3 Tdo 289/2017
Datum rozhodnutí: 20.04.2017
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1 tr. zákoníku, § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku



3 Tdo 289/2017-38

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o dovolání, které podala obviněná M. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 67 To 329/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 137/2015, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné M. K. odmítá .

Odůvodnění:

I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 3 T 137/2015, byla obviněná M. K. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník ), kterého se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že na přesně nezjištěném místě, v době od 19. 12. 2005 do 27. 8. 2010, prostřednictvím internetového bankovnictví, provedla ve výše uvedené době neoprávněné převody bez vědomí majitele účtu v různých částkách v celkové výši 925.000,- Kč z účtu Komerční banky, č. ..., poškozeného P. K., IČ: ..., se sídlem ul. N. S. ..., P., u kterého byla zaměstnána jako účetní disponující dispozičním právem k uvedenému účtu, nikoliv však se stanovenou hmotnou zodpovědností vůči zaměstnavateli, kdy tuto finanční částku převedla ve výše uvedeném období na ve výroku rozsudku podrobně popsané jednotlivé účty (včetně data a výše jednotlivých částek), přičemž svým jednáním způsobila poškozenému P. K., v N., trv. bytem Z. K. ..., B., celkovou škodu na odcizení ve výši 925.000,- Kč. Dále na bankovní účet manželky poškozeného byly v období od 27. 8. 2013 do 10. 11. 2014 z různých účtů zaplaceny tyto částky: For - Mont, s. r. o., č. ..., M. K. č. ..., J. L. (matka obviněné) č. ..., a to v rozsudku blíže specifikovaných částkách, kdy celkově bylo zaplaceno 42.000,- Kč .

