3 Tdo 287/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku



3 Tdo 287/2017 -32

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání podaném J. Ř. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 8 To 86/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 20/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .

Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 7 T 20/2016, byli obvinění P. B., J. Ř. a M. Z., uznáni vinnými jako spolupachatelé podle § 23 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník) zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku, čehož se dle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že v blíže nezjištěné době do 02:08 hodin dne 18. 12. 2015 v K., ulice C. B., pod S. mostem, společným jednáním v úmyslu usmrtit po slovní rozepři fyzicky napadli poškozeného J. H., tak, že ho několikrát udeřili pěstí do obličeje, a když poškozený spadl na zem, kopali ho do obličeje a do různých částí těla, dále mu opakovaně dupali na hrudník, čímž mu způsobili zlomeninu levé temenní kosti pokračující na spodinu lební do zadní jámy lební, oblomení velkého týlního otvoru vpravo, roztržení atlanookcipitálního skloubení vzadu, zlomeniny stropů obou očnic s prokrvácenými ložisky při pohmoždění předních pólů obou čelních laloků mozku, pohmoždění zadních pólů obou polokoulí mozečku a pravého temenního laloku, tečkovité krevní výrony v bílé hmotě mozku, úrazové podmozečnicové krvácení, povlak krve v postranních komorách mozku, otok mozku, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních v čelní krajině, zlomeninu nosu s posunem a vybočením doprava, deformaci hrudníku se sériovými až blokovými zlomeninami žeber oboustranně (vpravo 2. 6. ve střední klíční čáře, 3. 10. v zevní klíční až přední pažní čáře, 1. 2. ve vnitřní lopatkové čáře, 8. 11. ve střední lopatkové čáře a 9. 10. žebra v připáteřní čáře, vlevo 2. 3. ve střední klíční čáře, 3. 11. v zevní klíční až přední pažní čáře, 3. 10. ve střední pažní až zevní lopatkové čáře s roztržením pohrudnice v celém rozsahu a 3. 12. ve střední lopatkové až vnitřní lopatkové čáře s úlomky zejícími do dutiny hrudní), masivní prokrvácení podkoží a svalstva zad, zevní plochy hrudníku vlevo a přední plochy vpravo, trhlinu horního laloku levé plíce s ložisky pohmoždění obou plic, zlomeniny levostranných postranních výběžků 1. 4. bederního obratle, hluboké trhliny levé ledviny, subkapsulární trhlinu jater, pohmoždění stěny příčného tračníku tlustého střeva, zakrvácení do dutiny hrudní a dutiny břišní a dále četné oděrky a krevní výrony na různých částech těla a hlavy, po čemž poškozený v důsledku sdruženého poranění více orgánových systémů důležitých pro život na místě zemřel . Za uvedený zločin byl J. Ř. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. P. B. a M. Z. byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému M. Z. bylo dále uloženo ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě.

V předmětné věci podali obvinění P. B., J. Ř. a M. Z. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 8 To 86/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek z podnětu odvolání J. Ř. a M. Z. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu těchto obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že obviněnému J. Ř. uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků a obviněnému M. Z. trest odnětí svobody v trvání patnácti roků. Oba obvinění byli pro výkon trestů zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. B. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal J. Ř. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný J. Ř. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména namítal, že na základě provedených důkazů nelze s jistotou konstatovat průběh celého konfliktu mezi obviněnými a poškozeným, tudíž ani nelze vyslovit, kdo z obviněných je zodpovědný za jednotlivá poranění a smrt poškozeného. Výpovědi spoluobviněných se v náhledu na celý konflikt rozcházely (J. Ř. a M. Z. označovali za pachatele P. B., P. B. za pachatele označoval J. Ř. a M. Z.), a to za situace, kdy soudy nedisponovaly dostatečným důkazním materiálem, neboť krom nepřímých důkazů, které danou událost spíše dokreslují, absentují důkazy např. v podobě přímých svědků. Dále pak, na jednu stranu soudy přihlížely ke svědeckým výpovědím obviněných, na druhou však často rozporovaly jejich věrohodnost. Soudům rovněž vytkl nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, kdy absentuje kritické hodnocení některých okolností, zejména jednotlivých výpovědí spoluobviněných. V důsledku uvedeného tudíž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve zrekapituloval dovolací námitky obviněného. Poté podotkl, že prostřednictvím dovolání se obecně vzato nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani správnosti provedeného dokazování. Ve věci neshledal ani přítomnost extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který by odůvodnil zásah Nejvyššího soudu právě do skutkových zjištění. Závěry soudů označil za přiléhavé, logické a dostatečně odůvodněné, kdy vina obviněného (resp. všech obviněných) byla prokázána bez důvodných pochybností. Státní zástupce shrnul, že dané dovolací námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom téměř výhradně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména jednotlivých svědeckých výpovědí) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je poté klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Dále pak, orgány činné v trestním řízení jsou s ohledem na § 2 odst. 6 tr. ř. povinny hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. I když obviněný J. Ř. ve svém dovolání rozporoval mnohé závěry soudů prvního a druhého stupně, tak ve své podstatě toliko vytrhával z kontextu některá tvrzení, resp. snažil se jednotlivé skutečnosti izolovat, hodnotit je zvlášť a tím je i snadněji zpochybnit. Přesto však, na základě provedeného dokazování mohly soudy uzavřít, že obvinění po slovní rozepři poškozeného společně fyzicky napadli a způsobili mu poranění, podrobně popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, která také vedla ke smrti poškozeného. Jak poukázal soud druhého stupně, účast obviněných na napadení poškozeného není dovozována pouze z výpovědí obviněných (které se v některých bodech liší), ale i z objektivních stop na místě činu a krevních stop na konkrétních částech oblečení obviněných, kdy je vyloučené, aby se stopy krve dostaly na oblečení a obuv obviněných způsobem, který předložili, tj. při pomoci poškozenému či případným šlápnutím do tratoliště krve.

Pokud jde o subjektivní stránku dané skutkové podstaty, soud prvního stupně dospěl k závěru, že se obvinění dopustili jim přisuzovaného jednání v úmyslu nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], když věděli, že poškozenému mohou způsobit smrt a pro případ, že smrt způsobí, byli s tímto srozuměni. Byl-li přitom trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§ 23 tr. zákoníku). V tomto ohledu lze připomenout, že se společný úmysl musí vztahovat nejen na společné jednání, nýbrž musí zahrnovat i sledování společného cíle, tedy porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Co je však podstatné, k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou (tj. nemusí jednat zcela totožně a jejich činnost nemusí být stejně významná a taktéž není vyžadována předchozí výslovná dohoda spolupachatelů), neboť stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Všichni spolupachatelé si ovšem musí být vědomi alespoň možnosti, že jejich jednání směřuje ke spáchání trestného činu právě tímto společným jednáním a být s tím srozuměni. Nejvyšší soud přitom právní kvalifikaci, jak ji učinily soudy prvního a druhého stupně, shledal zcela přiléhavou, zejména pak s ohledem na výsledky provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění.

S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání J. Ř. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 3. 2017

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu