatelé. Zcela nelogickým a následně i rozporným (a důkazům provedeným okresním soudem neodpovídajícím) je závěr odvolacího soudu, že D. H. se dopustila násilí vůči poškozenému tím, že ho zalehla, aby tak překonala kladený a očekávaný odpor, a to u osoby, která v té době byla v bezvědomí. Přitom týž soud hodnotil jako polehčující okolnost to, že obžalovaná ostatní odrazovala od dalšího násilného jednání vůči poškozenému, přičemž celý incident se odehrál v krátkém časovém úseku a jednotlivá jednání na sebe bezprostředně navazovala. Závěrem uvedla, že její jednání mohlo naplnit toliko znaky prostého majetkového deliktu podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. zák.

Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) po provedeném řízení podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v části týkající se obviněné D. H. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Poté, co zopakoval průběh dosavadního řízení a námitky obviněné, uvedl, že námitkám obviněné nelze přisvědčit, neboť ke spáchání trestného činu společným jednáním není třeba nějaká předchozí dohoda o formě trestné činnosti. Postačuje srozumění jednotlivých pachatelů s tím, že v rámci jejich trestného jednání se protiprávního chování dopouští další osoba. Obviněná si byla vědoma, že další pachatelé se na poškozeném dopouští násilí, a této situace využila k tomu, že sama, byť pasivně (zalehnutím poškozeného), se do násilného skutkového děje zapojila, přičemž odcizila věci, které měl poškozený při sobě. Zbývající pachatelé si pak byli vědomi majetkového útoku proti poškozenému. Nebylo zjištěno, že by jednání pachatelů bylo motivováno něčím jiným než právě snahou zmocnit se i za cenu násilí věcí, které měl poškozený u sebe. Celý skutkový děj byl tedy jednotný.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné D. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 10 To 413/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest, a současně jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou K. Č. vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Z daného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Námitka obviněné, v rámci níž namítla, že napadené rozhodnutí a současně i jemu předcházející rozhodnutí nesprávně právně posoudily skutek, pro který bylo vedeno trestní stíhání, jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný společným jednáním, resp. námitka, že jednání obviněné nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, lze formálně podřadit pod obviněnou uplatněný dovolací důvod.

Zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .

Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Užije-li pachatel násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí po tom, co se věci zmocnil, aby si věc uchoval, zakládá to znak podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o trestném činu krádeže. Avšak jestliže pachatel v průběhu takto uskutečňovaného násilí pojme úmysl zmocnit se dalších věcí, dopustí se současně trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku (srov. R 1/1980, dále R 51/1976-II.). Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. O loupež podle § 173 tr. zákoníku jde také tehdy, když se pachatel pokusil o krádež a k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá .

Úmysl pachatele (srov. § 15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998 1). Tedy, i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán.

Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 60/1967) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 - 1558.

Při posuzování skutkového děje se zcela jistě nelze omezovat na pouhé slovní vyjádření jednotlivých znaků skutkové podstaty slovy zákona, nýbrž je nezbytné se zabývat i vnitřní kauzální strukturou tohoto deliktu. Jak bylo vyloženo výše, zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se řadí k trestným činům, jenž mají dva objekty ochranu osobní svobody člověka a majetku. Současně se jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Podle ustanovení § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Je potřebné připomenout, že spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná D. H. byla dne 9. 3. 2009 pozvána poškozeným M. M. do hostince, kam odešli kolem 20.00 hodin. Ještě v domě v blízkosti vstupních dveří, poté, co obviněný D. D. udeřil poškozeného M. M. pěstí do obličeje až upadl na zem, obviněná nalehla na poškozeného celým tělem a začala mu prohledávat kapsy a hledat jeho mobilní telefon a peněženku, o nichž věděla, že je má u sebe, přičemž využila toho, že v tu chvíli byl poškozený znehybněn, jednak částečnou ztrátou vědomí v důsledku předchozího útoku, jednak tím, že mu obviněný D. A. botou tlačil hlavu k zemi.

Obviněná nijak nepopírá, že poškozeného zalehla, prošacovala a odcizila mu peněženku a mobilní telefon. Stejně tak nepopírá, že její jednání bylo motivováno získáním věcí poškozeného.

Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku uvedl, že všichni tři obžalovaní společným jednáním spáchali zločin loupeže dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když použitím násilí spočívajícího ve sražení poškozeného k zemi a následným držením u země pomocí ruky a nohy a zalehnutí včetně prohledání jeho oděvu šacováním se zmocnili věcí z majetku poškozeného. V této souvislosti dospěl okresní soud k závěru, že všichni tři obžalovaní jednali ve vzájemné shodě a součinnosti, jak o tom svědčí právě popsaný a provedeným dokazováním zjištěný průběh skutkového děje, kdy jednání všech tří obžalovaných následovala těsně za sebou a vzájemně se prolínala, což svědčí právě o shodném úmyslu obžalovaných. Dle názoru soudu je pak nepodstatné zabývat se zjištěním, zda toto jednání bylo předem plánované či nikoli, když podstatným je právě fakt, že trestné jednání obžalovaní páchali ve vzájemné shodě a společným jednáním. Popsaného jednání se obžalovaní dopustili v úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který v daném případě jasně vyplývá právě z popisu jejich jednání, kdy se násilím zmocňují věcí z majetku poškozeného za účelem obohacení (viz str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Nutno uvést, že námitkou obviněné se zabýval již odvolací soud, který ve svém odůvodnění uvedl, že násilí spočívající v zalehnutí poškozeného bylo použitím fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu poškozeného a vzhledem k tomu, že obžalovaná se přímo v souvislosti s tímto násilím a současně podílela na odcizování věcí poškozenému, lze uzavřít, že sama naplnila všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže . Odvolací soud rovněž zdůraznil, že není pravda, že by obviněná toliko využila dané situace bez loupežného úmyslu. I kdyby tomu tak bylo, je třeba si uvědomit, že spolupachatelem trestného činu loupeže je i pachatel, který se zmocňuje cizí věci využívaje skutečnosti, že jeho společník zatím s použitím násilí překonává odpor poškozeného, z čehož vyplývá, že i pokud by se obžalovaná D. H. nedopustila přímého násilí na poškozeném jeho zalehnutím, nic by to neměnilo na její trestní odpovědnosti za trestný čin loupeže (viz str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku).

Nejvyšší soud se se závěry obsaženými v rozhodnutích nižších soudů ztotožňuje. Jak vyplývá z výše uvedeného rozboru, není naprosto nutné, aby se pachatelé dohodli na spáchání trestné činnosti, resp. aby existovala nějaká dohoda o formě trestné činnosti. Zcela postačí, aby pachatele vedl stejný úmysl, tedy aby byli srozuměni s tím, že se na protiprávním jednání podílí i další osoba. Obviněná D. H. se do protiprávního jednání zapojila tím, že poškozeného zalehla, což lze v dané situaci posoudit jako užití násilí proti poškozenému. Následně mu odcizila peněženku a mobilní telefon. Byla si plně vědoma, a danou skutečnost nijak obviněná nepopírá, že se vůči poškozenému dopouští násilí další osoba. Obvinění D. A. a D. D. si pak byli vědomi skutečnosti, že obviněná poškozenému odcizila peněženku a mobilní telefon, a v daném jednání jí nijak nezabránili, ani sami nezanechali násilí vůči poškozenému. Jednání obviněných tedy nelze posoudit jinak, než jako jednotný akt motivovaný získáním věcí, které měl obviněný u sebe, a to i za cenu užití násilí.

V daném případě Nejvyšší soud shledal námitky obviněné neopodstatněnými.

IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné D. H. odmítl . Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. března 2011

Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a