Za to byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné dále uložena povinnost uhradit poškozenému P. K., bytem Z. K. ..., B., Slovenská republika, přechodně bytem P., N. S. ..., škodu ve výši 803.000 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. K., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 3 T 137/2015, podala obviněná M. K. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 67 To 329/2016, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou M. K. uznal vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že na přesně nezjištěném místě, v době od 19. 12. 2005 do 27. 8. 2010, prostřednictvím internetového bankovnictví, provedla neoprávněné převody bez vědomí majitele účtu v různých částkách v celkové výši 825.000,- Kč z bankovního účtu č. ..., vedeného u Komerční banky, a. s., pro poškozeného P. K., IČ: ..., se sídlem N. S. ..., P., pro kterého vykonávala práci účetní na základě svého živnostenského oprávnění, k čemuž měla zřízena přístupová práva do přímého bankovnictví k uvedenému účtu s právem dispozičním, a tuto finanční částku převedla ve výše uvedeném období na následující účty:
účet společnosti For-mont, s. r. o. - č. ...: 31.7.2006 - 3.000,- Kč, 8.11.2007 - 10.000,- Kč, 6.6.2008 - 25.000,- Kč, 23.6.2008 - 9.000,- Kč, 18.7.2008 - 100.000,- Kč, 6.8.2008 - 30.000,- Kč, 16.1.2009 - 10.000,- Kč, 5.2.2009 - 20.000,- Kč, 22.4.2009 - 30.000,- Kč, 23.4.2009 - 10.000,- Kč, 30.4.2009 - 20.000,- Kč, 13.5.2009 - 10.000,- Kč, 17.6.2009 - 20.000,- Kč, 24.6.2009 - 5.000,- Kč, 28.7.2009 - 10.000,- Kč, 10.8.2009 - 10.000,- Kč, 12.8.2009 - 20.000,- Kč, 28.8.2009 - 10.000,- Kč, 29.9.2009 - 10.000,- Kč, 25.9.2009 - 10.000,- Kč, 7.12.2009 - 5.000,- Kč, 18.2.2010 - 15.000,- Kč, 25.3.2010 - 6.000,- Kč, 27.4.2010 - 10.000,- Kč, 13.5.2010 - 10.000,- Kč, 4.6.2010 - 5.000,- Kč, 28.5.2010 - 20.000,- Kč, 9.6.2010 - 10.000,- Kč, 10.6.2010 - 20.000,- Kč, 17.6.2010 - 15.000,- Kč, 18.6.2010 - 5.000,- Kč, 23.6.2010 - 10.000,- Kč, 7.7.2010 - 20.000,- Kč, 5.8.2010 - 10.000,- Kč, 16.7.2010 - 10.000,- Kč, 20.7.2010 - 20.000,- Kč, 12.8.2010 - 10.000,- Kč, 20.8.2010 - 10.000,- Kč, 26.8.2010 - 20.000,- Kč. Dne 23. 7. 2008 byla vložena manželem obžalované I. K. na účet poškozeného finanční částka v hotovosti ve výši 90.000,- Kč. Dále na bankovní účet poškozeného přišly od společnosti For-mont, s. r. o., tyto platby: 3.12.2010 - 30.000,- Kč, 15.12.2010 - 30.000,- Kč. Celkově neoprávněně obžalovanou odčerpaná částka na účet firmy For-mont, s. r. o., tedy činí 453.000,-Kč,
účet na jméno K. I. č. ...: 22.12.2008 - 20.000,- Kč, 8.1.2009 - 10.000,- Kč, 16.1.2009 - 5.000,- Kč, 25.2.2009 - 2.000,- Kč, 8.4.2009 - 20.000,- Kč, 11.5.2009 - 30.000,- Kč, 28.5.2009 - 30.000,- Kč, 10.7.2009 - 20.000,- Kč, 15.7.2009 - 5.000,- Kč, 19.2.2010 - 5.000,- Kč, 30.7.2010 - 8.000,­- Kč, 27.8.2010 - 5.000,- Kč. Dne 4. 1. 2010 byla na bankovní účet poškozeného z předmětného účtu I. K. poukázána a připsána částka 10.000,- Kč. Celkově neoprávněně obžalovanou odčerpaná částka na účet I. K. tedy činí 150.000,- Kč,
účet na jméno K. M. - č. ...: 19.12.2005 -10.000,- Kč, 1.9.2006 - 6.000,- Kč - v celkové výši 16.000,- Kč,
účet firmy Medium Net, a. s., č. ...: 31.7.2006 -19.000,- Kč,
účet na jméno B. K. - č. ...: 3.7.2009 - 5.000,- Kč, 8.7.2009 - 10.000,- Kč, 11.11.2009 - 5.000,- Kč, 25.6.2010 - 5.000,­- Kč, 30.7.2010 - 10.000,- Kč - v celkové výši 35.000,- Kč,
účet na jméno K. M. - č. ...: 20.12.2005 - 18.000,- Kč, 31.7.2006 - 8.000,- Kč, 23.8.2006 - 10.000,- Kč, 18.9.2006 - 10.000,- Kč - v celkové výši 46.000,- Kč,
účet na jméno K. M., č. ...: 4.8.2008 - 2.000,- Kč, 25.11.2008 - 20.000,- Kč, 3.2.2009 - 2.000,- Kč, 8.7.2009 - 5.000,­Kč, 8.7.2009 - 10.000,- Kč, 3.9.2009 - 10.000,- Kč, 2.10.2009 - 10.000,- Kč, 19.11.2009 - 5.000,- Kč, 5.11.2009 - 20.000,- Kč, 20.11.2009 - 5.000,- Kč, 11.6.2010 - 10.000,- Kč, 30.7.2010 - 7.000,- Kč - v celkové výši 106.000,- Kč,
čímž svým jednáním způsobila poškozenému P. K., celkovou škodu ve výši 825.000,- Kč.
Následně na bankovní účet manželky poškozeného byly v období od 27. 8. 2013 do 10. 11. 2014 z různých účtů zaplaceny tyto částky: For-mont, s. r. o., č. ..., M. K. č. ..., J. L. (matka obžalované) č. ..., a to v částkách: 27.8.2013 - 5.000,- Kč, 27.11.2013 - 5.000,- Kč, 28.1.2014 - 5.000,- Kč, 9.4.2014 - 3.000,- Kč, 2.6.2014 - 3.000,- Kč, 1.8.2014 - 3.000,- Kč, 10.11.2014 - 3.000,- Kč, jako splátky dlužné částky. Dále přišly od spol. For-mont, s. r. o., č. ... tři platby na bankovní účet J. H. (dcera svědkyně J. P. - účetní poškozeného), a to v částkách: 25.4.2013 - 5.000,- Kč, 27.5.2013 - 5.000,- Kč, 27.6.2013 - 5.000,- Kč jako splátky dlužné částky. Celkově bylo zaplaceno 42.000,- Kč .

Za to byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K., trvale bytem Slovenská republika, Z. K. ..., B., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 67 To 329/2016, podala obviněná prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 88-899), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, přičemž v řízení předcházejícím byl dán důvod k dovolání uvedený pod písm. g).

Obviněná je toho názoru, že odvolací soud se svými skutkovými závěry v některých směrech dostal do extrémního nesouladu s provedenými důkazy, kteréžto soudy navíc hodnotily nezákonným způsobem, neboť vždy braly v úvahu pouze část těchto důkazů svědčící v její neprospěch. Nevysvětlily, z jakého důvodu uvěřily výpovědi poškozeného, nikoli však její, a proč nevzaly v úvahu rozpory v tvrzeních poškozeného. Odůvodnění jejich rozhodnutí tak nesplňuje podmínky § 125 tr. ř., jejich úvahy jsou jednostranné a nepřesvědčivé, postupem soudu došlo k porušení zásady nestrannosti a objektivity, stejně jako zásada in dubio pro reo. Obviněná má proto za to, že v řízení tak nemohl být prokázán její úmysl přisvojit si bez svolení poškozeného jeho věc, resp. finanční prostředky, uložené na jeho bankovním účtu. Naopak bylo prokázáno, že poškozený s převodem finančních prostředků udělil souhlas. Následně rozebírá jednotlivé body výroku o vině, rozporuje tvrzení soudů k těmto se vztahující a rozebírá důkazní situaci. Zejména se jedná o obsah listinných důkazů, které podle jejího názoru soudy zcela dostatečně nezohlednily. Její výpověď je od počátku řízení konstantní, zatímco bylo prokázáno, že poškozený v řízení několikrát lhal. Na několika příkladech poukazuje na to, že poškozený vždy změní své tvrzení až při konfrontaci s nějakým konkrétním důkazem, který prokazuje, že nehovořil pravdu, přesto však jeho výpověď byla soudy hodnocena jako hodnověrná. Naprosto nevěrohodnou shledává výpověď poškozeného v tom směru, že v průběhu svého podnikání nikdy nekontroloval stav svého účtu, přestože sám vybíral vysoké částky v hotovosti, že nevěděl, kam odchází jeho peníze a údajně ani nikdy neotvíral výpisy z účtů, stejně jako to, že poté, co údajně zjistil, že mu zpronevěřuje peníze, trvalo 5 let, než uvedenou záležitost ohlásil policii. Nevěrohodným je také jeho tvrzení, že internetové bankovnictví kontroloval pouze v P., přestože většinu času trávil na Slovensku. Z jeho výpovědi je zřejmé, že se cítí poškozen v důsledku uložené pokuty od finančního úřadu, protože má pocit, že za tu nese ona odpovědnost, což však obviněná popírá. Za nevěrohodnou označila i výpověď svědka S., který měl údajně svou výpovědí potvrdit, že poškozený půjčoval peníze výhradně na podkladě písemné smlouvy. Obviněná má za to, že z uvedeného vyplývá, že její výpovědí se soudy vůbec nezabývaly, přičemž se dostala do situace, kdy musí prokazovat svou nevinu, namísto toho, aby soudy prokazovaly její vinu.

Na základě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině a výroku o uloženém trestu zrušil, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud sám znovu rozhodl ve věci tak, že se obviněná zprošťuje obžaloby.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 3. 2017, sp. zn. 1 NZO 120/2017.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že použitá dovolací argumentace sice směřuje proti přisouzené právní kvalifikaci dovolatelčina jednání zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku ve smyslu namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, dovolatelka však s odkazem na výše uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací tak, jak byla přisouzena na úrovni soudu prvého stupně a potvrzena ve spojení s přezkumným závěrem soudu odvolacího. Svůj mimořádný opravný prostředek založila toliko na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě takového výsledku vyhodnocení provedených důkazů, kterým odmítly akceptovat její obhajobu o tom, že se přisouzeného defraudačního jednání nedopustila, neboť jí byly ze strany poškozeného poskytnuty půjčky, které mu vracela nebo se důvodnost inkasa jeho finančních prostředků odvíjela od plnění jeho platební povinnosti za její služby, poskytované mu z pozice účetní v rámci výkonu jeho živnostenského oprávnění.

Státní zástupkyně nepřisvědčila námitce existence extrémního nesouladu, kdy výsledek přezkumné činnosti na odvolací úrovni nebyl spojen s objektivní potřebou zásadního přehodnocení skutkových a právních závěrů. Zjištění dlouhodobě lehkovážného až neodpovědného přístupu poškozeného ke spravování a kontrole finančních toků, plynoucích z jeho podnikatelské činnosti v nezanedbatelných obratových položkách, nemohlo samo o sobě vyvolat důvodné pochybnosti o pravdivosti způsobu, jakým popsal svůj pracovní kontakt s dovolatelkou. V této návaznosti soudy nemohly jinak, než konstatovat, že více než nedbalý přístup poškozeného k jeho finančním záležitostem, kterým de facto po významnou dobu několika let vytvořil příznivé klima pro poškozující způsob jednání jiné osoby v daném případě dovolatelky nelze bez dalšího klasifikovat ve prospěch závěru o nevěrohodnosti jeho tvrzení a prospívajícího tak uplatněné obhajobě, že se veškeré dovolatelkou prováděné finanční transakce z jeho bankovního účtu děly s jeho souhlasem a s podporou odpovídajícího právního důvodu. Neobstojí dovolatelčin odkaz na zřejmou motivaci nepravdivosti jeho tvrzení (související s jeho postihem v oblasti daňového řízení), stejně jako obhajoba, že veškeré vytýkané finanční dispozice z účtu poškozeného prováděla s jeho souhlasem na podkladě jím poskytnutých půjček, jakož i z důvodu plateb za její služby, když z provedeného dokazování vyplynul pouze hotovostní způsob jejího vyplácení, vylučující tak použití internetového bankovnictví, navíc uskutečněného v nepravidelných časových intervalech a na bankovní účty jejích rodinných příslušníků. Soudy rovněž nemohly přehlédnout chybějící právní titul a příslušný účetní doklad, kterými by byly tvrzené závazkové vztahy na podkladě smluv o půjčce mezi poškozeným a dovolatelkou osvědčeny. Na straně druhé byl spolehlivě osvědčen závazkový vztah ze smlouvy o půjčce svědka R. S., a to minimálně na podkladě jedné jím dohledané písemné smlouvy; přitom okolnost, že v případě další půjčky se svědkovi nepodařilo dohledat příslušnou smlouvu, nikterak nedevalvuje kvalitu jeho tvrzení. Pokud pak poškozený ve vztahu k platbě na bankovní účet společnosti For-mont, s. r. o., ve které figuroval dovolatelčin manžel, potvrdil, že se tak stalo s jeho souhlasem, pak tato dílčí bankovní operace (konkrétně se vztahující k platbě ze dne 19. 11. 2007) byla z popisu tzv. skutkové věty výroku o dovolatelčině vině (byť až na úrovni soudu odvolacího) zcela správně vypuštěna. Nelze ani toliko s odkazem na tuto jeho informaci dovozovat nepravdivost svědectví poškozeného, že kontakty s výše uvedenou společností, byly ukončeny v letech 2002/2003. Namítla-li obviněná ve vztahu k údajné půjčce ze dne 18. 7. 2008 ve výši 100.000 Kč skutečnost jejího velmi rychlého splacení (podle pokladní složenky již dne 23. 7. 2008), a to za stavu, že se tak nestalo v celkové údajně zapůjčené částce, ale bez vědomí jejího údajného půjčujícího zkrácené o 10.000 Kč (která měla představovat platbu za dovolatelčiny služby), že nebyl naplněn úmysl přisvojit si cizí věc, pak jí nelze přisvědčit. Obviněná s celou částkou 100.000 Kč disponovala svévolně jakoby se nacházela v postavení jejího vlastníka, aniž by svým jednáním, spadajícím do doby neoprávněné dispozice s touto částkou, dala najevo či bylo by z jejího jednání jinak čitelné, že s ní zamýšlí nakládat toliko po dobu přechodnou (srov. § 207 tr. zákoníku). Ostatně případné vypuštění této částky z celkové výše způsobené škody by nikterak nemohlo ovlivnit právní závěr o způsobení škodlivého následku ve smyslu § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v podobě značné škody. Navíc je zřejmé, že platby uskutečněné ve prospěch účtu poškozeného po zrušení přístupového práva dovolatelky spadají již do období, ve kterém mezi nimi došlo k řešení otázky náhrady způsobené škody.

Závěrem státní zástupkyně uvedla, že dovolací námitky obviněné jsou zjevně nedůvodné a zčásti ani neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 67 To 329/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou M. K. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná podle obsahu dovolání poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná namítla nesprávné hodnocení důkazů (zejména listinných důkazů pokladní složenky ze dne 23. 7. 2008, výpisy z účtu obviněné a společnosti For-mont, s. r. o., dále výpověď její a výpověď svědka-poškozeného P. K., kterou označila za nevěrohodnou a rozpornou s jinými předloženými důkazy, stejně jako výpověď svědka R. S.) a vadná skutková zjištění (zejména zjištění, zda se ze strany poškozeného nejednalo o půjčky v její prospěch zejména půjčky ve výši 100.000 Kč ze dne 18. 7. 2008 a z roku 2010, resp. vrácení těchto půjček; dále zjištění, zda využíval poškozený internetového bankovnictví, resp. zda prováděl kontroly svých účtů, jak často a jakým způsobem vyplácel obviněnou), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v řízení nebyl žádnými důkazy prokázán její úmysl přisvojit si bez svolení poškozeného cizí věc) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněná trvá na tom, že nic, co je jí kladeno za vinu nespáchala, resp. že poškozený s převodem finančních prostředků souhlasil, jednalo se půjčky v její prospěch, případně se jednalo o odměnu za její práci, přičemž má za to, že se ze strany poškozeného jedná o způsob, jak se na obviněné zhojit poté, co mu byla finančním úřadem uložena pokuta).

Námitky obviněné takto vznesené jsou založeny na podkladě jejího vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněná vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod v drtivé většině nezaložila na hmotněprávních byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř . nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná M. K. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozovala především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněná v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv . extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteroužto námitku obviněná v rámci podaného dovolání vznáší. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud toliko modifikoval po znovu provedení některých důkazů částky, které byly v rozhodnutí nalézacího soudu uvedeny v rozporu s provedenými důkazy, přičemž však nelze dospět k závěru, že tato pochybení, ostatně napravena zásahem odvolacího soudu, by měla za následek zásadní vadu hodnotícího postupu nalézacího soudu. Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu žádné deformace důkazů nedopustily, a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Ani nalézací, ani odvolací soud nijak nezpochybnily poněkud nezodpovědný a laxní přístup poškozeného k jeho finančním záležitostem, kdy však současně uvedly, že s ohledem na velké množství peněz, které obíhalo na účtu poškozeného a jeho ne příliš velkou zběhlost v oblasti informačních technologií, se nelze divit tomu, že si jednání obviněné po delší dobu nevšiml. To samo o sobě však nelze vnímat jako možnost zpochybnění protiprávního jednání obviněné, kterážto znalá situace, neboť pro poškozeného pracovala jako účetní, této využila k tomu, aby po dobu téměř 5 let čerpala z účtu poškozeného finanční prostředky a přeposílala je na různé účty, zejména pak na účet společnosti For-mont, s. r. o., v rámci níž figuroval její manžel. Odvolací soud uved, že je nepochybné, že právě tímto přístupem sám poškozený umožnil obžalované, aby se jednání dopustila, a to ve značném rozsahu a po velmi dlouhé období, což však obžalovanou nevyviňuje a nezbavuje trestí odpovědnosti, pouze svědčí o jejím zcela účelovém, vědomém a cíleném počínání (str. 12 napadeného rozsudku).

Bylo prokázáno, že poškozený obviněnou vyplácel v hotovosti, tudíž transakce ve prospěch její osoby musely mít jiný účel. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že obžalovaná posílala peníze na účty několika rodinných příslušníků a na firemní účet společnosti For-mont, s. r. o., kde figuruje její manžel. Pokud by byla obžalovaná opravdu vyplácena převodem na bankovní účet, nepřeváděly by se tyto finance v nepravidelných intervalech, v různých částkách a na takové množství různých účtů (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Pokud obviněná tvrdila, že šlo z jeho strany o půjčky, pak bylo v rámci řízení prokázáno, že tomu tak nebylo. Soudy vycházely nejen z výpovědi poškozeného, ale i z celé řady listinných důkazů, stejně jako výpovědí svědků zejména stěžejní zde byla výpověď svědkyně J. P., která po obviněné účetnictví poškozeného převzala.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s určitou mírou benevolence podřadit námitky obviněné stran nenaplnění subjektivní (úmyslu přisvojit si cizí věc) a objektivní stránky jí za vinu kladeného trestného činu, resp. pouze v té části týkající se částky 100.000 Kč poukázanou na účet společnosti For-mont, s. r. o., dne 18. 7. 2008.

Obviněná uvedla, že se jednalo o půjčku, přičemž následně byla dne 23. 7. 2008 tato částka, ponížená o 10.000 Kč coby úhradu za její služby, zaslána na účet poškozeného. Jelikož peníze byly v její dispozici jen krátkou dobu, nelze hovořit o jejich přisvojení si. Takováto úvaha je však zcela nesprávná. Na jednání obviněné je třeba nahlížet v kontextu a v jeho celistvosti. Jak uvedeno výše, obviněná po dlouhou dobu zneužívala důvěry poškozeného, který jí jako osobě s profesionálními znalostmi v oboru svěřil správu svého účetnictví. Pokud poškozený jakoukoli půjčku zcela kategoricky vyloučil, pak se jednalo o nezákonnou manipulaci s finančními prostředky poškozeného, který obžalované k tomuto nedal své svolení, a dokonce o takové manipulaci ani nevěděl (str. 15 napadeného rozsudku). Obviněná s touto částkou naložila zcela svévolně, odňala ji, byť na krátkou dobu, z dispozice oprávněného vlastníka, přičemž jej neinformovala, a tedy z jejího jednání nebylo zřejmé, jak s touto částkou hodlá naložit. Státní zástupkyně uvedla, že i kdyby byla tato částka vypuštěna z celkové výše způsobené škody, nikterak by to neovlivnilo právní závěr o způsobení škodlivého následku v podobě značné škody [§ 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku], Nejvyšší soud však má za to, že vypuštění této položky není, s ohledem na výše uvedené, třeba.

Za významnou považuje Nejvyšší soud i okolnost, že veškeré platby učiněné obviněnou ve prospěch účtu poškozeného, byly učiněny až poté, co byla poškozeným konfrontována a vyzvána k vrácení takto bez jeho vědomí odčerpaných peněz. Přístupová práva do přímého bankovnictví byla totiž obviněné zrušena ke dni 31. 8. 2010, přičemž veškeré jí učiněné platby spadají do období od prosince 2010 do listopadu 2014, tedy poté, co bylo její jednání odhaleno poškozeným. V takovém případě nelze na tyto platby nahlížet jinak, než jako nápravu již vzniklého závadného stavu.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněnou podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. K. odmítl .

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 4. 2017
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata